Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

4. neděle adventní – cyklus A

4. neděle adventní – cyklus A
Iz 7,10-14; Řím 1,1-7; Mt 1,18-24
 
18S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než začali spolu žít, ukázalo se, že počala z Ducha Svatého. 19Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně s ní rozejít. 20Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha Svatého. 21Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů.“ 22To všecko se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroků: 23 „Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel, to znamená ‚Bůh s námi‘." 24Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě. (Mt 1,18-24)
 
Srovnání: Lk 1,27.35; Lk 1,31; Iz 7,14;
 
Úvod k meditaci
Anděl ujišťuje ve snu Josefa, že jeho snoubenka Maria očekává dítě díky Božímu zásahu. Jeho jméno bude Ježíš – to v překladu znamená Bůh zachraňuje. Skrze Krista Bůh nabízí záchranu každému člověku. V Ježíši se také naplňuje Izaiášova předpověď: v jeho osobě je Bůh s námi. Vidíme příběh víry u Josefa a u Marie – jaký je můj příběh víry, osobní víry? V čem je mi Josef blízký? V čem Maria? Jak mě tento příběh připravuje na nadcházející vánoční svátky?
 
Výklad biblického textu
 
Kontext: Příběh o Ježíšově narození v Mt 1,18-25 lze číst jako pokračování rodokmenu. Zatímco rodokmen (v.1-17) potvrzuje, že Ježíš je prostřednictvím svého zákonného otce Josefa Synem Davidovým, příběh o narození (v. 18-24) vysvětluje, jak se stalo, že Ježíš, Syn Boží, počatý skrze Ducha Svatého, je Davidovým Synem. Podle jasných důrazů je ústřední postavou v Matoušově zprávě o Ježíšově narození Josef, zatímco u Lukáše je to Maria. Matouš poté, co prokázal davidovské otcovství skrze Josefa z hlediska práva (Mt 1,1-17), chce nyní v Mt 1,18-25 spojit tento starozákonní způsob pohledu na Ježíše (Syn Davidův, proroky předpovídaný) s ranně křesťanským vyznáním, které jde mnohem dál, že totiž Ježíš je Boží Syn.
18 S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem:Vstup do manželství měl podle židovské tradice tři etapy. Nejprve byli budoucí manželé zaslíbeni jeden druhému, když se na tom jejich rodiny dohodly. Poté následovalo veřejné ohlášení a zasnoubení páru. Podle dnešních západních měřítek byly obě strany při zasnoubení často velice mladé. V rabínské tradici byla minimální věková hranice pro muže třináct let a pro ženu dvanáct let a samo zasnoubení bylo věcí domluvy starších příslušníků rodiny. Zasnoubení bylo považováno za závazné a mohlo být zrušeno pouze smrtí nebo z velice vážných důvodů, mezi něž patřilo např. smilstvo. Sexuálně však partneři mohli začít žít až po řádné svatbě. Mezi zásnubním obřadem a samotnou svatbou mohl uběhnout rok či několik let. Při čtení Mt 1,18-25 celkem jasně rozpoznáváme, že zásnubní obřad Josefa s Marií se již uskutečnil a že očekávali obřad svatební. Protože byli Josef a Marie zasnoubeni, znamenalo Mariino otěhotnění vážné společenské potíže a ohrožení svatby samotné. Podle židovského občanského zákona měl Josef právo zrušit zasnoubení a židovské úřady ji mohly dokonce nechat ukamenovat. (Gn 22,23-24). Je těžké přesně zjistit, jak přísně byl tento zákon a trest z něj vyplývající uplatňován ve starověkém Izraeli. Můžeme se domnívat, že buď mohl požadovat právě tvrdý postup uvedený v Dt 22,23-27, anebo prostě mohl zvolit obvyklý způsob při rozvodu. Rozvod vlastně sestával z písemného prohlášení podepsaného dvěma svědky, že muž propouští svou ženu a ona že se může nyní vdát za někoho jiného.
dříve než začali spolu žít, ukázalo se, že počala z Ducha Svatého: Když Josef zjistil, že je Marie těhotná, stál před obtížným rozhodnutím. I když věděl, že sňatek s Marií pro něho může být pokořující, poslechl Boha a oženil se s ní. Svým rozhodnutím prokázal čtyři obdivuhodné vlastnosti: 1. zásadovost (1,19), 2. diskrétnost a citlivost (1,19), 3. připravenost poslechnout Boha (1,24) a 4. sebekázeň (1,25).
19 její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně: Josef se možná domníval, že má pouze dvě možnosti: tajně Marii propustit – a tím zrušit zásnuby, nebo ji nechat ukamenovat. Bůh však měl třetí možnost – oženit se s ní (1,20-23). Za daných okolností Josefa něco takového ani nenapadlo. Bůh nám však často ukazuje, že máme na výběr více možností, než si myslíme. Ačkoli Josef vlastně jednal správně, když chtěl zrušit zasnoubení, pouze Bůh mu svými pokyny mohl pomoci udělat to nejlepší rozhodnutí. Než učiníme rozhodnutí, které ovlivní druhé, musíme vždy hledat Boží moudrost.
20 Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně: Do Josefova mučivého rozhodování a zmatku zasáhne Bůh prostřednictvím snu a Božího posla – anděla. Podobné situace jsou ve Starém zákoně časté. V mnoha starozákonních případech není jednoduché rozlišit mezi Pánem a Pánovým andělem. Pánův anděl se objevuje v rozhodujících chvílích pro Boží lid a přináší do té či oné situace Boží vůli a tím světlo, řešení. Josef má tedy na základě andělova poselství projít celým svatebním procesem a přivést do svého domu těhotnou nevěstu.
dítě, které počala, je z Ducha svatého: Anděl Josefovi oznámil, že Mariino dítě bylo počato z Ducha svatého a že to bude syn. V tom je zjevena důležitá skutečnost, že v Ježíšovi je spojeno božské s lidským.
21 Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš: Ježíš je řecká forma hebrejského Ješua či Ješu, které představuje zkrácenou verzi jména Jehošua. To mělo pravděpodobně původně význam Jahve pomáhá, ale díky hebrejskému kořenu j-š-‘ (zachránit) bylo vykládáno jako Bůh zachraňuje. Tento výklad dává Ježíšovo jméno do spojitosti s jeho posláním v Božím plánu.
 
K tématu
 
Můj poměr k Marii, Ježíšově Matce, byl – musím říci – pokažen tou romantickou mariánskou úctou, jež před koncilem tropila neplechu, a čím byla pompéznější, tím byla prázdnější.
Že Maria je královnou – a jakou královnou! – a že byla tvorem, který nikdy nic nepopletl, putoval nazaretskými ulicemi plný jasné znalosti věcí, neschopný chybovat a pochybovat – to všechno říká málo člověku, který je dostrašený a namáhavě se vleče pouští víry.
Nadnesená stylizace Marie fanatismem superzbožných, o něž není v katolickém světě nouze, rozmělňuje konečně pravý teologický obsah úcty k těm, jímž nebyla ničím menším než Boží Matkou a neměla zapotřebí žádná doporučení, aby došla vážnosti. Naprosto stačí opírat se o evangelium. Proto jsem se v těchto posledních desetiletích nedivil, že v mladé generaci láska k Marii vymřela, a že prodavači růženců zavírají krám. Muselo k tomu ovšem dojít.
Jako v mnoha jiných věcech musí být udělán nový začátek. Cožpak jsme také nově nezačali s Biblí, která byla v době mého mládí zakázanou knihou? Nezačali jsme nově s církví, na níž se v minulosti nahlíželo jako na klerikální pyramidu, zatímco koncil ji nazývá jako Boží lid, lid na cestě do zaslíbené země? Tak jsme také začali s Madonou z dřívějška, třebaže to vypadá tak, že začínáme s něčím novým, neboť ve skutečnosti pokračujeme, církev je přece živé tělo, živá skutečnost, v níž se pokračuje. Pro mne měl nový začátek mého vztahu k Marii dramatický podnět.
Bylo to během mého pobytu v poušti. Žil jsem v Hoggaru ve fraternitě Malých bratří Charlese de Foucaulda a vydělával si na chléb jako meteorolog na komunikacích Tit, Tarrouk a An Amguel. Práce se mi velice líbila, protože mi kromě živobytí poskytovala možnost žít v prostředí, které jsem hledal: poušť – tedy proto, že mi dovolovala spojovat denní námahu s dlouhým mlčením a modlitbou. Zakrátko jsem se naučil znát Tuaregy, žijící ve stanech, rolníky z oáz, Araby, kteří přišli ze Severu, a Mozabity provozující obchod. Především s Tuaregy jsem se spřátelil, ti stavěli své tábory podél proláklin a na návrších. Když jsem na svých cestách projížděl krajinou, nedal jsem si ujít, abych s nimi po práci nestrávil večer. Při jedné takové příležitosti jsem zakusil něco pozoruhodného.
Náhodou jsem se doslechl, že jedna dívka z tábora byla přislíbena muži z jiného tábora, ale že se ještě nesměla nastěhovat ke svému snoubenci, protože byla velmi mladá. Mimoděk jsem tehdy dal toto sdělení do spojení s místem v Matoušově evangeliu, kde se říká, že Panna Maria byla zasnoubena s Josefem, že však spolu ještě nežili (Mt 1,18).
Když jsem po dvou letech znovu přišel do tohoto tábora, zeptal jsem se jednou náhle, jaksi k oživení hovoru, zda se konala již svatba. Můj partner v debatě se zdál trapně dotčen a následovalo trapné mlčení. Rovněž já jsem mlčel. Nicméně když jsem toho večera  bral vodu z guelta (skalní nádrž) vzdálené pár stovek metrů od tábora, uviděl jsem tam jednoho služebníka svého hostitele, a tu jsem nemohl přemoci svou zvědavost; chtěl jsem se dozvědět důvod rozpačitého mlčení, jímž šéf tábora odbyl mou otázku. Služebník se ostražitě rozhlédl, nicméně měl ke mě jako marabuta (v islámu označení pro zasvěceného člověka) velkou důvěru, udělal znamení, jemuž jsem příliš dobře rozuměl: dal ruku na hrdlo a provedl pohyb, kterým Arabové chtějí říci: Bylo jí proříznuto hrdlo. A proč? Ještě před svatbou se zjistilo, že byla těhotná a čest rodiny vyžadovala tuto oběť. Zachvěl jsem se při pomyšlení na děvče, které bylo usmrceno, když nebylo věrné svému budoucímu muži.
Večer při kompletáři – večerní modlitbě – pod saharským nebem jsem si chtěl přečíst Matoušův text o Mariině početí Ježíše.  Zažehl jsem svíci, protože byla tma. Byla bezměsíčná noc a já jsem četl tento text: Mt 1,18-24 (viz výše).
Josef ji nechtěl vydat pohaně a rozhodl se tajně se s ní rozejít. Josef tedy nebyl žádný udavač, a Jáchym, Mariin otec, nesehrál roli konajícího ochránce zákona a nezabil Marii, jak to žádal Mojžíšův zákon. Vzpomínám si, jako by to bylo dnes. Pociťoval jsem Marii velmi blízko u sebe, v písku se choulit malou, slabou, bezmocnou v jejím tak zázračném a přece tak nepochopitelném skutečném těhotenství.
Zhasnul jsem svíci. V této tmavé noci jsem neviděl žádné hvězdy. Viděl jsem kolem sebe jiskřit mnoho očí jako očí šakalů, když mají políčeno na jehňata. Byly to oči všech obyvatel Nazareta, které vyslídili dívku, nesoucí dítě v lůně, a vyptávali se s celou tíhou podezření, jehož jsou lidé schopni: Jak jsi přišla k dítěti, ty neslušná holko! Jaká noc. Co mám odpovědět? Že Bůh je otcem toho maličkého? Kdo mi uvěří? Neřeknu nic. Bůh ví. Bůh se postará... Chudá spanilá Maria, malá dívčí matko. Špatně začínáš svoji cestu! Jak se chceš vypořádat s tak mnoha nepřáteli? Kdo ti uvěří? Toho večera jsem poprvé pocítil, že jsem se přiblížil Mariině tajemství. Poprvé jsem ji neviděl na oltáři jako nehybnou voskovou sochu, v lesku a nádheře královny, nýbrž viděl jsem sestru, viděl jsem ji sedět vedle sebe v písku světa, s obnošenými opánky jako mám já a se stejnou únavou v údech jako mám já. Nyní jsem chápal, proč její teta Alžběta, jakmile vyslechla Mariino vyprávění, zvolala: Blahoslavená jsi, že jsi uvěřila! (Lk 1,45) Ano opravdu blahoslavená. Maria, je třeba odvahy, aby se těmto věcem věřilo! Je pro nás těžké věřit tomu, co nám říkáš a dosvědčuješ, že tento Syn není plodem nočního dobrodružství, které bys nechtěla objasňovat.
Ale především pro tebe je to těžké! Blahoslavená jsi, že jsi uvěřila. Je to to největší, co může být řečeno malé chudobné pokorné dívce: přihodí se jí, že hovoří s andělem, tato prostá dívka pokládaná za nulu, a uslyší od anděla, že bude mít syna, který bude Svatý a Syn Nejvyššího. Blahoslavená, která jsi uvěřila, Maria.
Toho večera v písku, blízko guelta u Issakarussem, jsem se rozhodl zvolit Marii učitelkou víry... Získal jsem s ní živý kontakt. Už nebyla postavou, jíž jsem byl povinován oddanou úctou, byla sestrou mého srdce, společnice na cestách, učitelka mé víry. Dneska se cítím jako bratr těch, kteří se nazývají ateisté (a je jich málo), a ještě více těch (a to jsou mnozí), kteří zápolí s vírou a ještě neznají pravé obrysy problému.
Nyní se tedy budu dívat Marii z Nazareta tiše do očí, nořit se do jejího pohledu, který měl takovou odvahu víry. Bratři a sestry, otevřel jsem vám svoje srdce. Jestliže mně nyní nasloucháte, zastrčte do kapsy růženec. Možná uplynou léta, než se ho naučíte obstojně modlit. Nevadí. Mějte ho připravený. Pomůže vám to. V případě naléhavé modlitby, přijde-li vám mezi prsty, pouze řekněte: Ave Maria, zdrávas Maria.
Po oné události s mladou tuaregskou dívkou, zavražděnou její rodinou kvůli cizoložství, začal jsem stále lépe rozumět Marii z Nazareta. Bylo to, jakoby se náhle stala mojí sestrou. Nebyl jsem na to zvyklý vidět ji tak blízko, tak lidskou a tak křehkou. Mariánský kult mohl sice rozvinout jakýsi nadpřirozený vztah, avšak zadusil její hlas jako ženy, jako tvora, jako sestry, jako učitelky, která mi měla něco říci, docela z blízkosti.
Maria měla ve víře odvahu důvěřovat Bohu nemožností a přenechat mu řešení svých problémů, její víra byla dokonalá.
Oheň, na němž jsem pekl chléb, dohasínal. Byla hluboká noc a já jsem se cítil sám. Mariina přítomnost byla nyní v mém růženci, jenž mě zval k modlitbě. Prochladl jsem, a tak jsem se zabalil do burnusu, arabského pláště z ovčí vlny.
O ne, není lehké věřit, je lehčí rozumově argumentovat. Není lehké přijmout tiše tajemství, které tě stále přesahuje a zvětšuje hranici tvé chudoby. Chudobná Maria!
Nechceš, Maria, před volbou couvnout. Říci si, že to není pravda... Ne. Jestliže věřit je těžké, nevěřit je jistá smrt. Jestliže doufat proti vší naději je heroické, nedoufat znamená svíravý strach. Jestliže milovat tě stojí krev, nemilovat je peklo. Věřím, Pane.
Carlo Carretto – Dej mi svoji víru

Očekávání

Myslím, že všichni od Vánoc očekáváme spolu s oslavou (ať už vnější formou dárků nebo návštěvou bohoslužby) ještě něco dalšího. Něco uvnitř svého srdce, něco, co se dá těžko pojmenovat, něco, co bych třeba nazval láskyplným dotekem Boha, radostí srdce.

Mám na mysli to, co zakusili pastýři z Betléma, co zakusili o několik dnů později mágové z východu a co od té doby zakusilo nespočet lidí, kteří uvěřili, že v Ježíši Kristu k nám přichází Bůh a dává nám sám sebe.
On přichází proto,
- aby nás osvobozoval od zla, které máme v sobě, i od zla, které přichází zvenku
- aby posílil všechno, co je v nás dobré, a povzbudil nás pro všechno, co můžeme udělat správného a potřebného
- aby potěšil všechny nešťastné a dal jim novou naději
- aby nás vyzvedl ze všech špatných závislostí, do kterých jsme se dostali
- aby odpustil naše selhání
- aby se nám dal nalézt jako ten, který chce naše dobro
- aby nám dal zakusit radost z toho, že se staneme jako on obdarováním druhých.
Ježíš Kristus přišel, aby ujistil, že nás má Bůh rád, že u něho (na rozdíl od nás, lidí) neexistuje někdo odstrčený, osamocený, nemilovaný…A to je vlastně důvod vánoční radosti a kořen téměř všech věcí, které se o Vánocích staly zvykem a tradicí.
V tomto pohledu se stává zřejmým, že sebekvalitnější večeře se vším, co k tomu patří, s vysněnými dárky – zůstanou něčím prázdným, pokud se, jak zpíváme v naší nejznámější koledě, nenarodí Ježíš Kristus i nám
a neotevře prostor, ve kterém se setkáme se svým Bohem.
Vojtěch Cikrle – …aby mohlo vyrůst něco krásnějšího 
 
Vánoční dopis pro tebe
Jak dobře víš, moje narozeniny se blíží. Každý rok se koná oslava na moji počest a myslím si, že tomu tak bude i letos. Během těchto dnů mnoho lidí nakupuje dárečky. Rozhlas i televize ve svých reklamách na každém kroku upozorňují svět na moje blížící se narozeniny.
Je krásné vidět, že nejméně jednou do roka si na mne někteří lidé vzpomenou. Jak jistě víš, oslava mých narozenin začala už před mnohými léty. Zpočátku lidé chápali a byli vděčni za všechno, co jsem pro ně udělal. Teď se zdá, že už nikdo nezná skutečný důvod oslav. Rodiny a přátelé jsou spolu, baví se, ale význam oslav jim uniká.
Vzpomínám si, že i vloni byla uspořádána takováto slavnost na moji počest. Slavnostní tabule byla plná delikates, ovoce a různých dobrot. Výzdoba byla vskutku fantastická a všechno to doplňovaly nádherně zabalené dárečky. Chceš však něco vědět? Byl jsem oslavenec, ale nebyl jsem pozván.
Když přišel den D, přišel jsem, ale nechali mne venku, před zavřenými dveřmi. A já jsem tak moc chtěl být s nimi. Po pravdě, nepřekvapilo mne to, jelikož v posledních letech všichni přede mnou zavírají dveře. Nepozván, ale přece jsem se rozhodl potichoučku vejít. Postavil jsem se neviditelně do rohu a pozoroval jsem. Všichni jedli, pili, někteří se i opili, vyprávěli oplzlé vtipy a náramně se bavili.
Rozdali si dárečky – a jako by tato oslava byla jen kvůli tomu.
Začali se objímat, a tak jsem otevřel svou náruč a čekal jsem, koho bych mohl obejmout já. A víš co? Nikdo si na mne nevzpomněl. Když už byli všechny dárečky rozdané a rozbalené, nesměle jsem se podíval, jestli tam nebude aspoň jeden pro mne.
Vždyť jak by ses cítil ty, kdyby na tvých narozeninách byli obdarováni všichni kromě tebe – oslavence? Tehdy jsem pochopil, že jsem nechtěný, nepozvaný – a proto jsem odešel.
Každý rok se svátek mých narozenin zhoršuje. Lidé myslí jen na jídlo, pití a zábavu, ale na mě zapomínají.Byl bych rád, kdybys mi tyto Vánoce dovolil vstoupit do svého života.
Potěšilo by mne, kdybys uznal skutečnost, že před více než dvěma tisíci lety jsem přišel dobrovolně na tento svět obětovat svůj život na kříži, abych tě zachránil. Dnes jediné, co chci, je, abys tomu věřil celým svým srdcem.
Rád se s tebou o něco podělím. I když mne mnozí nepozvali na svoji párty, budu mít velkou vlastní grandiózní oslavu, jakou si nikdo nedovede představit. Stále ještě probíhají přípravy. Dnes jsem poslal mnoho pozvánek a toto je jedna z nich pro tebe. Chci vědět, jestli přijdeš, abych ti mohl rezervovat místo a napsat tvoje jméno zlatým písmem do velké knihy pozvaných. Jen ti zapsaní budou pozváni na párty. Ti, kteří neodpoví na pozvánku, zůstanou venku. Víš, jak můžeš odpovědět na toto pozvání? Je to jednoduché, pošli za mne tuto pozvánku všem, na kterých ti záleží…
Budu na vás všechny čekat tento rok na oslavě… Miluji tě! Ježíš.
Autor neznámý – přeloženo ze slovenštiny
 
Někdy se stane, že také křesťan, katolík utíká před Bohem, zatímco hříšník, o kterém se má za to, že je vzdálen Bohu, Pánův hlas uslyší.
… všichni můžeme utíkat před Bohem! Je to každodenní pokušení. Nenaslouchat Bohu, nenaslouchat Jeho hlasu, neslyšet Jeho nabídku, Jeho pozvání v srdci (…)
Ptám se sebe a ptám se i vás: necháme si psát život, svůj život Bohem, anebo si jej chceme psát sami? Je otázka chápavosti: jsme chápaví vůči Božímu Slovu? „Ano, chci být chápavý.“ Jsi však schopen naslouchat, vnímat? Jsi schopen nacházet Boží Slovo v každodenních událostech, anebo se řídíš vlastními idejemi a nenecháváš se překvapit Pánem, který k tobě mluví?
papež František promluva 7. 10. 2013 


Prameny, odkazy

Luke T. Johnson – Evangelium podle Lukáše – Sacra pagina; Průvodce životem – Matouš – Luxpress; Misál na každý den liturgického roku.

Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.