Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

17. neděle v mezidobí - cyklus C

Ilustrace
Zveřejněno: 21.7.2016
Autor: Administrátor
Přečtení: 1139
Zpět do rubriky

Týden s Božím slovem 17. NE BR -C

Návod k použití příručky

24. července 2016

 
Gn 18,20-32; Kol 2,12-14; Lk 11,1-13
1Jednoho dne se Ježíš na nějakém místě modlil. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jako i Jan učil své učedníky.“ 2Odpověděl jim: „Když se modlíte, říkejte: Otče, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. 3Chléb náš vezdejší dávej nám každý den. 4A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A neuveď nás v pokušení.“ 5Řekl jim dále: „Někdo z vás bude mít přítele a půjde k němu o půlnoci s prosbou: ‚Příteli, půjč mi tři chleby. 6Právě totiž ke mně přišel můj přítel, který je na cestách, a nemám, co bych mu předložil.‘ 7On však by mu zevnitř odpověděl: ‚Neobtěžuj mě! Dveře jsou už zavřeny a moje děti jsou se mnou na lůžku. Nemohu vstát a dát ti to.‘ 8Říkám vám: Když přece vstane a dá mu, tedy ne proto, že je to jeho přítel, ale pro jeho neodbytnost se zvedne a dá mu všechno, co potřebuje. 9Proto vám říkám: Proste, a dostanete, hledejte, a naleznete; tlučte, a otevře se vám. 10Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře. 11Je mezi vámi takový otec, že když ho syn poprosí o rybu, on mu dá místo ryby hada? 12Anebo když ho poprosí o vejce, on mu dá štíra? 13Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha Svatého těm, kdo ho prosí!“ (Lk 11,1-13)
Srovnání: 1Lk 5,16; 6,12; 9,18.28; 2-4Mt 6,9-13; 4Mk 11,25; Mt 18,35; 5-8Lk 18,1-8; 9-13Mt 7,7-11; 9Mk 11,24; Jak 1,6-7; 13Jan 16,23-24; Jak 1,17; 1 Jan 5,14
 
Úvod k meditaci
Jak vypadal Ježíš při modlitbě? Pokusme se vidět modlícího se Pána, mistra modlitby; vidět apoštoly, kteří jsou osloveni způsobem Ježíšovy modlitby a prosí ho: Pane, nauč nás modlit se. Chtějí jako Ježíš pozvednout oči od všeho a upnout je na Boha. Poznávají, že Ježíšova modlitba je něco velikého a hlubokého, ona je pramen života. Učme se opravdové modlitbě, hlubokému spojení s Pánem. Proto ten, kdo se naučil modlitbě, naučil se žít (sv. Augustin).
Modlitba je Boží dar, ne náš výdobytek.
 
Výklad biblického textu
Kontext: Po lásce k bližnímu (Lk 10,25-37) a naslouchání Ježíšovu slovu (Lk 10,38-42) je jako charakteristický rys pravého učednictví v následování Ježíše ukázána modlitba. Verše o prosebné modlitbě jsou uzavřeny příslibem Ducha Svatého (v. 13).
v. 1: Ježíš je výlučný učitel, protože ukazuje specifický způsob modlitby odlišný od jiných skupin židovstva.
v. 2: Otče – Oslovení (aramejsky Abba) bylo sice v tehdejším židovstvu známé a užívané, nebylo však typické, Ježíš ho v evangeliích užívá asi 180×. Nejde přitom jen o správné oslovení, nýbrž je vysvětlen celý vztah, v jakém se nachází Bůh vůči nám lidem. Jestliže budeme mít o Bohu správné poznání, budeme se k němu obracet plni důvěry a naplněni nadějí.
posvěť se jméno tvé – Podle způsobu vyjadřování Písma svatého to neznamená: ať se Bůh stará, aby lidé pokládali jeho jméno za svaté a aby ho nezneuctívali. Znamená to však: ať Bůh sám své jméno posvětí: ať tak jedná, aby byl poznán a uznán jako ten, kterého charakterizuje jeho jméno, totiž jako Bůh a Otec. Boha, v kterého věříme, prosíme, aby se stal viditelným jako Bůh a Otec.
přijď království tvé – Denně zakoušíme mnoho pánů a mocí, lidí a mocností přírody, které se jeví mnohem znatelněji a silněji než moc Boží. V této situaci prosíme o definitivní dokonání, kdy Bůh bude vládnout nepokrytě a viditelným způsobem, kdy on a Otec bude jediným pánem.
v. 3: V našem pozemském životě jsme závislí na jídle a pití, na oblečení a bydlení. O to vše máme a smíme prosit v takové míře, v jaké je to pro nás nutné. Ježíš nevložil do modlitby prosbu o nadbytečné věci. Modlitba, které Ježíš učí, není zaměřena egoisticky. Ve výrazech „nám“ a „my“ jsou zahrnuti všichni prosící.
v. 4: Hříchy si nejsme schopni sami odpustit. Jsme odkázáni na Boží odpuštění, které si máme vyprosit.
A neuveď nás v pokušení – Bůh nevede člověka do pokušení s cílem, aby dosáhl zla a aby nás nechal upadnout do hříchu. Bůh však může přivodit zkoušku a vyzkoušet naši pevnost a vytrvalost.
v. 5-8: Přítel jde ke svému příteli v případě skutečné nouze. Nemáme se tedy obracet k Bohu s prosbou o nadbytečné věci, nýbrž v záležitostech skutečných nesnází, ať vlastních, nebo cizích. Přítel říká bez jakýchkoli složitostí nekomplikovaně a přímo, co potřebuje. Rovněž před Bohem nemusíme slova prosby dalekosáhle hledat, nýbrž smíme k němu mluvit otevřeně a přímo bez jakýchkoli zábran. Přítel prosí svého přítele s důsledností a důrazností.
v. 11-13: V druhém podobenství připomíná Ježíš, jak otec přijímá prosbu svého dítěte. Splní ji. Žádanou dobrou věc nenahradí něčím, co může být dítěti nebezpečné a co by mu mohlo uškodit. Ježíš nám však nedává záruku, že naše prosby usilují vždy o dary, které jsou pro nás dobré.
 
K tématu
 
Ke komu se modlím? K Bohu Všemohoucímu? Vzdálenému? Ježíš to tak necítil. Ke komu se tedy modlím? Ke kosmickému Bohu? To by dnes docela šlo... modlit se ke kosmickému Bohu, že? Tato polyteistická varianta je nesená dnešní light-kulturou.... Máš se však modlit k Otci! „Otec“ – to je silné slovo. Máš se modlit k Tomu, který tě zplodil, který ti dal život, právě tobě. – Ne všem, to by bylo moc anonymní. – Tobě! Mně! A zároveň je Tím, kdo tě doprovází na tvé cestě, zná celý tvůj život. Všechno! To, co je dobré, i to, co není až tak dobré. Ví všechno. Pokud nezačínáme modlitbu tímto slovem – ne snad vysloveným rty, nýbrž srdcem – nemůžeme se modlit křesťansky.
Slovo „otec“ otevírá brány. Když si Izák ve chvíli, kdy měli přinést oběť, povšiml, že něco není v pořádku, že chybí obětní zvíře, skládá důvěru ve svého otce, přenechává svou obavu srdci svého otce. Nebo na jiném místě: se slovem „otče“ přichází onen syn, který si řekl nejdřív o dědictví, odešel a pak se chtěl vrátit domů. A jeho otec jej vidí a spěchá mu v ústrety, padne mu do náručí, aby na něj nechal splynout všechnu svou lásku. Klíčem ke každé modlitbě je cítit, že jsme Otcem milováni.
Máme Otce. Je nám nesmírně blízko, objímá nás... Nechme Otci všechny své obtíže a strachy. On ví, co potřebujeme. Ale jaký je to Otec? Můj otec? Ne, náš otec! Protože nejsem jedináček. Nikdo z nás není jedináček. A pokud neumím být bratrem, jen stěží se budu stávat synem tohoto Otce, protože On je Otcem všech. Mým zajisté, ale také Otcem ostatních, mých bratří. Jestliže tedy nejsem v míru se svými bratřími, nemohu Mu říkat „Otče“.
Tak lze vysvětlit, proč Ježíš poté, co nás naučil Otčenáš, zdůrazňuje, že neodpustíme-li druhým, ani Otec neodpustí naše viny. A odpustit druhým je velmi obtížné, stále nosíme uvnitř trpkost. Říkáme si: „Tys mi proved tohle, jen počkej...“ a čekáme, jak mu odplatit jeho „přízeň“ stejnou mincí. Ne, modlit se s nepřáteli v srdci není možné. Je to těžké, to jistě, je to těžké, nesnadné. Řeknete: „Otče! – nemohu říct ,Otče´ – nejde mi to přes jazyk. Nemohu říct ,náš´, protože ten mi provedl to, tamten ono – to nejde! Tihle přece patří do pekla. Nemám s nimi nic společného!“ Je to opravdu nesnadné. Ježíš nám ale přislíbil Ducha svatého – a On nás učí, uvnitř, v srdci, jak vyslovovat „Otče“, jak vyslovovat „náš“.
Prosme dnes Ducha svatého, aby nás učil říkat „Otče“ a abychom mohli vyslovovat „náš“, abychom uzavřeli mír se všemi svými nepřáteli.                                                                                                                                              papež František 20. 6. 2013
 
Neboj se Bohu říkat Otče
Bůh tu není proto, aby se lidé měli čeho nebo koho bát, ale proto, aby se nemuseli bát ničeho a nikoho kromě jednoho: že ztratí Boha, důvěrný vztah k němu, oporu, pevný bod, který jen on může dát lidskému životu.
Říkat „Otče“ znamená přiznat se ke svému přirozenému a nadpřirozenému původu sahajícímu až k Bohu. Přiznat si, že jsem Božím tvorem a mám svou existenci prostřednictvím rodičů a prarodičů od Něho. Že jsem se křtem stal Božím dítětem a oslovením „Otče“ obnovuji svůj křestní slib, svou poslušnost, odevzdanost a úctu.
Vy se nebojíte modlit?
Jednou se mne kdosi zeptal: „Vy se nebojíte modlit Otčenáš? Vždyť je tam prosba: Buď vůle tvá. Copak víte, co si může ten Bůh vymyslet?“
Bůh je Otec, a proto vždycky sleduje naše dobro. Můžeme mu zcela důvěřovat. Nelze ovšem očekávat, že bude jednat podle našich představ. Skutečnost, že Bůh je náš Otec, musíme prožívat v celé její pravdivosti. Žádný opravdu milující táta nesplní dětem každou nerozumnou prosbu, ale jen tu, která je pro jejich dobro. Ani nekazí děti tím, že jim dával věci bez jejich vlastní námahy.
Tak i Bůh jako otec sleduje naše věčné dobro a může někdy chtít i to, co mu vyčítáme, nad čím naříkáme, proti čemu protestujeme, co pro bolest odmítáme.
Jak žít vztah k Otci, nás učí Panna Maria, když říká: „Ať se mi stane podle tvého slova.“ A Bůh nám říká jako Panně Marii: „Neboj se, Já, všemohoucí Bůh, jsem s tebou. I když nerozumíš, i když trpíš, věř mi a nalezneš pokoj srdce.“
To, co nás vede ve svědomí k dobrému, k lásce, k obětavosti, k překonání sebe, k modlitbě, k lítosti nad hříchy, k touze po lepším životě, je jemný hlas Ducha svatého.                                                                                  Jiří Mikulášek – Někdo tě má rád
 
Proste a tlučte
Možná to zní špatně, ale modlitba je tak trochu obtěžování Boha, aby nás vyslechl. Pán nás ale vybízí: Buďte jako přítel o půlnoci, jako vdova před soudcem… Znamená to na sebe upoutat Boží srdce, Boží zrak. To udělal také jeden malomocný, který se přiblížil k Ježíši se slovy: „Chceš-li, můžeš mě očistit“ (Lk 5,12). Udělal to s určitou jistotou. A právě takovéto modlitbě nás Ježíš učí. Když se modlíme, občas si pomyslíme: ano, vyslovím před Pánem tuto potřebu. Uděláme to jednou, dvakrát, třikrát, ale nijak silně. Pak už nás to unavuje a zapomínáme o to prosit. Ale tito lidé hlasitě volali a nepolevovali ve svém křiku. Ježíš nám říká: „Proste“, a také nás vyzývá: „Tlučte.“ Ten, kdo tluče na dveře, dělá rámus, vyrušuje, obtěžuje.                                                                                   365 dní s papežem Františkem – Promluvy od Svaté Marty

„Je třeba stále se modlit a neochabovat“ (18,1). Bůh oddaluje vyslyšení především proto, aby rostla víra do té doby, dokud nebudeme věřit v jeho lásku bez jiných důkazů, než je jeho láska, o které svědčí jeho spánek.
Navíc oddalování vyslyšení zesiluje touhu, tak zvětšuje schopnost přijmout dar. Tato Boží hra je hra lásky v Písni písní: Bůh se nabízí ve svých darech a ustupuje, protože chce, abychom toužili přímo po něm, který je nade všechny touhy a vytoužené věci. Tak může darovat sebe sama nad jakýkoli dar. Když zmizí ve spánku, dělá to proto, že se chce stát chlebem, který utišuje každý náš hlad.
„Neodbytnost“ víry se osměluje prosit, hledat a tlouct právě tváří v tvář jeho mlčení v jistotě, že dostane, najde a bude přijata. Ví, co přítelův spánek znamená: je to neodbytnost Boha, který člověku zjevuje všechnu svou lásku. Taková víra v dovolávání se přítele překonává i hradbu smrti.                                                                        Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Lukáše
                                                                                                      
 
Texty v týdnu
Po: 2Kor 4,7-15; Mt 20,20-28
Út: Jer 14,17-22; Mt 13,36-43
St: Jer 15,10.16-21; Mt 13,44-46
Čt: Jer 18,1-6; Mt 13,47-53
Pá: Jer 26,1-9; Mt 13,54-58
So: Jer 26,11-16.24; Mt 14,1-12

  

Prameny, odkazy
Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Lukáše; Paul-Gerhard Müller – Evangelium sv. Lukáše – Malý stuttgartský komentář; Giorgio Zevini, Pier Giordano Cabra – Lectio divina 1; Jeruzalémská Bible; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz