Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

Boží hod svatodušní – cyklus A

Boží hod svatodušní – cyklus A
Sk 2,1-11; 1Kor 12,3b-7.12-13; Jan 20,19-23
 
19Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ 20Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. 21Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jak Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ 22Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha Svatého. 23Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ (Jan 20,19-23)
 
Srovnání: Lk 24,36-43; Jan 17,18; Sk 1,8; Mt 16,19; Mt 21,31; 18,18
 
Úvod k meditaci
Setkání vzkříšeného Ježíše s apoštoly je předzvěstí Letnic: Pán zve své přátele k přijetí Ducha Svatého, který je dárcem pokoje a odpuštění. Stejné pozvání dává Ježíš i nám: Přijměte Ducha Svatého.
 
Výklad biblického textu
Kontext: I v hodině ukřižování i při vzkříšení podle výkladu biblisty Francise J. Moloneye (místo překladu skonal překládá vydal svého Ducha) a jiných Ježíš vylévá Ducha Svatého na obec svých následovníků, aby mohli být jeho svědky ve světě (Jan 19,30 a 20,22). Učedníci byli s Ježíšem již od začátku (Jan 15,27). Ale přesto nikdy zcela neuvěřili a nevydali se tomu, kterého Otec poslal – i v kontextu s připomínkou strachu, uzavření se, vyslovením nedůvěry u apoštola Tomáše. Avšak bez ohledu na to, jak v minulosti selhali, Boží láska, kterou je Ježíš sám, nikdy neselhala. Ježíš přesto přichází a vyzbrojuje je svou mocí – Duchem Svatým – aby jeho následovníci předávali odpuštění, pokoj a radost, jichž se jim dostalo toho večera prvního dne v týdnu Ježíšova vzkříšení (verš 19), dalším pokolením ustrašených Ježíšových učedníků. Dar Ducha-Přímluvce bude zpřítomňovat nepřítomného Ježíše v životě a bohoslužbě křesťanské obce. Tak se dál a dál sdílí zkušenost vzkříšeného Pána, aby svět poznal a uvěřil, že Ježíš je poslaný od Otce (Jan 17,21-23). Poslání učedníků tak zpřítomňuje svatost pro oči nepřítomného Ježíše (Jan 17,17-19).
19 Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci: Skutečnost, že žádný z učedníků není uveden jménem, ani není udán jejich počet, můžeme chápat tuto skutečnost tak, že se jednalo o učedníky obecně, nikoli jen jedenáct apoštolů, jak to chápou někteří biblisté.
Ze strachu před židy měli dveře zavřeny: Smyslem zprávy o prázdných pruzích plátna i příchodu Ježíše do místnosti, která byla uzavřená, je Ježíšovo vítězství nad omezeností lidských možností.
Stanul mezi nimi: sloveso stát je typické pro vítězný postoj Vzkříšeného: neleží v hrobě, ale stojí; příbuzné sloveso se používá pro označení zmrtvýchvstání.
a řekl: Pokoj vám!: Slova Pokoj vám označují skutečný dar pokoje, ne pouhé přání (pokoj ať je s vámi). Kristus přináší pokoj tam, kde je nepokoj (strach a úzkost).
21 Znovu jim řekl: Pokoj vám! Jak Otec poslal mne, tak i já posílám vás.: Ježíš předává úkol, který dostal od Otce, svým učedníkům: předat dobrou zprávu o záchraně člověka – spasení – do celého světa. I já mám podobné poslání.
22 Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: Přijměte Ducha Svatého : Mnozí biblisté-překladatelé připomínají paralelní užití, které má podobu vdechl do (enefysésen) a spatřuje v daru Ducha počátek nového stvoření: i při stvoření prvního člověka, Adama, byl vdechnut duch života.
 
K tématu
Dnes slavíme narozeniny církve, protože k události, o níž jsme četli v prvním čtení ze Skutků apoštolů, seslání Ducha Svatého na den Letnic, se církev hlásí jako k okamžiku svého zrození. Apoštolové a učedníci a učednice, ti, kteří Ježíše znali, kteří v něho uvěřili, následovali ho, jsou naplněni jeho Duchem – tím jsou jeho. V Písmu se říká: „kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho.“ A to je tedy základní charakteristika církve – je to společenství těch, kteří jsou prostoupeni Kristovým Duchem.
Z příběhu, který jsme slyšeli, je patrné, že prvním darem Ducha je dar srozumitelnosti, dar porozumění. Přišli lidé z různých kmenů, národů a jazyků, z různých kultur, různého typu myšlení – a náhle všichni rozumějí tomu, když jim apoštolové zvěstují Krista. Tento dar Ducha je dán církvi jako poslání, je to dar a zároveň úkol: Církev má být místem, kde nevýslovné tajemství, kterému říkáme Bůh, tajemství, které přesahuje všechny naše pojmy a naše představy, tajemství, o němž věříme, že sebe samo vyslovilo v Ježíši Kristu, se má stát srozumitelným pro všechny národy, pro všechny kultury, pro všechny generace. A to není úkol jen těch, kteří zastávají učitelský úřad v církvi, není to poslání jen kazatelů a teologů – to je úkol každého z nás, kdo patříme do rodiny církve. Každý z nás je překladatelem Písma, každý z nás je interpretem křesťanské víry – a to ne jenom svými řečmi, ale především svým životem, tím, co z něj vyzařuje. Pro mnoho lidí kolem nás jsme totiž my to jediné evangelium, ta jediná příležitost ke kontaktu s Kristem, protože do kostela nepřijdou, Písmo si nepřečtou; ví však, že „tenhle Petr a tahle Jitka, to jsou křesťané“. Vyzařuje z nich něco z té svobody a síly Ducha Svatého?
Projevem a plodem Ducha Svatého je tradice. Tradice není věcí minulosti, není to nic do sebe uzavřeného – právě naopak. Tradice je neustále živé předávání, neustále nové tlumočení zvěsti tak, aby byla srozumitelná. Kdybychom chtěli jen mechanicky a doslovně opakovat věčné pravdy a vůbec se nestarali o to, jestli tomu lidé rozumějí, jestli to chápou, tak se protivíme Duchu Svatému. Ale uvědomme si, kdo chce překládat, musí velmi dobře znát oba jazyky – ten, z něhož překládá, i ten, do kterého tlumočí. Je třeba se stále učit řeč Boží, poznávat Krista, který je vrcholným Božím Slovem, a zároveň mít na paměti, že Bůh mluví také skrze znamení doby – události dějin, včetně těch, které se dějí v naší době. Také však musíme znát řeč lidí okolo nás – rozumět jim, znát jejich potřeby, touhy jejich srdce, otázky, které si kladou, a problémy, které je sužují. Nesmí to pro nás být cizí, vzdálená, nesrozumitelná řeč. A ta překladatelská, hermeneutická – interpretační úloha církve spočívá v tom hledat a budovat most mezi tím, co je v hlubinách lidského srdce a mezi slovem Božím.
Církev má být však také místem, kde si lidé rozumějí navzájem, a má napomáhat tomu, aby si celá lidská rodina, lidstvo jako celek více navzájem rozumělo. Letniční událost, o níž jsme četli, je v Novém zákoně koncipována jako protiklad jiného biblického vyprávění, mýtu o věži Babylonské. Tomu místu z knihy Genesis můžeme rozumět jako vyprávění o tom, že lidé jednou chtěli vybudovat civilizaci, která by byla bez Boha a proti Bohu; vysoká věž, namířená až do nebe, jako by chtěla smést Boha z jeho trůnu. A za tento pyšný úmysl spáchat atentát na Boha – jde tu vlastně jen o sociální variantu vyprávění o pokusu zmocnit se ovoce stromu poznání – byli lidé zraněni v té nesmírně intimní oblasti lidského života, kterou je řeč, schopnost si navzájem rozumět, domluvit se. Došlo tam ke zmatení jazyků. A tato babylonská rána jde lidstvem po všechny generace až podnes – lidé si nerozumějí, jsou tu hradby mezi národy a rasami... Kolik je ve světě nedorozumění, nenávisti a násilí! Ten starý hluboký mýtus nabízí látku k meditaci o jejich duchovních zdrojích; tvoří jakýsi triptych pradějin viny spolu s vyprávěním o Adamovi a Evě a Abelu a Kainovi.
A co nám říká umístění příběhu o narození církve v den Letnic jako anti-typu tohoto vyprávění? Nic menšího, než že církev má být Anti-Babylonem. Má být svátostí porozumění, symbolem a zároveň účinným nástrojem jednoty, k níž je lidstvo povoláno.
A ještě je tu, ve vyprávění o Letnicích apoštolů, jeden detail, na který bych vás chtěl upozornit. Četli jsme o tom, že ti, kteří vyslechli působivé kázání apoštola Petra, byli udiveni, ale někteří říkali vždyť ti lidé se opili mladým vínem. Patrně je v působení Ducha něco, co připomíná působení vína. My Češi tomu moc nerozumíme, protože tady se pije pivo, po kterém lidé často ztěžknou na těle i na duchu, ale možná tady otec Zdeněk, který pochází z Moravy, by nám mohl k tomu něco říci; Moravané jistě lépe rozumějí biblickému výroku, že Bůh stvořil víno, které obveseluje srdce člověka. Pokud člověk používá víno správně – pokud tento dar nezneužívá, pak člověka uvádí do stavu povznesené mysli – prohlubuje dar komunikace, humoru, uvolnění, vede k tanci a zpěvu, zkrátka dává mu jiskru, to, čemu Francouzi říkají esprit – duch. A něco takového je působení Ducha.
A teď si položme otázku: Kolikrát si od oněch Letnic lidé naposledy mohli církev splést se společností rozjařenou mladým vínem? Jestlipak nejsme až příliš pochmurně střízliví, upjatí, vyprahlí a sucharští, suchopární, škarohlídští, smutní a těžcí – zkrátka bez jiskry Ducha?
Možná – při vší ekumenické zdvořilosti – k této image křesťanství víc přispěla reformační tradice, zejména puritáni; my katolíci díky tomu, že máme svátost smíření, zpověď, jsme si zachovali víc humoru a nejsme tak neurotizováni hříchem. Vzpomínám na svatého Filipa Neriho, který říkal svým žákům: „Milý brachu, nějak ztrácíš humor, potřeboval by ses vyzpovídat a zažít nějaké pořádné exercicie.“ Ale přesto: Kdy se i naše církev naposledy podobala společnosti rozjařené mladým vínem? Možná v době, kdy vystoupil svatý František se svou vnitřní svobodou a humorem... I naše církev oblékla své kněze do černého, takže když se někde sejdou ve velkém hlasatelé radostné zvěsti, působí to jako slet zaměstnanců pohřební služby. A jak může uvádět do tajemství radostné zvěsti někdo, kdo se permanentně tváří na své bližní tak, jako by právě posnídal dvě studené krysy?
Tedy: opatrujme v našem prostředí opojnou sílu Ducha. Odpusťte ještě poznámku dlouholetého pracovníka protialkoholní stanice: člověk, který dar vína zneužívá, nakonec ztratí právě onu přitažlivou jiskru, obtěžuje, stává se trapným a je odsouzen k abstinenci nebo k zdegenerování. Člověk má jemně a rozvážně zacházet se všemi dary, včetně svobody, která je patrně spolu s moudrostí tím největším darem Ducha. Kolik okolo sebe vidíme zneužívání svobody, kterou si lidé pletou se svévolí, a kolikrát se při tom přistihneme i my sami! Přitom bychom měli učit sebe i druhé té skutečné svobodě, která nakonec záleží ve svobodě od sebe sama. Když je člověk osvobozen nejen od fixace na věci, ale i od toho, aby bral příliš vážně sebe sama, tak teprve z něj svítí ta radostná jiskra Ducha a může přeskočit i na druhé.
Prosme, a nejen o Letnicích, o onu vnitřní svobodu a radost, která i do vyprahlých a šedivých krajin světa i do zatuchlých koutů církve přináší paprsek Ducha Svatého. Je ho převelmi zapotřebí. Amen.
Tomáš Halík – Oslovit Zachea
 
 
Svatý Duchu, sestup k nám,
dej své světlo temnotám,
v jasu lásky nech nás žít.
 
Štědrý otče ubohých,
dárce darů přemnohých,
přijď nám srdce potěšit.
 
Těšiteli, buď náš host,
žij nám v srdci pro radost,
pro klid, kterým oplýváš.
 
Po práci nech oddychnout,
osvěž naši zprahlou pouť,
setři slzy z našich řas.
 
Daruj šťastný plamen svůj
věrným srdcím, pamatuj
na nás, k nimž ses naklonil.
 
Bez tebe jsme na zemi
ubozí a ztracení
kořist pro tmu, pro omyl.
 
Smyj z nás hříchy, stopy vin,
dej svou svěžest žíznivým,
vyhoj z bolestí a ran.
 
Zchladlým srdcím oheň dej,
z lhostejnosti pomáhej,
odveď ze scestí a chraň.
 
Veď nás k ctnostem, nauč nás
dobrem naplňovat čas,
svými dary pomoz všem.
 
Uč nás, jak si zasloužit
šťastnou smrt. A dej nám žít
věčnou radost před Bohem.
 
 
Co je to křesťanská spiritualita?
Pojem spiritualita, který je v posledních třiceti letech velmi oblíbený, ale někdy také velmi všeobecně používaný, je odvozen od slova „spiritus = duch“. Spiritualita tedy znamená život z ducha.
Pro nás křesťany je to Duch Svatý. Duch Svatý je zároveň duchem Ježíše Krista. Spiritualita pro mě tedy znamená jednak život z pramene Ducha Svatého a jednak prostoupení duchem Ježíše Krista. Křesťanská spiritualita se podle ducha Ježíše Krista orientuje. Vztahuje se k Ježíšovým slovům a činům, k jeho učení a k jeho vykupitelskému a vysvobozujícímu jednání. Je cestou, jak se stále více nechávat formovat a proměňovat Ježíšovým duchem, abychom tento svět utvářeli podle Ježíšova smýšlení.
Spiritualita existuje ve všech náboženstvích. Je tedy spiritualita buddhistická, hinduistická, islámská. Spiritualita všech náboženství zná podobné formy jako modlitba, meditace (neboli rozjímání), askeze a rituály. Každé náboženství však tyto formy utváří svým vlastním způsobem. V této knize se omezím pouze na spiritualitu křesťanskou. Vím ale, že křesťané spiritualitu nevynalezli. Všichni lidé mají zjevně stejnou touhu po vyjádření svého vztahu k Bohu. Spiritualita tedy náboženství spojuje, aniž by je směšovala.
Můžeme o svých spiritualitách diskutovat a přitom poznávat, jak spiritualita lidi proměňuje a uschopňuje k tomu, aby utvářeli tento svět podle ducha Božího.
Mnoho lidí už se snažilo spiritualitu definovat. Karl Rahner ji vnímá jako „život z Ducha“. To je asi ta nejjednodušší a nejjasnější definice. Spiritualita znamená, že žiji z pramene Ducha Svatého. Nicméně abych z tohoto zdroje žil, potřebuji cesty, po kterých se k němu dostanu. Jsou to rozjímání a modlitba, ticho a slavení bohoslužeb. Všechny tyto formy mě mají přivést k prameni Ducha Svatého, který ve mně proudí, ale z kterého velmi často nečerpám.
Co však znamená žít z Ducha Svatého konkrétně? Jestliže někdo žije z pramene Ducha Svatého, pozná se to podle toho, co z něj vyzařuje.
Jestliže někdo žije z pramene nespokojenosti a hořkosti, působí negativně. Když využívá pouze své vlastní síly, začne pro něj být jeho práce velmi namáhavá. Takový člověk působí často agresivně. Mnoho lidí je dnes vyčerpáno, protože čerpají z kalných pramenů, z pramene perfekcionismu, z pramene „musím se osvědčit“ nebo z pramene ctižádosti. Spiritualita znamená žít z pramene Ducha Svatého. Duch Svatý je pro nás křesťany zároveň duchem Ježíše. Jestliže žijeme z tohoto zdroje, proudí v nás život, neseme ovoce. Nestavíme do středu sami sebe, ale jsme otevřeni pro něco většího, pro ducha Ježíše Krista. Kdo čerpá z pramene Ducha Svatého, ten se tak rychle nevyčerpá. Tento zdroj je totiž nevyčerpatelný, protože je Boží.
Otázkou je, jak přijít s pramenem Ducha Svatého do kontaktu a jak z něj čerpat v našem každodenním životě. Křesťanská spiritualita nám nabízí různé cesty. Krátce popíšu ty nejdůležitější, které nás vedou k prameni Ducha Svatého v nás.
 
Modlitba
Důležitou cestou k vnitřnímu prameni je modlitba. Předně je to modlitba osobní. S modlitbou má dnes mnoho lidí potíže. Nevědí, co mají Bohu říkat. Chápou modlitbu především jako rozhovor s Bohem. Pro mě ale modlitba není jenom rozhovor, nýbrž setkání s Bohem.
Toto setkání s Bohem mě proměňuje. Uskutečňuje se ve čtyřech krocích:
1.      Setkávám se sám se sebou. Ptám se sám sebe: Kdo jsem já, který teď předstupuji před Boha? Cítím, že si před Bohem nesmím na nic hrát, ale že se s ním mám setkat takový, jaký jsem.
2.      Setkávám se s Bohem. Ptám se sám sebe: Kdo je ten Bůh, ke kterému se teď modlím? Mám sice mnoho představ o Bohu, ale on je mimo jakékoli představy. Někdo má pocit, že když se modlí, sedí před prázdnou zdí. Já si však uvědomuji, že sedím před Bohem, kterého nemohu pochopit, před Stvořitelem světa, Otcem Ježíše Krista, tím, který mě stvořil a zformoval.
3.      Mluvím k Bohu. Nemusím přitom říkat zbožná slova. V modlitbě vyjádřím před Bohem všechno, co mi leží na srdci. Není potřeba, aby to bylo uspořádané. Mohu to říct potichu nebo také nahlas. Dobré cvičení je mluvit s Bohem půl hodiny nahlas a říct mu všechno, o čem přemýšlím. Tím, jak slyším vlastní slova, cítím, zda jsou pravdivá či nikoli, zda jen něco povídám, nebo zda vyslovuji svůj vlastní názor.
Nemusím ale svoje nejniternější myšlenky bezpodmínečně vyjádřit. Někdy stačí, když svoje myšlenky a pocity Bohu předložím mlčky, s důvěrou, že mi dá odpověď, ať už v tichých impulsech mého srdce nebo ve vnitřním míru, který modlitbou vznikne. I tiché předkládání sebe samého Bohu je modlitba.
Rozhodující je dialogický charakter modlitby. Vždycky se modlím k Bohu jako k osobě. Bůh stojí naproti mně. Spoléhám se na to, že mě slyší a vyslyší. Při setkání s osobou Boha zjišťuji, že duch Boží proniká do mého trápení, do mých ran, do mého zoufalství, do mého strachu a deprese.
4.      Mlčím před Bohem. Nechávám ho, aby na mě láskyplně hleděl, a nic nemusím říkat. Modlitba mě vede do vnitřního prostoru ticha, ve kterém už ve mně Bůh přebývá. Tam, kde ve mně přebývá Bůh, všechny starosti a strachy mizí. Tam mohu skrze Boha dojít klidu a tam je také pramen Ducha Svatého, pramen Boží lásky, která ve mně proudí a naplňuje mě pokojem a radostí.
 
Existuje modlitba, ve které Bohu předkládám sám sebe, a existuje také prosebná modlitba. Prosím Boha, abych žil dobrý život, abych rozpoznal, co je pro mě dobré. Modlím se za ostatní lidi, za nemocného přítele, za syna nebo dceru, kteří momentálně sešli z cesty. Modlím se k Bohu, aby svou cestu znovu našli a aby se nemocný přítel uzdravil. Nechci ale Boha svou modlitbou nijak zavazovat. Na konci každé modlitby říkám: „Buď vůle tvá!“ Modlitba je zápas s Bohem. Mohu mu říct všechna svá přání a prosit ho, aby je splnil. Zároveň ale spoléhám na to, že on ví, co je pro mě a pro toho člověka nejlepší. Často je ale velkou výzvou dál doufat, že mě Bůh vyslyší, stane-li se opak toho, oč jsem prosil.
Existuje také modlitba s předem danými slovy, například žalmy, které se my mniši denně modlíme. Žalmy jsou básně, které vyjadřují náš život v archetypálních obrazech. V žalmech přinášíme před Boha svoje trápení, svoji bezmoc, svůj hněv, svoji touhu, ale také utrpení celého světa. Žalmy nám často znějí cize. Bůh je tam žádán, aby zničil nepřátele. Tyto nepřátele nikdy nesmíme brát doslova. Jsou to nepřátelé mé duše a nepřátelé, kteří nenechají člověka, za kterého prosím, žít, kteří ho utiskují a omezují. Žalmy se tak stávají emocionální modlitbou, která zároveň naše emoce proměňuje. Žalmy – jak říká svatý Augustin – chtějí stále více rozněcovat naši touhu po Bohu. Žalmy se modlíme vždy společně s Ježíšem Kristem, který se je sám denně modlil. Když se modlíme žalmy, pronikáme do smýšlení Krista, který uprostřed svého působení stále toužil přicházet k Otci.
Modlitbou, kterou se křesťané naučili v Ježíšově škole a která se od té doby stala jejich každodenní modlitbou, je Otčenáš. V něm jde v prvé řadě o to, aby se Boží jméno posvětilo a přišlo Boží království. Ať lze v mém životě a v životě mých bližních Boha poznat. Ať se tento svět Božím královstvím promění. Teprve potom prosíme za osobní záležitosti: aby nám Bůh dal chléb náš vezdejší, který potřebujeme k životu. Žádáme o odpuštění našich vin a vyjadřujeme Bohu ochotu odpustit našim viníkům. Modlitba Otčenáš má tedy důsledky pro náš každodenní život. Nemůžeme se modlit, aniž bychom byli ochotni si navzájem odpouštět. Otčenáš tak přináší nový rozměr do našich vzájemných vztahů – rozměr odpuštění a usmíření. Modlitba má vždy také etické důsledky. Chce se projevovat v soužití s ostatními lidmi.
 
Ježíšova modlitba
Cílem modlitby je, aby mě prostoupil duch Boží. Metoda spočívá v tom, že upřu pozornost na svůj dech a dech spojím se slovem. Křesťanští mniši spojovali dech vždycky se slovy z Bible, aby tak do sebe nechali stále hlouběji pronikat ducha Božího, který k nám skrze tato slova promlouvá. Jako nejrozšířenější forma se prosadila tzv. Ježíšova modlitba nebo modlitba srdce. Nádech spojuji se slovy „Pane Ježíši Kriste“ a výdech se „Synu Boží, smiluj se nade mnou!“
Tato slova – jak říkají mniši – jsou shrnutím celého evangelia, víry ve vtělení Boha v Ježíši Kristu a ve vykoupení. Těmito slovy má proniknout duch Ježíšův do našich myšlenek a pocitů a více a více je proměňovat. Tím, že do sebe necháme proudit Ježíšovo milosrdenství, staneme se milosrdnějšími sami k sobě i k myšlenkám a pocitům, které se v nás během rozjímání stále vynořují.
Existují dva způsoby, jak takovou modlitbu aplikovat. Při prvním vyslovuji tato slova vědomě do svého rozhořčení, do své nespokojenosti, do svých zranění. Tím, že na dvacet minut vložím Ježíšovu modlitbu do svých emocí, se tyto emoce změní. Rozprostře se ve mně duch milosrdenství a mírnosti. Cítím se jinak. Zranění už nade mnou nemá moc, už tolik nebolí. Rozhořčení vyprchá a nespokojenost se změní ve vnitřní pokoj. V každém případě je to léčebná metoda, která mi pomáhá.
Druhý způsob spočívá v tom, že myšlenky a pocity nezohledňuji. Když tiše medituji, myšlenky se stejně vynoří. Představím si, že jsou to vlny, které hučí a pění jenom na hladině. Čím hlouběji se však nořím do modlitby, tím je moje nitro klidnější. Nebo si představím, že myšlenky jsou jako mraky, které táhnou obzorem. Já tam ale sedím jako hora, která spočívá sama v sobě a nestará se o mraky a bouře. Tímto způsobem mě slovo – spojeno s dechem – vede do vnitřního prostoru ticha, ke kterému myšlenky a pocity nemají přístup, ve kterém mě nikdo nemůže zranit, ve kterém nade mnou nikdo a nic nemá žádnou moc, ani člověk, ani starosti, ani strach nebo pocity viny. Tento vnitřní prostor však není prázdný, nýbrž je to prostor, který je naplněn láskou a milosrdenstvím Ježíše, jeho duchem. Láska je přitom víc než jen pocit. Láska je kvalita bytí.
Modlitba Ježíšova mě vede k základu mé duše, do kterého nám byla Boží láska vylita skrze Ducha Svatého, jak píše apoštol Pavel v listu Římanům (srov. Řím 5,5). Tam, kde je Ježíšův duch, tam je svoboda. Tam, kde je ve mně Kristus, se dotýkám svého pravého já, nefalšované, původní a nepoškozené představy, kterou si o mně Bůh udělal. Tady se uskutečňuje to, co píše apoštol Pavel ve druhém listu Korinťanům: „Ten Pán je však duch; a kde je duch Páně, tam je svoboda. My všichni s nezakrytou tváří odrážíme jako v zrcadle velebnost Páně, a tak se přetvořujeme stále víc a víc k zářivé podobě, jakou má on. Působí to duch Páně“ (2 Kor 3,17-18). Tím, že do sebe skrze Ježíšovu modlitbu nechávám proudit Ježíšova ducha, přicházím do kontaktu s původním leskem, který ze mě od začátku vyzařuje Boží obraz, jenž byl ale zastřen starostmi, obavami, pocity viny a rozhořčením.
Tato cesta do vnitřního prostoru ticha není žádný útěk od všedních dnů, spíš v nich moje jednání proměňuje. Protože když jsem v kontaktu s prostorem ticha i uprostřed konfliktů a bojů, starostí a rozepří, v práci a neklidu všedního dne, všechno se relativizuje. Vím, že se zabývám prací, lidmi, konflikty, ale nežiji pro ně. Je ve mně prostor, ke kterému nic vnějšího nemá přístup. To mi v mém jednání dává svobodu a vnitřní volnost.
 
Rituály
Jiná cesta, po které nás spiritualita vede k vnitřnímu zdroji, spočívá v rituálech. Rozlišujeme rituály osobní a církevní. Rituály vytvářejí posvátný čas a posvátné místo. Když si ráno dopřeji nějaký rituál, třeba krátkou modlitbu, gesto nebo rozjímání, je pro mě čas tohoto rituálu časem posvátným...

 

Prameny, odkazy
Francis J. Moloney – Evangelium podle Jana – Sacra pagina; Průvodce životem – Jan (Luxpress);  Petr Karas – Boží slovo na každý den; Misál na každý den liturgického roku; Angelo Scarano – www.pastorace.cz.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.