Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

13. neděle v mezidobí - cyklus A

2 Kral 4,8-11.14-16a; Řím 6,3-4.8-11; Mt 10,37-42
 
Ježíš řekl svým apoštolům: 37„Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden. 38A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. 39Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho. 40Kdo přijímá vás, přijímá mne, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mě poslal. 41Kdo přijme proroka, že je to prorok, dostane odměnu jako prorok; kdo se ujme spravedlivého, že je to spravedlivý, dostane odměnu jako spravedlivý; 42kdo podá třeba jen číši studené vody jednomu z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu.“
(Mt 10,37-42)
 
Srovnání: Lk 14,26-27; Dt 33,9; Mt 19,29; Mt 16,24-25; Lk 17,33; Jan 12,25; Jan 13,20; Mk 9,37; Lk 9,48; 10,16; 1 Král 17,9-24; Mk 9,41
 
Úvod k meditaci
I číše podaná s láskou je v Božích očích velkým skutkem. Kdy naposledy jsem takto nezištně jednal? A kdy před tím? U koho ze svých přátel bych se mohl takovému mistrovství nezištnosti a diskrétnosti naučit? Kterými skutky skutečně pomůžu svým blízkým (nesprávným nebo nesprávně vykonaným dobrým skutkem mohu nepomoci nebo dokonce ublížit)?  
 
Výklad biblického textu
Kontext: Celý text je uvozen již předchozími verši, které nejsou k liturgickému úryvku připojeny: Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi; ale každého, kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi. Nemyslete si, že jsem přišel uvést na zem pokoj, nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel rozdvojit ‚syna s otcem, dceru s matkou a snachu s tchyní: lidé z vlastní rodiny se s člověkem znepřátelí‘.
Poslední část řeči k vyslaným apoštolům se dotýká bolestné skutečnosti rozdělení v rodině kvůli evangeliu. Ne všichni totiž přijmou Krista, a proto se v mezilidských vztazích vyskytne napětí, ba dokonce i nepřátelství (viz předcházející verše 34-36). Samozřejmě je v takových situacích jednodušší couvnout a postavit na vedlejší kolej evangelium, aby se odstranily příčiny napětí. A před tím Kristus varuje.
37 Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden: Celá SZ tradice potvrzuje velkou úctu k vlastní rodině, Ježíš tuto tradici jednoznačně potvrzuje, např. i v Mt 15,3-6. Proto je třeba provokativní Ježíšův výrok (Lukášovo znění je ještě ostřejší) brát v celém tomto kontextu. Provokativní vyjádření opět ukazuje, že Ježíš dává na toto téma velký důraz. I vlastní rodinu můžeme zařadit do nesprávných souvislostí – zbožštit ji – a pak to škodí nám i našim blízkým. Jsou totiž situace, kdy je třeba se rozhodnout pro Boží hodnoty a ty mohou být v rozporu s hodnotami příbuzných. Ježíšův výrok dodává učedníkům sílu, aby ustáli před svou rodinou někdy náročné Boží výzvy.
38 A kdo nebere svůj kříž: Slova o kříži jsou hned druhou Ježíšovu provokací v další větě. Slavný řečník Cicero totiž řekl, že už samotné slovo kříž má být daleko od rtů římských občanů. Přesto Ježíš tu odvahu má a o kříži hovoří. Pomáhá nám tak, abychom přijímali vlastní život v jeho pravdivosti. Vzdát se svého kříže znamená vzdát se možností svého života. Slovy o kříži také Ježíš propojuje svoji oběť na kříži, oběť lásky, s křížem našich osobních starostí a bolestí, které také mohou být neseny v kontextu lásky k Bohu i k lidem kolem nás. Slovo svůj může také naznačovat, že ne všechnu starost světa máme nést. Jsou též věci, které můžeme a máme u sebe nebo ve svém prostředí měnit trpělivě, ale vytrvale k lepšímu (zdravý životní styl, starost o spravedlnost, starost o odstranění chudoby…).
a nenásleduje mě: V těchto slovech se skrývá i ujištění, že neseme-li takto svůj kříž, nejsme sami, následujeme Ježíše a on je s námi.
39 Kdo nalezne svůj život, ztratí ho: Pro židovského člověka je život nejvyšším dobrem. Tento postoj může učit i nás, když se příliš staráme o kariéru, výkonnost v práci a ohodnocení od druhých. I Ježíš přeje zcela jednoznačně našemu životu, svoje poslání spojuje s touhou, abychom žili svůj život naplno: Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti (Jan 10,10). Teprve v souvislosti s tímto ohodnocením lidského života můžeme naslouchat dalšímu hodně odvážnému výroku: Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, za kterým můžeme slyšet užitečné varování, aby člověk ve svém spokojeném životě – živobytí – neztratil smysl pro vyšší hodnoty. Pokud člověk svůj spokojený život postaví na první místo, nakonec hledá pouze sebe a míjí se se smyslem vlastního života. Vrcholem naplnění tohoto Božího slova je mučednictví pro Krista – to bylo přítomné v době napsání evangelia a je přítomné i v současnosti.
kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho: Někdy je třeba ztrácet ze svého spokojeného života, abychom nikdy neztráceli z hodnot, které Ježíš přináší v evangeliu – preferovat lásku a být schopný ve vztahu dát sebe až na druhé místo.
40 Kdo přijímá vás, přijímá mne: Od těchto výroků, vztahujících se ke všem křesťanům bez rozdílu, se evangelista vrací k specifickému poslání misionářů (v. 40-42). V této krátké závěrečné části se pozornost soustřeďuje na přijetí těchto hlasatelů.
 
K tématu
Každé náboženství se ztotožňuje s určitým znamením. Například můžeme říct, že znamením muslimů je půlměsíc. Pro židy je to Davidova hvězda. Kříž je znamením křesťanů.
Mladí ve vězení mi často kreslí kříž, protože vědí, že je to moje znamení. Zdi naší kanceláře v Paříži zdobí spousty křížů. Všechny jsem dostal od mladých nebo starých. Jeden mladý muslim mi dal kříž, abych si ho připev­nil na bundu. Nosím ho dodnes. Kříž je naše znamení. Tak jak máme rozumět tomu, co znamená vzít svůj kříž a následovat Krista?
Síla kříže. Kolikrát vidím křížky viset z uší a zdobit hrudníky! Kříže jako fetiše, kříže jako suvenýry, kříže jako amulety pro štěstí... Pán se tam nahoře musí podivovat, když vidí, že jeho znamení je všude a přitom mu ti nebo ty, kteří ho nosí, nepřikládají žádný náboženský význam. Kdybychom jen věděli, jakou zázračnou moc může mít kříž v životě nás křesťanů!
Nutně musíme znovu objevit jeho význam. Dáš-li si do pokoje kříž-krucifix, dívej se na něj a modli se. Nedělej si z něj dekorativní předmět nebo tradiční výzdobu. Ať se z něj naopak stane kříž, před nímž pokleknete, který budete uctívat a který ponesete. Mnozí světci strávili celé dny a noci v rozjímání před křížem. Uctívali ho a nacházeli v něm objasnění významu utrpení z hlediska křesťana.
Už se skoro nepraktikuje křížová cesta. To je škoda. Křížová cesta sle­duje všechny etapy, které Kristus během cesty na Kalvárii prožil. Za ním šly svaté ženy. Ty nesly strašlivý kříž uvnitř, zvlášť jeho matka. Co je pro matku horšího, než vidět, jak stráže – tehdejší policie – plivou na jejího syna a nepředstavitelně ho mučí?
Božská drzost. S Kristovou výzvou, aby každý nesl svůj kříž, souvisí jistota, že mě podpoří, když břemeno bude příliš těžké, a že já sám se budu snažit pomáhat druhým zvládat jejich úzkost nebo vzdor. Dodejme, že Kristus má docela drzost vyzývat nás k radosti uprostřed utrpení! Tato radost je nesdělitelná. Ale existuje. Ví to jen ten, kdo ji prožívá. To je jediná odpověď, kterou můžeme dát světu odmítajícímu utrpení. Náš způsob života dá zřejmou odpověď na nutkavou otázku: Proč trpět?
Jednou jsem byl ve veřejném bazénu a tam mě zaujala záda jednoho mladého Apollona. Měl na nich vytetovaný obrovský kříž. Kolem kříže byl nápis: On trpěl přede mnou. Samozřejmě jsem se toho mladíka nezeptal, proč je takhle tetovaný. Ale ten nápis naznačoval, že má něco za sebou, že trpěl a že byl asi ve vězení, kde poznal Krista.
 
Kdo podá třeba jen číši studené vody jednomu z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu (Mt 10,42).
Když učiníte něco bez nároku na odměnu ve jménu Božím, on tomu činu požehná. Nejsou malé nebo velké činy. Každý skutek lásky je velkým činem. Říkám vám to, ať jste křesťané, buddhisté, muslimové, nebo dokonce ateisté, na tom nezáleží. Děláme-li něco bez nároku na odměnu, můžeme si připomenout, že ty nejkrásnější skutky, které můžeme na této zemi vykonat, jsou skutky lásky. Naše náboženství je založené na lásce.
Můžeme mluvit o lásce. O lásce můžete říkat, co chcete. Všichni o ní hodně mluví. Láska se pořád opěvuje. Náš svět, naše západní civilizace trpí nedostatkem lásky. Jsme evropskou, převážně křesťanskou civilizací. Nikdy nezapomínejte, že láska je nejdůležitější. Boží láska a láska k druhým lidem. Opravdu dávat zname­ná dávat a nepočítat, že se nám to vrátí. Dáváš, protože druhého miluješ.
Mám rád tuhle krásnou větu z evangelia: Čiň druhým tak, jak chceš, aby oni činili tobě. Víte dobře, že člověk sám sebe rozmazluje. Když pozoruji ty své mladé dravce při jídle, dívám se po tom, kdo si vezme ten nejlepší kus masa. A tomu řeknu: Dej ten nejhezčí kousek někomu jinému a vezmi si ten jeho. Všechny tyhle skutky z lásky posilují přátelství. Bůh ví, že v našem každodenním životě skutky lásky potřebujeme.
V novinách se píše skoro výhradně o zlu a problémech ve světě, přestože se všude odehrávají nádherné skutky lásky.
Evangelium říká: Pokud tě tvé oko svádí ke hříchu, vyrvi je a odhoď pryč. Dalo by se stejně tak říct: Dávejte pozor, na co se díváte v televizi. Před nějakým časem došlo k velmi závažné události: Jeden mladík, poté co zhlédl film Scream, chtěl zabít svou známou. Volal jí, ale nebyla doma. Volal podruhé, ale zrovna neměla čas. Napotřetí se mu podařilo ji sehnat. Šel a zavraždil ji sedmnácti ranami nože. Jestliže tě tvé oko svádí, vyrvi je, znamená, že když se nabízejí filmy plné násilí a sexu, snažte se na ně nedívat.
Jak můžeme v dnešním světě vychovávat děti v míru, radosti a respektu k sexu, když jim budeme pouštět takové věci? Těm nejmladším říkám: Ovládej své oči. Samozřejmě si je nevyrvávej, evangelium mluví v symbolech a obrazech. Jestli tě noha svádí ke hříchu, uřízni si ji!, říká také evan­gelium. To znamená přemýšlet, a ne hned běžet a udělat nějakou hloupost! Je nebezpečné kupovat si pornočasopisy nebo zvrácené knihy, aby člověk ukojil svou nenasytnou sexualitu.
Okořeňte si své dny drobnými gesty lásky. Uvidí je jen Bůh. Díky nim bude lidstvo moci lépe dýchat a pozvedne se. Stačí jeden skutek lásky a vyroste celé lidstvo.
Guy Gilbert – Evangelium podle svatého lotra
 
Líbí se mi, že Kristus říká: „Jestli dáš sklenici vody s láskou, vrátí se ti to nastokrát.“ Co to je, sklenice vody? Nic. Ale podaná s láskou... Když jdu do restaurace, velmi citlivě vnímám, jak se číšníci nebo servírky starají o mě a samozřejmě o ostatní. Někteří jsou skutečně pozorní: to je velmi důležité.
Když jsem byl mladý, učili nás v semináři naplňovat i ty nejdrobnější věci láskou. Dát veškerou svou energii do toho, co děláme, ve chvíli, kdy to děláme, věnovat se tomu.K tomu je zapotřebí mít v sobě jasno. Cítit se na svém místě v práci, v partnerském vztahu atd. Pokud nemáme rádi to, co děláme, život je smutný a tíživý.
Je třeba každou událost vítat, nikoli přetrpět: akceptovat, to je něco docela jiného. Jedině muži a ženy modlitby dokážou skutečně přijmout události, snášet je, a to i nemoc nebo zármutek.
Guy Gilbert – Buďte světlem!
 
Boží slovo nám připomíná, jaké jsou podmínky Ježíšova učedníka. Ježíš je opět velmi radikální: „Kdo miluje otce, matku, děti, víc nežli mne, není mne hoden.“ Co to pro nás znamená? Že Bohu v našem životě má patřit první místo, jinak nebudeme hodní Boha. To je skutečně velký Ježíšův nárok.
Jak to ale poznám, že mám Boha ve svém životě na prvním místě? Pozná se to podle toho, kolem čeho se točí můj život. Co je v jeho středu, co stojí v centru mého života? Stojí v centru mého života Ježíš? Možná, že v centru mého života stojí peníze, práce, studium nebo rodina. Představme si mladého tatínka, který přijde a řekne: „Víte, já nemám čas na modlitbu, nemám čas chodit do kostela, musím se přece starat o svoji rodinu.“ Co je v centru života tohoto tatínka? Je to jeho rodina. Není to Bůh, ale rodina. Jistě, věřím tomu, že i Bůh je pro něho velkou hodnotou, ale bohužel není tou hodnotou největší. Samozřejmě, že když člověk bude mít Boha na prvním místě, tak to neznamená, že bude tím ostatním pohrdat. To neznamená, že se přestane zajímat o obchod, peníze, rodinu. Ale je to tak, že když Ježíš bude v mém životě na prvním místě, tak i to ostatní bude na správném místě. Když ale Ježíš nebude první, tak co se stane? Nebudu uctívat Boha, ale věci. Už nebudu žít pro Boha, ale pro peníze, pro studium nebo pro rodinu. Bude to něco, čemu se budu klanět. A co se stane? Naplní se Ježíšovo slovo: „Kdo má raději otce, matku, děti, není mne hoden.“
Abychom lépe pochopili, co to znamená mít Boha na prvním místě, tak nám může pomoci takový trochu bláznivý příběh:
Jeden člověk je vášnivý filatelista. Má doma obrovskou a velmi cennou sbírku známek. Jednoho dne jde kolem obchodu se známkami a ve výloze uvidí nesmírně vzácný exemplář. Je mu jasné, že takovou známku si v životě nemůže koupit. Tak se smutně dívá na tu známku a teď si toho všimne prodavač. Prodavač vyjde z obchodu a ptá se: „Příteli, chtěl bys mít tu známku?“ „Děláte si legraci, kde bych na to vzal?“ A prodavač povídá: „Podíváme se na to a snad bychom se mohli nějak domluvit. Jste připraven celou vaši sbírku vyměnit za tuto jedinou známku?“ „Ne, to nemohu udělat…ale víte co, tak jo, to beru.“ Jenže prodavač povídá: „No, ale ta známka má ještě mnohem větší cenu než celá vaše sbírka. Jestli tu známku chcete, tak mi k tomu musíte dát ještě váš dům.“ „No dobře, tak vám dám i svůj dům.“ „To ale ještě nestačí, to je tak vzácná známka, že mi k tomu všemu musíte dát ještě všechny svoje vkladní knížky.“ „Kvůli této známce obětuji i všechny své vkladní knížky.“ „Ale to mi ještě nestačí, sám víte, o jak cennou známku jde. Potřebuji, abyste mi k tomu všemu dal ještě svoji ženu.“ Filatelista na to možná řekne: „No jistě, to je to nejjednodušší.“ Prodavač ale pokračuje dál: „Víte, jestli tu známku chcete doopravdy získat, musíte mi dát úplně všechno.“ Sběratel se zamyslí a povídá: „Dobře, všechno vám dám a konečně už bude známka moje.“ Potom dostane do ruky známku, a to je v té chvíli to jediné, co má. Když už odchází, prodavač se na něho ještě obrátí a povídá: „Víte co, já teď nepotřebuji tyto vaše věci, nechte si je. Ale protože je to moje, tak kdykoliv přijdu a požádám vás o některou z těchto věcí, vy mi to dáte.“
Toto je být učedníkem. „Pane, všechno ti dávám – majetek, rodinu, dům.“ A Ježíš říká: „Dobře, všechno ti to vrátím zpátky, ale žij tak, abys věděl, že to, co máš a co jsi, není tvoje. Ale o cokoliv tě požádám, tehdy mi to dej, dobrovolně a beze vzpoury.“ A tak nezapomínejme – to, co jsem a co mám, to není moje! To patří Bohu a to je právě to: být Božím učedníkem.
podle Eliase Velly
Setkání s Ježíšem Kristem jako cesta k sobě
Pro nás křesťany je Ježíš Kristus vtělené Boží slovo. V něm je Boží slovo viditelné, rozpoznatelné. S Ježíšem Kristem se můžeme setkat. Jsou to především dvě místa setkání, která nás vedou k naší vlastní identitě: jednak příběhy o uzdravení, jež nám vyprávějí evangelia, a jednak kříž, na kterém se nám nejzřetelněji zjevuje láska Ježíše Krista ve své spasitelné a osvobozující síle. Chtěl bych vybrat jenom jeden příběh o uzdravení:
„K Ježíšovi přišel jeden malomocný a na kolenou ho prosil: ‘Chceš-li, můžeš mě očistit.’ Ježíš měl s ním soucit. Vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: ‘Chci, buď čistý!’ A hned od něho malomocenství odešlo a byl očištěn“(Mk 1,40-42).
U příběhů o uzdravení bychom se měli nejdříve ptát: Vidím se v této nemoci? Co o mně vypovídá? Potom můžeme sledovat Ježíšovy terapeutické kroky. Být malomocný znamená necítit se dobře ve své kůži. Nebýt schopen sám sebe přijmout. Nebýt schopen sám sebe vystát. Kdo nemůže přijmout sám sebe, necítí se přijatý ani od ostatních. Cítí se vyloučený ze společenství. Všechno, co ostatní dělají a říkají, interpretuje jako odmítnutí sebe.
Ježíš tedy uzdravuje ve čtyřech krocích. 1. krok: Má soucit s nemocným. Vcítí se do člověka, ve kterém je tolik hořkosti, protože se neumí přijmout a cítí se všemi odmítaný. 2. krok: Ježíš vztahuje ruku. Chce s ním navázat kontakt. Kdo odmítá sám sebe, často odmítne i podanou ruku. Nebo ji naopak uchopí a už ji nikdy nepustí. Obáváme se potom, že ten druhý si nás úplně přivlastní. Ježíš nemá strach z toho, že by si ho někdo přivlastnil, protože spočívá v sobě a v Bohu. 3. krok: Ježíš se člověka dotýká. Nemá vůbec strach dotknout se malomocného, nemá strach z vnitřního chaosu a špíny, s nimiž se v tomto člověku setkává, protože je v souladu sám se sebou. 4. krok: Ježíš říká: „Chci, buď čistý!“ Ježíš říká: Přijímám tě takového, jaký jsi. Přijmout sám sebe takového, jaký jsi, je ale teď i tvůj úkol – potom budeš čistý. Často nejsme čistí proto, že mnohé věci sami v sobě odmítáme a označujeme je za poskvrněné. Kdo se cítí Bohem přijímaný, přijímá i všechno v sobě a skrze toto přijetí je to proměněno, očištěno. Ježíš se nenechává nemocným zatlačit do role, že on sám má jeho problém vyřešit. Ježíš ho z něj snímá, ale je také na nemocném, aby se sám přijal, aby se rozhodl pro sebe a pro svůj život. Jako duchovní průvodce se někdy dostanu do léčky, že si myslím, že musím nemocného uzdravit a odejmout od něj jeho vlastní odpovědnost za uzdravení.
Někteří hosté, které doprovázím, jako by mi říkali: „Namáhej se ty. Kdybys byl lepší kněz, bylo by mi lépe.“ Ježíš této pasti uniká tím, že sice nemocného bezpodmínečně přijme, ale také ho vyzve, aby převzal odpovědnost sám za sebe. Jen tehdy, když se on sám rozhodne, že i on sám sebe přijme, bude se cítit čistý.
Druhé místo, na kterém zažíváme bezpodmínečné přijetí Ježíšem Kristem, je kříž. Jan popisuje kříž jako vrchol lásky: „A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti“ (Jan 13,1). Ježíš odpouští svým vrahům ještě na kříži. Tak nám to líčí Lukáš: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (Lk 23,34).
Když se dívám na kříž, cítím se bez výhrad přijatý. Když Ježíš odpouští dokonce i vrahům, neexistuje ve mně nic, co by nemohlo být odpuštěno. Potom jsem cele a plně přijatý. Evangelický teolog Paul Tillich nazývá odpuštění „přijetím nepřijatelného“. Často si připadáme nepřijatelně.
Kříž Ježíše Krista nám umožňuje se přijmout, neboť Bůh nám odpustil naše hříchy. Proto místo abychom se na sebe hněvali, můžeme i my sami sobě odpustit.
 
Cvičení
Důležitou cestou pro křesťany prvního století bylo zažít spasitelné a uzdravující působení kříže, v modlitbě se připodobnit Ježíši na kříži. Proto spojili nejdůležitější modlitební gesta s Ježíšovým křížem. To je postoj modlícího se člověka: otevíráme paže a ruce do tvaru velké mísy. Ježíš na kříži nad námi otevřel nebe. Skrze jeho kříž se stáváme stromem, který vztahuje svoje větve k nebi. Cítíme se svobodní a volní.
Potom je to gesto žehnání: Otočíme ruce vzhůru a necháváme Boží požehnání skrze ně proudit k lidem, které máme na srdci. Nebo necháme požehnání proudit do prostor, ve kterých bydlíme či pracujeme. Ježíš nás zve, abychom žehnali i pronásledovatelům, tedy lidem, se kterými máme těžkosti. To proměňuje náš vztah k nim.
Třetím gestem je zkřížení rukou na hrudi. Je to gesto obejmutí sebe samých. Ježíšovo gesto na kříži je gesto milujícího objetí. Ježíš u Jana říká: „A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě“ (Jan 12,32). Láskyplně přijímáme protiklady v nás: přednosti i slabosti, světlé a stinné stránky, to zdravé i to nemocné, příjemné i nepříjemné. Tímto gestem zároveň zavíráme dveře, abychom v sobě chránili posvátný prostor, ve kterém v nás přebývá Kristus, ve kterém je v nás Boží království. Tam, kde v nás panuje Bůh, tam jsme osvobozeni od moci lidí, od jejich posuzování a odsuzování, od jejich očekávání a zranění. Tam jsme zdraví a úplní, přirození a autentičtí, čistí a průzrační. A tam, kde v nás přebývá Bůh, tajemství, jsme u sebe a u Boha doma.
Čtvrtým gestem je znamení kříže. Do svého těla jakoby vtiskujeme Boží lásku, necháváme v něm proudit Ježíšovu lásku, která byla tak zřejmá na kříži. Necháváme ji proudit do svého myšlení (čelo), do své vitality a sexuality (podbřišek), do svého nevědomí – do ženské strany, do srdce (levé rameno) – i do vědomí, do mužské strany, do jednání (pravé rameno). Zakoušíme, že jsme Bohem velmi milováni.
Anselm Grün – Doprovázení na duchovní cestě
 

Prameny, odkazy

Jeruzalémská Bible; Daniel J. Harington – Sacra pagina; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Matouše; Petr Karas – Boží slovo na každý den; Angelo Scarano – www.pastorace.cz; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.