Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

5. neděle v mezidobí – cyklus A

Ilustrace
Zveřejněno: 5.2.2017
Autor: Roman Kubín
Přečtení: 409
Zpět do rubriky

5. neděle v mezidobí – cyklus A 

Ježíš řekl svým učedníkům: 13 „Vy jste sůl země; jestliže však sůl ztratí chuť, čím bude osolena? K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. 14Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město položené na hoře. 15 A když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu, ale na podstavec, takže svítí všem v domě. 16Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích.“ (Mt 5,13-16)

 

Zrození ke světlu

Ruský básník Alexander Solženicyn popsal jednou scénu, kterou pozoroval ve velkém parku ve Spojených státech: asi třicet mladistvých vyběhlo při východu slunce na louku, rozestoupili se a nastavili tváře slunci. Potom se začali ohýbat, dělat dřepy, uklánět se, vztahovat paže, zvedat je, kleče otáčeli tělo na druhou stranu… Zdálky bylo možno se domnívat, že se modlí. V dnešní době se nikdo nediví tomu, že člověk den ze dne trpělivě a pozorně slouží svému tělu. Byli bychom však dotčeni, kdyby tak sloužil svému duchu. – Ne, tohle není modlitba. To je ranní tělocvik.

Zbožňovatelé slunce. Ctitelé světla. Péče o těla! Solženicyn se diví. A přece to, co označuje za negativní, říká něco podstatného: My lidé jsme narozeni ke světlu, tíhneme k slunci. Někteří to vědí a žijí podle toho. Jiní se lopotí se svým tělem, aniž přivádějí duši ke světlu. Nepochopili ještě, že nakonec záleží na zcela jiném světle; na světle srdce.

Nemůžeme tedy říci: Potřebuji teplo, potřebuji slunce, potřebuji světlo, ale potom se bát rozžehnout zápalku – nebo říci něco milého svému bližnímu. Láska, pravá láska působí jako sluneční světlo: hřeje, těší, oživuje, vlévá naději…

Adalbert Ludwig Balling – Každý den je malým světlem

 

Výklad biblického čtení a úvod do meditace 5. neděle v mezidobí – cyklus A z předchozích let najdete zde a zde.