Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

13. neděle v mezidobí - cyklus C

Ilustrace
Zveřejněno: 22.6.2016
Autor: Administrátor
Přečtení: 1238
Zpět do rubriky

Týden s Božím slovem 13. NE BR -C

Návod k použití příručky

26. června 2016

13. neděle v mezidobí – cyklus C
1 Král 19,16b.19-21; Gal 5,1.13-18; Lk 9,51-62
51Když se přibližovala doba, kdy měl být Ježíš vzat vzhůru, pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma. 52Poslal před sebou posly a ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby tam připravili nocleh. 53Ale Samaritáni ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma. 54Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?“ 55On se však obrátil a přísně je pokáral. 56Pak šli do jiné vesnice. 57A jak šli, cestou mu někdo řekl: „Půjdu za tebou všude, kam půjdeš.“ 58Ježíš mu však odpověděl: „Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil.“ 59Jiného zase vybídl: „Pojď za mnou!“ On však řekl: „Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce.“ 60Odpověděl mu: „Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!“ 61A ještě jiný řekl: „Půjdu za tebou, Pane; jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou.“ 62Ježíš mu však odpověděl: „Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království.“ (Lk 9,51-62)
Srovnání: 51Mk 10,32; Lk 17,11; 53Jan 4,9; 542 Král 1,9-16; 57-62Mt 8,18-22; 611 Král 19,20
 
Úvod k meditaci
Existují objektivní rozdíly mezi národy, mezi náboženstvími, mezi skupinami v církvi. Nelze je nevidět. Objektivní rozdíly nemá smysl zmenšovat, nebo dokonce o nich mlčet. Je třeba se však učit úctě k svobodě. Je zapotřebí prohlubovat důvěru v dobrou vůli, třebaže to neznamená být naivní. Zdánlivě jakoby proti sobě stojí: láska a úcta k člověku – láska a úcta k pravdě.
Odmítnutí od Samaritánů nese Pán s bohorovným klidem. Ne tak jeho učedníci, chtějí od Pána „moc“ svolat oheň. Jsou však v této chvíli daleko od Kristova ducha. Zapomněli na Kristovu velkomyslnost k hříšníkům. Svatá horlivost bez lásky.
Nehorlím také snadno proti odpadlíkům a hříšníkům? Ve svém hněvu, který prohlašuji za spravedlivý, jsem odpadlíkem od Kristova ducha.
 
Výklad biblického textu
 
Kontext: Úryvek představuje Ježíše putujícího do Jeruzaléma a stanovujícího podmínky pro učedníky.
v. 51: když se přibližovala doba – Ježíšova „cesta“ odpovídá plánu Božího díla spásy, v ní se naplňují dny, kdy Ježíš má být vzat vzhůru. Ježíš je stále na cestě do Jeruzaléma.
pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma – Doslovný překlad by zněl: Obrátil pevně svůj obličej k cestě do Jeruzaléma (Iz 50,6-8). Tato formulace připomíná Božího služebníka, který jde s rozhodností vstříc svému utrpení.
v. 53: Samaritáni ho nepřijali – Odmítnutí poslů není ničím překvapivým, neboť s ním Ježíš počítá při svém misionářském nasazení. Už dříve upozornil své učedníky na možnost nepřijetí: A když vás někde nepřijmou, odejděte z onoho města a setřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim (Lk 9,5). Důvod odmítnutí je třeba hledat v napětí mezi Židy a obyvateli Samařska. Židé označovali Samaritány za bludaře a věrolomníky. Samařské obyvatelstvo tvořily zbytky obyvatel ze severních kmenů. Tito lidé nebyli odvedeni do babylónského zajetí (586-538 př. Kr.) jako obyvatelé Judska. Výsledkem bylo mnoho cizorodých náboženských zvyklostí; také jejich verze Písma se odlišovala od podoby používané v Judsku. Když se Židé vrátili z babylónského vyhnanství, odmítli dovolit Samařanům, aby se účastnili jejich národního a náboženského života. Tak se rozšiřovala propast mezi dvěma větvemi židovství. Když pak byl kolem r. 300 př. Kr. vybudován na hoře Garizim v Samařsku vlastní chrám, došlo k úplnému oddělení. Tento chrám nechal navíc zbořit židovský velekněz Jan Hyrkán v roce 107 před Kristem.
v. 55: On se však obrátil a přísně je pokáral. – Ježíš se obrací na nás, kteří ještě nejsme obráceni k němu. Jeho obrácení je exorcismus, který nás osvobozuje.
v. 57: A jak šli – Lukáš pokračuje v motivu cesty do Jeruzaléma.
Půjdu za tebou – Ježíš si volil učedníky sám – na rozdíl od židovské praxe, kde si žáci vybírali své učitele. Onen někdo vyslovuje svoji ambici v budoucím čase, oproti tomu Ježíš zve v čase přítomném (v. 59).
v. 58: Příměr jasně vyjadřuje, s čím je nutno počítat při následování. Ježíšova vlastní cesta se vyznačuje překvapeními, nejistotami a chudobou. Ježíš nemůže nabídnout jistotu a pohodlí stabilního bydlení.
v. 62: způsobilý pro Boží království – Kdo přilnul k věcem, lidem nebo ke svému já a hledá jiné jistoty než poslušnost, je rozhodně špatně způsobilý pro Království. Následování Ježíše vyžaduje pevné a rozhodné spojení s ním.
V tomto úryvku evangelia se ukazuje na Ježíšově setkání s třemi uchazeči o následování, jaké podmínky je nutné přijmout k tomu, aby se člověk mohl stát Ježíšovým učedníkem.
 
K tématu
Evangelium této neděle (Lk 9,51-62) podává jednu velmi důležitou epizodu z života Kristova, chvíli, ve které se – jak píše sv. Lukáš – „pevně rozhodl jít do Jeruzaléma“ (9,51). Jeruzalém je konečný cíl, kde má Ježíš během své poslední Paschy zemřít a vstát z mrtvých a tak naplnit svoje poslání spásy. Od té chvíle, po tomto „pevném rozhodnutí“ jde Ježíš přímo k cíli a také těm, které potká a kteří jej prosí, aby ho mohli následovat, říká, jaké jsou podmínky: nemít stálý příbytek, umět se distancovat od lidských citů a neupadat do stesku po minulosti.
Ježíš však také svým učedníkům, které pověřuje, aby jej předcházeli do Jeruzaléma a oznamovali Jeho průchod, říká, že nemají k ničemu nutit. Pokud nenajdou ochotu k jeho přijetí, mají pokračovat a jít dál. Ježíš nikdy nenutí, Ježíš je pokorný, Ježíš zve. Pokud chceš, přijď. Taková je Ježíšova pokora. On vždycky zve, nikdy nenutí.
To všechno nás přivádí k zamyšlení. Poukazuje to kupříkladu na váhu, kterou Ježíš přikládal svědomí, na naslouchání Otcovu hlasu v srdci a jeho následování. Ježíš ve svém pozemském životě nebyl – řekněme – „dálkově řízený“. Byl Vtěleným Slovem, Synem Božím, který se stal člověkem, a v určité chvíli se pevně rozhodl jít do Jeruzaléma naposled. Bylo to rozhodnutí učiněné ve svědomí, ale nikoli izolovaně, nýbrž společně s Otcem, v plném sjednocení s Ním! Rozhodl se v poslušnosti k Otci, v hlubokém niterném naslouchání Jeho vůle. A proto bylo toto rozhodnutí pevné, protože bylo přijato spolu s Otcem. U Otce nacházel Ježíš sílu a světlo pro svoji cestu. Ježíš byl svobodný, byl svobodný v tomto rozhodnutí. Ježíš chce, abychom my křesťané byli svobodní jako On, svobodou, která přichází z tohoto dialogu s Otcem, z tohoto dialogu s Bohem. Ježíš nechce ani sobecké křesťany, kteří sledují vlastní „já“ a nemluví s Bohem; ani slabé křesťany, kteří nemají vůli, „dálkově řízené“ křesťany, neschopné kreativity, křesťany, kteří se snaží vždycky napojit na vůli někoho jiného a nejsou svobodní. Ježíš nás chce svobodné, a kde vzniká tato svoboda? Vzniká v dialogu s Bohem ve vlastním svědomí, Pokud křesťan neumí mluvit s Bohem, neumí vnímat Boha ve vlastním svědomí, není svobodný, není svobodný.
Proto se musíme naučit naslouchat více svému svědomí. Ale pozor! Neznamená to sledovat vlastní já, dělat, co mne zajímá, co se mi hodí, co se mi líbí. To není to! Svědomí je niterný prostor, kde se naslouchá pravdě, dobru, kde se naslouchá Bohu. Je to niterné místo mého vztahu k Němu, který promlouvá k mému srdci a pomáhá mi rozlišovat, chápat cestu, kterou se mám ubírat, a jakmile se rozhodnu, tak vykročit, jít a zůstat věrný.
My jsme měli úžasný příklad tohoto vztahu k Bohu ve svědomí. Nedávný a úžasný příklad! Dal nám jej papež Benedikt XVI., když mu Pán v modlitbě umožnil pochopit, jaký krok má učinit. Následoval s velkým citem pro rozlišování a odvážně pro svoje svědomí, tedy vůli Boha, který promlouval k jeho srdci. A tento příklad našeho otce nám všem přináší hojné dobro, jako následováníhodný příklad.                                                                                                                  Papež František 30. 6. 2013
 
Biblická čtení mše svaté z této neděle mi dávají příležitost pozastavit se opět u tématu Kristova povolání a jeho nároků. Kdo má to štěstí a zná nějakého mladíka či dívku, kteří opouštějí svou rodinu, studium či práci, aby se plně zasvětili Bohu, dobře ví, o co jde, protože má před sebou živý příklad radikální odpovědi na božské povolání. Je to jedna z nejkrásnějších zkušeností, které lze učinit v církvi: vidět, rukou se dotknout Pánova působení v životě lidí; zakoušet, že Bůh není abstraktní jsoucno, ale Realita tak obrovská a mocná, že překypujícím způsobem naplňuje srdce člověka, živá a blízká Osoba, která nás miluje a žádá, aby byla milována.
Evangelista Lukáš nám prezentuje Ježíše, jak jde cestou do Jeruzaléma a potkává několik mužů, pravděpodobně mladých, kteří mu slibují, že jej budou následovat, kamkoli půjde. Je vůči nim velmi náročný a upozorňuje, že „Syn člověka“ tedy On, Mesiáš „nemá, kam by hlavu složil“, to znamená, že nemá stálý příbytek a že ten, kdo si vybere spolupracovat s Ním na Božím poli, nemůže se otáčet zpět (srov. Lk 9,57-58.61-62). Dalšímu však sám Kristus řekne: „Pojď za mnou“ a žádá jej, aby se rázně odpoutal od rodinných vazeb (srov. Lk 9,59-60). Tyto požadavky se mohou jevit jako příliš tvrdé, ale ve skutečnosti vyjadřují novost a absolutní prioritu Božího království, které se zpřítomňuje v samotné osobě Ježíše Krista. V posledku jde o onu radikalitu, jež náleží božské Lásce, které byl jako první poslušný sám Ježíš. Kdo se zříká všeho, dokonce sebe samého, aby následoval Ježíše, vstupuje do nové dimenze svobody, kterou svatý Pavel definuje jako „duchovní život“ (srov. Gal 5,1.13). „To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus“ – píše apoštol – a vysvětluje, že tato nová forma svobody, kterou nám získal Kristus, spočívá v tom, že „si navzájem posluhujeme láskou“ (srov. Gal 5,1.13). Svoboda a láska splývají! Naproti tomu poslušnost vlastnímu egoismu vede k rivalitě a ke konfliktům. (…)
Dnes bych rád povzbudil všechny, aby kontemplovali mystérium božsko-lidského Srdce Pána Ježíše a čerpali tak ze samotného zdroje Božské Lásky. Kdo hledí na toto probodnuté a z lásky k nám stále otevřené Srdce, vnímá pravdu tohoto zvolání: „Ty jsi, Pane, mým jediným dobrem“ (Resp. žalm) a je ochoten opustit všechno a jít za Pánem.
                                                                                                                                                                               Benedikt XVI. 27. 6. 2010
 
Biblická mešní čtení této neděle nás vybízejí rozjímat o podmanivém tématu, které shrnují slova: svoboda a následování Krista. Evangelista Lukáš vypráví, že Ježíš „když se přibližovala doba, kdy měl být vzat, pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma“ (Lk 9,51). Ve výrazu „pevně se rozhodl“ lze zahlédnout Kristovu svobodu. Ví totiž, že v Jeruzalémě jej čeká smrt na kříži, ale v poslušnosti Otcově vůli z lásky nabízí sebe samého. Právě touto svou poslušností Otci Ježíš realizuje vlastní svobodu jako vědomou volbu, jež je motivována láskou. Kdo je svobodnější než On, který je Všemohoucí? On totiž nežil svou svobodu jako svévoli či převahu. Žil ji jako službu. A dal tak obsah svobodě, která by jinak zůstala „prázdnou“ možností něco dělat či nedělat. Stejně jako samotný život člověka i svoboda čerpá svůj smysl z lásky. Vždyť kdo je svobodnější? Kdo si schovává všechny možnosti ze strachu, aby je neztratil, anebo ten, který se „pevně rozhodne“ dát se do služby a tak nalézt plnost svého života v lásce, kterou daroval i obdržel.
Apoštol Pavel píše křesťanům v Galácii, v nynějším Turecku: „Bratři, vy jste byli povoláni ke svobodě. Ta svoboda však nesmí být záminkou, abyste se vraceli k prosazování sebe. Spíše si navzájem posluhujte láskou.“ (Gal 5,13). Žít podle těla znamená následovat sobeckou tendenci lidské přirozenosti. Žít podle Ducha však znamená nechat se v úmyslech i ve skutcích vést láskou Boží, kterou nám dal Kristus. Křesťanská svoboda je tedy všechno jiné než svévole; je následováním Krista v sebedarování až k oběti Kříže. Může se to jevit jako paradox, ale vrchol své svobody Pán prožil na kříži, jako vrcholku lásky. Když na něj na Kalvárii křičeli: „Jsi-li Syn Boží sestup z kříže!“, dokázal svou svobodu Syna právě tím, že zůstal na popravčím nástroji, aby dovedl až do důsledků milosrdnou vůli Otcovu. Tuto zkušenost sdíleli mnozí jiní svědkové pravdy: muži i ženy, kteří dokázali zůstat svobodní i ve vězeňské cele a pod hrozbou mučení. „Pravda vás osvobodí“. Kdo náleží pravdě, nebude nikdy otrokem žádné moci, ale vždy se bude umět stát služebníkem bratří.                Benedikt XVI. 1. 7. 2007
 
Drazí bratři a sestry, častokrát i my pociťujeme požadavek změny, která by zapojila celou naši osobu! Kolikrát jen si říkáme: „Musím se změnit, nemohu takto pokračovat… Můj život na této cestě nepřinese plody, bude marný a já nebudu šťastný.“ Často nás napadnou takové myšlenky! A Ježíš vedle nás říká s nataženou rukou: „Pojď, pojď ke mně. Způsobím to já, změním ti srdce, změním ti život a učiním tě šťastným.“ Věříme tomu však nebo ne? Věříme nebo nevěříme? Co myslíte vy: věříte v to nebo ne? Méně aplausu a více hlasu: věříte či ne? (lidé odpovídají: ano – pozn. překl.) Tak tomu je! Ježíš je s námi a zve nás ke změně života. On spolu s Duchem svatým, který v nás zasévá tento neklid, abychom změnili život a trochu se polepšili. Sledujme tedy toto Pánovo pozvání a neklaďme odpor, protože jedině, otevřeme-li se Jeho milosrdenství, nalezneme pravý život a opravdovou radost. Musíme pouze otevřít dveře dokořán a On učiní to zbývající. On působí všechno, ale na nás je otevřít Mu srdce, aby nás mohl uzdravit a umožnit nám jít dál. Ubezpečuji vás, že budeme šťastnější.
                                                                                                                                                                          papež František 18. 6. 2016
 
Zabít lásku?
V dějinách světa nastal jednou strašlivý den, kdy nenávist, královna špatný pocitů, nedostatků a neřestí, svolala narychlo poradu. Všechny temné pocity světa a nejzvrhlejší přání lidského srdce přispěchaly s velkou zvědavostí. Když se všichni shromáždili, nenávist promluvila: „Svolala jsem vás dnes proto, že si z celého srdce přeji někoho zabít. Příbuzní se tomu příliš nediví, neboť nenávist vždycky chovala touhu někoho zabít. Přemítali však, koho je tak těžké zabít, že je k tomu nenávist všechny potřebuje. „Chci, abyste zabili lásku,“ řekla. Zlomyslně se usmáli. Nejeden z nich si totiž přál to samé.
Prvním dobrovolníkem byl špatný charakter. „Vydám se lásku zabit a ujišťuji vás, že do roka bude po smrti; vyvolám takovou neshodu a zuřivost, že to neunese.“ Za rok se opět sešli, ale velmi je zklamalo, co jim sdělil špatný charakter: „Je mi líto, vyzkoušel jsem všechno, ale když jsem zasel nesvár, láska jej překonala a šla dál.“
Pak se horlivě nabídla ctižádost, okázale předvedla svou moc a řekla: „Když špatný charakter neuspěl, půjdu já. Odvedu pozornost lásky k touze po bohatství a moci. To ji nenechá v klidu.“ A tak ctižádost zaútočila na svou oběť, která skutečně utrpěla ránu, ale přesto se rozhodla jít dál, vzdala se veškeré touhy po moci a znovu zvítězila.
Nenávist rozzuřená z neúspěchu ctižádosti vyslala žárlivost, výsměšnou a zvrácenou, která nastražila všechny možné pasti, aby lásku svedla z cesty a zranila ji pochybnostmi a nepodloženým podezíráním. Láska zmatená tím, co se dělo, plakala a nechtěla zemřít. Sebrala odvahu a silu, přemohla zlobu a vyhrála.
Rok co rok pokračovala nenávist v boji. Vysílala nejzákeřnější útočníky – lhostejnost, sobectví, nezájem, chudobu, nemoc a mnoho dalších; žádný však neuspěl. Jakmile láska cítila, že umdlévá, sebrala sílu a všechno překonala. Nenávist nabyla přesvědčeni, že láska je neporazitelná a řekla ostatním: „Nic s tím neuděláme, láska všechno vydržela. Bojujeme spoustu let, ale není to nic platné.“
Najednou se v rohu místnosti zvedl nepříliš známý pocit, oblečený v černém. Tvář mu zakrýval obrovský klobouk. podobal se smrti a sebejistě prohlásil: „Já lásku zabiji, sprovodím ji ze světa.“ Všichni se ptali, kdo to jen je, že má v úmyslu udělat, co jim se nepodařilo. Nenávist řekla: „Jdi a udělej to.“ Zanedlouho nenávist znovu svolala všechny pocity a oznámila, že se konečně podařilo lásku zabít. Měly radost, i když je to překvapilo. Potom promluvil pocit v černém klobouku: „Tady vám předávám lásku – mrtvou a zničenou. A bez dalších slov odešel. „Počkej,“ řekla nenávist, „v krátkém čase jsi lásku úplně zneškodnil, dohnal k zoufalství a ona se vůbec nebránila… Kdo jsi?“ Pocit poprvé ukázal svou hrozivou tvář a odvětil: „Jsem rutina.“
- Když se ztotožním s každým uvedeným pocitem, tak se ve vztahu k němu vidím…
- Je rutina schopna zabít ve mně lásku? V jakých vztazích? Existuje z toho cesta ven?
- Moje silné stránky, které používám k záchraně lásky, jsou…

                                                                                                                                 José Carlos Bermejo – Příběhy pro uzdravení duše
 
Texty v týdnu
Po: Am 2,6-10.13-16; Mt 8,18-22
Út: Am 3,1-8;4,11-12; Mt 8,23-27
St: Sk 12,1-11; 2Tim 4,6-8.17-18; Mt 16,13-19
Čt: Am 7,10-17; Mt 9,1-8
Pá: Am 8,4-6.9-12; Mt 9,9-13
So: Am 9,11-15; Mt 9,14-17
 
Prameny, odkazy
Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Lukáše; Paul-Gerhard Müller – Evangelium sv. Lukáše – Malý stuttgartský komentář; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz
 

Vydává Pastorační středisko brněnské diecéze jako součást diecézního biblického programu Vezmi a čti; ke stažení na www.vezmiacti.cz