Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

3. neděle velikonoční – cyklus A

8. května 2011

3. neděle velikonoční – cyklus A
Sk 2,14.22-28; 1Petr 1,17-21; Lk 24,13-35
 
13Dva z Ježíšových učedníků se ubírali toho dne (prvního po sobotě) do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů. 14Hovořili spolu o tom všem, co se stalo. 15Jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim Ježíš a připojil se k nim. 16Ale jako by jim cosi zadržovalo oči, takže ho nepoznali. 17Zeptal se jich: „O čem to cestou spolu rozmlouváte?“ Zastavili se celí smutní. 18Jeden z nich – jmenoval se Kleofáš – mu odpověděl: „Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo.“ 19Zeptal se jich: „A co se stalo?“ Odpověděli mu: „Jak Ježíše z Nazareta, který byl prorok, mocný činem i slovem před Bohem i přede vším lidem, 20naši velekněží a přední mužové odsoudili k smrti a ukřižovali. 21My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo. 22Některé naše ženy nás sice rozrušily: Byly časně ráno u hrobu, 23nenalezly jeho tělo, přišly a tvrdily, že měly i vidění andělů, a ti prý říkali, že on žije. 24Někteří z našich lidí odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy říkaly, jeho však neviděli.“ 25A on jim řekl: „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! 26Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ 27Potom začal od Mojžíše, probral dále všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje. 28Tak došli k vesnici, kam měli namířeno, a on dělal, jako by chtěl jít dál. 29Ale oni na něho naléhali: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil.“ Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi. 30Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. 31Vtom se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. 32Tu si mezi sebou řekli: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“ 33Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct (apoštolů) i jejich druhy. 34Ti řekli: „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi.“ 35Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba. (Lk 24,13-35)
 
Srovnání: Mk 16,12; Jan 20,14; 21,4; Lk 7,16; 13,33; Lk 23,1-2.23-25; Lk 1,68; 2,38; Lk 24,1-11; Lk 24,12; Jan 20,3-8; 24,44-45; Lk 9,16; 22,19; 1Kor 15,5
 
Úvod k meditaci
Učedníci na cestě do Emauz shovívavě upozorňují Ježíše, že on je snad jediný, kdo neví, co se v ty dny v Jeruzalémě událo. A přitom je Kristus naopak jediný, kdo skutečně ví, co se doopravdy stalo! I já dám často více na veřejné mínění, či na normální názory, nebo na to, co lidi říkají, a leckdy se zapomínám zamyslet, jak asi tu kterou situaci vidí Pán.
 
Výklad biblického textu
Kontext: Tento tak podmanivý evangelní příběh vyprávěný nám Lukášem je situován do odpoledního času velikonočního dne. Dva zklamaní učedníci se vracejí z Jeruzaléma do své rodné vesnice. Ježíš se k nim cestou přidává; hovoří s nimi na základě Písma o sobě a o událostech, které se staly. Nějaká síla uvnitř těchto učedníků na jeho slovo reaguje a odpovídá; je to postupně se probouzející víra. Jejich srdce se zapalují a opětovně v nich ožívá naděje. Jeho však stále ještě nepoznávají; vnímají, že je to tak, jak ženy říkaly, avšak jeho nevidí. Potom u stolu ho konečně poznávají – při lámání chleba. Hlavní výpovědí je, že vzkříšený Ježíš je ve své církvi a obci přítomen při eucharistickém společenství stolu a že on sám v lámání chleba a četbě Písma otevírá obci smysl Písma svatého (v. 32). Tedy ve slovech Písma a v eucharistické hostině zůstává (v. 29) Ježíš se svou obcí.
13 do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů: Dva učedníci jdou do Emauz, vzdálených 60 honů neboli stadií (11 km) od Jeruzaléma. Archeologové ztotožňují toto místo se třemi lokalitami, z nichž nejpravděpodobnější je Amwas = Nikopolis, i když je toto místo vzdálené od Jeruzaléma 176 honů/stadií (32,5 km). Takto to naznačují důležité rukopisy.
15 přiblížil se k nim Ježíš a připojil se k nim: Podoba zjevení Vzkříšeného není blíže popsána, ani jeho zmizení ve v. 31. Protože cosi jim jako by zadržovalo oči (v. 16), nepoznávají Ježíše, dokud se u stolu nedá poznat (v. 31). Ježíš je se svými učedníky na jejich cestě, doprovází je, i když je to cesta pryč z Jeruzaléma, cesta zklamání a rozčarování.
 19 Zeptal se jich: „A co se stalo?“ Odpověděli mu…: V dialogu Vzkříšeného s učedníky se rekapituluje stručné vyprávění o Ježíšovi, jeho popravě, nadějích, které do něho vkládali jeho učedníci, a o tom, co vyprávěly ženy. I toto odkazuje na Ježíšovu přítomnost uprostřed těch, kteří jsou zasaženi jeho evangeliem.
27 Potom začal od Mojžíše, probral dále všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje: Důležitý rys hlásání nejen pro prvokřesťanskou církev – předobrazy a předpovědi se nacházejí zcela zřetelně již ve Starém zákoně. Tuto souvislost mezi starozákonní a novozákonní zvěstí důsledně dodržuje biblická věda i liturgie.
29 Ale oni na něho naléhali: „Zůstaň s námi...“ Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi.: Je to znamení a vyjádření přesvědčení povelikonoční misijní církve, že jako Vzkříšený je Ježíš přítomen v církevní obci a vede ji.
34 Ti řekli: „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi.“: Věcně předchází Ježíšovo zjevení Petrovi všechna následující a je pro vznik a růst velikonoční víry obce důležitější, než zjevení emauzským učedníkům, protože zjevením napřed Petrovi se podporuje jeho služba, aby posiloval ve víře své bratry (Lk 22,32).
 
K tématu
Když se narodil chlapec, kterému dali jméno Phineas, dostal v den svého narození od dědečka jako dar skutečný ostrov. Všichni mu později říkali, jak vzácný dar dostal, a že ne každý chlapec může dostat ostrov. Phineas se cítil velmi důležitý. A když vlastníte ostrov, chcete ho také vidět. A tak jednoho dne, v létě roku 1820, když bylo chlapci deset let, nastoupil tatínek se svým synkem do kočáru, aby mu ukázal jeho ostrov. „Kdy už tam budeme?“ ptal se Phineas. Chlapec měl totiž velký sen – a sice, že na ostrově si postaví velký dům, začne farmařit, chovat dobytek a bude tak vládnout svému panství. Konečně byli na místě. Phineas se rozběhl k lesu, odkud byl ostrov vidět. Když ale ostrov uviděl, srdce se mu málem zastavilo. Chlapec viděl před sebou maličký ostrůvek o rozloze několika akrů, který byl bahnitý a plný hadů. Dědeček mu říkal, jak vzácný dar dostal, tatínek také, ale nebylo tomu tak. Byl to krutý žert. Když se Phineas díval na ostrov, tatínek se dal do smíchu. Phineas se stal terčem posměchu. Dědeček si krutě zažertoval se svým vnukem. Phineasovi to ale k smíchu nebylo a nikdy na to nezapomněl. V té chvíli se chlapec zatvrdil a řekl si, že když byl podveden, bude to on, kdo bude také podvádět. Svůj život založil na podvádění druhých. Možná, že podvedl i vás. Jeho jméno je Phineas Barnum, který je pokládán za vynálezce hlasité reklamy. Barnum byl pokládán za jednoho z největších lhářů v dějinách Ameriky.
V dnešním evangeliu vidíme dva muže, kteří se také cítili podvedeni – dokonce samotným Ježíšem. Dokážeme si představit, jak asi probíhal jejich rozhovor: „Proč Ježíš něco neudělal? Proč nesestoupil z kříže? Proč nechal Piláta, aby s ním takto vymetl?“ A během tohoto rozhovoru se k nim přidává samotný Ježíš. Oni ho ale nepoznávají, protože jejich zklamání je příliš veliké. Zoufalství člověka může být dokonce tak veliké, že zatvrdí srdce člověka. A ještě horší je, když se z člověka stane cynik. A když se člověk doví nějakou dobrou zprávu, už ji nechce přijmout, protože se bojí dalšího zklamání. A právě to se stalo těm dvěma. Ženy jim sice říkaly, že hrob je prázdný, ale dokážeme si představit, co si říkají tito dva muži: „Jako by nestačilo, že Ježíše zabili. Teď ještě nějaký vykradač hrobů ukradl i jeho tělo a napálil tak několik našich přátel.“ Tito dva ženám zcela jistě nevěří. Už nebudou přece riskovat. Nechali se napálit jednou, ale podruhé už se napálit nenechají. Už si nenechají více ubližovat. To je reakce, se kterou někdy můžeme setkat u lidí. Něčí láska byla zraněna a ten člověk se rozhodne, že už nikdy nebude nikoho milovat. Někdo byl oklamán a tak se rozhodne, že už nikdy nebude nikomu věřit. Jsou lidé, kteří si potom skoro hýčkají svou bolest, ale také za ni budou muset platit. V určitém bodě ale musí začít uzdravování a člověk musí dovolit Bohu, aby udělal totéž, co pro ty dva. A tak Ježíš se k nim připojí a teď se setkává s nimi v jejich bolesti. Oni mu o této bolesti začínají vyprávět. Říkají: „My jsme doufali…“ Tady je ten problém: nesplněné očekávání. Bůh neudělal to, co oni chtěli. Jistě to byli dobří učedníci, měli dobré srdce, hodně se modlili, ale jejich očekávání nebylo správné. Oni očekávali osvobození Izraele, ale Ježíš věděl o něčem lepším. Bůh totiž toho ví o životě víc než my. A když nedělá to, co chceme my, tak to pro nás není lehké. Ale co je pro nás důležitější? To, co chceme, nebo to, co potřebujeme? Představme si člověka, který prosí o uzdravení z nemoci, ale Bůh po něm bude chtít, aby nesl tento svůj kříž. Nebo někdo bude prosit Boha o peníze a Bůh mu řekne, aby si shromažďoval poklady v nebi. Anebo někdo bude Boha prosit o nové manželství a on mu řekne, aby si vážil toho, co má.
Když Bůh nedělá to, co chceme, není to lehké. Ale víra je přesvědčení, že Bůh toho ví o životě víc než my a že nás tím životem provede.
Až se tedy zase někdy v někom nebo v něčem zklameme, nepropadejme panice a nevzdávejme to. Jenom buďme trpěliví a dovolme Bohu, aby nám připomněl, že jemu se ještě nikdy nic nevymklo z ruky.
Max Lucado – On i dnes odvaluje kameny
 
Ti poutníci jsou smutní. Prožívají hlubokou životní krizi. Nezná­mému, který se k nim připojil, to vysvětlují. Uvěřili v Ježíše, doufali, že on je ten, který vykoupí Izraele. Však to, co konal i kázal, svědčilo o tom, že byl prorok, mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem. Ale – říkají v hlubokém zármutku – naši velekněžía členové rady (synedria) jej vydali (samozřejmě Římanům), aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A dnes už je to třetí den, co se to stalo. Třetí den – konec lhůty a konec všem nadějím.
To je nejen lidské zklamání. To je výraz zoufalství, že Izrael, celý svět a všichni, kdo v něm trpí, zůstanou v otroctví marnosti a smrti, nevykoupení, a propadnou zmaru a nicotě. Mnoho lidí si s emauzskými poutníky říká: Ježíše popravili. Láska a pravda v dějinách nevítězí, poctivost a věrnost se nevyplácejí. Bůh – je-li vůbec – je daleko a nám nechal vše na pospas. Nějaký zásah od něho či pomoc se rozhodně nedají čekat. A tak nám ve světě vládnou úplatkáři a tuneláři a vydávají se za mravní vzory.
První bod si tedy můžeme shrnout: Situace emauzských poutníků i naše je velmi podobná. Utíkáme z města Božího pokoje (tak lze přeložit jméno Jeruzalém) do Emaus, jehož jméno, ne zcela průhledné, si Židé tenkrát vykládali jako lid zavržený (hebrejsky 'am či 'em maús), tedy místo odcizení asi jako Kainova země vyhnanství, hebrejsky Nód – vyhnanectví. Snad si i sami vzpomenete na nějakou temnou chvíli ve svém životě, kdy se vše jako by rozpadalo a my bychom byli nejraději od všeho utekli co nejdál. Ale Bůh nás přece po všelijakém klopýtání zastavil, postavil na nohy, a tak jsme tu zase spolu pod jeho Slovem.
Tím se ovšem dostáváme k druhému bodu kázání. Nejdříve se nám zdá, že v takových chvílích jsme úplně sami, osamělí a ztracení. Ale to je právě jen zdání, protože toho, kdo už jde s námi, nevidíme. O těch dvou poutnících se v původním řeckém znění říká, že jejich oči byly drženy, aby ho nepoznali (Lk 24, 16). Jak Křtitel říká: Uprostřed vás stojí, jehož vy neznáte (Jan 1,26).
Důležité je, že on nepřichází nejdříve s nárokem, abychom my byli s ním, nýbrž se zprávou, s informací, že on sám už je s námi. Emmanu-el, tj. S námi Bůh. Vstupuje do našeho bloudění a troskotání, do našich bíd a trápení a naslouchá nám. Ani zde nezačíná smutné poutníky poučovat a kárat, ale ptá se jich na to, co je tíží. Povzbuzuje je, aby se mu otevřeli a pověděli mu své bolesti. To je důležité. Když potkává i nás, ptá se nejdříve: Co je s tebou? Co tě tíží? Pověz mi to.
Jan Heller – Stezka ve skalách
 
Texty v týdnu
Po: Sk 6,8-15; Jan 6,22-29
Út: Sk 7,51-8,1a; Jan 6,30-35
St: Sk 8,1b-8; Jan 6,35-40
Čt: Sk 8,26-40; Jan 6,44-51
Pá: Sk 9,1-20; Jan 6,52-59
So: Sk 1,15-17.20-26; Jan 15,9-17
 
Prameny, odkazy
Paul-Gerhard Müller – Evangelium sv. Lukáše – Malý stuttgartský komentář; Petr Karas – Boží slovo na každý den; Raniero Cantalamessa – Slovo a život
 
Vydává Pastorační středisko brněnské diecéze jako součást diecézního biblického programu Vezmi a čti; ke stažení na www.vezmiacti.cz