Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

6. neděle velikonoční - cyklus A

6. neděle velikonoční – cyklus A
Sk 8,5-8.14-17; 1 Pt 3,15-18; Jan 14,15-21
 
Ježíš řekl svým učedníkům: 15„Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. 16A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Pomocníka, aby s vámi zůstal navždy: 17Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás. 18Nenechám vás sirotky. Zase k vám přijdu. 19Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí, ale vy mě zas uvidíte, protože já jsem živ a také vy budete živi. 20V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás. 21Kdo má moje přikázání a je zachovává, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec, a také já ho budu milovat a dám se mu poznat.“ (Jan 14,15-21)
 
Srovnání: Jan 15,10; 1Jan 5,3; 2Jan 6; Jan 14;26; 15,26; 16,7; Jan 15,26; 16,13; 1,10; Jan 14,3.28; Jan 16,16; 6,57; Jan 10,38; 14,10; 17,21-23; Jan 14,15; 16,27
 
Úvod k meditaci
Pán nám dává příslib Ducha pravdy. Ten už přebývá v nás. Přesto máme stále znovu prosit o to, aby nás stále obdarovával. Dávám Duchu Svatému prostor, aby mohl v nás rozvíjet to, co má smysl a je to spojené s naším životním povoláním?
 
Výklad biblického textu
Kontext: Opět – jako minulý týden – čteme z velké Ježíšovy řeči na rozloučenou. V pozadí dnešního evangelia je starozákonní smlouva mezi lidem a Hospodinem. V této smlouvě bylo těsné spojení lásky k Hospodinu a přilnutí k jeho přikázáním (Dt 5,10; 10,12.13). Evangelium však tuto lásku –  pevný osobní vztah – zaměřuje k Ježíšovi, aniž by se oslabil vztah k Bohu Otci. Ježíš je zde prostředníkem nové smlouvy, proto učedníci mají zachovávat jeho přikázání, tj. jeho slova – jak právě čteme v tomto úryvku evangelia. Obsahem těchto slov je zjevení Ježíšovy osoby a jeho poslání. V úryvku jsou vyjádřeny i všechny božské osoby: Otec, Ježíš a Duch pravdy.
16 A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Pomocníka, aby s vámi zůstal navždy: Kristus odchází, ale nenechává učedníky samotné: slibuje jim Ducha, který je zde nazýván Paraklét – tento výraz původně označuje zastánce neboli soudního obhájce (zde v překladu Pomocník; překlad Utěšitel není zcela přesný a je plodem pozdější tradice). Duch bude poslán proto, aby byl navždy s učedníky. Ve své funkci být spolu s učedníky se bude podobat samotnému Ježíši.
17 Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás:  Tento Paraklét je také Duchem pravdy. Toto označení odkazuje na vyznání Já jsem cesta, pravda a život: on je tedy Duch Ježíše-Pravdy, Duch odhalující Pravdu, tj. samotného Ježíše (Jan 14,6) přítomného v srdci věřícího (v. 20). Duch nebude pouze spolu s učedníky, ale dokonce v nich. Už ve SZ se přislíbila přítomnost Hospodinova Ducha v srdci věřícího (viz Ez 37,5).
18 Nenechám vás sirotky. Zase k vám přijdu: Kdy nastane tento Ježíšův příchod? Většina biblických badatelů má za to, že se v tomto případě jedná o vzkříšení, zatímco jiní význam rozšiřují a připomínají různé formy životodárné přítomnosti vzkříšeného Ježíše mezi věřícími. Ohledně odloučení a následného setkání prožíváme něco podobného i v mezilidských vztazích: časné odloučení (od dospívajících dětí, od přítele) nemusí být tragédií, ale šancí, jak se připravit na nové setkání. Právě odloučení nás může disponovat nově vidět a přijmout toho člověka, na kterého jsme si už zvykli. Nepřítomnost milovaného člověka je šancí, jak prohloubit náš vztah k němu: naši touhu po jeho blízkosti, po jeho slovech. A totéž platí i vůči Kristu.
21 Kdo má moje přikázání a je zachovává, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec: Celý text má svoje eschatologické rysy – připomíná časnost tohoto světa a našeho života. Někdy si lidé přejí znát budoucnost, aby se mohli dobře připravit a aby mohli dělat správné kroky. Bůh nám neříká vše ohledně naší budoucnosti, ale říká nám nakonec vše, co potřebujeme: budeme-li žít podle jeho slova (přikázání), nikdy nás neopustí a budeme tak patřit ke království Božímu. Bůh se tedy stará o naši budoucnost, Ježíš zve k této víře a k odložení obav a strachu.
 
K tématu
Počínaje dnešní nedělí se naše pozornost postupně přesouvá od Krista k Duchu Svatému, od Vzkříšeného k jeho Daru. Začíná jistý druh malého adventu v přípravě na slavnost Seslání Ducha Svatého. Kristův příchod se připravoval v průběhu mnoha staletí, od zvěstování proroků až po hlásání Jana Křtitele; příchod Ducha Svatého zvěstoval skrze svůj příslib Kristus. Dalo by se říci, že Ježíš sám byl vlastně předchůdcem Utěšitele: ,A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy.
Často se o Duchu Svatém hovoří jako o tom, kdo dává světlo, tedy moudrost, radu, rozum, poznání, a jako o tom, kdo dává sílu: Budete vyzbrojeni mocí z výsosti (srov. Lk 24,48). Člověk však k tomu, aby viděl, nepotřebuje pouze světlo, a k tomu, aby mohl pracovat, jenom sílu; aby mohl žít, potřebuje také útěchu. Lidské srdce je neklidné, píše svatý Augustin, často se cítí osamocené a ohrožené v tomto vesmíru; doléhá na něj únava, děsí ho budoucnost, přátelé ho zrazují. Kdo bude jeho útěchou, která mu opětovně dodá odvahu, důvěru a naději? „Já, já sám tě potěším! Proč by ses bál lidí, kteří zemřou, smrtelníků, kteří zaniknou jako tráva?.. Ustavičně se bojíš vzteku toho, kdo tě utiskoval, když připravoval zkázu. Kde je však vztek utiskovatele?.. Já jsem přece Hospodin, tvůj Bůh... Jsi můj lid!“ (Iz 51,12-16).
Biblický Bůh je na hony vzdálený bohu pohanů. Ten naposled jmenovaný je často představován (podobně jako etruská božstva) s duší naplněnou hněvem, a je schopen zacházet krutě i s mrtvými; nebo je schopný nenávisti k lidem, jako například bůh Řeků. Svatý Pavel, kterému byly známé tyto obrazy bohů okolních národů, říká: Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy (2 Kor 1,3).
Tato Boží útěcha se jako by poprvé vtělila v Ježíši Kristu. On procházel zemí a utěšoval každý druh utrpení a kázal o útěše:
Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni (Mt 5,4). Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím (Mt 11,28). Než odešel z tohoto světa, modlil se k Otci, aby nám seslal jiného Utěšitele, který by s námi zůstal navždy.
Duch Svatý je tedy tím božským utěšitelem, jak ho vzývá liturgie o Letnicích; zůstane s námi až do paruzie a bude nás těšit. Zůstane s námi. Nebude nás tedy utěšovat odněkud zvnějšku nebo zdaleka, ale bude stát při nás, mluvit k nám zevnitř, jako náš něžný přítel duše; přebývá u vás a bude ve vás (Jan 14,17). Boží útěcha je jeho láska k nám, která se stala osobou.
V tomto okamžiku se můžeme i sami sebe ptát: A co uděláme my? Proč nám tak často chybí tato útěcha, proč jsme vyprahlí a následně jako každá nespokojená osoba jsme zlí i na ostatní?
První důvod nám vyvstane na mysli už při rozjímání nad samotným jménem Ducha Svatého. Paraklétos odkazuje na toho, kdo chrání a pomáhá bránit nebo utěšuje; v trpném rodě však označuje také toho, kdo je povolán k obraně a jehož útěcha je vyhledávána. My se totiž dostatečně neutíkáme k tomuto prameni útěchy, ale vyhledáváme jiné zdroje. Hledáme vodu v rozpukaných cisternách, hledáme bohatství, zábavu, rozkoš, tělesné věci, rozptýlení atd. Žebráme alespoň o špetku útěchy u lidí, kteří nám ji nemohou dát, případně ji nemohou darovat trvale a navždy.
Druhým důvodem je skutečnost, že Bůh těší ztrápené (2 Kor 7,6) a nabízí jim svou přízeň. Pyšní lidé, jako by byli nepřístupní k přijetí jeho laskavosti a něžnosti, jsou sami sobě dostateční; Bůh je často sesazuje z trůnů jejich falešných jistot.
Bůh nás těší ve všech našich souženích, abychom pak mohli těšit druhé v jakémkoli soužení tou útěchou, jakou Bůh potěšuje nás, píše svatý Pavel (2 Kor 1,4). Toto poselství nám říká, že i my se musíme stát parakléty pro naše bratry, být lidmi, kteří si dokážou všimnout soužení, jež je zapotřebí zmírnit, smutku, do něhož by se mělo vnést povzbuzení, strachu, který pomůžeme překonat, a samoty, již je třeba prolomit.
Raniero Cantalamessa: Slovo a život
 
Ježíš vzdalující se
Mnozí tvrdí, že je Bůh příliš abstraktní: prý jim pak pomáhá představit si Ježíše, protože skrze něho nabývá Bůh konkrétnější podoby.
Kdo je tento Ježíš? Albert Schweitzer prohlásil, že historické bádání o jeho osobě vyneslo na světlo mnoho nového, že však ztroskotalo ve svém nároku vykreslit o něm jasný obraz. Ježíš nám za lidskými výklady opakovaně mizí. Neexistuje skutečný souhlas mezi slovy pocházejícími přímo od něho (ip­sissima verba) a mezi výkladem, který jim dalo společenství církve.
Ale právě proto, že mi Ježíš neustále mizí, udržuje mě při životě. Také obrazy, které jsem popsal v této knížce, nemohou mně ani vám poskytnout jeho jednoznačnou podobu – může nám v nich pouze zasvitnout. I z nich se však bude vytrácet: je mimo ně a nedá se do nich uzavřít, tak jako nelze zachytit podobu Boha. Tradice malířství ikon je sice přesvědčena, že svou tváří Krista vystihla portrét historického Ježíše; vychází totiž z Turínského plátna, které bylo nějakou dobu uloženo v Edesse: onu podobu otištěnou do pohřebního rubáše se snažili zachytit malíři ikon. Ukazuje nám však Turínské plátno autentickou Ježíšovu tvář? A i kdyby opravdu byla skutečná, mohu na něm rozeznat jeho skutečné rysy? Starý zákon prohlašuje, že si nemáme vytvářet žádné zpodobení Boha. V obra­zoboreckých sporech sedmého století zvítězili teologové, kteří zastávali názor, že se nám stal Bůh v Kristu viditelným a tento obraz také smíme malovat. I zde však platí: je třeba hledět skrze malbu a vnímat obraz za obrazy. Ježíše nedokáže dokonale zachytit žádné umělecké dílo. Obrazy k němu pouze poukazují, on sám se však skrývá za nimi.
V rámci duchovního doprovázení se opakovaně setkávám s lidmi, kteří touží po osobním vztahu k Pánu. Stěžují si, že vztah k němu doposud zanedbávali nebo že se jim nějak vytratil. Rádi by v něm nalezli přítele a spolu s ním šli životem. Avšak i v tomto obrazu přítele se ukrývá nebezpečí, že se pokusíme Krista ovládnout, přizpůsobit si jeho obraz podle svého přání, nikoli podle svědectví dějin. Vzkříšený Ježíš kráčí s námi, ovšem podobným způsobem, jakým provázel emauzské učedníky. Jakmile nám zasvitne, hned se nám ztratí z očí a my tu stojíme opět sami. Nemáme žádnou jistotu, že ten, kdo nás doprovází a uvádí do tajemství života a lásky, je právě on – nebo zda jsme si pouze naskicovali jeho obraz odpovídající našim přáním. V našem vztahu k Ježíši Kristu nám nezbude než se smířit s napětím mezi zkušeností a nezakoušením, mezi obrazem a bezobrazností, mezi zábleskem a neviditelností. Nedokážeme ho zadržet; přesto se však můžeme spolehnout, že tentýž Ježíš, který žil před dvěma tisíci lety, který vstal z mrtvých a usedl po Boží pravici, nás provází i dnes, že je s námi a v nás. Někdy prožíváme jistotu: právě teď je tu. Teď se mě dotklo jeho slovo. Teď vnímám jeho přítomnost. Teď mi zazářila jeho tvář. Ale hned v následujícím okamžiku se opět vzdálí z našeho dosahu – již ho nevidíme a přestáváme cítit jeho přítomnost. Vrací se nám pocit, že musíme jít svou cestou dále sami.
Vzdaluje se, když se ho pokoušíme zadržet. Můžeme se pohybovat pouze ve víře, nikoli v patření; v naději, nikoli v jistotě. Pokusme se všechno, s čím se setkáváme, přinést Ježíšovi a podívat se na to spolu s ním. Nebudeme mít samozřejmě žádnou jistotu, že si vytváříme jeho skutečný obraz, ale můžeme si být jisti, že si uvědomujeme sami sebe. To je pro vztah s Kristem důležité. Pokud je ve vztahu v pořádku jeden pól, nezůstane ani ten druhý jen tak ve vzduchu. Pokud vnímáme sami sebe, smíme důvěřovat v to, že jednou budeme vnímat i Ježíše.
Anselm Grün – 50krát  Ježíš
 

Ježíšův pokoj je osoba, je to Duch Svatý!

Ještě v den svého zmrtvýchvstání Ježíš přichází do večeřadla a jeho pozdrav zní: „Pokoj vám. Přijměte Ducha Svatého“. To je Ježíšův pokoj – je to osoba a velký dar. A když je v našem srdci Duch Svatý, nikdo nám pokoj nemůže vzít. Nikdo! To je pokoj konečný! V čem spočívá náš úkol? Uchovávat tento pokoj. Chránit ho! Tento pokoj je obrovský, není to můj pokoj, ale pokoj jiné osoby, která mi ho dává. Osoby, která je v nitru mého srdce a celý život mne doprovází. Tento pokoj mi dal Pán.

Tento pokoj dostáváme křtem a biřmováním, ale zejména jej dostáváme tak, jako když dítě dostává dárek, bezpodmínečně a v otevřenosti srdce. Ducha Svatého si máme hlídat, aniž bychom ho uvěznili v kleci, a máme tento „velký Boží dar“ prosit o pomoc.
Jestliže máte tento pokoj Ducha, máte-li Ducha ve svém nitru a jste si toho vědomi, ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. Jste v bezpečí! Pavel říká, že musíme projít mnohým soužením, abychom vstoupili do Božího království. Každý z nás má tolik trápení, většího či menšího…“Ať se však vaše srdce nechvěje a neděsí“ – v tom spočívá Ježíšův pokoj. Přítomnost Ducha působí, že naše srdce přebývá v pokoji. Není umrtvené, nýbrž je v pokoji. Je si všeho vědomé, ale zůstává v pokoji – onom pokoji, který nám dává pouze Boží přítomnost.
Papež František 20. 5. 2014 dle www.radiovaticana.cz
 
Nebe – pouhý sen?
My křesťané často žijeme, jako by vše bylo minulostí. Jsme lidmi víry a lásky, ale chybí nám naděje. Nehledíme do budoucna, ale díváme se skoro výlučně zpět.
Copak by ještě mohlo přijít něco nového? Čas plyne jako písek v přesýpacích hodinách a nic víc!
První křesťané byli úplně jiní – dívali se vpřed. Stejně tak se ve středověku lidé rádi dívali vzhůru a daleko dopředu. Neexistuje katedrála, která by neměla vstupní portál s reliéfem Posledního soudu: Kristus zde sedí na trůnu připraven soudit a oddělovat ovce od kozlů. Všichni malíři počínaje Van Eyckem s jeho Mystickým beránkem malovali nebe; Hieronymus Bosch a Michelangelo zobrazili strach z pekla. Středověký člověk se domníval, že všechno
důležité ho teprve čeká: Bůh měl přijít osušit slzy chudých, uzdravit nemocné a učinit každého šťastným. Lidé v sobě měli hlubokou touhu po nebi. Od renesance je to jinak – lidé se ptají: Neměli bychom spíše hledat nebe na zemi? Můžeme od Boha očekávat nebe jako dárek, zadarmo? Neměli bychom je spíše budovat zde, vlastníma rukama? Všechno ostatní může být pouhý sen. Marx a Engels o tom vůbec nepochybovali: nebesa podle nich byla pouhým snem, pohádkou, výplodem lidské představivosti.
Tato touha vzít starost o svůj život do vlastních rukou přinesla mnoho dobrých plodů. Důležitou část pozemského štěstí jsme získali díky vědě, technice a aktivnímu nasazení mnoha lidí. Ale touha po nebi jako by byla téměř zcela zadušena horečnatou prací a pozemskými nadějemi. Ne Bůh, my jsme skutečnými tvůrci svého štěstí. To sice posílilo náš smysl pro zodpovědnost, ale také jsme začali být neklidní a úzkostní: odnynějška je všechno v našich rukou. Už žádné snění!
 
Kde jsou lidé, tam je i naděje
Člověk se s nadějí již rodí. Pouze člověk si uvědomuje budoucnost a vnímá čas, a proto pouze člověk může doufat. Doufat totiž znamená vědět, že náš život ještě není u konce. Nejsme ještě hotoví, ještě jsme se nestali tím, čím můžeme být. To proto je v nás tak intenzivní touha po radosti, štěstí, naplnění – které se uskuteční „potom“.
Existuje mnoho druhů malých, částečných nadějí, ať už se týkají peněz, prestiže, úspěchu, zdraví nebo
přátelství, ale za každou z nich stojí fundamentální, základní naděje. Právě tak se za každou malou úzkostí skrývá úzkost radikální: zůstat bez lásky a zemřít. Ona základní naděje překonává všechny naděje částečné.
Naděje touží po lásce a po životě, což můžeme symbolicky nazvat „nebem“, „rájem“. Usilují o něj všichni lidé: všichni se chtějí přiblížit ráji a znovu k němu nalézt cestu.
Gotfried Danneels – Přijď království tvé
Prameny, odkazy
Francis J. Moloney – Evangelium podle Jana – Sacra pagina; Průvodce životem – Jan (Luxpress); Petr Karas – Boží slovo na každý den; Misál na každý den liturgického roku; Angelo Scarano – www.pastorace.cz.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.