Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

2. neděle v mezidobí - cyklus B

18. ledna 2015

1 Sam 3,3b-10.19; 1 Kor 6,13c-15a.17-20; Jan 1,35-42

 35Jan stál se dvěma ze svých učedníků. 36Pohlédl na Ježíše, jak jde kolem, a řekl: „Hle, beránek Boží!“ 37Ti dva učedníci slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem. 38Ježíš se obrátil a viděl, že jdou za ním. Zeptal se jich: „Co byste chtěli?“ Odpověděli mu: „Rabbi“ – to přeloženo znamená Mistře – „kde bydlíš?“ 39Řekl jim: „Pojďte a uvidíte!“ Šli tedy, viděli, kde bydlí, a ten den zůstali u něho; bylo kolem čtyř hodin odpoledne. 40Jeden z těch dvou učedníků, kteří to od Jana slyšeli a šli za ním, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. 41Ten nejdříve nalezl svého bratra Šimona a řekl mu: „Našli jsme Mesiáše!“ – to přeloženo znamená Kristus – 42a přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohlédl a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Janův. Budeš se jmenovat Kéfas,“ to je v překladu Petr (Skála).

Srovnání: Mt 4,18-20; Mk 1,16-18; Jan 6,8; 12,22; Dan 9,25-26; Mt 16,18; Mk 3,16; Mt 10,2; Lk 6,14

Úvod k meditaci

Ondřej to se svým bohatým zážitkem nevydržel, jde za bratrem Šimonem a prohlašuje: Našli jsme Mesiáše! A Šimon se zvedá a jde s Ondřejem k Ježíši. Div se a děkuj za to, že Ježíš jde i tobě vstříc. On o tobě ví, on tě zná.

 Výklad biblického textu

Kontext: Vyprávění o setkáních s prvními učedníky následuje po představení Ježíše
v úvodním prologu (Jan 1,1-18) a po svědectví Jana Křtitele (1,19-34). I když se úryvek omezuje pouze na verše Jan 1,35-42, je vhodné zabývat se i následujícím textem Jan 1,43-51, protože tvoří s předchozím jednotný celek.

v. 35:Jan Křtitel dává první podnět k prvnímu setkání s Ježíšem. Tímto svým jednáním tedy plní svůj úkol svědka. Janovo svědectví dává podnět k tomu, že dva z jeho učedníků se vydali za Ježíšem. On neupoutává své učedníky na sebe, nýbrž skrze své svědectví je vede k Ježíšovi.

v. 38: Uvádí se zde nutný předpoklad pro přiblížení se Ježíši: Člověk musí začít Ježíše hledatZ Ježíšovy otázky je zřejmé, že v Janových učednících spatřuje hledající lidi, kteří se vydali na cestu. Tito dva učedníci na Ježíšovu otázku neodpovídají. Zřejmě nebyli schopni vyjádřit hned své přání. Odpovídají tedy protiotázkou: „Mistře, kde bydlíš?“ V jejich otázce je možné zahlédnout skrytou prosbu o rozhovor s ním. Co oni hledají, to není možné vysvětlit v krátkém setkání během cesty. Z jejich otázky je možné vytušit, že jej prosí o čas, že prosí o možnost delšího společného setkání.

v. 39: Evangelista dodává, že tito dva učedníci u Ježíše zůstali ten den. Časový údaj „bylo kolem čtyř hodin odpoledne“ by snad mohl poukazovat na skutečnost, že hodina tohoto sekání s Ježíšem byla pro oba dva rozhodující hodinou jejich života. Nedozvídáme se sice podrobnosti, jak toto setkání probíhalo, ale z toho, co je sděleno, se jeví zřejmé, že se jednalo skutečně o osobní setkání. Toto setkání proměnilo jejich život. Na tomto příkladu je zřejmé, že Ježíše není možné poznat z odstupu, nýbrž pouze skrze osobní setkání s ním.

v. 40: Osobní zkušenost s Kristem vede učedníky k tomu, že o něm vydávají svědectví. A to  přivádí k Ježíšovi další lidi.

v. 41: Je vhodné si všimnout, že v tomto procesu přivádění lidí k Ježíšovi skrze osobní svědectví sehrávají roli rovněž lidské vazby, příbuzenství a původ. Z Ondřejova jednání je zřejmé, že jednoduše nemůže činit jinak. Musí předat dále své poznání Ježíšovy osoby, které je pro něj tak velké a cenné.

v. 42: Ondřej vede svého bratra Šimona rovněž k bezprostřednímu setkání s Ježíšem. Při setkání Šimona s Ježíšem je poukázáno na to, že Ježíš zná lidi.

K tématu

Kde jsi?

Hospodin Bůh zavolal na člověka: „Kde jsi?“ (Gn 3,9)

Kde jsem?

„Kde jsi?“ ptá se Bůh Adama na počátku dějin spásy. A člověk odpovídá: „Bál jsem se, že jsem nahý, a proto jsem se skryl“ (Gn 3,10).

Tato otázka se zdaleka netýká jen Adama. Bůh ji pokládá všem lidem, kteří kdy na zemi žili. V každé nové generaci zaznívá znovu a znovu a je určena každému z nás. „Kde jsi?“ „Proč se skrýváš?“

Bůh se samozřejmě mohl zeptat i jinak: „Kdo jsi?“ nebo: „Jak se ti daří?“ Podobné otázky však neklade, protože odpověď na ně zná nejlépe sám. Otázka, kterou nám pokládá, je rovněž prostá: „Kde jsi?“ Je to otázka, v níž je skryt hluboký význam. Bůh samozřejmě ví, kde jsme, ale chce, aby v našem srdci vyvolala odezvu v podobě otázky, kterou položíme sami sobě: „Kde jsem?“ Bůh se nás ptá, zda opravdu víme, kde jsme. Chce, abychom sebrali odvahu a poctivě se zamysleli nad tím, kam jsme v životě dospěli.

Základní otázky našeho života, otázky, na jejichž zodpovězení závisí opravdové štěstí, vycházejí právě z této prvotní otázky, kterou Bůh klade člověku na samém počátku Písma svatého.

„Kde jsem?“ Neskrývejme se, nekličkujme, ale dodejme si odvahy a zkusme na tuto otázku odpovědět. Jedině tak budeme moci na své cestě do hlubin srdce pokročit kupředu.

                                                                                         Kde bydlíš?

Je to zvláštní, ale podobnou otázku položili první učedníci i Ježíšovi: „mistře, kde bydlíš?“ Ježíšova osobnost jim totiž nedá spát. Setkání s Ježíšem znamenalo v jejich životech zásadní zlom, vydali se za ním a chtějí se o něm dozvědět víc. Neptají se ho: „Co si myslíš o tom, či o onom?“ ale: „Kde bydlíš?“ Příbytek je místo, kde se člověk zdržuje, kam se vrací, kde tráví mnoho času. Je to místo, které je odrazem naší osobnosti. v Ježíšově odpovědi je předznamenáno celé velké lidské hledání: „Pojďte a uvidíte!“

                                                                      Kam jsem dospěl?

Jak jsem na tom se vztahy? Jaký vztah mám k sobě, k druhým lidem, k Bohu? Chci-li na tuto otázku odpovědět, musím přiznat sám sobě, jaké mám potřeby a kde jsem zraněný a zranitelný, musím uznat, že jsem „nahý, zraněný a zlomený“.

Kdo jsem doopravdy? Jsem tím, koho ve mně vidí mé okolí? Je má identita založena na práci, kterou vykonávám, na funkci, kterou zastávám, nebo na mé roli ve společnosti? Jsem totožný s nadáním, jímž jsem byl obdařen?

                                                             Jak jsem na tom s prací?

Tyto otázky je třeba si pokládat tím spíš, že naše společnost profesionální zdatnost nadhodnocuje. Západní člověk se proto snadno ztotožní s funkcí, kterou v práci zastává, a na jiné stránky života často zapomíná.

Člověk zralého věku zaujímá k práci trojí možný postoj: buď pracuje s ještě větším nasazením než dřív, aby sobě, spolupracovníkům i nadřízeným dokázal, že pořád ještě za něco stojí; nebo změní zaměstnání a začne dělat něco úplně jiného, co mu přináší mnohem větší uspokojení; anebo ho prostředí, kde se každý jen snaží urvat, co se dá, natolik znechutí, že propadne depresi a přestane se o cokoli snažit, přesvědčen, že ho v práci celá dlouhá léta jen zneužívali.

Téměř celé dnešní generaci čtyřicátníků od kolébky vštěpovali, že práce je hodnotou sama o sobě, že je sama sobě cílem. Původní smysl profesionální aktivity se postupně zamlžil: už nejde o to, vytvářet něco, co hned tak někdo neumí, a dát tak své schopnosti do služeb druhých lidí, ale o to, „vydělávat si na živobytí“. Ať se nám to líbí, nebo ne, výchova vedená v tomto duchu je dnes příčinou mnoha psychických problémů. Mysleli jsme si, že svou hodnotu  můžeme  poměřovat  hodnotou  práce,  kterou  vykonáváme. Toto přesvědčení však přinese člověku ve zralém věku jen zklamání. Čtyřicátník už nemá tolik energie jako dřív, aby mohl i nadále pracovat do úpadu, a proto snadno propadne sklíčenosti.

Pokud na to nedbá a snaží se pracovat s čím dál větším nasazením, dostane se do slepé uličky. Člověk, který jen dře a dře, aby se ujistil o tom, že na to pořád ještě má, nevyhnutelný konec jen o něco oddálí.

                                                           Proč to vlastně dělám?

Poslední řešení, k němuž se lidé zralého věku ve své nelehké situaci uchylují, spočívá v tom, že do práce, která jim přinesla tolik zklamání, přestanou vkládat srdce. Jednoho rána, před odchodem do kanceláře, si člověk najednou s hrůzou pomyslí: „Proč to vlastně dělám? Za čím se to ženu? Všechny síly jsem obětoval podniku,

který vyžaduje stále lepší výsledky, a přitom moji nadřízení podle všeho číhají na první příležitost, aby mě mohli vyhodit!“ Člověk ztrácí motivaci a jakoukoli chuť do práce.

Pracovní výkon zaměstnance v takovémto duševním rozpoložení začne povážlivě  klesat.  Lines  Jermyn  McCahan, vedoucí lékař telekomunikační společnosti At&T long, v jednom televizním pořadu prohlásil: „naše společnost si uvědomuje, že lidi zralého věku postihuje krize. Objevuje se mezi pětatřiceti a pětapadesáti lety a projevuje se změnou chování a výkonnosti. Máme vyškolené pracovníky, kteří znají její symptomy a upozorní nás, že ten či onen zaměstnanec už nepracuje jako dřív, že má časté absence, na něž podnik doplácí, že kvalita i kvantita jeho práce začínají představovat vážný problém …“

Je to vlastně forma pasivního odporu: člověk tím dává skrytě najevo, že něco není v pořádku. Jako by mával rudou (nebo bílou) vlajkou a chtěl nám říci: „Přeřaďte mě jinam, nebo mě vyhoďte! Tahle práce mi leze krkem, ale nemám odvahu podat výpověď, leda byste mě k tomu donutili.“

V církvi je to úplně stejné jako v jakékoli jiné oblasti. I v církevních  strukturách  pracuje  mnoho  placených  zaměstnanců i dobrovolníků, a proto se nemůžeme divit, že s nespokojeností a pasivním odporem k práci se u nich setkáme stejně často jako jinde. Ideální řešení je všude stejné: otevřeně problém pojmenovat a člověku v krizi nabídnout jinou práci, která by mu lépe vyhovovala a více odpovídala jeho schopnostem.

Posvítit si na příčiny nespokojenosti je určitě lepší než složit ruce do klína nebo dokonce úplně rezignovat. Jedině tak se situace může změnit k lepšímu.

Mnoho hodnot, na které se člověk až dosud spoléhal, ustupuje v krizi středního věku do pozadí. Patří k nim často i práce a peníze.

                                                                                              Bůh nás hledá

Bůh nás hledá, Bůh po nás touží, Bůh chce potkat naše pravé já. Přetvářka ho nezajímá. Člověk rovněž hledá Boha, ale to není to hlavní. Podstatné je, že Bůh vždy a všude hledá nás, že se k nám sklání a chce nás proměnit.

                                                                                        Kdo jsem doopravdy

Kdo jsem doopravdy? Jaká je moje opravdová identita? Právě na tyto otázky si musíme odpovědět, protože – jak říká Ježíš – jedině „pravda vás osvobodí“ (Jan 8,32). Být sám k sobě pravdivý však někdy není snadné. Mnoho lidí žije ve velkém vnitřním zmatku, protože to, čím jsou uvnitř, vůbec neodpovídá tomu, jak se chovají navenek.

Jiní zas prožívají smutek a úzkost, protože mají za to, že vědí, kdo  jsou,  ale  tento  obraz  sebe  sama  se  jim  vůbec  nelíbí.  Další lidé celý svůj život bez ustání hrají nějakou roli jen proto, že mají strach z prázdnoty, jíž by museli čelit, kdyby ze své role vypadli.

A to ještě není všechno. Mnoho lidí si stěžuje na to, jak jsou zavaleni prací, že mají diář stále zaplněný, kolika schůzí, porad a zasedání se musejí zúčastnit, do kolika výborů byli jmenováni, kolik telefonických hovorů musejí vyřizovat a na kolik mailů musejí každý den odpovědět.

Při bližším pohledu je nicméně jasné, že na tomto stavu nechtějí nic měnit! Jejich nářky jen stěží zakrývají pocit důležitosti, který jim neustálé pracovní zaneprázdnění poskytuje. „Když jsem tak žádaný, tak to tedy asi nejsem jen tak někdo!“

Pokud  jsme  v  tomto  popisu  našli  sami  sebe,  je  zřejmé,  že úspěšnost naší práce směšujeme s její plodností. Snaha dosahovat stále vysokého výkonu vytváří napětí, které často pravé touhy našeho srdce zadusí. Moc si to nepřiznáváme, ale v hloubi srdci jsme přesvědčeni: „Jsem to, co konám.“ „Dělat“ v nás utlačuje „být“.

                                                                                   Zdání a pravda

Být sám k sobě pravdivý je těžké. Když se někomu představujeme, často na prvním místě udáváme funkci, již zastáváme, nebo roli, kterou ve společnosti hrajeme. Hluboko v nitru však dobře víme, že naše osobnost tyto společností definované hranice přesahuje.

Naše společenské role, pracovní aktivita i úspěchy často plní funkci kamenných kvádrů v hradbách nedobytné pevnosti, v níž opatrujeme své falešné já. Někteří z nás jsou dokonce přesvědčeni, že pokud nebudou mít jen úspěchy a nebudou nad ostatní vynikat, nejsou nic.

Bůh se nás neptá: „Jak vypadáš?“, ale „Kde jsi?“ „Kam ses schoval?“ Abychom skryli svá zranění, schováváme se za hradbami svého falešného já, své pýchy, marnivosti a samolibosti; za svou funkci. Měli bychom si to konečně přiznat. Bůh nás stále, včera i dnes, bez ustání volá: „Kde jsi?“

Starého rabína se jednou jeden strážmistr zeptal, jak má rozumět biblickému verši: „Kde jsi, Adame?“ Rabín mu odpověděl: „Žiješ už šestačtyřicet let. Kde přebýváš?“ Strážmistr pochopil, že Bůh se těmito slovy ptá přímo jeho samotného.

Opravdu žijeme uvnitř vlastního života? Jsme k sobě pravdiví? Jsme pravdiví k druhým lidem? Biblický Adam představuje každého z nás.

                                                                                         Putování

Putování je dlouhé a cesta odhalující před námi naši ubohost a vedoucí k našemu opravdovému já je bezesporu náročná. Pravé pokory dosáhneme jedině tehdy, když spoustě věcí odumřeme. Cílem je přijmout se takoví, jací skutečně jsme, přijmout tíži vlastního bytí. Chudoba srdce není nic jiného než ničím nepodmíněné ano všemu, čím jsme, a odvržení falešných představ, které jsme si o sobě vytvořili.

„Abych našel sám sebe a stal se tím, kým jsem doopravdy,“ říká Thomas merton, „musím zemřít svému idealizovanému obrazu.“ A dodává, že „stát se svatým znamená stát se naprosto dokonale sám sebou“.

                                                                                    Od falše k pravdě

Hřích nás poznamenal v první řadě tím, že žijeme podle falešného, idealizovaného obrazu sebe sama. Zařídili jsme si to tak, aby nás všichni obdivovali, ale opravdu důvěrně nás vůbec nikdo nezná.

Pokud svou masku neodhodíme a nedáme najevo svou křehkost a zranitelnost, budeme celý život jen umíněně vyhledávat obdiv svého okolí. Tato potřeba být obdivován může vést k tomu, že svou vlastní osobnost jen předstíráme v závislosti na tom, co od nás druzí požadují, jen abychom získali jejich uznání.

Pravá pokora spočívá v přirozenosti.

                                                                                      Proměna pohledu

Jestliže se na svém velkém vnitřním putování nezastavíme, čeká nás sestup do hlubin vlastní duše. Je pravděpodobné, že nám při něm bude občas úzko, ale mějme na paměti, že naším cílem je pramen života.

Úzkost je často znamením, že Bůh nás připravuje na nové poslání. My se jí přesto snažíme vyhnout a hledáme cokoli, co by nás rozptýlilo, protože se bojíme, aby z našeho zraněného srdce nevytryskl nový pramen a abychom nebyli nuceni učinit rozhodnutí, která nám nahánějí strach.

Odpoutanost přináší člověku hluboký vnitřní mír pramenící ze shledání se sebou samým. „Čím je člověk oproštěnější, tím víc sám sebe vlastní. Čím je prázdnější, tím víc si patří“ (Mistr Eckhart).

Cesta  za  chudým  srdcem  je  dlouhá  a  namáhavá,  ale  jen  si představme, jaká radost nás na jejím konci čeká. Je to radost člověka, který konečně našel sám sebe a sám se sebou se smířil. Ten, kdo dokáže odpovědět na otázku, kterou Bůh položil Adamovi, může vejít do zaslíbené země.

Daigneault, André – Krize jako šance


Texty v týdnu

Po: Žid 5,1-10; Mk 2,18-22

Út: Žid 6,10-20; Mk 2,23-28

St: Žid 7,1-3.15-17; Mk 3,1-6

Čt: Žid 7,25-8,6; Mk 3,7-12

Pá: Zid 8,6-13; Mk 3,13-19

So: Žid 9,2-3.11-14; Mk 3,20-21

  

Prameny, odkazy

Felix Porsch – Evangelium sv. Jana – Malý stuttgartský komentář; Petr Karas – Boží slovo na každý den; Angelo Scarano – www.pastorace.cz; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz; Misál na každý den liturgického roku


Vydává Pastorační středisko brněnské diecéze jako součást diecézního biblického programu Vezmi a čti; ke stažení na www.vezmiacti.cz