Vezmi a čti

²⁹Ježíš vyšel ze synagogy a vstoupil s Jakubem a Janem do Šimonova a Ondřejova domu. ³⁰Šimonova tchyně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. ³¹Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Tu jí horečka přestala a ona je obsluhovala. ³²Když nastal večer a slunce zapadlo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. ³³Celé město se shromáždilo u dveří. ³⁴I uzdravil mnoho nemocných s rozličnými chorobami a vyhnal mnoho zlých duchů. Nedovoloval však zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je. ³⁵Brzo ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil. ³⁶Šimon se svými druhy se pustili za ním. ³⁷Našli ho a řekli mu: „Všichni tě hledají!“ ³⁸Odpověděl jim: „Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel.“ ³⁹A procházel celou Galilejí, kázal v jejich synagogách a vyháněl zlé duchy.  (Mk 1,29-39)

 

Bůh poslal Ježíše, aby z nás učinil svobodné jedince. Jako cestu osvobození zvolil soucítění. Je to mnohem radikálnější, než si dokážeš na první pohled představit. Znamená to, že Bůh nás nechce osvobodit tím, že by nás zbavil utr­pení, ale tím, že je s námi sdílí. Ježíš je Bůh, jenž trpí s námi.

Postupem doby se slovo soucit stalo poně­kud nejasnějším výrazem pro vyjádření skuteč­nosti „trpět s“ někým. Když dnes někdo řekne: „Cítím s tebou“, může to mít poněkud jiný vý­znam. Zní to, alespoň pro mne, jako slova člo­věka, který se na druhého dívá shora. Původní význam slova „trpět spolu s někým“ byl zčásti setřen. Proto jsem zvolil slovo „soucítění“. Je to srdečnější, důvěrnější a bližší. Pro mne to znamená mít účast na utrpení druhého, být plně druhem v utrpení.

Ježíš nás chce přimět, abychom viděli Boží lásku, a ukazuje nám to tak, že se stává naším partnerem a druhem v utrpení, čímž nám umožňuje obrátit se na cestu osvobození. Prav­děpodobné znáš otázky nejčastěji kladené lid­mi, kteří považují za těžké či nemožné věřit v Boha: Jak může Bůh doopravdy milovat svět, když dopouští tak strašné utrpení? Jestliže nás Bůh skutečně miluje, proč nezabrání válkám, chudobě, hladu, nemocem, pronásledování, mučení a vší bídě, o které se dozvídáme ze všech stran? Proč se tak často cítím osamělý? Proč jsem ještě navíc bez zaměstnání? Proč se považuji za zbytečného?

Sám jsem se podobnými otázkami zabýval, zvláště když jsem poznal chudobu, která exis­tuje ve Střední a Jižní Americe, a viděl, jak jsou nevinní indiáni unášeni, mučeni a tím nejkru­tějším způsobem zabíjeni.

Zní to paradoxně, ale tam jsem nalezl začá­tek odpovědi! Zjistil jsem, že oběti chudoby a útlaku jsou často hlouběji přesvědčeny o Bo­ží lásce než my, měšťáčtí Evropané, a že otáz­ku „proč existuje utrpení?“ klade méně těch, kteří sami utrpení zakusili, než těch, kteří o něm jen slyšeli nebo četli. Zřídkakdy jsem se setkal s tak velkou vírou v Boha, jakou mají chudí a utlačovaní indiáni Střední a Jižní Ame­riky. Zatímco je pro mnoho Holanďanů i přes zvyšující se životní úroveň stále obtížnější za­koušet Boží blízkost, hodně mužů a žen v Latinské Americe, jimž lze číst utrpení ve tváři, je naplněno Duchem, když hovoří o tom, jak jim Bůh dává naději a odvahu.

Jistě si dovedeš představit, jaký dojem to na mě udělalo. Postupně jsem začal chápat, že tito lidé se naučili znát Ježíše jako Boha, který trpí s nimi. Pro ně je trpící a umírající Ježíš nejpře­svědčivějším znamením, že Bůh je opravdu mi­luje a nenechá je napospas. Je jejich druhem v utrpení. Jsou-li chudí, vědí, že Ježíš byl také chudý, jsou-li ustrašení, vědí, že Ježíš se také bál, jsou-li biti, vědí, že Ježíš byl také bit, a jsou-li k smrti, i potom vědí, že Ježíš trpěl stejným údělem. Pro tyto lidi je Ježíš věrný přítel, který je provází na osamělé cestě utrpení a přináší jim útěchu. Je s nimi solidární. Zná je, rozumí jim a ve chvílích největší trýzně je tiskne k sobě.