Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

2. neděle v mezidobí – cyklus A

2. neděle v mezidobí – cyklus A
Iz 49,3.5-6; 1 Kor 1,1-3; Jan 1,29-34
 
29Na druhý den Jan viděl Ježíše, jak jde k němu, a řekl: „Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa! 30To je ten, o kterém jsem řekl: ‚Po mně přijde ten, který má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.‘ 31Ani já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel křtít vodou, aby byl zjeven izraelskému národu.“ 32A Jan vydal svědectví: „Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. 33Ani já jsem ho neznal, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: ‚Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.‘ 34A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží.“ (Jan 1,29-34)
Srovnání: Iz 53,6-7; Sk 8,32; Zj 5,12; Mt 3,16-17; Mk 1,10-11; L 3,22; Iz 11,2
 
Úvod k meditaci
Jan Křtitel se nevydává za Spasitele a ni za Mesiáše. Zřetelně vidí svůj jediný úkol – ukazovat na Ježíše jako na Beránka Božího, který snímá hříchy světa. Kéž je i v nás vždy touha po takové pravdivosti a skromnosti, jako je to vidět na Janovi. Mohu si připomenout jednu až tři konkrétní situace, kdy jsem nejednal pravdivě nebo s pokorou. Nyní v klidu a ve světle tohoto evangelia mohu přemýšlet, jak by se dalo jednat příště v podobných situací lépe.
 
Výklad biblického textu
 
Kontext: Dominuje postava Jana Křtitele, který nepřestává vydávat svědectví o Ježíšovi, čímž naplňuje slib z Prologu (verše 1-18). Jedinou další postavou, která je v tomto příběhu poněkud zastřeně přítomna, je právě Ježíš, který jde k Janu Křtiteli. Jan Křtitel navazuje na informace z Prologu, když mluví o Ježíšovi jako o tom, který byl dříve (v. 30; srov. vv. 1.15), jako o Beránku Božím, který snímá hříchy světa (v. 29), jako o tom, na něhož – jako naplnění Božího příslibu (v. 33a) – sestoupil Duch (v. 32), jako o tom, který křtil Duchem Svatým (v. 33b): jako o Synu Božím (v. 34). Jan se takto nepřímo dotýká Ježíšova křtu v Jordánu a Ducha, který sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na Ježíšovi. (v. 32; srov. Iz 11,2; Mk 1,10; Mt 3,16; Lk3,22). Janovská představa Ducha se bude v průběhu evangelia dále rozvíjet.
29 a řekl: Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa!: Každé ráno a večer se v chrámu obětoval beránek za hříchy lidu (Ex 29,38-42). Izaiáš ve verši 53,7 prorokoval, že Mesiáš, Boží služebník, bude veden na porážku jako beránek: Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. Jako pokuta za hřích musel být dán život, zástupný život v zabití beránka. Ježíš – Beránek, který snímá hříchy světa – naplňuje tento symbol pravým obsahem a je pochopitelný jen z pohledu lásky až do krajnosti. V síle této Boží lásky jsou nám odpuštěny hříchy (1 Kor 5,7). Slova hříchy celého světa znamenají hříchy každého člověka, každého jednotlivce.
Výraz Beránek Boží znamená od Boha vyhlédnutý a určený beránek. Formulace který snímá hříchy světa charakterizuje Ježíše jako toho, který zbavuje od hříchu všechny lidi bez rozdílu náboženství, národnosti a rasy.
30 To je ten, o kterém jsem řekl: Po mně přijde ten, který má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.:  Ačkoli byl Jan Křtitel věhlasným kazatelem a přitahoval k sobě velké zástupy, byl spokojen s tím, že Ježíš zaujme vyšší místo. To je pravá pokora – základ velikosti v kázání, vyučování, či jakémkoli jiném díle, které konáme pro Krista. Spokojím-li se s konáním toho, co mi Bůh svěřil, a přenechám slávu za to Ježíši, může skrze mne Bůh konat velké věci.
31 Ani já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel křtít vodou, aby byl zjeven izraelskému národu: Když Jan křtil Ježíše, prohlásil o něm, že je Mesiáš. Bůh dal Janovi znamení, aby mu ukázal, že Ježíš je skutečně poslaný od něho. (1,33-34). Jan a Ježíš byli vzdálenými příbuznými, Jan tedy věděl, kdo Ježíš je. Ježíšův křest je popsán u Mt 3,13-17, Mk 1,9-11 a u Lk 3,21-22.
33 to je ten, který křtí Duchem Svatým. 34 A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží.:Ve shodě se synoptiky (Mt, Mk a Lk) i Jan chápe sestoupení a spočinutí Ducha jako znamení, že Ježíš je Mesiášem a Božím Služebníkem. V Iz 11,2 se píše, že Duch sestoupí na ratolest z Jesseova kořene (tj. na krále z Davidova rodu), a v Iz 42,1 Hospodin vkládá Ducha na svého Služebníka (jak jsme viděli, v našem evangelním úryvku je přítomné izaiášovské téma SlužebníkBeránek). Titul Syn Boží v ústech Jana Křtitele označuje sice spíše Mesiáše (podle mesiánského Ž 2,7), nicméně v kontextu celého evangelia vyjadřuje Ježíšovo božské synovství.
 
K tématu
 
Je dosti zajímavé, že Jan Křtitel jako posel přicházející­ho Mesiáše vlastně vyvíjí překvapivě málo úsilí, aby se s ním nějak osobně setkal. Dnešní evangelní perikopa to dokonce říká víceméně nepokrytě: „Na druhý den Jan viděl Ježíše, jak jde k němu.“ Ježíš ho tedy sám vy­hledá, ale Jan ani v ten okamžik neudělá jediný krok!
Ukazuje se, že být Božím prorokem znamená pře­nechat Bohu samému daleko více iniciativy, než by­chom ve své horlivosti považovali za přiměřené. S troš­kou nadsázky lze dokonce říct, že Boží posel musí především znát své místo, být stálý a spolehlivý. Pak už si Bůh najde ten nejvhodnější způsob, jak jeho službu začlenit do plánů své prozřetelnosti.
Evangelium nás tedy vede nejdříve k spolehlivému ukotvení své víry a zapuštění jejích kořenů do hloubky našeho přebývání s Kristem. Otázka jak a kde o něm podávat svědectví má přijít na pořad dne až mnohem později – rozhodně až poté, kdy naše víra trvale zís­ká pevnou půdu pod nohama. Teprve pak vstoupí Je­žíš do našeho svědectví přede všemi, které Duch při­vede do naší blízkosti.
Petr Vrbacký – Vzhůru k vodám
 
Jeden z oněch učedníků Jana Křtitele, který zaslechl pozdrav „Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa“ a připojil se k Ježíšovi, byl právě tím, kdo následně tyto věci sepsal pro církev – Jan Evange­lista. Sám sebe sice nejmenuje, ale z mnoha momentů a poukazů je možné ho rozpoznat. Také dnešní krátký úryvek evangelia má nádech osobní vzpomínky, kterou si autor žárlivě střežil ukrytou ve svém srdci. I po mnoha uplynulých letech si ještě vzpomíná na přesnou dobu, kdy se poprvé setkal s Ježíšem na břehu řeky Jordánu: „Bylo kolem čtyř hodin odpoledne“ (Jan 1,39). Dva učed­níci se bázlivě pustili za Ježíšem, který, jakmile je uslyšel, tak se otočil a zeptal se jich: „Co byste chtěli?“ (Jan 1,38). Oni byli velmi překvapení a otázkou poněkud zaskočení, jak tomu v podobných případech obvykle bývá, a tak reagují alespoň otázkou, která je jako první napadá: „Kde bydlíš?“ (Jan 1,38).
Slova, kterými byl Ježíš prvně představen jako Beránek Bo­ží, se otiskla do evangelistovy mysli tak, že pak v nahlížení na Ježíše tímto způsobem a označování ho tímto titulem pokračo­val. Beránek Boží se mu stalo jedním z nejmilejších oslovení Mistra, jímž se snažil proniknout hlouběji k Ježíšově osobnosti a jeho dílu.
Existuje poměrně značná část evangelia pojící se s tímto Páno­vým titulem, a bude naším úkolem jej rozebrat, abychom jej lépe pochopili a mohli z něj mít užitek. Jestliže se nám to podaří, tak se dnes vrátíme domů s živým úryvkem evangelia v srdci.
Co nám vlastně o Ježíšovi sděluje jeho titul Beránek Boží? Starý zákon zná dva obrazy beránka: jeden skutečný a druhý metaforický. Skutečným beránkem je ten, který byl při nočním odchodu z Egypta z Božího příkazu zabit a obětován a jehož krev vysvobodila lid z otroctví a nechala ho kráčet ke svobodě v za­slíbené zemi. Následně se tato událost začala každoročně připo­mínat o Velikonocích, kdy Izraelité, rodina vedle rodiny, zabíjeli beránka a potom ho v průběhu noci společně jedli na památku vysvobození z egyptského otroctví.
Metaforické neboli figurativní znázornění beránka je spojeno s Izaiášovým popisem beránka vedeného na porážku, který ne­otevřel svá ústa, o němž hovořil prorok v souvislosti se zvěstí o Hospodinovu Služebníkovi, jenž má spasit Izrael a také všechny ostatní národy. V Izaiášových slovech se však oproti předchozímu chápání odráží také jedno nové, čím je beránek charakterizován a co značně rozšiřuje jeho poslání a dává mu nový rozměr: Byl proboden pro naše nepravosti, rozdrcen pro naše zločiny, tížily ho tresty pro naši spásu, jeho rány nás uzdravily (Iz 53,5). Nejde tedy už jen o beránka, který vykoupí jediný národ ze sociálního a po­litického otroctví jiného národa, a tak ho vysvobodí z útlaku, ale o beránka, jenž vysvobodí všechny národy ze záhuby tím, že na sebe vezme všechny jejich hříchy.
Eucharistie, kterou nyní slavíme, zpřítomňuje mezi námi beránka-osvoboditele z knihy Exodus, beránka vykupitele probodené­ho pro naše hříchy z Izaiášova proroctví, Beránka, na kterého jednoho dne Jan Křtitel ukázal okolostojícím, Beránka na kříži a Beránka na trůně, který nás očekává. To všechno zpřítomňu­je a oživuje pro nás. Právě proto pozdravíme i dnes Ježíše slovy, s nimiž se kolem čtvrté hodiny odpolední před mnoha staletími obrátil na přítomné Jan Křtitel a představil světu Beránka: Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa.
Raniero Cantalamessa – Slovo a život
 
Je pozoruhodné, jakou roli hraje obraz beránka v Bibli. Setkáváme se s ním již na prvních stránkách ve vyprávěních o oběti pastevce Ábela (Gn 4,1-16) a stává se také středem nebe a země v poslední knize Písma svatého. Podle Zjevení pouze Beránek může zlomit pečeť dějin (Zj 5,1-14). Beránkovi, který vypadá jako zabitý a který přesto žije, náleží hold všeho tvorstva na nebi i na zemi. Beránek, jenž se bez hlesnutí nechal zabít, je vzorem mírnosti, o kterém je řečeno: Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví (Mt 5,5). Svou smrtelnou ranou nám říká, že na konci nebudou vítězi ti, kdo zabíjejí; světu dávají život spíš ti, kdo se obětují. Oběť toho, jenž se stal Beránkem, který byl zabit, drží nebe a zemi pohromadě. V této oběti je pravé vítězství. Z ní vychází život, který dějinám všech hrůz dává smysl a na konci je proměňuje ve zpěv radosti.
V této souvislosti radosti máme před sebou i jiný biblický obraz, snad nejtajemnější příběh Bible. Je zde také jeden beránek, který vždy vyvolával protest čtenářů, ale právě tím se stal ostnem a motivem hlubšího tázání po Bohu a jeho tajemství. Mám na mysli příběh o obětování Izáka. Teprve ve strašném okamžiku, kdy chce Abrahám proti Izákovi pozvednout nůž, se ukazuje, že Bůh mluvil správně, když zde byla předem dána odpověď na otázku ohledně oběti: Bůh se postará... (Gn 22,8). V houští totiž uvízl beran, který je obětován místo Izáka. Židovská tradice vypráví (uvádí ji E. Wiesel v knize Adam oder Geheimnis des Anfangs), že Bůh v okamžiku, kdy Izák vykřikl hrůzou, roztrhl nebe a tam chlapec uviděl jinak neviditelné obrysy nebe a chóry andělů. S tímto je zajímavá i další souvislost s Izákovým jménem: v kořenu slova Izák je poselství smát se. Skutečně: neměl důvod ke smíchu, když po strašlivém napětí smrtelného strachu se jako řešení celé záhady objevil chycený beran? Neměl se smát, když strašlivé a smutné drama výstupu a stoupání vzalo náhle tak nečekaný a po hrozivém začátku skoro komický, ale právě proto osvobozující a spásný konec? Co nám to říká? V tomto okamžiku se ukázalo, že dějiny nejsou tragédií, neodvratnou truchlohrou svářících se mocností, nýbrž divina comedia: Ten, kdo pohlédl až na pokraj života a smrti, se mohl smát.
Církevní otcové to ve svých výkladech potvrzují a říkají: Izák viděl berana, což znamená, že viděl znamení přicházejícího, tedy Toho, jenž se stal Beránkem. Pohled na berana byl pohledem do otevřeného nebe. V něm totiž uviděl Boha, který se o člověka postará a který zde stojí jako skutečná opora a světlo na prahu života a smrti.
Ježíš je Izák, který jako zmrtvýchvstalý sestupuje z hory smrti, se smíchem radosti v tváři. Všechna slova Zmrtvýchvstalého nesou v sobě toto veselí – smích spasení. K barokní liturgii kdysi patřil tzv. risus paschalis, velikonoční smích. Velikonoční kázání muselo obsahovat nějaký směšný příběh, takže kostelem se rozléhal veselý smích. To se mohlo zdát jistě jako poněkud povrchní forma křesťanské radosti. Ale není to stejně něco velice krásného a příhodného, že se smích stal takto i liturgickým symbolem a tak podstatně patří ke křesťanství?
Nebeská vize Zjevení říká to, co vidíme o Velikonocích skrze víru: zabitý Beránek žije! Protože žije, ustávají naše slzy a mění se ve smích (Zj 5,4n). Pohled na Beránka je náš pohled na otevřené nebe.
Josef Ratzinger – Hledět na probodeného

 Jan Křtitel proto uzavírá: „A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží“ (Jan 1,34). Ježíš jako člověk tedy představuje poslední a definitivní sebevyprávění Boha adresované celému lidstvu. Jakmile dva z Janových učedníků zaslechli jeho svědectví, odhodlali se následovat Ježíše (srov. Jan 1,35–37). V tom také tkví velikost Jana Křtitele, který se dokáže učinit menším a dále se umenšovat, aby rostl Kristus (srov. Jan 3,30); proto je schopen přivádět druhé ke Kristu a následně se vytratit... Jsme my křesťané schopni a odhodláni jednat právě tímto janovským způsobem?

Jsme odhodláni nedržet u sebe ty, které máme přivádět ke Kristu? Pouze tak totiž můžeme vydávat v tomto světě věrohodné svědectví o tom, že Ježíš je Pán našeho života.
Enzo Bianchi - Hlásej slovo - Roční cyklus A
 
Pokřtěni Duchem svatým
Když jsme pokřtěni, ať už jako děti, či v dospělosti, dostáváme Ducha svatého a naše křesťanská iniciace je završena příchodem Ducha při biřmování. O tom nejsou žádné spory a tyto svátosti nikdo běžně nenazývá křest Duchem. Pokud ovšem někdo následně podřídí svůj život Duchu svatému, pozve jej, aby vládl v každé jeho oblasti, a když vidíme v krátké době proměnu, potom říkáme, že dotyčná osoba byla pokřtěna Duchem svatým. Nyní se budeme věnovat tomu, k čemu dochází a jak to vysvětlit.
Pro křest Duchem existují dvě teorie a dle mého názoru jsou obě dobré. Nejsem teolog a soudím, že se oba pohledy vzájemně nevylučují, spíše se doplňují.
Bůh je svrchovaný, a proto často jedná jinak, než si představujeme. Po modlitbě za křest Duchem svatým prožili mnozí lidé obrovské změny, a protože v sobě vnímají novou sílu, která jim umožňuje žít křesťansky s větším nasazením a novým nadšením, připisují tyto změny právě oné modlitbě. Nejprve tu je zkušenost, zážitek – až pak následuje teologické vysvětlení.
 
První přístup
Křest Duchem svatým uvolňuje milostí, kterou jsme přijali skrze svátosti křesťanské iniciace – křest a biřmování. Proč ale musí být milost uvolněna? Obecně platí, že milost přijatých svátostí je přítomna vždy, ale její účinky mohou být omezené. Jinými slovy: milost v nás je, ale je jakoby vázaná a nemůže volně působit. Z jakého důvodu? Protože jsme k tomu my, příjemci, nedali patřičný souhlas. Většina z nás byla pokřtěna jako miminka dříve, než jsme vůbec mohli čemukoliv uvěřit. A možná jsme od té doby na sebe ještě nevzali křestní závazky, které naším jménem přijali rodiče s kmotry.
Když jsme později byli biřmováni, pravděpodobně opět chybělo naše rozhodnutí žít křesťanství naplno a hlubší osobní vydání se Pánu. Tak nám nikdy nedošlo, že jsme byli nejprve povoláni za Ježíšovy učedníky a potom vysláni v moci Ducha získávat za učedníky všechny národy (Mt 28,19).
Ti, kteří přijali svátosti, aniž by byli zároveň evangelizováni, nejsou jednoduše pro splnění své role v církvi, která šíří evangelium, vybaveni. Naše síla k hlásání evangelia přijde, když vědomě přijmeme svátosti křesťanské iniciacea otevřeme se vůči charismatům, které Duch svatý svobodně uděluje (1 Kor 12,11 a Lumen gentium 12). Tato charismata mají být použita k prospěchu druhých.
Naše ANO uvolňuje moc Ducha svatého, která v nás byla přítomná. Naším úkolem je potvrdit křesťanský závazek křtu a biřmování. Křest Duchem oživí plamen již přijatého Božího daru (2 Tim 1,6).
Vztah mezi křtem Duchem a svátostmi křesťanské iniciace je velmi důležitý. Svátost vždy působí ex opere operato – samotným faktem, že byla udělena. Církev nás ale také učí, že skutečná plodnost svátosti v životě jednotlivce je ex opere operantis; to znamená, že závisí na:
• kvalitě přípravy na přijetí,
• víře a úmyslu osoby udělující,
• víře, očekávání a porozumění osoby přijímající.
Když lidé prosí o nové vylití Ducha svatého a jejich životy jsou proměněny, často hovoří o křtu Duchem jako o okamžiku opravdového obrácení, okamžiku, v němž se osobně setkali s Ježíšem jako se svým živým Pánem a Spasitelem. Mluví o svých osobních Letnicích.
Podle této první teorie jsme v iniciačních svátostech obdrželi plnost daru Ducha, a proto následující modlitba za křest Duchem vede k vědomému zakoušení či uvolnění již dříve přijaté moci. Je však možné si myslet, že tu dochází ještě k větším věcem. Máme pro to dostatek důvodů, například:
         Bylo by to v rozporu s praxí modlitby Veni, Creator Spiritus, jíž katoličtí křesťané při mnoha příležitostech zvou Ducha svatého, aby mezi ně novým způsobem sestoupil.
         Zpochybňovalo by to tradiční přesvědčení, že Duch svatý vždy nově přichází v důležitých okamžicích života, ať už při modlitbě, či při přijetí svátosti.
         Cožpak když se modlíme „Přijď, Duchu svatý“, neočekáváme nové vylití Ducha jen proto, že jsme ho přijali jednou provždy při křtu? Jistě že ne – Duch svatý přišel tehdy a přichází i nyní.
Zatímco křest Duchem uvolňuje více milosti z té, kterou jsme přijali již ve křtu a biřmování, jsem si jist, že při každé modlitbě „Přijď, Duchu svatý!“ nám Bůh svého Ducha posílá znovu a nově.
 
Druhý přístup
Křest Duchem svatým je nové a mocné vylití Ducha, které obdržíme na základě našeho pozvání. Osoba, která za křest prosí, již možná přijala křest i biřmování, ale nemusí tomuto tak být vždy. Ježíš na nás svého Ducha v odpovědi na naše prosby vylévá úžasnými novými způsoby. I když je to nezvyklé, můžeme najít v Novém zákoně události, kdy je Duch dán před křtem vodou, a stejně k tomu dochází i dnes.
Mezi evangelikály a letničními se často stává, že člověk při modlitbě obrácení a odevzdání života Kristu přijímá zároveň Ducha svatého, což se může projevit jedním nebo více dary Ducha, zvláště modlitbou v jazycích. Křest vodou se uděluje později. Podle tohoto přístupu platí, že nové a mocné vylití Ducha přichází vždy, když prosíme o křest Duchem. V Novém zákoně se vylití Ducha pokaždé projevilo viditelně.
Lukáš ve Sk 10,44–48 popisuje takovou událost ve chvíli, kdy Petr po svém vidění přichází do Kornéliova domu: „Když ještě Petr mluvil, sestoupil Duch svatý na všechny, kdo tu řeč poslouchali. A žasli věřící obrácení ze židovství, kteří přišli s Petrem, že i na pohany byl vylit dar Ducha svatého. Slyšeli totiž, jak mluví (cizími) jazyky a velebí Boha. Tehdy Petr řekl: ‘Může někdo odpírat křestní vodu těm, kteří jako my přijali Ducha svatého?’ Pak rozkázal, aby je pokřtili ve jménu Ježíše Krista.“
Tato událost bývá často označována jako Letnice pohanů. Tato a některá další místa v Novém zákoně naznačují, že každé nové seslání Ducha svatého působí zřejmou proměnu u těch, kteří ho přijímají. Tato proměna je potvrzením zkušenosti. Když jsem v roce 1976 zakusil nové působení Ducha svatého ve svém životě, bylo mi jasné, že toto vylitímilosti je odpovědí na modlitbu a na mou připravenost Ducha přijmout. Modlil se za mne anglikánský kněz s vírou, že Bůh promění můj život. Dramatické změny, které následně proběhly, by bez nového vylití Ducha svatého nebyly vůbec možné. Věřím, že tehdy poprvé naplno působila milost mého křtu a biřmování, ale jistě došlo i k novému vylití Ducha. Tak jsem byl obdarován pro to, co jsem měl před sebou.
 
Mohou tyto dva přístupy existovat vedle sebe? Já osobně v tom žádný problém nevidím. Pokud jsme, podle první teorie, sami nevyužili milosti svátostí křtu a biřmování, jistě to musíme později vědomě učinit. Tak dáme prostor milosti, aby mohla plně působit. Když se ale modlíme „Přijď, Duchu svatý“, musíme také očekávat nové seslání Ducha, nové vylití jeho milosti – milosti přinášející okamžitý a viditelný účinek. Nevadí mi drobná nejasnost vztahu mezi uvolněním a sesláním nové milosti neboli mezi již přijatým a nově obdrženým. Mnohokrát jsem byl svědkem toho, že Bůh jednal jinak, než jsem očekával. Pokud tedy jde o Ducha svatého, jsem na Boží překvapení připraven. Zjednodušeně bych popsal křest Duchem svatým jako projev Božího působení v životech mužů a žen, při němž jejich víra
pozoruhodně ožila. Zdá se mi, že při tomto probuzení víry se jistě uvolňuje již přijatá milost, moc Ducha svatého, přítomná už od křtu v nás, ale že Duch svatý je zároveň nově sesílán. První apoštolové zažili v horní místnosti mimořádné vylití Ducha a o pár dní později byli Duchem naplněni znovu, když prosili o odvahu k hlásání. „A když skončili tuto modlitbu, otřáslo se to místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým, takže s odvahou hlásali Boží slovo“ (Sk 4,31). Vypadalo to téměř jako druhé Letnice, šlo o další mocné vylití Ducha s viditelnými projevy. Mnohokrát takové vylití Ducha potřebujeme i my.
 
Jsem si tedy jist, že když pokřtěný člověk prosí Ježíše, aby ho pokřtil svým Duchem, dojde jak k probuzení již přijaté milosti, tak i k novému seslání Ducha svatého. Mám radost, že někteří významní teologové nabízejí pro působení Ducha svatého dobré argumenty. To považuji za velmi podstatné. Jejich vyučování však bohužel málokdy ovlivní křesťany z kostelních lavic.
Charles Whitehead – V síle Ducha
 
Prameny, odkazy
Francis J. Moloney – Evangelium podle Jana – Sacra pagina; Průvodce životem – Jan – Luxpress; Misál na každý den liturgického roku; Angelo Scarano – www.pastorace.cz.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.