24. neděle v mezidobí – cyklus C

Často mě zaráží, když slyším v církvi mluvit o ztracené ovci. Většinou se tím myslí prostitutky, homosexuálové nebo bezdomovci. Šokuje mě, že se v této souvislosti myslí hlavně na lidi na okraji společnosti.

V tom se církev mýlí. Ztracenou ovcí může klidně být nějaký biskup, který sešel z cesty a vystupuje příliš autoritativně ve své diecézi. Mám na mysli ty biskupy, kteří vládnou trochu jako Pinochet. Jsou to ztracené ovce.  Také se může jednat o hodně tradičního kněze, který chce aplikovat zákony církve příliš přísně a zapomíná, že v církvi mají pravidla sloužit lidem, a ne lidé pravidlům. Církev by také měla myslet na další ztracené ovce. Znám výborné kněze, kteří mají občas potíže s celibátem. Ztracenou ovcí může být i pedofilní kněz, který se dopustil trestného činu. Jsou to nemocní lidé, kteří spáchali hrozné věci.

Často hledáme ztracenou ovci daleko od nás, ačkoli to je třeba muž nebo žena, s nímž žijeme – třeba už necítí lásku, je zničený, zničená a pomalu odchází. Může se jednat o dítě, které špatně prospívá a které musíte milovat především. Až příliš často se setkávám s rodinami, kde rodiče vyčítají dětem špatné školní výsledky! Když takhle dítě ponižují, tlačí ho ještě víc dolů. I tito rodiče jsou ztracené ovce. V naší rodině je ztracenou ovcí třeba babička nebo sestřenice, se kterou se dobře nesnášíte. Kristova genialita spočívá v tom, že jde nejdřív za tím nejchudším, nejvzdálenějším, nejzničenějším. Měli bychom mít rádi ztracené ovce – skutečně a přednostně.

Kristus je především na straně těch, kteří se ztrácejí, ne na straně těch, kteří mají úspěch a mají všechny předpoklady ke šťastnému životu. Kristus nás vyzývá, abychom nechali devětadevadesát ovcí a šli hledat tu ztracenou. Jít dnes za ztracenou ovcí znamená někdy tak trochu stát proti všem.

 

 

 

Vždycky jsem dbal na tvá nařízení, říká s výčitkou starší syn. To, co Bůh po člověku chce, se nedá vyjádřit jen předpisem, nařízením. Ten předpis je nezbytný, musí být, musí platit nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, ale to nestačí, protože Bůh chce po člověku víc. Duchovní cesta neznamená jen, abychom nesešli z cesty, ale jít po té cestě pěkně prostředkem a pořád dopředu. Pravidla mají ten nedostatek, že vám říkají, co nesmíš, a když to dodržíte, zdá se všechno v pořádku. Kdežto tady se chce jakési duchovní podnikatelství. Aby se člověk rozhodl, nejen že bude plnit to, co bylo řečeno. Ale bude Bohu dělat, jakoby co mu bude vidět na očích. To je součást toho Ježíšova kázání: nejen, že jsme dělali vždy to, co jsme měli; no to je hezké, ale to není celé naše poslání. Po nás se chce něco víc. Není jistě vůbec bezvýznamné, když člověk celý život plní Boží přikázání, to je úctyhodná věc. Ale v okamžiku, kdy si začne říkat: takže s Bohem jsme si kvit, já nikoho nezabíjím..., tak tam už z toho židovství nebo křesťanství moc nezbylo.

 

 

 

 

Realita může být mnohem dramatičtější

 

Máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen. (Lk 15,32)

 

Jak to s tím starším bráchou nakonec dopadlo, to jsi nám, Ježíši, nedopověděl. Nechal jsi to podobenství s otevřeným koncem, takže můžeme jen spekulovat. Užitečnější však bude, dosadíme-li si do toho příběhu každý sám sebe. Myslím, že se moc nepletu, když řeknu, že v každém člověku je, byť v různém poměru, zastoupen mladší i starší brácha z toho podobenství. Všichni toužíme po odpuštění a doufáme v Boží milosrdenství. Věříme, že Bůh je Láska a přijme nás, i kdyby se to staršímu bráchovi stokrát nelíbilo.

Ale co když ve mně převládne ten nepřející závistivec? Umím si představit, že realita může být mnohem dramatičtější než v tom podobenství. Co když mi někdo vyvraždí rodinu a pak se dá na pokání a já budu stát před rozhodnutím, zda mám spolu s ním vstoupit do Otcova domu, žít v jeho společnosti celou věčnost a ještě se z jeho návratu radovat? A co opuštěné manželky a matky, setkají-li se s navrácenými marnotratnými dcerami, milenkami svých mužů, které jim udělaly ze života peklo? Co řeknou zloději okradeným a okradení zlodějům? Že se nebeský otec bude z návratu marnotratných dětí radovat, o tom nepochybuji. Že na hostinu pozve i ty poškozené, to dá rozum. Ale bude je muset přemlouvat? Bude je prosit? Jak dlouho? Nebo to nechá na nich? Nechá to s otevřeným koncem jako Ježíš v tom podobenství?

Pane Ježíši, všimla jsem si, že nás na tuhle situaci připravuješ systematicky. Zřejmě jsi to měl na mysli i tehdy, když jsi mluvil o nevěstkách a celnících, kteří do Božího království předcházejí "spravedlivé". Jinde zas požaduješ, abychom milovali i své nepřátele. To už po nás chceš moc, ale kdybychom se to tu naučili, nepřišlo by nám pak asi tak zatěžko přijmout, že jsi odpustil i jim. Tohle tím sleduješ?

Milosrdný Bože, díky, že šanci dáváš všem. Odpusť, že ti za své nekonečné milosrdenství místo vděčnosti podsouváme a vyčítáme nespravedlnost. 

 

„Ježíš byl blázen“ – si myslí sv. Terezie od Ježíše

 

Jediným zločinem, ze kterého Herodes obvinil Ježíše, bylo to, že je blázen... Já si to také myslím. Vždyť to bylo bláznovství, že hledal malá srdce smrtelných lidí.

 

Je dobré postavit se pod Ježíšův kříž a pak se zaposlouchat do slov umírajícího zločince po jeho pravici. Dmitrij Merežkovskij napsal: „Kdyby evangelista nebyl býval uslyšel na vlastní uši či ještě spíše v srdci ono ‘dnes budeš se mnou v ráji’, oč chudší a strašnější by byl náš ubohý a strašný svět!“ Tento rozhovor dvou ukřižovaných odsouzenců probouzí naději, že dokonce i uprostřed rozvalin a popela se ještě může zrodit život – a že o hříšníku nesmíme až do jeho posledního dechu ztrácet naději.