Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

2. neděle po Narození Páně – cyklus A

2. neděle po Narození Páně – cyklus A
Sir 24,1-4.12-16; Ef 1,3-6.15-18; Jan 1,1-18
                                                                                             
1Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. 2To bylo na počátku u Boha. 3Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. 4V něm byl život a ten život byl světlem lidí. 5To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. 6Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. 7Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. 8On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. 9Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. 10Na světě bylo a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. 11Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. 12Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, 13těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. 14A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. 15Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o kterém jsem řekl:
‚Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.‘“ 16Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí. 17Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišly skrze Ježíše Krista. 18Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu. (Jan 1,1-18)
 
Srovnání: Gn 1,1; 1J 1,1-2; Ž 33,6; Ko 1,16-17; Žd 1,2; 1J 1,5; Mt 3,1-6; Mk 1,4-6; L 3,1-3; Mk 1,7-8; J 8,12; 9,5; 12,46; Mt 11,19; Ga 3,26; 1J 5,1; Mt 16,17; J 3,5-6; 1P 1,23; Mt 1,16; L 2,7; Ř 1,3; Ga 4,4; 1J 4,2-3; L 1,2; 9,32; Mk 1,7; Ko 1,17; Ko 1,19; Ř 10,4; Ex 33,20; J 6,46; Ko 1,15; 1Tm 6,16; 1J 4,12
 
Úvod k meditaci
Ježíš jako Boží Slovo – LOGOS, které je na počátku všeho. Je v něm život, který je světlem lidí. Zlo a temnota zde nemá šanci. Každému, kdo Ježíše přijme a uvěří v něho, dává moc stát se Božím dítětem. To dává každému z nás nezlomnou sílu a důvěru, zde dávají věci pravý SMYSL-LOGOS. Zkusme tiše procházet tímto textem, který připomíná klenby tajemného chrámu, a zastavit se na těch místech, kde na nás zasvítí Jeho světlo a vstoupí do nás Jeho život.
 
Výklad biblického textu
 
Kontext: Janův prolog navazuje na starozákonní teologii o moudrosti, kterou zároveň překonává: moudrost (Slovo, Logos) je zde zcela jasně osobou postavenou naroveň Bohu. Osoba Slova je Otcovým sebevyjádřením a sebesdílením. Skrze Slovo Otec vstupoval do rozhovoru s člověkem už od stvoření světa. V tomto Božím sebesdílení však vtělení představuje naprostý průlom: Bůh se setkává s člověkem tváří v tvář. Jan 1,1-18 informuje čtenáře, že Ježíš je vtělením od věčnosti existujícího Slova, což znamená, že: Slovo, které je v Bohu, se stává světlem světa (vv. 1-5).
1 Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh: Především je třeba vidět Ježíše jako toho, kdo byl na počátku, tedy nedostává se na scénu až po hříchu lidí. Je tu, aby zachránil to, co člověk pokazil, určitě ano, ale nejen proto – je u Boha-Otce před stvořením světa. První slova Janova Prologu Na počátku (en arché) bylo Slovo vytvářejí paralelu mezi začátkem Janova evangelia a biblickou zprávou o počátcích dějin lidstva v Gn 1,1: Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Před arché byl pouze Bůh a symbolická prázdnota: vody chaosu a tma. Jan však sděluje, že tehdybylo (én) i Slovo. Užití imperfekta slovesa být situuje Slovo mimo hranice času a místa, které na počátku (en arché) neexistovaly (Gn 1,1).
2 To bylo na počátku u Boha: Že je toto Slovo Bůh a současně je u Boha, nás nepřekvapí, pokud máme zažitu víru v Trojici. Pro ostatní to bylo a je jedno z míst, kde se překvapivě odkrývá Boží tajemství ve třech osobách. Je to ale nesnadné místo k výkladu a bez filozofického aparátu se zde těžko obejdeme.
3 Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest: Vyjadřuje totéž jako Kol 1,15-17: On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá.
4 V něm byl život a ten život byl světlem lidí: Život a světlo, které zlo nezničilo, tma nepohltila, je zdrojem naděje pro všechny časy a všechny generace. Život a světlo jsou významné hodnoty Janova evangelia a jsou spojeny právě se vtělením Božího Syna. Např.: Ježíš k nim opět promluvil a řekl: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života“ (Jan 8,12). Pokud jsem na světě, jsem světlo světa (Jan 9,5). Já jsem přišel, aby (ovce) měly život a měly ho v hojnosti (Jan 10,10).
6 Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan: Verše 6-8 nabízejí poněkud prozaičtější popis postavy a úlohy Jana Křtitele, který pro daný okamžik nahrazuje vzletnou poezii veršů 1-5. Jan byl součástí Božího plánu: přišel, aby svědčil o světle, aby všichni uvěřili skrze životodárnou přítomnost světla.
Jan je svědkem Světla (Jan 1,6-8). Je paradoxní, že právě světlo potřebuje svědka. I když pravé Světlo září pro každého člověka (Jan 1,9), přesto často nevnímají. Toto Světlo je potřeba nejprve objevit, tak jako skrytý poklad.
12 Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi: Zde je vrcholné zaslíbení pro nás, které se na nás uskutečnilo a uskutečňuje. Přijetí a víra v Ježíše dává moc stát se Božími dětmi. Tedy zcela mění naši situaci, a to v perspektivě nejen časnosti, ale i věčnosti.
14 A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi: Přebývání (doslova ubytování) Slova uprostřed nás znamená proměnu situace lidstva. Boží slovo – Ježíš – se totiž neubytovalo jen nějak na světě, ale přímo v lidstvu. On patří tedy k lidstvu navěky – a lidstvo k němu.
Vtělení sděluje, že Boží Slovo se stalo skutečným, pomíjejícím a smrtelným člověkem a takto bylo ve světě přítomno jako Světlo a Život lidí. Evangelista popisuje úchvatné a vše převyšující setkání s ním: spatřili jsme jeho slávu. Milost a pravda (1,14) jsou zřejmě překladem hebrejské dvojice chesed a emet, tj. Boží laskavost (milosrdenství), která se projevila vyvolením Izraele bez ohledu na jeho zásluhy, a Boží trvalou věrnost smlouvě s Izraelem, jež je vyjádřením této laskavosti.
Prolog čtvrtého evangelia je jedním z nejslavnějších úryvků Nového zákona. Odvozuje se od něj i janovský symbol orla. Co je však důležitější, je vyjádřením hlavních článků křesťanské víry: Slovo existovalo před stvořením u Boha; věřící se mohou stát Božími dětmi, Ježíš Kristus je vtělením Božím, Slovo, které se stalo tělem; je plně božské podstaty, a současně přijal plné lidství; Ježíš je jedinečným a na věky jediným zjevením Boha v lidských dějinách; v Ježíši Kristu a skrze něho je přiveden k dokonalosti dřívější Boží dar, kterým je Zákon daný Mojžíšovi.
 
K tématu
 
Okamžikem Ježíšova narození se celé lidstvo ocitlo opět na počátku (Jan 1,1). Bůh znovu vrací do hry svou původ­ní nabídku společenství lásky a důvěry, adresovanou celému stvoření v počátcích jeho existence. A protože nás tedy čeká nové vykročení na cestu do Božího království, evan­gelium dnes osvětluje základní orientační body této cesty.
Často nás skličuje vědomí, že prohry a viny naší minulosti už nedokážeme napravit. Neumíme vrátit čas zpět, naše minulost nám už nepatří. Patří ovšem Bohu – stejně jako i budoucnost. A Bůh nám ze své nekonečné lásky a moci dává příležitost přehodnotit svou minulost, předefinovat naše cíle a priority a od­stranit chybné nasměrování našich kroků. O těchto skutečnostech svědčí tajemnými a vznešenými slovy dnešní Prolog evangelia svatého Jana.
To nejdůležitější a určitě i nejsrozumitelnější v ce­lé této Janově prorocké vizi vyjadřuje závěr dnešní­ho evangelního úryvku: Boha nikdy nikdo neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu. Po vtělení Božího Slova již Bůh není neuchopitelný a nesrozumitelný. Přijetím roz­měru lidského života Bůh odhalil tu část velikého ta­jemství svého bytí, kterou člověk potřebuje znát, aby si mohl Boha zamilovat. To, co vidíme a slyšíme skr­ze Krista a co svobodně a s důvěrou přijímáme, nám dává moc stát se Božími dětmi.
Petr Vrbacký – Vzhůru k vodám
 
Při dnešní liturgii můžeme opětovně naslouchat slavnostnímu úryvku evangelia, které jsme slyšeli při mši ve dne během slavnos­ti Narození Páně. O tomto evangelním úryvku, tvořícím prolog Janova evangelia, říkával svatý Augustin, že by se měl na­psat zlatými písmeny do všech kostelů, a to na ta nejčestnější mís­ta (srov. De civ. Dei X, 29); tak velký význam a bohatství v něm spatřoval pro křesťanskou víru. Až do poslední liturgické reformy byla slova tohoto úryvku skutečně napsána na tabulce postavené po levé straně oltáře a kněz je četl na konci každé mše.
Svatý Jan v tomto textu vystupuje až k tomu poslednímu pů­vodu Kristovy osoby. Při objevování Ježíšovy identity tomu bylo stejně, jako když se při zkoumání velké řeky putuje až k jejím pra­menům. Apoštolové přicházeli na Ježíšův původ postupně, vždy po malých krůčcích jednou za čas; pohybovali se od Ježíše, které­ho slýchávali kázat, až k Ježíši, kterého viděli umírat a jehož slávu spatřili při vzkříšení. Z chronologického hlediska první – Mar­kovo – evangelium se rozbíhá událostmi Ježíšova křtu v Jordánu; to je pro něj počátek Ježíšova příběhu (srov. Mk 1,1n). Matouš a Lukáš, kteří píší po něm, přicházejí až k jeho zrození z Panny, a konečně Jan, který rozjímá nad tím nejrozvinutějším stadiem apoštolské víry, činí rozhodující krok a dosahuje k onomu pravé­mu prvotnímu Ježíšovu počátku, který je u Otce ještě před začátkem času: Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh.
Raniero Cantalamessa – Slovo a život
 
Skutečný vánoční příběh
Jednou na Hod Boží vánoční jeden pán a jedna dáma, kteří žili v luxus­ním bytě v bohaté čtvrti, vycházeli po mši z kostela. Před svým Por­sche potkali bezdomovce – úplně typického. Dáma mu hned dala pár drobných, ale pán se na chvíli zastavil a řekl mu: „Drahý příteli, mohl byste nám prokázat tu čest a povečeřel dnes s námi u našeho stolu?“
Bezdomovec pozvání přijal.
Po bohaté večeři se ho ten muž zeptal: „Přijal byste, drahý pane, naše pozvání a přespal u nás?“
Bezdomovec samozřejmě pozvání přijal.
A pak mu ten farník našel práci...
O dalších Vánocích seděl bývalý bezdomovec, perfektně oblečený, v první lavici kostela na půlnoční mši vedle muže, který mu pomohl. Nečekal, až kněz přečte modlitbu za chudé, ujal se mikrofonu, ukázal na muže před sebou a zvolal: „Koukněte na tohohle chlapíka, to je skutečné náboženství! Loni jsem u něj na Vánoce přespal, pak mi našel práci. Díky němu zase stojím na nohou. To je skutečné nábo­ženství.“
Chudý se postavil na vlastní nohy.
Guy Gilbert – Buďte světlem
 

 „Hledej Pána v jeslích,

hledej ho tam, kde ho nikdo nehledá,
v těch, kdo jsou chudí, prostí a nepatrní.
Nehledej ho v třpytu světel velkoměst,
nehledej ho v tom, co je pouhé zdání.
Nehledej ho v pohanském systému,
který se nám neustále vnucuje.
Hledej ho ve věcech, kde bys ho nehledal,
v tom, co tě překvapuje.“
Jorge Mario Bergoglio – papež František – Hledej Pána v jeslích

 

Díváme-li se na sebe jakožto na učedníky misionáře, klademe si otázku, co obnáší výzva překročit práh víry.

Překročit práh víry nás zavazuje objevit, zda dnes vládne smrt v nejrůznějších podobách, zda se dějiny řídí právem silnějšího a vychytralejšího a zda nenávist a ctižádost slouží jako motor lidských zápasů. Jsme také naprosto přesvědčeni, že tato smutná skutečnost se nejen může, ale rozhodně musí změnit, protože „je-li Bůh s námi, kdo proti nám“ (Řím 8,31.37).

Překročit práh víry předpokládá necítit se zahanbeně za to, že máme srdce dítěte, které stále věří v nemožné, a proto může žít v naději. Jen to dává smysl, jen to je schopné měnit dějiny. Znamená to prosit bez ustání, modlit se bez umdlení a uctívat Ježíše v adoraci, aby se náš pohled proměnil.

Překročit práh víry nás vede k tomu, abychom každému úpěnlivě vyprošovali „takové smýšlení jako v Kristu Ježíši“ (Flp 2,5), a zakoušeli tak nový způsob myšlení, komunikace, úhlu pohledu, respektu, rodinného života, plánování do budoucna, prožívání lásky a povolání.

Překročit práh víry znamená konat, důvěřovat v sílu Ducha svatého přítomného v církvi a projevujícího se ve znameních doby, kráčet v souladu s neustálým pohybem života a dějin, aniž bychom upadali do ochromujícího poraženectví s poukazem na zašlé doby, které byly rozhodně lepší. Je to naléhavá výzva myslet novým způsobem, přinést něco nového, nově tvořit, žít život „s nekvašeným chlebem upřímnosti a pravdy“ (1 Kor 5,8).

Překročit práh víry znamená mít žasnoucí pohled a nezlenivělé srdce, abychom byli schopní prohlédnout, že pokaždé, když žena porodí, je to sázka na život a na budoucnost, že když pečujeme o nevinnost dětí, zaručujeme pravdu pro zítřek, a když hýčkáme život starce, konáme skutek spravedlnosti a dotýkáme se vlastních kořenů.

Překročit práh víry znamená pracovat a sloužit důstojně a obětavě jako ten, kdo začíná znovu a znovu, aniž by v životě polevil, jako by všechno dosud vykonané bylo pouhým krokem na cestě k Božímu království, k plnosti života. Je to tiché očekávání po každodenní setbě, kontemplace sklizených plodů s díkůvzdáním Bohu, protože je dobrý a protože ho můžeme žádat, aby „neopouštěl dílo vlastních rukou“ (Žl 138,8).

Překročit práh víry vyžaduje, abychom, i když se okolí vzdává, bojovali za svobodu a soužití s jistotou, že nás Pán vybízí, abychom „zachovávali právo, milovali milosrdenství a pokorně chodili se svým Bohem“ (Mich 6,8).

Překročit práh víry v sobě ukrývá trvalou proměnu našich postojů, způsobu a stylu života; nové vyjádření, nikoli záplatování či lakování; novou podobu, která otiskne Ježíše do všeho, čeho se dotýká jeho ruka a evangelium života; odvahu udělat něco neotřelého ve společnosti a v církvi, protože „kdo je v Kristu, je nové stvoření“ (2 Kor 5,17–21).

Překročit práh víry nás učí odpouštět a usmívat se, přiblížit se ke každému, kdo žije na existenciální periferii, a oslovovat ho jménem; pečovat o křehkost nejslabších a podpírat jejich klesající kolena s jistotou, že cokoli učiníme jednomu z těchto nepatrných bratří, to učiníme Ježíši (Mt 25,40).

Překročit práh víry znamená oslavovat život, nechat se přetvářet, protože jsme se stali jedno s Ježíšem v eucharistii slavené ve společenství, a odtud se vydáváme rukou i srdcem pracovat na velkém projektu Božího království: všechno ostatní nám bude přidáno (Mt 6,33).

Překročit práh víry znamená žít v duchu Druhého vatikánského koncilu a konference v Aparecidě v církvi s otevřenými dveřmi nejen proto, aby přijímala, ale především aby vyšla a naplnila evangeliem ulice a životy mužů a žen dnešní doby.

Překročit práh víry předpokládá pro naši arcidiecézi utvrdit se v misijním poslání církve, která v duchu misie žije, modlí se a pracuje.

Překročit práh víry znamená v konečném důsledku přijmout novost života Vzkříšeného v našem ubohém těle.

Dívejme se při těchto úvahách na Marii, ať nám ona, panenská matka, pomůže překročit práh víry a přinese do naší církve v Buenos Aires Ducha svatého stejně, jako ho přinesla do Nazareta, abychom spolu s ní uctívali Pána, vyšli a zvěstovali divy, které v nás vykonal.

Jorge Mario Bergoglio – papež František - Promluvy z Argentiny

 

„Chceme-li vstoupit do betlémské jeskyně,

kde se narodil Ježíš, je třeba se sklonit.

Máme-li se setkat s Ježíšem,

je třeba se umenšit.

Odlož veškerou přetvářku!

Skloň se tedy, neboj se pokory,

neboj se mírnosti.

Naslouchej druhým, žij s nimi, buď pokorný

a chovej se mírně, abys poznal

hodnotu svou i druhých.“

Jorge Mario Bergoglio – papež František – Hledej Pána v jeslích

 

 Prameny, odkazy

Jeruzalémská Bible; Luke T. Johnson – Evangelium podle Lukáše – Sacra pagina; Aleš Opatrný – Stůl slova; Misál na každý den liturgického roku; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz.

Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.