Vezmi a čti celou Bibli
Angelo Scarano absolvoval postgraduální studium biblistiky v Římě zakončené doktorátem. Na Katolické teologické fakultě v Praze přednáší novozákonní předměty a od roku 2003 působí jako farář ve farnosti sv. Jakuba Staršího v Praze 13. Je autorem brožurky Světlem pro mé nohy je Tvé slovo s podtitulem Jak přečíst celou Bibli během jednoho roku (nakladatelství Paulínky). I když zprvu s přípravou takového návodu ke čtení Bible váhal a nabídku k sepsání brožurky odmítl, nakonec změnil názor a text připravil. Inspiroval se podobnými evangelickými plány z Ameriky, doplnil je o knihy deuterokanonické a částečně přepracoval strukturu. Text vyšel v několika vydáních a pro velký zájem byl přeložen a publikován i v Itálii.
Rozpis na 212. den čtení Přehled čtení„Ježíši, pravé světlo osvěcující každého člověka.
Zjev mi všechny poklady moudrosti a poznání,
které jsou v tobě ukryté.
Daruj mi svého svatého Ducha, aby mě naučil to, co jsi hlásal. Dej, ať tvé slovo pronikne do mé duše a povede moje kroky.
Amen.“Pláč, kapitola 4
1 Jak zčernalo zlato, změnil se jasný zlatý třpyt!
Svaté kameny leží rozmetány po nárožích všech ulic.
2 Vzácní synové Sijónu, cenění nad ryzí zlato,
jak jsou pokládáni za hliněné džbány, vyrobené rukou hrnčíře!
3 I šakalí matky podají prs, kojí svá mláďata,
dcera mého lidu je však krutá jako pštrosové na poušti.
4 Kojenci se žízní lepí jazyk k patru,
pacholátka prosí o chléb, a nikdo jim nenaláme.
5 Ti, kdo jídali lahůdky, budí úděs na ulicích.
Ti, kdo byli chováni v purpuru, válejí se v hnoji.
6 Větší byla nepravost dcery mého lidu nežli hřích Sodomy,
která byla podvrácena v okamžení, aniž ji zasáhla ruka.
7 Její zasvěcenci byli čistší než sníh, bělejší než mléko,
brunátnější nad korály, jejich žíly byly jako safír.
8 Avšak nyní jejich postava potemněla víc než saze,
na ulicích je nepoznají,
na kostech se jim svraštila kůže, vyschla, až byla jak dřevo.
9 Lépe jsou na tom skolení mečem nežli skolení hladem,
ti, kteří vykrváceli probodeni, než ti, kdo zemřeli pro neúrodu pole.
10 Ženy, které bývají tak milosrdné,
vařily vlastníma rukama své děti
a pojídaly je při těžké ráně dcery mého lidu.
11 Hospodin dovršil své rozhořčení,
vylil svůj planoucí hněv,
zanítil na Sijónu oheň, aby jej pozřel do základů.
12 Nevěřili králové země ani všichni obyvatelé světa,
že vejde protivník a nepřítel do jeruzalémských bran.
13 To pro hříchy jeho proroků,
pro nepravosti kněží, kteří prolévali uprostřed něho krev spravedlivých.
14 Potáceli se po ulicích slepí, potřísněni krví,
nikdo se nesměl dotknout jejich oděvu.
15 „Odstupte! Nečistý!“ volali na ně.
„Odstupte! Odstupte! Nedotýkejte se!“
Když se odpotáceli, říkalo se mezi pronárody:
„Už tu nikdy nebudou hosty.“
16 Hospodin sám je rozdělil,
už nikdy na ně nepohlédne.
Nebrali ohled na kněze,
nad starci se neslitovali.
17 Naše oči se vyčerpávaly vyhlížením pomoci,
byl to však přelud;
na své hlídce jsme vyhlíželi pronárod neschopný zachránit.
18 Sledovali nás na každém kroku,
abychom nechodili po svých prostranstvích,
náš konec se přiblížil,
naše dny se naplnily, nastal náš konec.
19 Naši pronásledovatelé byli rychlejší než nebeští orli,
zahnali nás do hor, číhali na nás v poušti.
20 Dech našeho chřípí, Hospodinův pomazaný, byl lapen do jejich jámy.
A o něm jsme říkávali: „V jeho stínu budeme žít mezi pronárody.“
21 Jenom se vesel a raduj, dcero edómská,
bydlící v zemi Úsu!
I na tebe přijde kalich, opojíš se a budeš obnažena.
22 Tvá nepravost však, dcero sijónská, skončí,
Bůh tě už nikdy nenechá odvést do vyhnanství,
ale tebe, dcero edómská, ztrestá za tvou nepravost a odhalí tvé hříchy.
Pláč, kapitola 5
1 Rozpomeň se, Hospodine, co se nám stalo,
popatř a pohleď na naši potupu!
2 Naše dědictví připadlo cizákům, naše domy cizincům.
3 Stali jsme se sirotky, nemáme otce,
naše matky jsou jako vdovy.
4 Vlastní vodu pijeme za stříbro,
své dřevo musíme platit.
5 Jsme pronásledováni,
visí nám na šíji,
vynakládáme námahu a nedopřejí nám klidu.
6 Egyptu podáváme ruku, též Asýrii, a
bychom se nasytili chlebem.
7 Naši otcové zhřešili, už nejsou,
a my neseme jejich nepravosti.
8 Otroci se stali našimi vládci
a nikdo nás z jejich rukou nevytrhne.
9 S nasazením života přinášíme chléb,
ohrožováni mečem z pouště.
10 Kůže nám žhne jako pec od úporného hladu.
11 Na Sijónu ponižují ženy, v judských městech panny.
2 Jejich rukou jsou věšeni velmožové,
tváře starců nejsou ctěny.
13 Junáci nosí mlýnek,
mladíci klopýtají pod dřívím.
14 Starci přestali zasedat v bráně a junáci zpívat písničky.
15 Přestalo veselí našeho srdce, v truchlení se proměnil náš tanec.
16 Spadla koruna z naší hlavy,
běda nám, neboť jsme hřešili.
17 Nad tím zemdlelo naše srdce,
nad oním se nám zatmělo v očích,
18 nad horou Sijónem, že je tak zpustošená;
honí se po ní lišky.
19 Ty, Hospodine, budeš trůnit věčně,
tvůj trůn přetrvá všechna pokolení.
20 Proč na nás pořád zapomínáš,
opustil jsi nás až do nejdelších časů?
21 Obrať nás, Hospodine, k sobě a my se navrátíme,
obnov naše dny jak za dnů dávnověkých.
22 Nebo jsi nás úplně zavrhl?
Rozlítil ses na nás převelice.
„Bože,děkuji ti za tvé slovo. Je něčím více než naukou, více než zákonem, více než receptem.
Týká se mého života, klade mi otázky, provokuje mě a utěšuje. Otvírej mě tomuto slovu a daruj mi odvahu a sílu žít podle něho.
Amen.“Publikováno s laskavým svolením České biblické společnosti.
1 Jak zčernalo zlato, změnil se jasný zlatý třpyt!
Svaté kameny leží rozmetány po nárožích všech ulic.
2 Vzácní synové Sijónu, cenění nad ryzí zlato,
jak jsou pokládáni za hliněné džbány, vyrobené rukou hrnčíře!
3 I šakalí matky podají prs, kojí svá mláďata,
dcera mého lidu je však krutá jako pštrosové na poušti.
4 Kojenci se žízní lepí jazyk k patru,
pacholátka prosí o chléb, a nikdo jim nenaláme.
5 Ti, kdo jídali lahůdky, budí úděs na ulicích.
Ti, kdo byli chováni v purpuru, válejí se v hnoji.
6 Větší byla nepravost dcery mého lidu nežli hřích Sodomy,
která byla podvrácena v okamžení, aniž ji zasáhla ruka.
7 Její zasvěcenci byli čistší než sníh, bělejší než mléko,
brunátnější nad korály, jejich žíly byly jako safír.
8 Avšak nyní jejich postava potemněla víc než saze,
na ulicích je nepoznají,
na kostech se jim svraštila kůže, vyschla, až byla jak dřevo.
9 Lépe jsou na tom skolení mečem nežli skolení hladem,
ti, kteří vykrváceli probodeni, než ti, kdo zemřeli pro neúrodu pole.
10 Ženy, které bývají tak milosrdné,
vařily vlastníma rukama své děti
a pojídaly je při těžké ráně dcery mého lidu.
11 Hospodin dovršil své rozhořčení,
vylil svůj planoucí hněv,
zanítil na Sijónu oheň, aby jej pozřel do základů.
12 Nevěřili králové země ani všichni obyvatelé světa,
že vejde protivník a nepřítel do jeruzalémských bran.
13 To pro hříchy jeho proroků,
pro nepravosti kněží, kteří prolévali uprostřed něho krev spravedlivých.
14 Potáceli se po ulicích slepí, potřísněni krví,
nikdo se nesměl dotknout jejich oděvu.
15 „Odstupte! Nečistý!“ volali na ně.
„Odstupte! Odstupte! Nedotýkejte se!“
Když se odpotáceli, říkalo se mezi pronárody:
„Už tu nikdy nebudou hosty.“
16 Hospodin sám je rozdělil,
už nikdy na ně nepohlédne.
Nebrali ohled na kněze,
nad starci se neslitovali.
17 Naše oči se vyčerpávaly vyhlížením pomoci,
byl to však přelud;
na své hlídce jsme vyhlíželi pronárod neschopný zachránit.
18 Sledovali nás na každém kroku,
abychom nechodili po svých prostranstvích,
náš konec se přiblížil,
naše dny se naplnily, nastal náš konec.
19 Naši pronásledovatelé byli rychlejší než nebeští orli,
zahnali nás do hor, číhali na nás v poušti.
20 Dech našeho chřípí, Hospodinův pomazaný, byl lapen do jejich jámy.
A o něm jsme říkávali: „V jeho stínu budeme žít mezi pronárody.“
21 Jenom se vesel a raduj, dcero edómská,
bydlící v zemi Úsu!
I na tebe přijde kalich, opojíš se a budeš obnažena.
22 Tvá nepravost však, dcero sijónská, skončí,
Bůh tě už nikdy nenechá odvést do vyhnanství,
ale tebe, dcero edómská, ztrestá za tvou nepravost a odhalí tvé hříchy.
1 Rozpomeň se, Hospodine, co se nám stalo,
popatř a pohleď na naši potupu!
2 Naše dědictví připadlo cizákům, naše domy cizincům.
3 Stali jsme se sirotky, nemáme otce,
naše matky jsou jako vdovy.
4 Vlastní vodu pijeme za stříbro,
své dřevo musíme platit.
5 Jsme pronásledováni,
visí nám na šíji,
vynakládáme námahu a nedopřejí nám klidu.
6 Egyptu podáváme ruku, též Asýrii, a
bychom se nasytili chlebem.
7 Naši otcové zhřešili, už nejsou,
a my neseme jejich nepravosti.
8 Otroci se stali našimi vládci
a nikdo nás z jejich rukou nevytrhne.
9 S nasazením života přinášíme chléb,
ohrožováni mečem z pouště.
10 Kůže nám žhne jako pec od úporného hladu.
11 Na Sijónu ponižují ženy, v judských městech panny.
2 Jejich rukou jsou věšeni velmožové,
tváře starců nejsou ctěny.
13 Junáci nosí mlýnek,
mladíci klopýtají pod dřívím.
14 Starci přestali zasedat v bráně a junáci zpívat písničky.
15 Přestalo veselí našeho srdce, v truchlení se proměnil náš tanec.
16 Spadla koruna z naší hlavy,
běda nám, neboť jsme hřešili.
17 Nad tím zemdlelo naše srdce,
nad oním se nám zatmělo v očích,
18 nad horou Sijónem, že je tak zpustošená;
honí se po ní lišky.
19 Ty, Hospodine, budeš trůnit věčně,
tvůj trůn přetrvá všechna pokolení.
20 Proč na nás pořád zapomínáš,
opustil jsi nás až do nejdelších časů?
21 Obrať nás, Hospodine, k sobě a my se navrátíme,
obnov naše dny jak za dnů dávnověkých.
22 Nebo jsi nás úplně zavrhl?
Rozlítil ses na nás převelice.