Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

7. neděle velikonoční – cyklus A

7. neděle velikonoční – cyklus A
Sk 1,12-14; 1 Pt 4,13-16; Jan 17,1-11a
 
1Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se: „Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. 2Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. 3Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. 4Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. 5Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět. 6Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal, a zachovali tvoje slovo. 7Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; 8vždyť slova, která jsi mně dal, dal jsi jim. Oni je přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal. 9Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji; 10a všechno moje je tvoje a všechno tvoje je moje. V nich jsem oslaven. 11Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě; a já jdu k tobě.“ (Jan 17,1-11a)
 
Srovnání: Mt 26,45; Mk 14,41; Jan 12,23; 13,1.31-32; Mt 28,18; Jan 8,54; 1 Sol 1,9; 1Jan 5,20; Jan 13,31; 14,31; Jan 13,32; 1,1-2; 17,24; Jan 17,26; 18,9; Jan 17,10; Jan 7,16; 12,49; 14,24; 16,30; Jan 16,15; Jan 16,28; 20,31; 10,30; 17,21
 
Úvod k meditaci
Následující slova z tzv. Ježíšovy velekněžské modlitby zdůrazňují, že Pánovou touhou byla oslava jeho nebeského Otce. Stejně tak i naší touhou by mělo být to, abychom celým svým životem oslavovali svého Pána: aby Pán byl ve mně oslaven.  
 
Výklad biblického textu
Kontext: Slova, která dnes slyšíme jsou velkým finále velké Ježíšovy řeči na rozloučenou. Sedmnácté kapitole Janova evangelia se říká Ježíšova velekněžská modlitba, protože se zde Ježíš v postoji modlitby jako jediný prostředník mezi lidmi a Otcem přimlouvá za učedníky i za všechny, kdo uvěří v jejich zvěst. Klíčovým motivem je oslavení Ježíše i Otce, které v časové blízkosti Ježíšova ukřižování přináší zvláštní dynamiku a nové chápání slávy.
Vždy o 7. neděli velikonoční slyšíme z Janova evangelia tuto Ježíšovu velekněžskou modlitbu. Čte se po částech: letos v cyklu biblických čtení A první část, další dvě části v následujících letech v cyklech B a C.
3Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista: Poznat někoho v biblickém slova smyslu neznamená jen mít o něm informace, něco se o něm dozvědět, mít teoretické vědomosti, ale získat osobní zkušenost, vstoupit s ním do osobního vztahu. Tak je třeba poznávat jediného pravého Boha, a to můžeme jen prostřednictvím Ježíše Krista. Znám tedy v tomto smyslu jediného pravého Boha? Znám Ježíše Krista? Není to jen znalost povrchní? Vzdělávám se ve víře? Jsem v modlitbě Bohu nablízku, abych ho mohl znát?
Šťastní ti, kdo znají Otce. To jsou slova Tertullianova, jednoho z prvních křesťanských teologů.
9 Já prosím za ně. Neprosím za svět…:  Tomu je třeba rozumět v souvislosti s dalšími slovy jeho modlitby, která v neděli neuslyšíme: Prosím nejen za ně, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak ať i oni jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. Ježíš chce, aby všichni ze světa uvěřili a dosáhli věčného života. Modlí se za učedníky, aby jejich hlásání, jejich život a jednota působily tak, aby svět uvěřil.
 
K tématu
Čekání na Ducha
Od Kristova nanebevstoupení do svatodušních svátků se církev modlí novénu k Duchu Svatému. Napodobuje tak apoštoly, kteří se po Ježíšově nanebevstoupení vrátili do Jeruzaléma a tam se v horní místnosti „svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry“ (Sk 1,14). V modlitbách čekali na naplnění zaslíbení, které jim Ježíš dal před svým vstoupením na nebesa: „Dostanete sílu Ducha Svatého, který na vás sestoupí“ (Sk 1,14). Ve svatodušní novéně toužebně očekáváme, že Duch Svatý sestoupí i na nás, na církev, jejíž existence by byla bez Ducha Svatého neoprávněná, a na každého osobně, aby v nás znovu ožilo vše uschlé a zatvrdlé. Devítidenní modlitba existovala již u Římanů a od 12. století nacházejí novény oblibu v křesťanské zbožnosti. Číslo devět se v mnoha jazycích podobá slovu nový (novem – novis, neun – neu aj.) Devítka má charakter proměny: připravuje novou podobu, tak jako potřebuje dítě v těle matky devět měsíců, aby se mohlo narodit. Praobrazem každé křesťanské novény je svatodušní novéna apoštolů, Marie a dalších žen, které doprovázely Ježíše. Ve svatodušní novéně se modlíme za obnovu církve a za své osobní proměnění.
 
Při večerních nešporách se v době svatodušní novény zpívá hymnus Veni creator spiritus, který složil kolem roku 809 benediktinský mnich Rabanus Maurus. Jeho slova, stará téměř 1200 let, odpovídají i naší dnešní touze:
 
„Duchu Svatý, přijdiž k nám,
silou svou nás naplň sám.
Ty jsi Tvůrce světa všeho,
přej nám dechu nebeského.“
 
Prosíme tedy Ducha Svatého, aby v nás znovu vyvolal život, protože ten ztrácí v námaze všedních dnů sílu. Mnozí lidé dnes touží po energii a pravém životě. Mají dojem, že jejich životní styl neodpovídá požadavkům skutečného života. Bůh stvořil tento svět skrze Ducha, může nás tedy nově stvořit. V dechu, který do sebe každým okamžikem vpouštíme, bychom mohli vytušit, že nás Bůh stále obnovuje dechem svého Ducha.
 
„Přijď již, Těšiteli pravý,
Bohem Otcem darovaný.
Ty jsi lásky pramen živý,
dodej slabým odvahy a síly.“
 
Duch Svatý je náš Přímluvce a Utěšitel, je to dar Otce. Je pro nás živým pramenem, ohněm, světlem, láskou a pomazáním (fons vivus, ignis, caritas et spiritalis unctio). Duch Svatý je pramenem života: Z něj lze čerpat, aniž by se vyčerpal, protože je to pramen božský. Mnozí se dnes cítí vysušení, rozdaní, vyhořelí, protože museli stále dávat. Ve svatodušní novéně úpěnlivě prosíme, aby v nás začal zase prýštit pramen Ducha Svatého, aby nás osvěžoval a posiloval. Duch Svatý je také ohněm a světlem, které nás hřeje a prozařuje. Je i pomazáním, které léčí naše rány a povolává nás k úkolům, které náležejí jednotlivě každému z nás.
Nechtěl bych vykládat všechny sloky tohoto pozoruhodného hymnu, ale čtvrtou přece jen nemohu přejít:
 
„Rozžíhej smysly, rozžíhej duši,
ať teplem a láskou mé srdce buší.
A naše těla ubohá,
nechť pozvedne síla Tvá.“
 
Duch Svatý má moc zapálit světlo našim smyslům, zní doslova v latinské předloze (accende lumen sensibus). U Ducha Svatého nejde o něco čistě duchovního: spíše chce rozžehnout naše smysly a prozářit je, abychom jimi vnímali Boha v tomto světě. Jsou-li naše smysly bdělé, stává se náš život tím, čím je od Boha. Potom jsme v tomto světě plně přítomní. Naše smysly nás přivádějí do vztahu se skutečností. Při zpěvu této prosby zpozorujeme, jak jsou naše smysly tupé, jak cítíme jen málo z toho, co je kolem nás, protože jsme účastni jen svými myšlenkami, ale ne svými smysly. Pokud jimi ale zatřepe Duch Svatý, probudí je a osvítí, stanou se skutečným prostředkem naší zkušenosti s Bohem. Boha neprožíváme rozumem, ale svými smysly. Tím, že mezi mnoha hlasy slyšíme hlas Boží a že ve viditelném vidíme neviditelné.
 
Duch Svatý je současně láskou, která se vylévá v našich srdcích. Každý z nás koneckonců touží po lásce a po tom, aby byl milován. Duch Svatý nám dává schopnost milovat, ale je také láskou Otce, která proudí do našich srdcí. V Duchu Svatém se můžeme cítit být Bohem plně a bez výhrad milováni. V Duchu Svatém proudí naším srdcem a naším tělem láska. Poslední prosba této sloky se týká našeho života a jeho slabostí. Právě Duch Svatý je schopen naším tělem pronikat s novou silou: stále se touží vtělovat, usadit se v našem těle a naplnit je božskou silou.
 
Přiřaď se během svatodušní novény k těm mužům a ženám, kteří společně v horní místnosti očekávali příchod Ducha Svatého. V této skupince modlících se Ježíšových učedníků a učednic se připravuje něco nového, co v krátkém čase dobude celý svět. Tato horní místnost je zároveň mateřským lůnem, z něhož se zrodí církev, a z něj můžeš vyjít jako nový člověk. Medituj nad hymnem, který složil Rabanus Maurus před 1200 lety a nech do sebe hluboko proniknout tyto obrazy. Možná potom ucítíš, jak v tobě zase začíná vyvěrat pramen Ducha Svatého a jak se v Tobě znovu zažíhá žár jeho lásky.
Anselm Grün – Tajemství velikonoční radosti
 
Kdo je Duch Svatý?
Mnozí lidé se domnívají, že Duch je pouhé působení – nehmatatelné, přítomné kolem nás, možná působící hezké pocity, ale nějakým způsobem jen zdánlivé. V minulosti jsme ho v angličtině nazývali Holy Ghost, což podporuje představu, že není skutečně osobou, ale spíše přízrakem; navíc jsme v souvislosti s Holy Ghost často používali zájmeno „to“. Proto jsme si jen stěží dokázali Ducha Svatého představit jako osobu.
Postava Otce je nám jasnější – malíři ho zobrazují v lidské podobě a obecně míváme s otci nějakou zkušenost. Proto je pro nás jednoduché o Otci uvažovat jako o osobě. Ježíš, Bůh Syn, je také osobou: v evangeliích o něm čteme, jak žil mezi obyčejnými lidmi a většinou dělal běžné věci jako my. Jsme obklopeni jeho obrazy – v každém katolickém kostele vidíme Ježíše na kříži. Pro většinu z nás tak není těžké přijmout, že Bůh Otec a Syn jsou osoby. Ale Duch? Je obtížné vidět ho jako osobu právě proto, že si ho těžko můžeme představit v lidské podobě.
 
Symboly Ducha
V Bibli je Duch Svatý popisován jako vítr, oheň, oblak, voda, olej, dech, světlo. Při Ježíšově křtu na něj sestoupil v podobě holubice, což bývá často znázorňováno i v náboženském umění:
„Když se všechen lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe, Duch Svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice“ (Lk 3,21–22).
I kdyby nám žádný z výše uvedených biblických symbolů nepomohl vnímat Ducha jako osobu, je důležité podívat se alespoň stručně na to, co nám každý z atributů o Duchu svatém zjevuje.
 
Holubice
Holubice, symbol pokoje a lásky, je něžná a může letět kamkoli chce – to je dobrý obraz Ducha Svatého. Po potopě posílá Noe nad vody holubici, „aby viděl, zda voda z povrchu země opadla“ (Gn 8,8). Může nám to připomenout počátek příběhu o stvoření v Gn 1,2: „…a Boží duch se vznášel nad vodami.“
 
Vítr
Vítr může být silný a ničivý, anebo jemný, tichý, příjemný, osvěžující – téměř nepozorovatelný. To nám ukazuje, že Duch k nám přichází mnoha různými způsoby, třeba jako mocný vichr nebo jemný vánek:
„Vítr vane, kam chce; slyšíš, jak hučí, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha“ (Jan 3,8).
 
Oheň
Oheň představuje žár, energii a sílu, anebo očišťování a ničení. Oheň Ducha nás očistí a naplní silou. Tak, jak to řekl Jan Křtitel o Kristu:
„Já vás sice křtím vodou, abyste se obrátili. Ale ten, který má přijít po mně, je mocnější než já; jemu nejsem hoden ani opánky přinést. On vás bude křtít Duchem Svatým a ohněm“ (Mt 3,11).
Oheň je znamením Boží přítomnosti – vzpomeňte si na Mojžíše u hořícího keře, na ohnivý sloup, Eliáše na hoře Karmel a na oheň z nebe. Autor listu Židům nám připomíná: „Náš Bůh je oheň stravující“ (Žid 12,29).
 
Oblak
Oblaka jsou tajemná a stále v pohybu – mohou obzor zakrýt a znenadání zase ukázat. Mohou být jasná a průsvitná, ale mohou také zastiňovat a clonit. Jak to vysvětluje Katechismus katolické církve v článku 697: „Oblak – někdy temný, jindy zářivý – zjevuje živého Boha a Spasitele, zahaluje přesažnost jeho slávy.“ To platilo o Mojžíšovi na hoře Sinaj (Ex 24,15–18), u stanu setkávání (Ex 33,9–10), během putování pouští (Ex 40,36–38) i při posvěcení chrámu (1 Král 8,10–12). Duch sestoupil na Marii a moc Nejvyššího ji zastínila (Lk 1,35), při proměnění zahalil oblak Ježíše a učedníky (Lk 9,34–35), při jeho nanebevstoupení (Sk 1,9) zahaluje oblak Ježíše do té doby, kdy opět přijde v oblaku s velikou mocí a slávou (Lk 21,27).
 
Voda
Voda osvěžuje, očišťuje a oživuje – místo bez vody nazýváme poušť. Voda je nezbytná pro veškerý život a Duch je vodou pro náš život duchovní:
„‘Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije, ten, kdo ve mě věří. Jak říká Písmo, potečou proudy vod z jeho nitra.’To řekl o Duchu, jehož měli dostat ti, kdo v něho uvěřili“ (Jan 7,37–39).
 
Olej
Olej slouží k vaření, ke svícení i k ošetření unaveného těla. V Písmu je olej používán k pomazání, k zasvěcení pro službu Bohu (to nám připomíná svátosti), k uzdravení a jako pečeť. Když Samuel přichází do Jesseova domu pomazat Davida na budoucího krále Izraele, říká Bůh: „Nuže, pomaž ho! To je on“ (1 Sam 16,12). Sám Ježíš prohlašuje: „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal…“ (Lk 4,18). A Pavel nám připomíná, že „se nám dostalo potvrzení od slíbeného Ducha Svatého… a Duch je zárukou, že nám jednou připadne dědictví“ (Ef 1,13–14).
 
Dech
Dýcháme-li, žijeme – dech je nezbytný pro náš přirozený život: „Tehdy Hospodin Bůh… vdechl do jeho chřípí dech života; tak se stal člověk živou bytostí“ (Gn 2,7). Právě tak je Duch Svatý nezbytný pro náš život duchovní: „… (Ježíš) na ně dechl a řekl jim: ‘Přijměte Ducha Svatého!’“ (Jan 20,22)
 
Světlo
Abychom viděli přirozeně i duchovně, potřebujeme světlo. Bůh sám sebe popisuje jako světlo: „… a tma v něm vůbec není“ (1 Jan 1,5). Bůh nás povolal „… ze tmy ke svému podivuhodnému světlu“ (1 Petr 2,9) a žalmista říká: „Hospodin je mé světlo…“ (Žl 27,1). Víme, že toto světlo k nám přichází skrze přítomnost Božího Ducha v nás, a proto nás Ježíš povzbuzuje: „Ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích“ (Mt 5,16). Duch svatý vlévá Boží světlo do našich srdcí a myslí.
Každý z těchto symbolů nám sděluje něco podstatného o Duchu Svatém a ukazuje nám způsoby, jakými chce působit v našich životech.
 
Osoba Ducha Svatého
Pro nás je však velmi důležité vědět, že Duch Svatý je božská osoba, stejně jako jsou božskými osobami Ježíš a Otec, a je proto hoden naší lásky, chvály a uctívání; je někým, komu můžeme věřit a složit v něj svou důvěru. Mylná je představa, že by Duch byl jen jakýmsi vzdáleným zdrojem síly, který my, slabí lidé, musíme připojit a zapnout. On je totiž osobou s nekonečnou moudrostí, svatostí a něžností. On je tím, koho máme pozvat, aby byl aktivně činný v našich životech, aby působil v nás a skrze nás. Řecké slovo paraklétos, jak je často Duch nazýván, znamená „ten, kdo je nám po boku, aby nám pomáhal“. Ti, kteří ho poznali jako osobu, mohou svědčit o požehnání, jež Duch při svém příchodu přinesl do jejich života. Nepřišel jako nějaký hřejivý pocit, ale jako všudypřítomný, milující přítel a pomocník, rádce a obhájce, podle Ježíšova zaslíbení: „A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy“ (Jan 14,16).
Svatý Pavel nám k tomu píše v 1 Kor 3,16: „Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch?“
Tento vztah k Duchu Svatému vyjadřuje církev v Katechismu, v článku 221: „Když pak v plnosti časů posílá svého jednorozeného Syna a Ducha lásky, zjevuje Bůh své nejhlubší tajemství; věčné sdílení lásky je on sám: Otec, Syn a Duch Svatý, a určil nás k tomu, abychom se na něm podíleli.“
Pokaždé, když recitujeme Vyznání víry, připomínáme si, že Duch „z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován“. Víme také, že Ducha Svatého nepřijímáme pouze při křtu a biřmování, ale že je rozléván neustále, že vychází od Boha, který nám ho stále dává, aby nás uschopnil pro křesťanský život:
„Bůh nás přece nepovolal k nečistotě, ale k posvěcení! Proto, když tím (příkazem) někdo pohrdá, nepohrdá člověkem, ale Bohem, který vám dává svého Svatého Ducha“ (1 Sol 4,8).
Když začneme vnímat Ducha Svatého jako osobu toužící po vztahu s námi, budeme schopni změnit i svůj přístup k němu, a tak může začít proces proměny našeho života.
Charles Whitehead – V síle Ducha 
 
Prameny, odkazy
Francis J. Moloney – Evangelium podle Jana – Sacra pagina; Misál na každý den liturgického roku; Petr Karas – Boží slovo na každý den; Angelo Scarano – www.pastorace.cz; Hroznata František Janoušek – www.biblickedilo.cz.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.