Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

4. neděle v mezidobí – cyklus A

Ilustrace
Zveřejněno: 27.1.2017
Autor: Administrátor
Přečtení: 476
Zpět do rubriky

1Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. 2Otevřel ústa a učil je: 3“Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. 4Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. 5Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví. 6Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. 7Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. 8Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. 9Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny. 10Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království. 11Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; 12radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu.“ (Mt 5,1-12a)

Některé typické vlastnosti štěstí

Musí být uskutečnitelné. Tedy reálné a konkrétní, nemá-li být zaměňováno za iluzi nebo dokonce za drogu. Ježíš vyhlašuje blahoslavenství, která mají převážně autobiografickou pečeť. Dříve než je vyhlásí, prožívá je. Opravdu, tou dobrou novinou je Kristus. On je chudý, tichý, milosrdný, tvůrce pokoje… v něm lze spatřit shodu mezi poselstvím a poslem, mezi slovy a skutky.

Musí být úplné a vnitřní. Štěstí se musí dotýkat těch nejhlubších strun našeho bytí, musí zasahovat celou osobnost. Štěstí, které je pouze na povrchu, by se dalo zaměnit za paňácu, jehož povoláním je lidi rozesmát, i když v sobě nosí bolest. Skutečnost, že Ježíš se odvolává na situace, v nichž člověk trpí a ocitá se na okraji společnosti, nám má napovědět, že štěstí nemá své kořeny pouze v blahobytu: tedy mám-li se dobře, cítím-li se ekonomicky a psychologicky jistý, jsem-li respektován a ctěn, mám-li dobrý vztah k ostatním… Pokud by tomu tak bylo, neštěstí by bylo zaručené, protože naznačená situace je utopie. Dříve nebo později se v jednom nebo v druhém bodě naruší a pokazí.

Musí to být dobro „určené na export“. Už bylo řečeno, že blahoslavenství jsou často otevřená navenek. Ti, kdo hladoví po spravedlnosti, milosrdní, tvůrci pokoje… Křesťanská radost není přízeň osudu, je to ctnost. Není proto možné, aby člověk štěstí spotřebovával, konzumoval, ale je třeba, aby je rozdával: „Blaženější je dávat než dostávat“ (Sk 20,35). Štěstí je trvalé dobro s perspektivou věčnosti. S výjimkou prvního a posledního jsou blahoslavenství formulována v budoucím čase. Mohou se jevit jako slib, u něhož není zaručeno, zda se splní, nebo jako únik z přítomnosti. Samozřejmě tomu tak není. Ježíš žije radostí a sdílí ji. Zpráva, kterou přináší, obsahuje úrodnou setbu štěstí. Budoucí čas tedy ukazuje, že ačkoli je blaženost přítomná v každodenním životě, její plnost bude možná teprve na úplném konci. Idea trvalého dobra dochází naplnění v posledním bodě. Pravá radost je Bůh. V prvním blahoslavenství je to vyjádřeno pojmem, který byl drahý evangelistovi Matoušovi, slovy „království Boží“. Označuje jako vládce (srov. také poslední blahoslavenství) samého Boha. Chudí jsou nazváni šťastnými, protože jsou Boží a Bůh je s nimi. Nejde o vlastnění, ale o sdílení, které je uskutečněním vnitřního vztahu. Pravá radost je tedy ve skutečnosti osobní vztah (věci nedávají opravdovou radost), založený na lásce. A jde o vztah se samým Bohem. Už dnes existuje vztah sdílení s ním, i když plnost tohoto sdílení bude teprve na věčnosti.

Autor neznámý – in: Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra – Lectio divina na každý den v roce – neděle liturgického mezidobí, cyklus A

Popravdě je skutečným blahoslavenstvím jedině on sám, Ježíš. On sám je pravý chudý v duchu, pravý plačící, pravý tichý, pravý lačnící a žíznící po spravedlnosti, pravý milosrdný, čistého srdce, tvůrce pokoje, to on je pronásledován pro spravedlnost. Blahoslavenství nám ukazují duchovní fyziognomii Ježíšovu, a tak vyjadřují jeho tajemství, tajemství smrti a vzkříšení, utrpení a radosti vzkříšení. Toto tajemství, jež je také tajemstvím pravého blahoslavenství, nás zve, abychom Ježíše následovali, abychom se vydali na cestu k němu. Nakolik přijímáme jeho nabídku a následujeme ho – každý ve své situaci - , natolik můžeme i my mít účast na jeho blahoslavenství. S ním se nemožné stává možným, a dokonce i velbloud prochází uchem jehly (srov. Mk 10,25). S jeho pomocí, a jedině s jeho pomocí, se můžeme stát dokonalými, jako je dokonalý nebeský Otec. (srov. Mt 5,48).

Benedikt XVI. – Benediktovo evangelium

Výklad biblického čtení a úvod do meditace 4. neděle v mezidobí – cyklus A z předchozích let najdete zde.