Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

23. neděle v mezidobí - cyklus C

 

8. září 2013

23. neděle v mezidobí – cyklus C
Mdr 9,13-19; Flm 9b-10.12-17; Lk 14, 25-33
 
25Ježíše cestou doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl: 26„Když někdo přichází ke mně a svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry – ano i sám sebe – neklade až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem. 27Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. 28Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby? 29Kdyby totiž položil základy a nestačil ji dokončit, vysmáli by se mu všichni, kdo by ho viděli, a říkali by: 30'Tenhle člověk se pustil do stavby, ale nemohl ji dokončit.' 31Nebo když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s deseti tisíci vojáky utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? 32Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý (král) ještě daleko, a žádá o podmínky míru. 33Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.“ (Lk 14, 25-33)
 
Srovnání: Mt 10,37-39; Mt 19,29; Mk 8,34-37; Lk 9,23-27; Jan 12,26
 
Úvod k meditaci
Ježíš netouží po početných zástupech obdivovatelů. Hledá učedníky, kteří jsou pro lásku k němu ochotní i ty nejkrásnější lidské vztahy postavit až na druhé místo. Mít Krista na prvním místě – je to pro mě cíl, o který usiluji?
 
Výklad biblického textu
Kontext: Podle konceptu Lukášova evangelia Ježíš stále směřuje do Jeruzaléma: Když se naplňovaly dny, kdy měl být vzat vzhůru, upjal svou mysl k cestě do Jeruzaléma (Lk 9,51).  Ježíš procházel městy i vesnicemi, učil a přitom stále směřoval k Jeruzalému (Lk 13,22). Tam ho čeká utrpení a smrt: „Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen“ (Lk 9,22). Na pozadí tohoto Ježíšova údělu je třeba chápat i jeho výzvu k sebezapření a přijetí kříže: pokud chce učedník následovat Mistra až do Jeruzaléma, má se připravit k přijetí stejného údělu. Dvě následující podobenství nechtějí povzbudit k rozvážnému přemýšlení, zda „máme na to“, abychom následovali Krista (taková myšlenka se vůbec v NZ nevyskytuje!). Lidsky na to nikdy nemáme. Spojnici musíme tedy hledat jinde: tou je uschopnění se, připravenost k dokončení úkolu.
25 velké zástupy: Lukáš zde užívá termín ochlos (zástup) v množném čísle. Stejně jako ve 12,1 zdůrazňuje početnost lidu, který šel za ním.
26 neklade až na druhé místo: V jiných překladech se překládá tento termín doslovněji: nemá v nenávisti.  Je to silné vyjádření, jedná se o hebraismus využívající protikladu slov milovat (agapaó) a mít v nenávisti (miseó). Z celkového kontextu Bible je třeba onen výraz nenávidět chápat ve smyslu zařadit na druhé místo. Mt 10,37 užívá jiné vyjádření – milovat více nežli – čímž koriguje smysl textu tak, že z něho skutečně nevyplývá nenávist k vlastní rodině a k sobě, ale ukazuje se na správný žebříček hodnot, jde-li o následování Ježíše a o podíl na budování Božího království.
27 Kdo nenese svůj kříž: V Bibli stojí kříž jako výraz pro radikálnost lásky, která se zcela dává jako proces, v němž někdo je tím, co činí, a dělá to, co je. Kříž je vyjádřením života, který znamená zcela být pro druhé (Josef Ratzinger – Úvod do křesťanství). Lukášova verze zdůrazňuje dvě zvláštní věci. Použití slova nést (bastazó) místo Matoušova přijímat (lambanó) podtrhuje trvalost učednictví. Srov. den co den brát na sebe svůj kříž v 9,23. Slovem heautú (svůj) Lukáš vyjadřuje nutnost osobního přijetí této role.
31Nebo když má některý král vytáhnout proti jinému králi: Toto podobenství je podobně jako u předchozího pouze u Lukáše a připomíná bitvu mezi dvěma královstvími zmíněnou v 11,18-20. Smysl je mírně pozměněn: nejprve uvážit, jaké jsou šance na úspěch.
33 kdo se nezřekne všeho, co má: Sloveso apotassomai znamená doslova rozloučit se s, stejně jako v 9,61.
 
K tématu
 
PROSTOR PRO BOHA
Musíme toužit po tom,
abychom vzhledem k Bohu ztratili všechno,
aby on měl všechno;
abychom v sobě nebyli ničím,
a on tak mohl být vším;
abychom ustavičně umírali všem věcem,
i těm, které se mu zlíbí nám dát,
aby on sám žil v nás svými dary;
abychom v sobě nic nevlastnili,
a on tak vlastnil všechno
a ze všeho se těšil."
Charles de Condren
 
Setkal jsem se kdesi s působivou myšlenkou: „Člověk se rodí se sevřenými pěstmi a má celý život na to, aby je otevřel a nabídl Bohu prázdné dlaně.“ Je to bolestné, a přece to jediné, o co
v životě jde a co musíme udělat, nechceme-li promrhat život," Ano, člověk se rodí s nutkavou potřebou vlastnit, pojistit si vše, co se mu nabízí. Prvotní hřích nebyl ničím jiným: Adam a Eva si chtěli pojistit dar Božího obrazu, který v sobě už nesli (srov. Gn 1,27 a 3,5). Jenže náš život je dar a jen tak jej možné jej žít. Kdo se jej chce zmocnit silou, promrhá svůj život ve falešné jistotě.
 
Proto je třeba, abychom se učili otevírat a ztrácet; abychom dokázali žít bez falešných jistot, s jedinou skutečnou jistotou: že nás Bůh obdaruje zítra, ba i za chvíli úplně stejně, jako to udělal včera i před okamžikem. Před Bohem je třeba ztratit vše: tak bude mít vše on, protože bude mít nás, kteří jediní se mu v daru svobody můžeme vzepřít a říci ne. Právě to totiž činíme tím, že ulpíváme na jeho darech. Není to vposled projev nedůvěry?
Budeme-li v sobě ničím, on bude vším pro nás, v nás a skrze nás i pro jiné. Abychom jednou provždy pochopili, že jsme jako člověk, který nemá na dokončení věže, a proto se nemůže pustit do její stavby, nebo jako král, který se s deseti tisíci nemůže pustit tomu, kdo na něj táhne s dvaceti tisíci. Je tedy zapotřebí vyslat posly a žádat o podmínky míru (srov. Lk 14,28-32). Musíme se jednou provždy rozloučit se vším, co máme, jinak nemůžeme být Ježíšovými učedníky (srov. Lk14,33).
Učme se otevírat zaťaté pěsti, v nichž křečovitě svíráme Boží dary, jako by nám je
dobrý Otec chtěl vzápětí odejmout. Jeho nic takového nenapadne! Učme se mu důvěřovat...
Moudrost mystiků – s Vojtěchem Kohutem
 
 
Nouze a tíseň, které s sebou krize středního věku přináší, jsou (podle Taulera) jen porodními bolestmi, v nichž se Bůh rodí v člověku. Nutí ho obracet se v těžkostech této krize
k hlubině své duše. Přeje si, aby poznal svou bezmocnost i slabost a odevzdal se cele svatému Duchu Božímu. Opustí-li člověk vše, co by mohlo překážet Božímu působení v něm, může se Bůh v hlubině jeho duše narodit. A Boží zrození v člověku je (podle Taulera) cílem duchovní cesty:
 
„Věř mi každé slovo: tíseň pocítí člověk teprve tehdy, chce-li v něm Bůh uskutečnit nové zrození. A věz, že se v tobě rodí to, co zklidňuje, zmírňuje a odstraňuje stres, Ať je to
cokoli, bude to novým zrozením. Vyber si proto: zvolíš Boha nebo stvoření? Nyní se zamysli, zda nějaké stvoření (ať už jakékoli) tuto tíseň v tobě odstraní: znamenalo by to konec zrození Boha v tobě."
 
Tento text ještě jednou zdůrazňuje nebezpečí krize. Člověk je v pokušení setřást ze sebe stres tak, že se obrátí směrem ven – podnikavostí, dále tím, že se pevně přidrží náboženských forem, a vnějšími změnami, což by bylo dílem lidským – a ty by bránily Božímu narození v nás. Platí tedy, že je třeba, aby od nás nesnáze odňal sám Bůh. Kdo je mu oddán, vydrží jeho zásah v sobě. Pouze sám Bůh nás může od tísně osvobodit,
 
„Cokoli se ti přihodí, ať už to přijde z nitra nebo zvnějšku, se musí splnit až do konce. Nehledej žádnou útěchu, neboť tím způsobem se jistě projevuje Bůh. Proto se tomu otevři
a přenech se cele jemu."
 
Podmínkou narození Boha v člověku je obrácení do vlastního nitra.
 
„Duše se musí ponořit do svého nitra, kde dosáhne pokoje.“
 
V tomto vnitřním mlčení lze Boží slovo slyšet a přijmout, Tím se završí Boží zrození v člověku jako tenkrát v Marii, o němž říká sv. Augustin: „Maria byla oblažena tím, že se skrze ni stal vtělený Bůh člověkem."
Pojmem Božího narození v nás, který je typický pro německou mystiku, rozumí Tauler lidskou otevřenost vůči Bohu a připravenost na setkání s ním. Člověk se jím dá vnitřně proměnit a bude žít plně z Božího Ducha. Bůh již není jen jakousi vnější instancí bdící nad dodržováním přikázání: není ideálem, za kterým se lidé pachtí, ale stal se blízkým. Dostal se do lidského nitra – člověk jej zakusil a žije nyní ze zkušenosti přítomného Boha. Žít z něho nezáleží již jen na vůli plnit jeho přikázání, nýbrž vyrůstá ze srdce zasaženého Bohem, ze srdce, které ztichlo, díky Boží blízkosti se zklidnilo, dozrálo a zmoudřelo, stalo se dobrotivým a plným lásky.
Krize středního věku má tedy jeden cíl – je šancí proniknout k pravému lidství a učinit
na cestě k Bohu zásadní krok kupředu. Jsme-li si vědomi souvislosti mezi těžkostmi a Božím
zrozením v nás, jak nám je ukázal Tauler, můžeme na první příznaky této počínající krize reagovat jinak. Neztratíme hlavu a nebudeme se snažit vyzkoušet všechny možné psychologické metody, jak projít tímto obdobím ve zdraví. Mnohem spíše budeme spatřovat duchovní úkol v tom, že krizi přijmeme a budeme naslouchat, co nám jí chce Bůh říci. Nemusíme se před ní chránit všemi myslitelnými obrannými mechanismy, ani před ní utíkat, ale necháme s důvěrou jednat Boha. Připustíme, že obrátí náš dům vzhůru nohama a províří domnělý pořádek v našem nitru. Místo nářků na krizi poděkujme Bohu za to, že v nás jedná, že otvírá naše ztuhlé nitro svému Duchu, který chce stále více proměňovat naše srdce.
Anselm Grün – V půli cesty
 
Strach o sebe
Nejhlubší strach, který známe, je strach o nás samotné. Máme strach, že ztratíme svůj život, sebe sama. Lpíme na ideálech a představách, které jsme si o životě i o sobě samých vytvořili.
 
Tento strach o nás samotné se dnes projevuje často přehnanou péčí o vlastní zdraví. Zdraví se najednou stalo nejdůležitějším dobrem, žádá lidí si z něj vytvořila náhražku náboženství.
 
Strach o sebe – to je také strach, že nezvládneme svůj život, že ztroskotáme na problémech, které si neseme s sebou. K tomuto druhu strachu patří také obavy, že přijdeme zkrátka. Tato obava má většinou kořeny v dětství. U některých se za ní skrývá základní strach z vyhladovění: Nedostanu to, co v životě potřebuji. To se často projevuje obrovskou lačností. Člověk hltá jídlo, protože se bojí, že by mu mohl někdo něco vzít. Lze to pozorovat u dětí bydlících v internátu – nakládají si na talíř co nejvíc. Také u starých lidí se často ukazuje podobný fenomén. Berou si víc, než potřebují, ze strachu, že by mohli přijít zkrátka.
 
Strach, že přijdeme zkrátka, se ale nevztahuje jen na samotné jídlo. Lidé se bojí, že od svých blízkých neobdrží dostatečnou podporu. Když mají děti pocit, že se rodiče více starají o jiné sourozence než o ně, pak je celý život trápí strach, že jsou znevýhodněni, že dostávají málo lásky. Čas, který jim člověk věnuje, nikdy nestačí. Touží po podpoře a potvrzování svého „já“, tato jejich nenaplněná a nenaplnitelná touha může být tak velká, že se pro ně může stát nutností.
 
Ne vždy jsou strachy způsobeny nějakou reálnou hrozbou. Někdy se v člověku vynořují strachy, o kterých vůbec neví, odkud se berou a proč právě teď. Zdá se, že jsou iracionální, bez skutečného podnětu. Strach o sebe sama k takovým iracionálním strachům patří. Hluboko uvnitř máme strach, že ztratíme identitu a nebudeme vědět, kým jsme. Tento strach ze ztráty identity může mít různé podoby.
 
Někteří se bojí, že se vnitřně rozpadnou. Cítí se v hloubce ohrožení. Takový strach se může stát chorobným stihomamem, příznakem psychotického onemocnění, pak vyžaduje lékařské – psychiatrické ošetření. Ne vždy je strach o sebe natolik patologicky zjevný.
 
Na strach o sebe sama Ježíš odpovídá: „Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho (Mt 10, 38-39; podobně: Lk 14, 25-33).
 
Kříž je symbolem lidské rozporuplnosti. Spojuje v sobě nebe i zemi, pravé a levé, mužské a ženské, vědomí a nevědomí. Vzít na sebe kříž v tomto pojetí znamená smířit se s protiklady ve svém nitru. Chtěli bychom být jednoznační, jen dobří, jen přátelští, jen sebeovládající. Avšak život nám ukazuje, že nejsme jen dobří, nýbrž že máme také sklon ke zlu, že nejsme jen silní, ale také slabí, nejen přátelští, ale také agresivní, nejen disciplinovaní, ale také chaotičtí a neovládající se. Je pro nás zraňující rozloučit se s vlastním ideálem a přijmout se ve své rozporuplnosti. Každý z nás má na cestě k sobě samému vzít na sebe svůj kříž a nést ho. C. G. Jung jednou nazývá nesení kříže „příhodným symbolem úplnosti“ a na jiném místě to formuluje takto: „Každý jedinec, který by se jen chtěl přiblížit své vlastní plnosti, přesně ví, že to znamená nést svůj kříž.“
 
Nést svůj kříž, to je také existenciální úkol. Lukáš rozšířil následující slova o jednu nuanci: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho. Vždyť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale sám sebe zahubí nebo si uškodí?“ (Lk 9,23-25). Tento evangelista tedy chápe přijetí kříže jako každodenní děj a úkol. Denně něco kříží naši cestu. Každý den nás postihne něco, co neodpovídá našim představám. Jde o to, to přijmout.
C. G. Jung mluví o tom, že se máme od ega dostat k sobě, ke své nejniternější podstatě. Toto vlastní „já“ nemáme potlačovat. Je to původní a autentické jádro v nás, obraz, který si o nás udělal Bůh.
 
Ježíšova terapie strachu o sebe sama tkví ve výzvě ztratit vlastní život pro Ježíše. To může být zpočátku matoucí. Jak nám to má pomoci vyrovnat se se strachem o sebe? Nejdřív jde o to, abychom se zbavili lpění na sobě, svých přáních a touhách, abychom v sobě objevili hlubší základ. Musíme si ujasnit následující: úspěch a uznání, zdraví a síla nejsou to nejdůležitější. Pouze tím se nemohu definovat, potřebuji nějaký hlubší základ. Tím základem je Bůh. Máme ztratit život pro Ježíše. Následovat Ježíše pak také znamená, že následuji svůj vnitřní hlas. A tento vnitřní hlas zve k opuštění všeho vnějšího proto, abychom objevili vnitřní bohatství své duše. To je pak opravdový život. Strach o svůj život překonáme jen tehdy, když pronikneme k vnitřní podstatě. Tam budeme cítit život, i když budeme nemocní, dokonce i tehdy, když přijdou neúspěchy. Když budeme v souladu s touto vnitřní podstatou, nebudeme křečovitě lpět na sobě samých a svém životě. Pak se můžeme odpoutat. A toto odpoutání je podmínkou pro svobodný život.
Anselm Grün – Proměň svůj strach
 
Texty v týdnu

Po: Kol 1,24-2,3; Lk 6,6-11
Út: Kol 2,6-15; Lk 6,12-19
St: Kol 3,1-11; Lk 6,20-26
Čt: Mich 5,1-4a; Mt 1,1-16.18-23
Pá: 1 Tim 1,1-2.12-14; Lk 6,39-42
So: 1 Tim 1,15-17; Lk 6,43-49
 
 
Prameny, odkazy
Jeruzalémská Bible; Luke T. Johnson –  Evangelium podle Lukáše – Sacra pagina; Paul-Gerhard Müller – Evangelium sv. Lukáše – Malý stuttgartský komentář; Josef Ratzinger – Úvod do křesťanství; Petr Karas – Boží slovo na každý den; Angelo Scarano – www.pastorace.cz ; www.radiovaticana.cz
 
Vydává Pastorační středisko brněnské diecéze ve spolupráci s Karmelitánským nakladatelstvím jako součást diecézního biblického programu Vezmi a čti. Ke stažení na www.vezmiacti.cz.