Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

2. neděle postní – cyklus A

2. neděle postní – cyklus A

Gn 12,1-4a; 2Tim 1,8b-10; Mt 17,1-9
 
1Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. 2A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. 3A hle – ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. 4Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ 5Když ještě mluvil, zastínil je najednou světlý oblak, a hle – z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm jsem si zalíbil; toho poslouchejte!“ 6Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. 7Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte, nebojte se!“ 8Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. 9Když sestupovali z hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých.“ (Mt 17,1-9)
 
Srovnání: Mk 9,2-9; Lk 9,28-36; 2Petr 1,17-18; Mt 26,37; Mt 3,17; Žl 2,7; Iz 42,1; Dt 18,15; Mt 16,20
 
Úvod k meditaci
Ježíšovo proměnění dává několika apoštolům na okamžik zřetelně poznat, kým Pán skutečně je. Tato zkušenost je má posílit ve víře před nadcházejícím Ježíšovým utrpením. V jakých okamžicích a v jakých situacích jsem poznal Pána v jiném světle? Kdy i já jsem naposledy byl jakoby na vysoké hoře, kde je klid, pravý nadhled a Boží přítomnost? Jak pravidelně se nechám Ježíšem na takové tiché místo zavést?
 
Výklad biblického textu
Kontext: Událost Ježíšova proměnění se odehrává podle Matoušova a Markova evangelia šest dní (Mt 17,1) po Petrově vyznání u Cesareje Filipovy (Mt 16,21-28) a po první Ježíšově předpovědi utrpení, smrti a vzkříšení (Mt 16,21-28). Tato časová formulace tedy ozřejmuje, jak je událost proměnění úzce spjata se zjevením Ježíšovy totožnosti: je ukřižovaným a vzkříšeným Pánem.
1Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami: Tři učedníci dostali zvláštní zjevení o Ježíšově božství a potvrzení pravosti všech jeho dřívějších i budoucích činů. Právě tito tři učedníci mají tu výsadu, že mohou doprovázet Krista v Getsemanské zahradě (26,37). Skutečnost, že jen úzký okruh učedníků může být svědkem této události, poukazuje na to, že není veřejnou epifanií: proto se má zachovat o tom mlčení (v. 9). Příběh nám ukazuje, že člověk zažívá v životě chvíle Božího zjevení, aniž by si toho davy všimly, někdy to postřehneme jen my sami a tato zkušenost je velmi těžko vyslovitelná a sdělitelná. Proto tato vysoká hora, kde je jen několik učedníků, aby tam byli sami, v určitém smyslu koresponduje i s horou Sinaj a připomíná horu pokušení (Mt 4).
2A byl před nimi proměněn: Slovo proměnit se má svou variantu i ve 2Kor 3,18: Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně. Tento text je ozvěnou starozákonní události:  Když pak Mojžíš sestupoval z hory Sinaje, měl při sestupu z hory desky svědectví v rukou. Mojžíš nevěděl, že mu od rozhovoru s Hospodinem září kůže na tváři (Ex 34,29). Učedníci vidí Krista jako nikdy předtím. To, co vidí, jim určitě připomíná příběh o Mojžíšovi na Sinaji. Je zjevné, že se dostávají do přímého kontaktu se slávou Boží přítomnosti.
3A hle - ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají: Rozmluva s Mojžíšem a Eliášem navozuje, že Kristovo dílo je v jednotě s učením SZ, reprezentovaným těmito dvěma postavami. Výklad, že Mojžíš představuje zákon a Eliáš proroky, se nedá podložit, ale nabízí se. Jak Eliáš, tak Mojžíš představují celý nebeský zástup. Tyto dvě postavy jsou také spojeny s horou Božího zjevení (Mojžíš s horou Sinaj, Eliáš s Chorebem). Ještě důležitější je, že oba jsou eschatologickými postavami, které mají předcházet příchod Mesiáše na konci časů (např. srv. Mt 17,10). Mojžíš je předobrazem Mesiáše, Eliáš jeho předchůdcem.
5Zastínil je najednou světlý oblak: Oblak symbolizuje přítomnost Boží (srv. Ex 40,35). Zazní také hlas z nebe, jak to čteme i v pasáži Mt 3,17, ale navíc se zde přidává: jeho poslouchejte.
6Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli: Jakmile uslyšeli Boží hlas, padli na tvář. Jako při jiných podobných příležitostech, Ježíš přichází a dotýká se jich: zároveň říká, aby se nebáli (srv. 14,27). Zmínka o Ježíšově doteku poukazuje na to, že to byl skutečný Ježíš, kterého učedníci viděli proměněného, a ne pouhý přízrak. Kristus prostoupen Boží slávou zůstává milosrdným Mistrem, který přináší pokoj a záchranu.
 
K tématu
Proměnění: Otec odhalí svého Syna jeho učedníkům. Kristus je proměněn – život apoštolů je vzhledem k tomu odhalení mnohem zářivější než ty nejkrásnější červánky a je tímhle nebeským zjevením Syna Božího jedním rázem proměněn.
Apoštolové byli úplně bez sebe. Žili velmi blízko Krista, ale přitom skoro nic nepochopili. A najednou je zaplavilo to světlo. Život nás křesťanů je proměněn Duchem svatým. Odhalení Boží lásky nás zachrání. Tak se dostaví klid a mír. Proměňte během postního období svá srdce a své bratry, sestry, svou rodinu a své bližní. S napětím jsme přilepení na obrazovky sledovali válku v Iráku. Ale ke kolika malým Irákům dochází v našich rodinách, v našem životě? Kolik roztržek, nesmiřitelnosti, zášti a někdy i nenávisti…? Musíme hned nastolit mír tam, kde právě jsme.
Guy Gilbert – Růženec světla
 
Text o Proměnění Páně je text s velikonočním charakterem, který synoptikové vyprávějí už během Ježíšova života. Ježíš bere Petra, Jakuba a Jana s sebou na jakousi horu. Hora je vždy posvátné místo, místo, na němž se zjevuje Bůh, na němž je člověk Bohu blíže než v údolí, než v mlze všedního dne. Vždy to jsou tři kralevicové, kteří se musejí vydat na cestu, aby hledali vodu života. Tři síly v nás musejí být proměněny, aby byl člověk celý, zdravý. Petr reprezentuje člověka vůle, člověka impulzivního, spontánního, který ihned jedná, když se ho něco vnitřně týká. Jan je člověk srdce, který umí cítit, který žije z citu, z lásky. Jakub je člověk zákona, který si vysoce cení řádu. Který žije z jasných principů, ale který dovede i rajtovat na paragrafech. Všechny síly v nás by se měly na hoře setkat se Vzkříšeným. Ježíš se se třemi učedníky modlí. Právě v modlitbě se můžeme setkat se Vzkříšeným a sami můžeme vzkříšení zakusit.
A když se modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho šat byl zářivě bílý. Proměnění znamená průlom něčeho podstatného, vlastní skutečnosti, obrazu, který si o nás udělal Bůh. Erhart Kästner pro mne jedinečným způsobem popsal to, co znamená proměnění jako anticipované vzkříšení: Jestliže je proměnění průlom toho podstatného skrze zdání, živého skrze stíny, milovaného skrze nemilované a příchod dlouho očekávaného, pak ví každý, že to jsou přesně ty okamžiky, pro které žijeme. Proměnění je prosvítání praobrazu. Očekává se od každého zrozeného. Žijeme a naším cílem je proměnění; k čemu jinému bychom tu byli, vždyť to je naše vrozená naděje... Máme zkušenosti s tím, co to znamená, když se nám promění určitý člověk, domov, slovo, důvěrná věta, hodina... Proměnění patří k naší zkušenosti, patří k našemu životu, jím život teprve začíná. A každý ví, že proměňující sílu mají jen pohledy lásky. Jen oko, které nemiluje a nikdy nemilovalo, se nikdy s proměněním nesetkalo. A dokonce i když zmizelo to, co zasvitlo v pohledu lásky, nemylme se: ono bylo to vlastní, to podstatné, to SKUTEČNÉ.
Když Boží světlo prozařuje Ježíše, přistoupí k němu pojednou Mojžíš a Eliáš, oba v zářivém světle. Mojžíš je hlasatel Zákona a vysvoboditel z Egypta, Eliáš je prorok. Je-li nám Bůh tak blízko, že v nás pronikne a promění všechno, pak se v nás projeví Zákon, pak nastane v našem životě řád. Samovolně začneme jednat správně, náš život dostane svou příslušnou míru, v níž se může rozvíjet. Je-li v nás však Bůh, pak budeme též svobodni od všeho zajetí. Bůh v nás je Zaslíbená Země, v níž jsme zcela sami sebou, nikým neovládaní. A je-li nám Bůh blízko, pak navážeme styk se svým profetickým, prorockým posláním, pak objevíme, k čemu nás Bůh povolal. Každý z nás má nějaké profetické poslání, nějaké zvláštní povolání, kterým se liší od ostatních. Neměli bychom o sobě smýšlet příliš nízce. Snad objevím své profetické poslání právě ve svých ranách a slabostech. Tak se mohu zadívat na svůj život a ptát se, co mi tím Bůh chce říci, a co chce říci mým životem druhým lidem, v čem mé specifické poslání spočívá. Bůh chce i mým prostřednictvím mluvit. Nejsem jen kdosi, kdo musí zachovávat přikázání, kdo má žít slušně jako křesťan, nýbrž jsem někdo, jehož prostřednictvím chce Bůh říci v tomto světě nějaké slovo, které může zaznít jen skrze mne.
Petr i jeho dva průvodci při modlitbě usnuli. Nyní náhle vidí Ježíše s Mojžíšem a Eliášem ve světle. A tu chce Petr ihned zbudovat tři stany. Chce zadržet okamžik Proměnění, Vzkříšení, zakoušení Boha. Chce se v něm zabydlet. Snad má strach, že opět zaspí, přijde-li k němu Bůh. Chvíle Proměnění jsou vždy dar, nedají se vynutit ani askezí, ani meditací a nedají se pevně zachytit. V modlitbě se leckdy může stát, že pojednou uprostřed klimbání zakusíme jas; pojednou se všechno rozjasní, my začneme hledět pod povrch – až na samé dno. Na pár vteřin se v nás všechno stane světlem. Ale pak ihned přijde oblak a vše zahalí. Oblak bývá ve Starém zákoně obrazem Boží Přítomnosti. Zde však zahaluje zkušenost světla. Na učedníky padne strach. Po velkolepém prožitku světla, jako by vše odplulo. Po Bohu jako by nic nezbylo, tma a úzkost se šíří. Do této úzkosti volá hlas: To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte! Posloucháme-li Krista, začíná se tma měnit ve světlo. Ale současně mohu toto slovo chápat jako slovo absolutního oprávnění k existenci. Bůh mně říká: Ty jsi můj milovaný syn, má milovaná dcera, v tobě mám zalíbení! Smím být, protože On mě má rád. Jsem bezpodmínečně milován a přijímán.
Učedníci o svém prožitku mlčí. K tomu, aby zkušenost Boha skutečně pronikla srdce, aby v něm Vzkříšení nabylo účinnosti, je zapotřebí prostoru ticha. Tak jdou druhého dne učedníci opět dolů, do údolí svého všedního dne. Modlili se, spali, uviděli světlo, dostali strach. Tyto čtyři zkušenosti je i nás charakterizují. Přes všechnu ospalost, přes všechen strach, jsme přece jen lidé, kteří uviděli světlo, kteří ve svém srdci nosí světlo Vzkříšení. Uprostřed mlhy našeho všedního dne svítí našemu srdci světlo dále a vnáší do našeho života Vzkříšení. V našem srdci zůstává tušení, že se v okamžicích lásky může vše zjasnit, vše proměnit ve světlo Vzkříšení, a mění již nyní náš život.
Anselm Grün - Hlubinně psychologický výklad Písma

 

1. Někoho omezenějšího než dvanáct apoštolů jen tak nenajdeš
Apoštolové vidí, že Ježíš je chudý, bos, neustále pátrá, kde by našel někoho zapomenutého, vyloučeného, odstrčeného. Příkladem nejvíce bijícím do očí je ochrnutý člověk, kterého si Kristus všimne u rybníka Bethzatha a který tam leží - jak říká evangelium _ "už třicet osm let". Velmi vzácně se stávalo, že voda začala vířit, což bylo znamení blížícího se zázraku. Ten, kdo se ponořil do vody jako první, byl uzdraven ze své nemoci.
Není těžké uhodnout, jak asi úspěšný je ochrnutý člověk v běžeckých závodech. Takže tam tvrdnul už třicet osm let. Kristus, plný lásky k těm nejchudším, vytušil jeho zoufalství a okamžitě ho uzdravil. Ale ani mrtvola, která už zapáchá a kterou Kristus zase přivede k životu, vůbec nehne s těmi jeho dvanácti vykuky.
Chudák Kristus, když musel celé tří roky snášet to bídné člověčenství svých učedníků! A přece si každého z nich sám vyvolil. Evangelium to říká stručně a jasně.
Povolává je jednoho po druhém. Pří rybolovu nebo počítání peněz. Je to tajemství jeho volby. Rozhodně si nevybírá magistry teologie nebo církevního práva. Když si tak pročítám životopisy dnešních biskupů, napadá mě, že Kristus by své kamarády pro zakládání církve hledal spíš mezi nezaměstnanými, bezdomovci nebo lidmi právě propuštěnými
z vězení.
Po své smrti se Kristus znovu ukáže učedníkům, kteří nic nechápou. Jako obvykle.
Přečtěme si úryvek o Proměnění Páně:
„Po šesti dnech vzal Ježíš s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami…“ (Mt 17,1-9).
 
2. Dotkl se jich 
Petra toto zjevení v jediném okamžiku tak oslnilo, tak proměnilo, že zareaguje jako perfektní šéf cestovní kanceláře. Navrhne postavit tu stany, aby nepřišel o přítele, jehož nádheru, schopnou proměnit lidi, konečně objevil.
Tři zděšené učedníky v jediném okamžiku proměnila tak mimořádná podívaná, že nevědí kudy kam.
Ale pedagog Kristus jim říká: „Jsem Syn Boží, teď to víte! Můj Otec vám to zrovna řekl. Tak už mě konečně poslouchejte. Ale zůstanu s vámi.“ A dotkl se jich.
Stále ten úžasně lidský rozměr. Ta fyzická stránka Krista, který se u jednoho dotýká slepých očí, u druhého němých úst nebo který na lidi s nekonečnou něhou vkládá ruce.
Všichni zamilovaní na světě vědí, jak něžně dokáže ruka hladit tělo milované bytosti. Ví to i každé dítě, když se tiskne ke svým rodičům a donekonečna si říká o pohlazení, která ho rozechvívají štěstím. Ví to i každý umírající, když ho až na práh věčnosti doprovází ruka přítele. Nikdy si dost neuvědomíme. Jak je pro umírajícího důležitý stálý a něžný dotek, který mu v tichu umožní, aby pokojně a beze strachu přešel práh smrti.
 
3. Nebojte se!
Kristův fyzický kontakt učedníky uklidní. Uplynula chvíle určitě plná nesmírné něhy. Přichází rozkaz, aby se konečně postavili: „Nebojte se!“ Jan Pavel II. převzal toto „nebojte se“ naprosto jedinečným způsobem. Hned po svém jmenování papežem, při své první mši vyslal do světa ta úžasná dvě slova: „Nebojte sel“ Tato věta nás postavila na nohy. Stejně jako postavila na nohy tři učedníky, kteří byli účastni Kristova Proměnění.
Proměnění postavilo učedníky na nohy takovým způsobem, že kráčeli až k mučednictví, beze strachu a bez touhy po slávě. Vzkříšený a živý Ježíš, to byla jediná síla, která je udržela na nohou, tak jak jim to on sám poručil: „Vstaňte!“ Jejich život byl strašlivě těžký. Poznali Kristovo utrpení. Ale v síle, která jim byla dána, vytrvali až do konce.
 
4. Vstaň, křesťane!
Důvodů ke strachu máme dnes víc než dost. Ledová masa Antarktidy taje po celých kilometrech čtverečních! A ledním medvědům zůstane jednoho dne jen miniaturní prostor, kam je budeme chodit okukovat. My, zvědaví lidští živočichové, uvěznění v sobeckém pohodlí, které pomalu zabíjí naši planetu. S ozónovou vrstvou to jde také od desíti k pěti, opět kvůli našemu pohodlí, naší touze cestovat stále rychleji a stále dál. A proto, že si nedokážeme odříct ani jeden domácí aerosolový rozprašovač. Protože jsou těchto drobných předmětů, které znečišťují ovzduší, miliardy, budou naše děti možná žít s plynovými maskami dřív, než uplyne sto let.
Jedenáctého září 2001, „černý den pro lidstvo“ (Jan Pavel II.), madridské atentáty a každodenní atentáty v Iráku, to vše nám rozdírá duši a zažíhá v srdci člověka oheň strachu.
Válka v Iráku je nám z televizních obrazovek každý den servírována k večeři. Příliš rychle zapomínáme, že válka řádí i v našich rodinách kvůli vzájemné nenávisti, kterou skrýváme v srdci, kvůli tomu, že odmítáme odpustit, kvůli vytrvalé zášti, kterou v sobě pěstujeme.
Sdělovací prostředky nás sytí stále děsivějšími hrůzami. Nic, co by nás proměnilo, a když, tak žalostně málo.
A přece jsi, křesťane, bytostí, již Kristus proměnil. Vstaň tedy a neboj se. Jen činy mohou lidstvo spasit. Díky Proměnění jsi bytosti stvořenou ze světla – pokud dokážeš stále naslouchat Kristovu volání: „Nebojte se!“
Guy Gilbert – Růženec světla
Prameny, odkazy
Jeruzalémská Bible; Luke T. Johnson – Evangelium podle Lukáše – Sacra pagina; Misál na každý den liturgického roku; Petr Karas – Boží slovo na každý den; Angelo Scarano – pastorace.cz; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.