Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

Květná neděle - cyklus A

Květná neděle – cyklus A
Iz 50,4-7; Flp 2,6-11; Mt 21,1-11
 
1Když se Ježíš a jeho učedníci přiblížili k Jeruzalému a přišli k Betfage u Olivové hory, poslal dva učedníky napřed 2a řekl jim: „Jděte do té vesnice, která je před vámi, a hned naleznete přivázanou oslici a s ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně. 3A kdyby vám někdo něco namítal, řekněte: ‚Pán je potřebuje a hned je pošle nazpátek.‘“ 4To se stalo, aby se splnilo, co bylo řečeno ústy proroka: 5‚Řekněte siónské dceři: Hle, tvůj král k tobě přichází pokorný, sedí na oslu, na oslátku, mláděti soumara.‘ 6Učedníci šli a udělali, jak jim to Ježíš nařídil. 7Přivedli oslici a oslátko, prostřeli na oslátko své pláště a on se na pláště posadil. 8Veliké množství lidu pak prostřelo své pláště na cestu, jiní sekali ze stromů ratolesti a stlali je na cestu. 9Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: „Hosana Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Hosana na výsostech!“ 10Jakmile vjel do Jeruzaléma, vzrušení zachvátilo celé město a lidé se ptali: „Kdo je to?“ 11Ze zástupu jim odpovídali: „To je ten prorok, Ježíš z galilejského Nazareta.“(Mt 1,1-11)
 
Srovnání: Mk 11,1-11; Lk 19,28-40; J 12,12-19; Za 14,14; Gn 49,11; Iz 62,11; Za 9,9; 2Kr 9,13; Žl 118,25-26; Mt 21,15; 23,39
 
Úvod k meditaci
S Ježíšovým vstupem do Jeruzaléma vstupujeme do pašijového týdne. Na samém počátku těchto událostí vidíme obraz Ježíše – pokorného i vítězného krále, který vjíždí do svatého města Jeruzaléma. Tímto dává Matouš jednu ze základních charakteristických stanovisek k Ježíšovu utrpení: Ježíš je Pánem nad těmito událostmi, a i když podstupuje utrpení, zachovává si totožnost Pána a Syna Davidova – Mesiáše. S jakými starostmi, bolestmi, ale i radostmi a nadějemi vstupuji do letošního Svatého týdne? Věřím, že to všechno může nabýt nového významu a nové hodnoty skrze vykoupení Ježíšovo? Jak chci prožít tento týden?
 
Výklad biblického textu
Kontext: Liturgie dnes předkládá k evangeliu (pašije z cyklu A) ještě další evangelní úryvek při úvodním průvodu s ratolestmi: Ježíšův vjezd do Jeruzaléma. Symbol oslátka naznačuje Ježíšův přístup i následující události: neukazuje se nám jako obávaný vládce, před kterým by měl člověk strach, ale přichází tiše, pokorně, bez okázalosti. Tento přístup je nejzjevnější při Ježíšově oběti na kříži o několik dní později. Hrůza, kterou Bohu často připisují různá náboženství i ateismus, je zrušena zjevením Ježíše, tichého a pokorného srdcem (Mt 11,29).
1 přišli k Betfage: Betfage znamená dům fíku. Byla to malá osada ležící východně od Jeruzaléma. Ježíš o několik veršů dále o fíkovníku hovoří (Mt 21,19-20). V Betfage se poutníci očišťovali před vstupem do svatého města Jeruzaléma. Ježíš spojuje svůj slavný příchod do Jeruzaléma s tímto místem očišťování, což může naznačit, že on nás očišťuje od všech našich nezralých a neplodných očekávání.
u Olivové hory: Je to svah na východ od Jeruzaléma, odkud podle starozákonních proroctví Pán přijde k svému vítězství: V onen den stanou jeho nohy na hoře Olivové, ležící na východ od Jeruzaléma: Pak mě zavedl k bráně směřující na východ, a hle, od východu přicházela sláva Boha Izraele. Zvuk jeho příchodu byl jako zvuk mnohých vod a země zářila jeho slávou. Vidění, které jsem nyní uviděl, se podobalo vidění, které jsem viděl, když přišel zničit město, a také tomu vidění, které jsem viděl u průplavu Kebaru. I padl jsem na tvář. Hospodinova sláva vstoupila do domu branou s průčelím na východ (Ez 43,1-4). Olivová hora se rozpoltí vpůli od východu na západ velmi širokým údolím. Polovina hory uhne k severu a polovina k jihu (Zach 14,4).
2 naleznete přivázanou oslici a s ní oslátko: Matouš píše o oslici s oslátkem, zatímco v ostatních evangeliích je zmíněno pouze oslátko. Jde o jednu a tutéž událost, ovšem Matouš píše pro židy, a proto věnuje pozornost proroctví, které zapsal prorok Zachariáš (9,9). Ten píše o oslici a oslátku. Ukazuje, jak Ježíš svými činy naplňoval slova tohoto proroka, a tak dokazuje jeho mesiášství. Vjezdem do Jeruzaléma na oslátku Ježíš potvrdil, že je král a Mesiáš, zároveň tím dal najevo svou pokoru.
8 Veliké množství lidu pak prostřelo své pláště na cestu: Toto je jedno z mála míst v evangeliích, kdy lidé poznali Ježíšovu slávu. Ježíš tuto královskou poctu přijímá. Netrvalo však dlouho a nestálý dav se podvolil politickému tlaku a volal ukřižuj. Tuto událost si dnes křesťanský svět připomíná vždy týden před Velikonocemi, kdy slaví Květnou neděli.
jiní sekali ze stromů ratolesti a stlali je na cestu: Odkazuje se tu na žalm, který je následně i citován: Hospodin je Bůh, dává nám světlo. Slavte svátek ratolestí, k rohům oltáře se ubírejte (Žl 118,27). Toto slavnostní užití palmových ratolestí se obvykle hodilo spíše ke svátku stánků či k chanuce než k Velikonocům. Proto má zde neobvyklý význam a ukazuje na Ježíšovu mesiánskou identitu.
9 Hosana synu Davidovu: Řecký přepis hebrejského slova hóšía-ná znamená doslova prosím, zachraň, ale zde má spíše význam vzdání nejvyšší pocty než volání o pomoc.
 
K tématu
 
Ježíš vjíždí do svého města Jeruzaléma. To není minulost, to je přítomnost. Prostřednictvím své církve vjíždí na dnešní Květnou neděli do všech měst a obcí světa. Typickým směrem pohybu církve není odcházet, nýbrž vcházet. Jděte do celého světa, říká Pán, nikoli však: Odejděte z celého světa ven.
Kristus, který vjíždí do Jeruzaléma, nám ukazuje, že církev má plnit své poslání – totiž hlásat Boží království – ve všech společenských uspořádáních a systémech; že má mít své stanoviště ve všech metropolích a všech vesnicích, aby mohla být obhájkyní Boha před člověkem a obhájkyní člověka před Bohem. Nést všeobecné poselství do každého dílčího prostoru, to je poslání, jež nám ukazuje dnešní Květná neděle.
Po Hosana následuje Ukřižuj ho. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali – Tak zní negativní bilance Janova evangelia, které ale hned pozitivně dodává: Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi. Hebrejské děti s palmovými ratolestmi v rukou, poskakující v ulicích Jeruzaléma okolo Spasitele světa, jsou našimi duchovními předky. Víra nám dává moc stát se Božími dětmi, a to nejen v kostele, ale i na ulici, nejen v neděli, ale i ve všední den. Nikoli jen ve Svatém týdnu, nýbrž ve všech týdnech během roku. Přijetí Pána ve víře nás zplnomocňuje k vyznání Krista: Požehaný, který přichází ve jménu Páně!
Při našem vyznání Krista a oslavě Boha nejsme odkázáni na chválu ze strany veřejnosti. Plnou moc jsme k tomu dostali tím, že jsme přijali Krista. Všem, kdo ho přijali, dal moc, stát se Božími dětmi. Autentické vyznání Krista a oslava Boha se nedají nějak zorganizovat, nýbrž jsou plodem duchovního zplnomocnění.
Pánu se dostane přijetí v tom městě, kde se dodržují jeho přikázání. Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání (Jan 14,15). Dodržování jeho přikázání je prostorem, v němž Kristus cítí, že je přijímán a brán vážně, a je také prostorem, v němž člověk podřizuje svůj osobní a veřejný život Kristovým požadavkům. Kde člověk dostává dar bázně Boží, tam z něj padají pouta strachu před lidmi. Ztrácí obavy ze ztroskotání svého života a z toho, jak jej bude – tiše či hlasitě – hodnotit veřejné mínění.
Spolu s Kristem jsme dnes znovu vjeli do jeho města, do tohoto města. Proto si činíme nárok na toto město jako na místo našeho vyznání Krista – soukromého i veřejného – a podřizujeme se tím nárokům Pána: Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. Tento den zahrnuje výzvu k obnově tváře našeho života a profilu tohoto města. Květná neděle je tedy stále vysoce aktuální.
Joachim Meisner – Ze smrti do života
 
Na Jafské ulici
Zastrč svůj meč tam, kam patří. Každý, kdo sahá po meči, mečem zahyne. (Mt 26,52)
Míjíme autobusovou zastávku na Jafské ulici v Jeruzalémě naproti Nové bráně Starého města. Před několika lety – jak říká průvodce – tu palestinský sebevražedný atentátník odpálil v autobusu nálož a při explozi zemřelo na dvacet lidí. Město má více takových míst. Nejsou ale vů­bec označena a smrt nevinných obětí se tu nijak nepřipomíná. Přesto jsou tato tragická místa v paměti obyvatel Svatého města dobře uchována. Památníčky a pamětní desky připomínající jednotlivé útoky palestinských teroristů by byly vnímány nepřítelem jako pocta teroristickým se­bevrahům, které Palestinci a jejich rodiny považují za mučedníky. Jaké jsou perspektivy výcho­disek z této temnoty násilí a krutosti?
Hovořím se Samirem Chalílem Samirem, jezuitou arabského původu a skvělým odborníkem na křesťansko-muslimský dialog. Samir říká, že palestinský terorismus čerpá zásadně ze dvou zdrojů: jedním je palestinsko-židovský konflikt, druhým a mnohem závažnějším je vážná krize islámu samého. Všichni autoři píšící na toto téma zdůrazňují, že radikální větev islámu není s to integrovat současnost, kterou Západ učinil obecnou hodnotou lidstva: osobní svobodu, důstojnost lidského jedince, rovnost muže a ženy, demokratický způsob vládnutí, oddělení náboženství od politiky. Odpovědí na tuto bezradnost je – podle jezuitova názoru – pokus vést se Západem totální válku.
Samir Chalíl Samir dále zdůrazňuje, že je zapotřebí jasně odlišovat islám jakožto náboženství od islamismu, což je radikální křídlo islámu. Islamismus se snaží vnutit celému světu muslimský světonázor a eliminovat všechno, co jím není, bez ohledu na různorodost kultur a náboženského vyznání jednotlivých národů. Západ se ve vztahu k islámu musí dožadovat spravedlivého partnerství a rovného přístupu ke všem národům. Nelze používat dvojího metru:
jednoho pro muslimy a jiného pro křesťany, židy, hinduisty a vyznavače všech ostatních nábo­ženství. Ve jménu politické korektnosti a špatně chápaného „svatého míru“ Západ nesmí upustit od požadavku respektování lidské důstojnosti a úcty k člověku, jež byla vypracována pod vlivem evangelia, jak říká Samir. Pochlebování některých západních intelektuálů islamismu (je třeba odlišovat islamismus od islámu ) je projevem slabosti a strachu. Připomíná pochlebování stalinskému režimu ve třicátých letech minulého století. Západní civilizace prožívá vlastní krizi, která se projevuje především v náboženském a mravním relativismu. Pokud si Západ se svými křesťanskými kořeny hlouběji neuvědomí vlastní identitu, hrozí mu dlouhé období barbarství. Věřím v možnost bratrství mezi křesťany a muslimy, vyznává arabský jezuita, a proto bojuji proti islamismu, ale vyhledávám dialog s islámem.
Józef Augustin – Jeruzalémské meditace
 
Ježíš vstupuje do Jeruzaléma. Zástup učedníků jej slavnostně doprovází. Rozprostírají před Ním pláště, mluví o zázracích, které učinil, a zvedá se volání: „Požehnaný, který přichází jako král ve jménu Páně! Na nebi pokoj a sláva na výsostech!“ (Lk 19,38).Zástup, oslavy, chvály, dobrořečení, pokoj: je cítit atmosféra radosti. Ježíš probudil v srdci mnohé naděje zvláště mezi skromnými, obyčejnými, nemajetnými, opomíjenými lidmi, se kterými svět nepočítá. Uměl chápat lidskou ubohost, ukázal milosrdnou tvář Boha, který se sklání, aby uzdravil tělo i duši.
Toto je Ježíš. To je Jeho srdce, které hledí na nás všechny, na naše choroby, naše hříchy. Ježíšova láska je obrovská. A s touto láskou vstupuje do Jeruzaléma a hledí na nás všechny. Je to nádherná scéna plná světla, světla Ježíšovy lásky, která vychází z Jeho srdce. Scéna plná radosti a sváteční nálady.
Na začátku mše jsme to zopakovali také my. Pozvedli jsme svoje palmové a olivové ratolesti. Také my jsme přijali Ježíše; také my jsme projevili svoji radost z toho, že jej doprovázíme, víme, že je nám nablízku, je přítomen v nás a mezi námi jako přítel, jako bratr, jako král, tedy jako zářivý maják našeho života. Ježíš je Bůh, ale snížil se, aby putoval spolu s námi. Osvěcuje naše putování. A takto jsme Jej dnes přijali. A to je první slovo, které bych vám chtěl říci: radost! Nikdy nebuďte smutnými lidmi, to křesťan nikdy nemůže být! Nenechte se nikdy pohltit sklíčeností! Naše radost se nerodí z toho, že vlastníme spoustu věcí, ale rodí se z toho, že jsme se setkali s Ježíšem, který je mezi námi; rodí se z poznání, že s Ním nejsme nikdy sami, ani v těch nejtěžších chvílích, když na životní cestě potkáváme problémy a překážky, které se zdají nepřekonatelné a je jich mnoho!
V těchto chvílích přichází nepřítel, ďábel, často přestrojený za anděla světla, a zákeřně nám podává svoje slovo. Nenaslouchejte mu! Následujme Ježíše! Doprovázíme a následujeme Ježíše, ale především víme, že On doprovází nás a nese nás na svých ramenou. V tom spočívá naše radost, naděje, kterou máme vnášet do tohoto světa. Prosím vás, nenechte se okrást o naději! Nenechte ukrást naději, kterou nám dává Ježíš.
z homilie papeže Františka na Květnou neděli 2013
 
„Hosana“ čeká na naši odezvu
Udeřila hodina Synova návratu k Otci. Dnes se Pán vydává na cestu, ne jako Eliáš s hořícím vozem a ohnivými koni, nýbrž na dopravním prostředku chudých lidí, na oslu. S volem a oslem tenkrát v Betlémě začal, s oslem teď v Jeruzalémě končí.
Protože je Pán „shůry“, zaujal u nás nejspodnější místo. Láska je vždycky dole. Tak nám Pán při mytí nohou ukázal, kde je jeho životní místo: u nohou jeho učedníků. Proto skutečně a doslova „přebýval mezi námi“. Proto vjel na Květnou neděli do Svatého města na jezdeckém zvířeti nejnižší kategorie. Proto stanul na Velký pátek pod křížem, aby všechno, i to nejspodnější, vzal na sebe, aby vše přijal a vzal s sebou k Otci. Tak je nám už teď  – a definitivně – odebráno vše tíživé, neboť on už to převzal.
Aby to lidé mohli zakusit, hledá dnes Pán Šimona z Kyrény, jenž jako by vložil svá ramena pod kříž bratří a sester, který je a také vždy zůstane i křížem Mistrovým. Šimon z Kyrény je prvním následovníkem oslátka z Květné neděle. Je Kristovým nosičem břemen na jeho křížové cestě.
Protože Pán je všemohoucí, stává se bezmocným, aby nás uschopnil ke službě jemu. Nepřijíždí tudíž na opancéřovaném oři, nýbrž na mladém oslátku. Lidé se osvobozují z tísně tím, že utiskují druhé. Vymazávají z pamětí rány, které utržili, tím, že rozdávají rány kolem sebe. Nespravedlnost je v oběhu jako měna, která není konvertibilní: člověk ji vydává, jak ji dostal. V Kristu ale je konvertibilní, je směnná. Neboť namísto utržených ran rozdává odpuštění. Přijímá utrpení a místo toho dává do oběhu nový, spásný prostředek: lásku. Utrpení je tak proměněno a odstraněno, aniž by bylo nutné utiskovat či odstraňovat člověka. Pod křížem bude stát Jan, učedník lásky, který v tomto ohledu porozuměl Mistru nejlépe. Žijeme ve světě pod křížem. Proto svět potřebuje „janovské“ lidi, kteří jsou zvláštním způsobem uschopněni milovat, kteří se nelekají oslovství lásky, jež z nás často dělá hlupáky, lidi, kteří se nechají využívat. „Jako Otec miloval mne, tak jsem já miloval vás“ (Jan 15,9). To dojemným způsobem ukazuje Květná neděle. Protože Pán je svobodný, může nás všechny zastupovat. Proto přijíždí bez ochranky a neprůstřelné limuzíny. Přichází zcela bezbranný na oslátku.
Čím je člověk svobodnější, tím účinnější je jeho zástupná moc. Pak se totiž může zastat druhých a nemusí se bez přestání zastávat jenom sebe, nemusí bojovat jen za své vlastní uznání a jistoty. Kristus zůstává i v poutech svobodný: i přibitý na kříž se zasazuje za zločince, ještě z kříže osvobozuje svou matku ve prospěch lidí z její mateřské starosti o syna, když jí říká: „Ženo, to je tvůj syn“ (Jan 19.26).
Církev potřebuje takové „mariánské“ lidi, kteří se zasazují za druhé, protože byli osvobozeni od sebe samých. Už při útěku do Egypta seděla Maria se svým synem na oslátku. Tady vzal Pán – ještě před Květnou nedělí – matku do své školy. Hosana Květné neděle čeká na naši odezvu: na Šimona z Kyreny, na Marii, na tebe a na mne.                                            
Joachim kardinál Meisner Ze smrti do života
 
Starobylá tradice římské církve vypráví o apoštolu Petrovi, že během Neronova pronásledování křesťanů utíkal z města. Na cestě potkal Ježíše, který kráčel opačným směrem než on, a proto se ho překvapeně zeptal: „Pane, kam jdeš?“ Ježíš mu odpověděl: „Jdu do Říma, aby mě znova ukřižovali.“ V tu chvíli Petr pochopil, že má Pána následovat s odvahou až do krajnosti, ale zejména pochopil, že na této cestě nebude nikdy sám. Byl s ním Ježíš, který ho miloval až k smrti na kříži. Ano, Ježíš se svým křížem kráčí po našich cestách a bere na sebe naše obavy, naše problémy, naše utrpení, i ta nejhlubší…
papež František po pobožnosti křížové cesty, Rio de Janeiro, 26.7.2013

Prameny, odkazy
Luke T. Johnson – Evangelium podle Matouše – Sacra pagina; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Matouše; Průvodce životem – Matouš (Luxpress).
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.