2. neděle adventní – cyklus C

 

 

 

 

Ve Svatém roce můžeme učinit zkušenost otevřenosti srdce vůči těm, kdo žijí na nejbeznadějnějších existenciálních periferiích, jež vytváří moderní svět často dramatickým způsobem. Kolik je v dnešním světě ošidných a bolestných situací! Kolik zranění na těle nese množství těch, kdo nemají hlas, protože jejich volání zesláblo či zaniklo v důsledku lhostejnosti bohatých národů. Při tomto jubileu bude církev ještě více vyzývána, aby hojila tato zranění, aby poskytovala úlevu olejem útěchy, aby obvazovala milosrdenstvím a léčila nezbytnou solidaritou a pozorností. Neupadejme do lhostejnosti, která ubíjí, do zvykovosti, která uspává duši a brání objevovat novost, a do cynismu, který ničí. Otevřeme své oči a pohleďme na bídu světa, na rány tolika bratří a sester zbavených důstojnosti a nechme se vyprovokovat jejich voláním o pomoc a slyšme ho. Ať naše ruce stisknou jejich ruce. Přitáhněme je k sobě, aby pocítili vroucnost naší přítomnosti, našeho přátelství a bratrství. Jejich křik ať je i náš, abychom tak společně mohli prolomit bariéru lhostejnosti, která často suverénně kraluje, aby zakrývala pokrytectví a egoismus.
Vroucně si přeji, aby křesťanský lid během jubilea přemýšlel o skutcích tělesného a duchovního milosrdenství. To bude způsob, jak probouzet naše svědomí často ukolébané tváří v tvář dramatu chudoby a jak hlouběji pronikat k jádru evangelia, kde jsou chudí upřednostňováni díky Božímu milosrdenství. Ježíšovo kázání nám předkládá tyto skutky milosrdenství, abychom si dokázali uvědomit, zda žijeme jako jeho učedníci, či nikoli. Objevme znovu skutky tělesného milosrdenství: dát najíst hladovému a napojit žíznivého; odívat toho, kdo nemá co na sebe; přijímat cizince, pomáhat nemocným, navštěvovat vězněné, pohřbívat mrtvé. A nezapomínejme na skutky duchovního milosrdenství: radit pochybujícím, vyučovat nevědomé, napomínat hříšníky, těšit sklíčené, odpouštět urážky, trpělivě snášet obtížné lidi, modlit se k Bohu za živé i mrtvé.
Nemůžeme utéci před Pánovými slovy, podle nichž budeme souzeni za to, zda dáme najíst hladovému a napít žíznivému; zda přijmeme cizince a oblečeme toho, kdo nemá co na sebe; zda budeme mít čas být s tím, kdo je nemocný a ve vězení (srov. Mt 25,31-45). Stejně tak budeme tázáni, zda jsme pomáhali vyvádět z pochybností, které uvádějí do strachu a často jsou zdrojem osamocení; zda jsme uměli přemáhat nevědomost, v níž žijí miliony lidí, zejména děti, kterým se nedostává pomoci, aby mohly vyváznout z chudoby; zda jsme byli nablízku tomu, kdo je osamocen a sklíčen; zda jsme odpustili tomu, kdo nás uráží, a odmítli každou formu zášti a nenávisti vedoucí k násilí; zda jsme byli trpěliví podle příkladu Boha, který má s námi trpělivost; a nakonec zda jsme Pánu v modlitbě svěřovali svoje bratry a sestry. V každém z těchto „nejmenších“ je přítomen sám Kristus. Jeho tělo se stává znovu viditelným jako tělo, které je zmučené, bolavé, zbité, podvyživené a na útěku... abychom jej rozpoznali, dotýkali se jej a poskytovali mu péči. Nezapomeňme na slova svatého Jana od Kříže: „Na sklonku života budeme souzeni podle lásky.“

 

 

Drazí bratři a sestry,
během adventní doby vystupují do popředí zvláštním způsobem dvě postavy, které připravují Mesiášův příchod: Panna Maria a Jan Křtitel. Dnes nám svatý Lukáš představuje posledně jmenovaného, a líčí ho jinak než ostatní evangelisté. „Všichni čtyři evangelisté kladou na počátek Ježíšova působení postavu Jana Křtitele, jehož představují jako předchůdce. Svatý Lukáš odsunul do pozadí spojitost mezi těmito dvěma osobami a jejich posláním… Ježíš a Jan jsou totiž uvedeni do vzájemného vztahu již během svého početí a narození“ (L´infanzia di Gesu, 23). Toto rozvržení pomáhá chápat, že Jan jakožto syn Zachariáše a Alžběty, kteří byli oba z kněžského rodu, je nejenom posledním z proroků, ale představuje tak samo starozákonní kněžství a připravuje lidi na duchovní kult Nové smlouvy, který zavedl Ježíš (srov. ibid.27-28). Lukáš navíc vyvrací jakýkoli mýtický výklad, kterému jsou evangelia nezřídka podrobována, a Křtitelův život zakotvuje historicky, když píše: „V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Pontius Pilát byl místodržitelem … za velekněží Annáše a Kaifáše“ (Lk 3,1-3). Do tohoto historického rámce je zasazena vskutku obrovská událost Kristova narození, kterou však současníci vůbec nevnímali. Velikáni dějin jsou u Boha pouze dekorací těch maličkých!
Jan Křtitel se označuje za „hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu. Vyrovnejte mu stezky“ (Lk 3,4). Hlas pronáší slovo, ale v tomto případě má přednost Slovo Boha, které sestupuje v poušti na Zachariášova syna Jana (srov. Lk 3,2). Ten má veliký úkol, ale vždycky ve vztahu ke Kristu. Svatý Augustin komentuje: „Jan je hlasem.
O Pánu se však praví: „Na počátku bylo Slovo“ (Jan 1,1). Jan je hlasem, který utichá, Kristus je Věčné Slovo, které bylo na počátku. Je-li hlasu odňato slovo, co zbývá? Prázdný zvuk. Hlas bez slova je možné slyšet, ale nepovznáší srdce“ (Sermone 293,3). Na nás je dnes, abychom uslyšeli onen hlas, a Ježíšovi, jenž je Slovem, které zachraňuje, dali v srdci prostor a přijetí. Přichystejme se, abychom očima víry v této adventní době spatřili Boží spásu v nuzné betlémské jeskyni (srov. Lk 3,6). V konzumní společnosti, kde jsme pokoušeni hledat radost ve věcech, nás Jan Křtitel učí žít podstatně, abychom Narození Páně vnímali nejenom vnějškově, ale jakožto slavnost Božího Syna, který přišel, aby přinesl lidem pokoj, život a pravou radost.
Mateřské přímluvě adventní Panny Marie svěřme své putování vstříc Pánu, který přijde, abychom byli připraveni přijmout do srdce a celého života Emanuela, Boha - s - námi.

 

 

 

Jan Pavel II. oslovil mladé lidi na shromáždění v Římě touto úžasnou větou, kterou tu zopakuji: „Být křesťanem neznamená vytvářet početnou skupinu, ale působit jako znamení.“ Tahle věta se dá aplikovat na každého z nás. Nejde o to, naplňovat kostely. Když budou křesťané za vraty kostela žít jako pohané, nebude to k ničemu. Když bude křesťanů v církvi mnohem míň, ale budou prožívat evangelium, jak se patří, budou znamením. Buďme znamením pro své okolí, v práci, v sousedství – znamením Božím. Střežme jako vzácnost tento výrok Jana Pavla II.: „Buďte znamením, buďte živí, prožívejte evangelium naplno.“ Prosme Boha o sílu k jeho prožívání.

 

Ať stále víc a více roste vaše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, abyste dovedli volit to lepší, čistotou jen zářili a byli bez hříchu pro onen den Kristův, s plnou mírou dobrých skutků, vykonaných ve spojení s Ježíšem Kristem, k Boží chvále a slávě. (Flp 1,4-6.8-11)

 

...žijeme s dědictvím dřívějších dob, kdy svět nebyl rozdělován na přirozeno a nadpřirozeno. Tehdy byl Bůh prožíván jako ten, kdo je plně přítomen v celém životě. A třeba v tradičnějších stylech víry lidé spontánně a z mého pohledu zcela správně vnímali a stále vnímají mnohé věci jako Boží dar, ačkoliv mají zcela přirozené vysvětlení. Mohu to snad přiblížit i tím, jak mi rodiče kdysi před mým vstupem do první třídy nádherně vysvětlili Ježíška přinášejícího dárky. Já jsem na něho věřil a oni v jednu chvíli řekli: „Teď už jsi malinko větší, půjdeš do školy a měl bys vědět, že Ježíšek nepřináší dárky napřímo, ale dává nám zdraví, abychom mohli pracovat a mohli ti ty dárky koupit. Takže ti vlastně říkáme stále to samé, akorát trošku složitěji. Ale ty už jsi natolik moudrý, abys tomu rozuměl.“ Kdysi tedy lidé vnímali svět čistě spontánně a nerozděleně na přirozené a nadpřirozené, ale tím, že se reflexe světa radikálně racionalisticky posunula, potřebujeme i my posunout svoji reflexi víry a více rozlišovat ve složitostech současného výkladu světa.

 

 

 

 

Člověk má krásné poslání: modlit se a milovat…Hle, v tom je štěstí člověka na zemi. Sv. Jan Maria Vianney

Roste moje láska, poznání? Zkus se zamyslet a poučit se v nějaké otázce víry, která je ti nejasná. Ve společné debatě můžeš nacházet i obohacení skrze druhé lidi.