Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

Slavnost Nejsvětější Trojice – cyklus B

Ilustrace
Zveřejněno: 29.5.2021
Autor: Roman Kubín
Přečtení: 224
Zpět do rubriky
16Jedenáct učedníků odešlo do Galileje na horu, kam jim Ježíš určil. 17Uviděli ho a klaněli se mu, někteří však měli pochybnosti. 18Ježíš k nim přistoupil a promluvil: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. 19Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a 20učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ (Mt 28,16-20)
  
K tématu
Lid mnoha tváří
Boží lid se vtěluje do národů Země, z nichž každý má svou vlastní kulturu. Pojem kultura je cenným nástrojem k pochopení rozmanitých projevů křesťanského života v Bo­žím lidu. Jde o životní styl určité společnosti, zvláštní způsob, jakým se její členové vztahují k sobě navzájem, k ostatnímu stvoření a k Bohu. Kultura takto pojatá zahrnuje celek života určitého národa.Každý národ ve svém dějinném vývoji v legitimní autonomii rozvíjí vlastní kulturu.Je to dáno skutečností, že lidská osoba „má přirozenou potřebu žít spo­lečensky“a je stále vztažena ke společnosti, kde konkrétně utváří svůj vztah k realitě. Lidská bytost je vždy kulturně si­tuována: „přirozenost a kultura velmi těsně souvisí“. Milost předpokládá kulturu a dar Boží se vtěluje do kultury toho, kdo ho přijímá.
Ve dvou tisíciletích křesťanství mnohé národy obdržely milost víry, ve svém každodenním životě ji přivedly k rozkvě­tu a předávaly způsobem, jenž je vlastní jejich kulturám. Když nějaké společenství přijme zvěst spásy, Duch svatý zúrodní jeho kulturu proměňující silou evangelia. V dějinách církve můžeme vidět, že křesťanství nedisponuje jediným kulturním vzorem, a „třebaže skrze věrnost evangeliu a tradici církve zů­stane samo sebou, bude mít také tvář mnoha kultur a národů, které je přijaly a které z něj žijí“. V různých národech, které zakoušejí Boží dar podle vlastní kultury, církev vyjadřuje svoji autentickou katolicitu a ukazuje „krásu této mnohotvaré podoby církve“. V křesťanských projevech evangelizovaného národa Duch svatý zkrášluje církev, ukazuje jí nové aspekty Zjevení a dává jí novou tvář. Skrze inkulturaci církev „vtěluje evangelium do různých kultur a současně přivádí národy s jejich kulturou do svého společenství“,protože „pozitivní hodnoty a formy“, které každá kultura nabízí, „mohou obo­hatit způsob, jakým je evangelium hlásáno, chápáno a žito“. Takto se „církev přijetím hodnot různých kultur stává »sponsa ornata monilibus suis – nevěstou ozdobenou šperky« (srov. Iz 61,10)“.
Pokud je kulturní různost správně chápána, neohrožuje jednotu církve. Duch svatý poslaný Otcem i Synem promě­ňuje naše srdce a uschopňuje nás vstoupit do dokonalého společenství Nejsvětější Trojice, kde každá věc nachází svoji jednotu. On vytváří společenství a harmonii Božího lidu. Duch svatý je harmonií, stejně jako je poutem lásky mezi Otcem a Synem.On je tím, kdo vzbuzuje mnohotvaré a roz­manité bohatství darů a současně buduje jednotu, která nikdy není uniformitou, nýbrž přitažlivou mnohotvarou harmonií. Evangelizace radostně uznává toto mnohotvaré bohatství, které Duch plodí v církvi. Myšlenka monokulturního a mo­notónního křesťanství by neodpovídala logice vtělení. Ačkoli je pravdou, že některé kultury byly úzce spojeny se zvěsto­váním evangelia a s rozvojem křesťanského myšlení, zjevené poselství se neztotožňuje se žádnou z nich a má transkulturní obsah. Proto při evangelizaci nových kultur nebo kultur, které nepřijaly křesťanskou zvěst, není nezbytné vnucovat zároveň s nabídkou evangelia určitou kulturní formu, byť je krásná a starobylá. Poselství, které hlásáme, se vždycky prezentuje v určitém kulturním hávu. V církvi však někdy upadáme do marnivé sakralizace vlastní kultury, čímž můžeme dávat na­jevo spíše fanatismus než autentickou evangelizační horlivost.
 
papež František – Evangelii gaudium 115-117
 
Výklad biblického čtení a úvod do meditace Slavnosti Nejsvětější Trojice – cyklu B z předchozích let najdete zde a zde.