17. července 2011
16. neděle v mezidobí –
cyklus A
Mdr 12,13.16-19; Řím 8,26-43;
Mt 13,24-43
24Ježíš předložil zástupům toto podobenství: „Nebeské
království je podobné člověku, který nasel na svém poli dobré semeno. 25Ale
když lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a odešel. 26Když
pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, tehdy se ukázal i plevel. 27Tu
přišli služebníci k hospodáři a řekli mu: ‚Pane, copak jsi nenasel na svém poli
dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?‘ 28On jim odpověděl: ‚To
udělal nepřítel.‘ A služebníci mu řekli: ‚Máme jít a sesbírat ho?' 29On
však řekl: ‚Ne. Jinak byste při sbírání plevele mohli s ním vytrhat i pšenici. 30Nechte
obojí spolu růst až do žní, a o žních řeknu žencům: Nejprve seberte plevel a
svažte ho do snopků k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘ 31Předložil
jim další podobenství: „Nebeské království je jako hořčičné zrno, které člověk
vzal a zasel na svém poli. 32Je sice menší než všechna semena, ale
když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř,
takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích.“ 33Pověděl jim jiné
podobenství: „Nebeské království je jako kvas, který vzala žena a zadělala ho
do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo.“ 34To všechno mluvil
Ježíš k zástupům v podobenstvích a bez podobenství k nim vůbec nemluvil. 35Tak
se mělo naplnit, co řekl prorok: ‚Otevřu ústa v podobenstvích, vypovím, co bylo
skryté od založení světa.' 36Potom rozpustil zástupy a šel domů.
Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili: „Vylož nám to podobenství o pleveli
na poli.“ 37Odpověděl: „Ten, kdo rozsévá dobré semeno, je Syn
člověka, 38pole je svět. Dobré semeno jsou synové Království, plevel
jsou synové toho Zlého. 39Nepřítel, který ho zasel, je ďábel. Žeň je
skonání věku, ženci jsou andělé. 40Jako se sbírá plevel a spaluje se
v ohni, tak bude i při skonání věku. 41Syn člověka pošle své anděly,
ti posbírají z jeho království všechny svůdce a ty, kdo dělají nepravosti, 42a
uvrhnou je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípání zubů. 43Tehdy
budou spravedliví v království svého Otce zářit jako slunce. Kdo má uši, slyš!“
(Mt 13,24-43)
Srovnání: Mt 3,12; Mk 4,30-32; Lk 13,18-19;
Ez 17,23; 31,6; Dan 4,9.18; Lk 13,20-21; 1 Kor 5,6; Gal 5,9; Mk 4,33;
J 16,25; Žl 78,2; Jan 8,44; 1 Jan 3,10; Mt 24,31; Sof 1,3; Mt 8,12; 13,50;
22,13; 24,51; 25,30; Dan 12,3
Úvod k meditaci
Jak rád se občas snažím oddělovat plevel od pšenice – tedy
posuzuji lidi a soudím, kdo z nich je dobrý a kdo špatný. Bůh jedná jinak:
všem dává příležitost k obrácení. Kde je potřeba moje jednání konkrétně
opravit a jednat podle Božího vzoru? Co malého v mém životě vyrostlo jako
strom a co ještě může z malého vyrůst?
Výklad biblického
textu
Kontext: Podobenství o pšenici a plevelu (13,24-30) následuje
po podobenství o rozsévači. Prostředí je zemědělské a námětem je smíšené
přijetí Ježíšova slova o království. Problémem, jímž se podobenství zabývají,
je skutečnost, že někteří Židé evangelium přijímají, a jiní je zase odmítají.
Otázka pro křesťany zní: Jak máme reagovat na tuto skutečnost? Podobenství,
které má alegorické rysy (i když ne tolik jako v Mt 13,36-43), radí
k trpělivosti a snášenlivosti v tomto věku. Tato rada předpokládá
důvěru, že na posledním soudu budou odděleni spravedliví od nespravedlivých a
každý z nich dostane příslušnou odměnu.
24 Ježíš
předložil zástupům toto podobenství: Nebeské království je podobné člověku: Království se podobá celému obrazu popisovanému v Mt
13,24b-30, ne jen tomu člověku.
Stejně jako v Mt 13,3b-9 jsou semeno a proces růstu používány k ilustraci
povahy Božího království. Pro Matouše charakteristické spojení nebeské království označuje známější
termín Boží království.
25 nepřítel,
rozházel mezi pšenici plevel:.Řecký
výraz zizanion označuje škodlivý plevel, který se ve svém počátečním
stadiu růstu podobá pšenici, takže jej nelze od ní rozeznat.
28 To udělal nepřítel: Tato věta viní z přítomnosti zlých lidí toho Zlého (viz Mt 13,19). Není těžké při čtení tohoto příběhu
odhalit totožnost jednotlivých aktérů: hospodářem je Ježíš, služebníci jsou
jeho následovníci, zlí lidé jsou jeho protivníci, tím Zlým je Satan atd. Učedníci chtějí vědět, jak mají reagovat na
přítomnost zlých lidí před skonáním věku.
30 Nechte obojí spolu růst: Hospodářova odpověď je v nynějším věku k obojímu
tolerantní. Učedníci, kteří by sami oddělovali dobré a zlé, by mohli vytrhat
spolu se zlým i to, co je dobré (13,29). Úkol soudit dobré a zlé přísluší o
žních hospodáři a jeho žencům.
až do žní: Žně jako starozákonní metafora pro poslední soud.
31 Hořčičné zrno:
Nazývat hořčičné semeno nejmenším ze všech semen je nadsázka, ale v tomto
podobenství jde o kontrast malého semene v porovnání se vzrostlou bylinou.
32 a stane se z
něho keř: Hořčičný keř/strom může
vyrůst do výšky 3 až 4 metry. Je tu důležitý známý kontrast mezi nepatrnými
počátky království a jeho obrovským rozšířením.
33 jako kvas: Kvas je látka způsobující kvašení (jako kvasnice),
která se přidává do těsta, aby vykynulo. Zde se předpokládá jeho pozitivní,
životodárná síla (ne jako v Mt 16,6 a 1 Kor 5,6-8), která to dobré, Boží, uvede
do pohybu.
Do tří měřic mouky: Podle biblisty Jeremiase toto množství představovalo
asi padesát liber mouky a chléb z toho upečený stačil k nasycení více než sta
lidí. Stejně jako v podobenství o hořčičném zrnu i zde je kontrast mezi malým
množstvím kvasu a obrovským výsledkem.
K tématu
Jízdní kolo
srov. podobenství o plevelu mezi pšenicí
Mt 13,24-30
V těch dnech byl Ježíš se
svými přáteli na terase kavárny a hovořil s nimi o mnoha věcech. Při tom si
všiml dole na cestě chlapce, jak se marně pokouší jezdit na kole. Chlapec stále
znovu naskakoval, kymácel se při jízdě, často se ocitl na zemi, ale vzchopil se
vždy znovu a drápal se do sedla, usilovně svíral řidítka, nachyloval se ze
strany na stranu, tancoval kolem kola. Vše nadarmo. Po chvíli rozhořčeně
vykřikl: „Proč to má jen dvě kola, a ne aspoň tři nebo čtyři jako auto!“
Pokoušel se znovu, ale
protože všechny pokusy končily nezdarem, vzdal to, postavil kolo stranou a
dřepl si na okraj ulice. Pozoroval kamaráda, jak pružně a šikovně střihá odvážné obloučky, jak až
nebezpečně vjíždí do zatáček, jakoby proti zásadám rovnováhy a proti logice
jízdy. Jak to, že ten s kola nespadne? To je přece záhada!
Tady bylo třeba někomu dodat
odvahy. Ježíš se zvedl, opustil přátele a sestoupil dolů k tomu začátečníkovi.
Vysvětloval mu:
„První pravidlo: odvaha!
Vzmuž se, obavy stranou, nepochybuj! Dej se kupředu, šlapej do toho! Na dvou
kolech udržíš rovnováhu jen tehdy, když pojedeš dost rychle.
Nepřipusť představu, že bys
mohl spadnout – tehdy také nespadneš. Jakmile začneš pochybovat o tom, co umíš,
předem prohráváš. Strach tě zcela jistě vyhodí ze sedla.
Druhé pravidlo: dívej se před
sebe! Při jízdě se musíš dívat pěkně do daleka a necivět se strachem na přední
ráfek! Upni oči na obzor hned při rozjezdu, tím se odpoutáš docela volně a
dobře od místa, na kterém právě jsi.“
Ježíš pomohl chlapci znovu
nasednout, řádně ho postrčil a zvolal: „A jeď! Hlavu vzhůru, dívej se dopředu!
Uvolni se! Dopředu! Vzmuž se, věř si!“
Chlapec vyrazil jako šíp, v
mžiku byl v zatáčce a zmizel. Ježíšovi přátelé pozorovali scénu z terasy. Když
se vrátil
a posadil se opět mezi ně,
řekl jim:
„Teď vám povím podobenství o
jízdním kole, protože kolo je dobrý učitel člověka. Především ho učí tomu, že
případný nedostatek nebo vada je v podstatě vlastně předností, že má svou
hodnotu. Kdyby měl bicykl ještě třetí kolo, nebyl by zdaleka tak pohyblivý a
rychlý! Tříkolka by se dala ovládat daleko obtížněji.“
Kdosi ze skupiny ho přerušil:
„Není tady podobnost s dvounohým člověkem? Ten se také pohybuje rychleji,
snadněji a obratněji, než kdyby lezl po čtyřech.“ Ježíše ta poznámka potěšila a
řekl:
„Právě tak! ... Opravdu
bychom se mohli ptát, proč člověk, který má svou váhu, musí balancovat jen na
dvou nohách; na čtyřech by stál docela jistěji a batolata by byla ušetřena
strastiplného učení chůze. Není jeho vzpřímená chůze trvalou výzvou zákonům
rovnováhy a tíže? Opravdu je tomu tak, ale je to také výzva k překonávání
lidského sklonu k opatrnosti a pohodlnosti.
Chtěl jsem skutečně
dvounohého člověka! Již jako dítě je totiž vystaven tvrdému tréninku, který ho
vede, nabádá a uschopňuje po celý další život k sebepřekonávání. Jakmile si
jednou osvojí tuto schopnost, stane se mu zcela přirozenou, a do určité míry je
také fyzickým znamením jeho transcendence.
Pohybovat se rychle na
dvoukolém bicyklu a přitom spolehlivě udržovat rovnováhu, to znamená vítězství
nad sebou samým. Tato výzva vůči některým přírodním zákonům je ještě
zřetelnější při tanci nebo baletu, kdy tělo jakoby se vznášelo v beztížném
stavu, jakoby se stalo nehmotným a tropilo si žert z veškeré fyziky a logiky.
Také u alpinismu můžeme být svědky toho, jak nepřekonatelná překážka vyzývá
člověka k nadlidskému úsilí. Podobně je tomu u dítěte, které se má naučit
jezdit na kole. Naučilo se vlastně překonat sama sebe právě díky nesnázi
vyplývající z jeho tíže.“
„Nikdy by mě nic takového
nenapadlo, když vidím jednoduché kolo!“ prohodilo mladé děvče potřásajíc
hlavou. Ježíš pokračoval:
„To ale zdaleka není všechno!
Přímý pohled zdvižené hlavy, ať už jde člověk pěšky, nebo jede na kole, není
pouhým fyzickým jevem, ale také obrazem duchovního postoje. Jen ten, kdo hledí
do daleka, postupuje dobře kupředu. Jen ten, kdo upírá svůj zrak na obzor,
dokáže mnoho. Kdo se nejistě dívá pod nohy, překáží sám sobě v cestě kupředu a
může upadnout, protože ten pohled plný pochyb jakoby ho ochromoval zevnitř. Kdo
však zaměřuje svůj pohled na obzor, je jím jakoby magneticky přitahován a jeho
cestu to urychlí. Vrhněte se kupředu vstříc cíli! Budete postupovat jen tehdy,
když vsadíte na budoucnost, na to, co ještě není. Čím dál se odvážíte
pohlédnout, tím dál se dostanete. Jen odvahu!
A ještě jedna zvlášť důležitá
věc pro vás, protože ta se týká víry. Vyšvihnout se radostně na kolo, to je
přece akt víry, sázka nemožného proti možnému. Překročíte tuto zónu, a tím
dokážete div.
Přišel jsem, abych vás učil
víře, víře v Boha a v sebe samy, protože existuje jen jedna víra, ve které se
všechno sjednocuje. Lidé bohužel rozdělili to, co patří k sobě, jako by jedna
víra odporovala druhé. Je tomu přesně naopak. Člověk prokazuje svým spoléháním
na Boha sebedůvěru, spoléhání na sebe, které postupně rozvíjí – ale stále s
vědomím, že na tomto díle s ním spolupracuje Bůh. Odtud vyvěrá jeho odvaha,
vnitřní uvolněnost, jeho radostná mysl a pokoj srdce.
Vložil jsem do lidské bytosti
nepředstavitelné možnosti, které se však mohou rozvíjet jen v té míře, jakou se
rozvíjí jeho víra, a tedy i sebedůvěra. Všude, kde se člověk něčeho směle
odváží, se toto tajemství podivuhodně ukazuje.
Vzpomínáte si na mou
předpověď, že jednou budete konat větší divy, než kdysi já? (Jan 14,12). To
bude platit stále. Ano, z mých sil budete konat ještě větší věci, protože tato
síla je stále ve vás. Když pro Boha není nic nemožné (Lk 1, 37), pak také pro
člověka není nic nemožné, doufá-li a věří.“
Henri Boulad: Ježíš v dnešní době
Toto Ježíšovo srovnání Božího království s hořčičným zrnkem bylo pro
posluchače velmi výstižné. Ve Spasitelově přirovnání šlo o tzv. hořčici černou
(sinapsis nigra), která dodnes roste v Palestině divoce, nebo se pěstuje. Je to
jednoletá rostlina, která v okolí Betléma dosahuje výše dvou metrů a v
krajinách teplejších, např. u Genezaretského jezera 3 až 4 m. Stonek rostliny
zdřevnatí, takže i dnešní Arabové mluví o stromech hořčičných.
Zdá se, že bylo v Izraeli běžným příslovím srovnávat malé věci s
hořčičným zrnkem, asi jako u nás se zrnkem máku (nerozumět ani za mák), a proto Ježíšovo podobenství bylo tak
bezprostřední a posluchačům srozumitelné. Ve srovnání nepatrného seménka a
velkého stromu je jádro Ježíšova podobenství. Proti všemu očekávání Izraelitů,
kteří viděli velikost mesiášského království v pozemské moci a slávě, ukazuje
Pán na tomto prostém obraze z přírody neutuchající životní sílu skrytou v jeho
díle.
Toto podobenství učí, že tam, kde Bůh působí, i z nepatrnosti se
stávají velké věci. Boží díla počínají zpravidla skrytě, tiše, bez velkého
hluku. Ale právě proto jsou to díla Boží. Jeví se neúměrnost mezi skromnými
počátky a dokonáním.
K podobenství o zrnu hořčičném připojil Spasitel podobenství o kvasu.
Kolikrát byl Ježíš v nazaretském domku svědkem toho, jak Panna Maria vzala
dřevěnou mísu, naplnila moukou, do mouky vložila kousek ztvrdlého kvasu a
čekala, až kvas přeměnil všechnu mouku v těsto, z kterého pak Maria připravila
chléb vezdejší. Aby v horkém palestinském podnebí chléb neztvrdl, pekla dobrá
hospodyně chléb denně. Podléhal též snadno zkáze pro používání soli z moře. K
tomuto kvasu přirovnal Pán svoji nauku.
Mluví-li o třech měřicích mouky – je to obrovské množství, činí tak
Ježíš proto, aby tím více vynikla síla malého kousku kvásku, který dovede bez
hluku proměnit mouku ve velikou dávku těsta. Kvas uzavřený ve spíži není k
ničemu. Stejně tak mouka v dížce. Ale jestliže se obojí spojí, pak teprve
vzniká dobrý chléb. Tak i křesťanství se musí stát kvasem světa. Křesťanství
není z tohoto světa, ale je v tomto světě a ne jako cizí těleso, ale musí se
stát kvasem, silou, která svět odcizený Bohu znovu k Bohu přivádí. Pro
posluchače mělo být podobenství útěchou a poučením. Jako jejich současníci i
učedníci se domnívali, že Boží vláda nastane rázem (Lk 19,11). A přece jak
nepatrný a chudičký byl jejich počátek. Zklamání i u učedníků. Na jejich
nedůvěru odpovídá Ježíš tímto dvojím podobenstvím. I při skromných počátcích
bude závěr nádherný. „Neboj se malé stádce! Váš Otec rozhodl dát vám království.“
(Lk 12,32)
Jan
Merell – Setkání s Ježíšem
Když
lidé spali, přišel nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a odešel, tak
evangelium charakterizuje záškodnickou činnost zla v Božím království na tomto
světě. Zkusme se zamyslet, kudy může do našeho života vstupovat zlo. Existuje,
obrazně řečeno, patero dveří, u kterých zlo doufá, že je otevřeme, alespoň na
škvírku, aby nám pokazilo Boží království v našem srdci nebo nám je přímo
ukradlo.
První je svévole, která často stojí u kořene všech našich hříchů. Budeme jako Bůh, řekli si naši prapředci
na prahu dějin lidstva. Výsledkem bylo úžasné poznání, bohužel nikoliv dobra,
ale zla, které jim paradoxně žádný prospěch nepřineslo. Pak je tu hněv. Apoštol Pavel napsal křesťanům do
Efesu: Hněváte-li se, nehřešte. Nenechte
nad svým hněvem zapadnout slunce a nedopřejte místa ďáblu. Řecké slovo topos, překládané jako místo, znamená
také opěrný bod. Právě hněv, který ve svém srdci živíme, muže být pro zlo
takovým opěrným bodem, který mu umožní přístup do našeho života. Nenávist je podle současné psychologie
a kriminologie spolu s láskou základním lidským pocitem a postojem ke
skutečnosti. Většina kriminálních činů má v pozadí právě ji. Čtvrtými dveřmi
může být pocit viny. Duch Svatý
používá tento pocit k tomu, aby nás přitáhl k Bohu, u něhož lze získat
odpuštění. Ovšem satan vráží mezi Boha a nás klín. Ďábel lže nejen slovy, ale
také emocemi. Snaží se v nás vzbudit pocity, které nás od Boha vzdálí. Velice
rychle se mění z pokušitele v žalobce. Všichni také občas prožíváme strach svědčit o své vlastní víře v
Boha a často si ani nepřipouštíme, že by v tom bylo přímo zlo, spíše to
považujeme za slabost. Ovšem když Petr zapřel Ježíše Krista, Spasitel mu na to
řekl: „Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás mohl tříbit jako pšenici ...“.
Mnohé obavy jsou pochopitelně přirozené a nutné, ovšem strach je špatný, když
ochromuje naši schopnost konat dobro.
Nikdo nejsme k působení zla imunní.
Hřích není jen překročení druhého, šestého nebo devátého přikázání. Hřích je neochota
milovat toho, kdo nás miluje, a proto nám tato přikázání dal. My křesťané často
přestáváme žít tak, jak máme, a to ne proto, že žijeme uprostřed tohoto světa,
ale že svět vstoupí do nás. Když se nám daří dobře, utíkáme tak rychle, že nás
Bůh nemůže dostihnout. Poklekneme-li však jednoho dne k modlitbě, Bůh má
konečně čas a příležitost ukázat nám, jak nás miluje.
Pavel Konzbul:
Puzzle – kázání a zamyšlení v liturgickém roce A
Texty v týdnu
Daniel J. Harington –
Evangelium podle Matouše – Sacra pagina; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle
Matouše; Petr Karas – Boží slovo na každý den; Angelo Scarano –
www.pastorace.cz; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz
Vydává Pastorační středisko brněnské diecéze jako součást
diecézního biblického programu Vezmi a čti; ke stažení na www.vezmiacti.cz