Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

24. neděle v mezidobí – cyklus A


24. neděle v mezidobí – cyklus A 

Sir 27,33-28,9; Řím 14,7-9; Mt 18,21-35  

Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?“ 22Ježíš mu odpověděl: „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát. 23Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. 24A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven. 25Protože dlužník neměl čím zaplatit, pán rozkázal ho prodat i se ženou a dětmi a se vším, co měl, a tím zaplatit. 26Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: ‚Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím.‘ 27A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil. 28Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhů ve službě, který mu byl dlužen sto denárů. Začal ho škrtit a křičel: ‚Zaplať, co jsi dlužen!‘ 29Jeho druh padl před ním na kolena a prosil ho: ‚Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to.‘ 30On však nechtěl, ale šel a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí. 31Když jeho druhové ve službě viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a pověděli to všechno svému pánovi. 32Tu si ho pán zavolal a řekl mu: ‚Ničemný služebníku! Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě prosil. 33Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?‘ 34A jeho pán se rozhněval a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh. 35Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte.“
(Mt 18,21-35)

Srovnání: Lk 17,4; Gn 4,24; Mt 25,19; Lk 7,42; Mt 5,25-26; Mt 6,15; Kol 3,13

K tématu 

Bratr Roger a Taizé
Výzva ke smíření
Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. Ten, kdo zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle. Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. (Řím 8,26-28)
Během večerní modlitby v úterý 16. srpna 2005 uprostřed davu, který obklopoval komunitu v kostele Smíření, jedna vyšinutá žena třikrát silně bodla do zad bratra Rogera Schutze, který vzápětí zemřel.
 
Obětovaný život
Bratr Roger, pětadvacetiletý švýcarský protestant, přijel v roce 1940 na kole do Taizé, malé vesničky v Burgundsku. Chtěl sdílet osud okupovaných Francouzů. Se svou sestrou Genevieve přijímal židovské uprchlíky a pak se v roce 1942 vrátil do Švýcarska. V roce 1944 se vrátil do Taizé, aby pomohl německým válečným zajatcům a sirotkům. Během let vznikla komunita v Taizé. „Když jsem byl mladý,“ říkával, „překvapovalo mě, když jsem viděl křesťany, kteří mluvili o Bohu lásky a přitom ztráceli tolik energie ospravedlňováním sporů. A říkal jsem si: Existuje pro komunikování s Kristem něco jednoznačnějšího než obětovaný život, kdy se den za dnem konkrétně naplňuje smíření? A tak mě napadlo, že je důležité vytvořit komunitu s lidmi rozhodnutými obětovat celý svůj život, kterým jde především o smíření.“
 
Ekumenická modlitba
Bratr Roger byl původně protestant, ale v plné shodě s vírou katolické církve. Svou víru vyjádřil v roce 1980 v přítomnosti Jana Pavla II. v bazilice svatého Petra: „Našel jsem svou vlastní křesťanskou identitu tak, že jsem ve svém nitru smířil víru svých předků s mysteriem katolické víry, aniž bych přerušil spojení s jednou nebo druhou stranou.“
Neuvěřitelná originalita Taizé spočívá v tom, že se tu jedná o naprosto ekumenickou modlitbu. Komunita nepřijímá žádný dar sama pro sebe. Jediné pravidlo – modlitba podporující život plný práce. Členové nepřijímají ani dary, ani odkazy, protože chtějí pracovat vlastníma rukama. Svůj vlastní majetek věnují těm nejchudším.
Rok od roku přibývají mladí. V roce 1944 byli tři; dva roky poté jich bylo čtyřicet. Komunita se dnes skládá z bratrů pocházejících ze třiceti různých zemí. Od 28. prosince 2002 do 1. ledna 2003 se v Paříži shromáždilo sto tisíc lidí, aby se v jejich duchu modlili, bavili, nebo mlčeli. A vyměňovali si zkušenosti ohledně dvou věcí: zdroje své víry a konkrétních závazků, které z ní plynou.
Tato fenomenální expanze byla pro bratra Rogera ohromným překvapením. Místo aby měl ze všech těchto mladých strach, pronesl: „Neutíkejme, spěchejme blíž!“ A také: „Tady nejsou duchovní mistři; tady nejsou řečníci.“ Protože je třeba především poslouchat tyto mladé lidi, poslouchat, o co jim jde.
Navečer bratr Roger vždycky dal jeden jediný výrok k meditaci, to je všechno.
Jan XXIII. v roce 1962 řekl: „Nebudeme dělat historický proces s protestanty, s ortodoxními... Nebudeme pátrat, kdo měl pravdu a kdo se mýlil. Zodpovědnost je rozdělena. Řekneme jen: ‚Spojme se.‘“
A dvacet let předtím bratr Roger hlásal smíření, když vracel každého zpět k jeho vlastnímu náboženství: „Postupuj ve své víře, ve svém vlastním náboženství, Kristus je ve středu tvého života.“ Dalajlama jistým způsobem dělá totéž.
 
 
Dynamika provizoria
Taizé není ani novým hnutím v církvi, ani novou církví, je to nádherné spojení mladých křesťanů. Zakotvených v přítomnosti. Vždycky se mi líbilo, co říkal bratr Roger: „Máme dynamiku provizoria.“
Další zvláštností Taizé je, že bylo velmi blízké našim bratřím z východu, kteří žili pod komunistickou nadvládou. A Taizé tu bylo významným průkopníkem. Bratr Roger byl jeden z prvních, kdo šli za železnou oponu. Říkal mladým, že se s nimi chce jen setkat, že je nechce získávat nebo přimět k obrácení, že nepovažuje svou komunitu za nadřazenou ostatním, ale že ví, jak oni tou totalitou trpí až do hloubi duše.
 
Pro mír a smíření
Klíčová slova Taizé jsou: vnitřní smíření a smíření společné. Právě to se dnešním mladým lidem tolik líbí – být smířený sám se sebou a s druhými prostřednictvím modlitby, naslouchání, ve velké důvěře a s nadějí. Modlil se společně se svými přáteli bez rozpoutávání neplodných debat, které by jen zdůraznily vzájemné rozdíly.
Když jsem před nějakou dobou mluvil v mešitě v Adawa blízko svého bydliště na pozvání velkého muftího na konec ramadánu, řekl jsem přítomným muslimům: „Poslechněte, jestli začneme mluvit o naší teologii, je konec! Já věřím v Ježíše Krista, mrtvého a vzkříšeného, syna Božího; vy ne. Takže jakmile o tom začneme debatovat, nebude to mít konce... Modleme se společně za mír a smíření. Vím, že během ramadánu připravujete tisíce jídel, abyste nasytili ty nejchudší, křesťany i muslimy. A právě toto nás spojuje v Bohu, a to mnohem víc než naše teologie.“
Bratr Roger říkával: „Nečekej, až všemu porozumíš, seber odvahu a začni, i když to není dokonalé, prožívej s druhými to málo, co jsi pochopil z evangelia, a ten zbytek přijde časem sám.“ Dodával: „Ty tisíce mladých lidí hledají smysl života. V Taizé ho nenajdou, ale Taizé je jakýsi nástin první odpovědi.“
 
Modlete se a milujte
„Modlitba je velmi prostá a často velmi skromná záležitost. Modlíme se v Duchu Svatém. Ztišíme se a Duch Svatý do nás vstoupí.“ To si bratr Roger myslel o modlitbě. Když si úplně vyčerpaný odjedu na osmačtyřicet hodin odpočinout na venkov a poslouchám slavíka nebo sovu, je to má modlitba. Moje vnitřní svoboda je má modlitba. Není tu žádná zvláštní technika, stačí jen říct: „Pane, trávím tento okamžik s tebou. Je tu jen pro tebe.“
A pak mlčet. Protože modlitba je hlas srdce.
A co tvá modlitba? Jsi na moři ve své loďce a házíš kotvu na vzdálené skalisko. Táhneš za lano silně a vytrvale.
Skála se nehýbe, skála se nepohne nikdy. Ale tvá loďka se k ní přibližuje. A stejné je to v modlitbě. Zdá se, že Bůh je pevnou oporou, a ty se k němu v modlitbě blížíš.
Guy Gilbert – Buďte světlem!
                                
 
Tu ho Pán zavolal a řekl mu: „Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil. Neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?“ (Mt 18,32-33)
Jeden král jednoho dne zjistil, že královská pokladnice zeje prázdnotou, i rozhodl se vyžádat účty od svých služebníků. V knize dlužních úpisů ulovil pořádného kapra – dlužil mu 60 milionů korun. (Pro lepší názornost si dovoluji zaměnit denáry za koruny). Šedesát miliónů dluhu je podle mého názoru pádný důvod k tomu, aby člověku zmizel úsměv z tváře, zvláště když jej král začne vážně vymáhat. A protože ten chudák neměl, jak by hrozný dluh splatil, král se rozhodl prodat jej i se ženou a dětmi a vším, co měl. Tu mu služebník padl k nohám a prosil: Měj se mnou strpení,  a všechno ti vrátím! (Mezi námi – stejně neměl z čeho. Ale odklad vždycky dává šanci, že se situace nějak vyřeší. Třeba náhle něco zdědí, nebo král zase pozapomene, nebo dokonce umře...). Ovšem situace se řeší úplně nečekaně. Nevím, co ho to napadlo, ale pán se ustrne a odpouští služebníkovi náhle celý dluh. CELÝ DLUH!!! Nechce po něm ani splátky, ani práci odvedenou zadarmo, ani aby si odpykal alespoň část trestu – prostě pohádkově neuvěřitelný obrat.
Nevím, jestli se do této situace našinec dokáže vžít, jestli si dokážeme alespoň trošinku představit, jak se cítí člověk ve chvíli tak nečekané amnestie. Domnívám se, že ten šťastlivec nemohl ani najít východ z přijímací kanceláře, tak byl radostí bez sebe. Kdo by nebyl!
Ještě v euforii však narazí na svého kolegu a náhle mu naskočí vzpomínka: Tenhle mi přece dluží stovku... Chytí ho za krk a křičí: Zaplať mi, co jsi dlužen! A situace se nápadně opakuje. Také jeho kolega prosí o strpení a je zřejmé, že v jeho případě by splacení dluhu asi nebylo takovým problémem, i kdyby se měl zadlužit někde jinde. První služebník však podle slov Písma poshovět nechtěl. Ne že nemohl, ale prostě NECHTĚL. (Všimněme si tohoto klíčového slůvka. Odpuštění je totiž v první řadě rozhodnutí vůle, nikoli věc emocí.) Šel a dal svého dlužníka vsadit do vězení, dokud mu nezaplatí celý dluh.
Zcela pochopitelně to zarmoutilo všechny přihlížející, kteří byli svědky předchozí radostné události. Jdou a oznámí vše svému pánu. A pak už to jde rychle. Pán si prvního služebníka zavolá zpátky a slyšíme tvrdá slova: „Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustit, když jsi mne prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?“ A rozhněvaný pán jej vsadí do vězení, dokud nezaplatí celý dluh.
V této chvíli si musíme položit otázku: Bylo královo konečné rozhodnutí spravedlivé? Cítíme to – úplně po lidsku – jako spravedlivé? Nebo jinak: Zdálo by se nám spravedlivé, aby se král klidně díval na to, jak ten druhý ubožák sedí ve vězení, zatímco jeho amnestovaný kolega běhá vesele po svobodě? Kdo si myslí, že jednání krále bylo fér?
Tuhle otázku jsem už kladla mnoha lidem a musím říci, že (až na malé procento těch, kteří vždy nejdřív počkají, jak hlasování dopadne, a přidávají se teprve, když je jasné, kdo měl pravdu) všichni dotazovaní nakonec vysoukají ruku nad hlavu na znamení, že to královo jednání je logické a velmi spravedlivé, že v tomhle ohledu není co řešit. Prostě jednání toho prvního služebníka by každého pozorovatele muselo spravedlivě naštvat.
Ale co teď? Ve chvíli, kdy se vžijeme do situace a vzplaneme spravedlivým hněvem, Pán Ježíš udělá v příběhu střih a dosazuje na místo hlavního aktéra každého z nás:  TAK BUDE JEDNAT S VÁMI I MŮJ NEBESKÝ OTEC, JESTLIŽE ZE SRDCE NEODPUSTÍTE KAŽDÝ SVÉMU BRATRU.(Mt 18,35) A máme-li alespoň špetku smyslu pro spravedlnost, musíme uznat, že nemůže jednat jinak.
 
 
Co nám většinou nedochází
Proč Pán na odpuštění tak trvá, proč je vlastně odpuštění druhým podmínkou, aby nám mohlo být odpuštěno? Z příběhu vidíme jasně, že důvodem je oněch odpuštěných šedesát miliónů, neboli můj dluh vůči králi, který mi byl velkoryse a nezaslouženě odpuštěn. Král byl ke mně milosrdný, a tak má právo očekávat, že i já budu milosrdný k druhým.
Tady však často udělám první chybu. Dostanu-li se s někým do sporu, začnu srovnávat NAŠE VZÁJEMNÉ DLUHY a zjistím-li disproporci (a tu zjistím díky trámu ve svém oku téměř pravidelně), docházím rychle k závěru: To už je moc! Já jsem mu přece nic neudělal,já jsem vyšel vstříc. Já jsem to ani tak nemyslel... a on TAKHLE?! To nelze odpustit.
Můj Král mi ale říká: Počkej, uvažuješ úplně špatně! I kdybys byl v tomhle konkrétním případě úplně nevinný, i kdyby za všechno mohla tentokrát stoprocentně druhá strana, neospravedlňuje to tvé neodpuštění. Nemáš odpouštět proto, že jste si s bližním ublížili 1:1 (i když někdy to tak je), ale proto, že JÁ JSEM ODPUSTIL TOBĚ. Chceš-li, abych Tě přivinul do náruče svého milosrdenství, musíš strpět a souhlasit, že tam přivinu i tvého bratra, který ti ublížil! Jedna moje ruka byla přibita na kříž za tebe a druhá za něj. Nemůžeš chtít pro sebe milosrdenství, a pro něho spravedlnost! Jakým soudem soudíš, takovým budeš souzen (srov. Mt 7,2).
Nechcete tedy přijít do nebe, abyste se nemuseli dívat na toho člověka? ptal se Jan Maria Vianney jednoho svého kajícníka. – Ó ano, ale doufám, že zůstaneme daleko od sebe, abychom se neviděli. – To nebude problém, neboť nenávisti zůstává nebeská brána zavřena, zněla odpověď svatého faráře z Arsu.
Můžeme se na věc podívat ještě z jiného úhlu: Nebýt oné slavné amnestie, těch odpuštěných šedesáti miliónů, měl první služebník PRÁVO vymáhat na kolegovi stovku, kterou mu půjčil? Dokonce i za použití ramene spravedlnosti? Samozřejmě že měl! Mohl být sice milosrdný, ale nemusel. Měl právo vymáhat svůj dluh nazpět.
Toto právo ztrácí teprve ve chvíli, kdy se jemu samotnému dostalo tak úžasného milosrdenství. Teď už NEMÁ PRÁVO vymáhat svou stovku, teď už je to nefér.
Proč tedy neodpouštíme? Co je příčinou toho, že i jako křesťané zůstáváme nemilosrdní, kritičtí, že tak snadno propadáme hněvu, odsuzování a hořkosti, a ještě se cítíme být v právu?
Nejčastější důvod: SAMI JSME JEŠTĚ NEPŘIJALI SVOU AMNESTII. NEPROŽILI JSME JI. Jinými slovy, nepřijali jsme osobně evangelium. Nedošla nám síla té skutečnosti, že On nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna. V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů. (Kol 1,13-14) Ano, mnozí mají problémy s odpuštěním proto, že žijí v klamu sebespravedlnosti, v postoji, že ne oni Bohu, ale Bůh jim by měl být vděčný za to, že jsou vůbec věřící, že ještě chodí do kostela a všelijak se snaží (na rozdíl od těch kolem). Žijí v postoji staršího bratra z podobenství o marnotratném synu, v postoji toho, kdo se zdánlivě svou zásluhou nikdy nevzdálil z Otcova domu, a proto nezná milosrdenství s druhými.
Jiní sice dobře znají svou bídu a svůj hřích, ale také nepřijali Boží milosrdenství. Často proto, že prostě nevěří v lásku, která se daruje ZDARMA, chtějí si ji zasloužit, zaplatit svým dobrým chováním. Hlavní problém: nikdy neprožili jásot nad smazaným šedesátimiliónovým dluhem! Rozum už slyšel o Kristově výkupné oběti snad tisíckrát, ale srdce ani jednou, a proto zůstává kamenné. Tito lidé bývají tvrdí k sobě, dělají spoustu věcí pro Boha, aby je přijal – a zákonitě tutéž tvrdou laťku uplatňují ve vztahu k druhým.
Vypráví se, že se v Anglii sešla skupina teologů a hodiny diskutovali o tom, v čem vlastně (pokud vůbec) se křesťanství podstatně liší od jiných náboženství, co v křesťanském učení nemá paralelu u jiných náboženství. Nemohli najít odpověď, až konečně dorazil se zpožděním známý myslitel C. S. Lewis a na tu otázku bez zaváhání odpověděl: „To je snadné. Odpuštění hříchů.“
Postoj sebevykupování nezná odpuštění sobě ani druhým, nezná milosrdenství... Jak neuvěřitelně početné jsou tyto dvě kategorie lidí mezi křesťany! Kolik srdcí vlastně nikdy neslyšelo evangelium, nikdy se neradovalo nad dobrou zprávou. Možná proto, že jim ji nikdo nepodal tak, aby pochopili, že je dobrá, že je pro ně dobrá, že v Kristu získali zdarma poklad nevýslovné ceny!
A vůbec všechno pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všechno. Pro něho jsem všechno ostatní odepsal a pokládám to za nic. (Flp 3,8)
Ano, ale kdo z nás to může říci s Pavlem skutečně ze srdce? ... A dokud člověk NEMÁ poklad (anebo netuší, že ho má a kde ho má), je každá stovka dobrá! Lepší vrabec v hrsti... 

 

Oba skončili ve vězení
Ale vraťme se k našemu příběhu. Můžeme si položit další otázku: Jak nakonec skončili oba služebníci? – Ve vězení. A pro zajímavost, kdo byl na tom hůř? – Jestliže měli oba zaplatit do posledního haléře, skončil nepoměrně hůř ten první. Jeho kolega se zřejmě z té stokoruny vyplatil poměrně snadno, mohl být venku za den nebo za dva. Ovšem ten, který vlastně mohl být zázrakem na svobodě, skončil nakonec ve vězení na doživotí, byl ztracen!
Je jasné, že kdyby raději nad tou stovkou mávnul rukou, udělal by lépe. Jak hloupé, že si vše vlastně zavinil sám, měl svůj osud naprosto ve svých rukou.
V našem příběhu to vypadá, že pro nevděčného služebníka už neexistuje druhá šance, jak by se dostal z vězení ven. Ve skutečnosti NEODPUŠTĚNÍ JE VĚZENÍM S KLÍČEM UVNITŘ (naštěstí). Velmi zvláštní! Skutečně – já mám klíč od svého vězení ve svých rukou, budu tam sedět jen tak dlouho, dokud bude trvat mé NECHCI vůči mému bratru (srov. Mt 18,30).
 
Jaké vězení? Pořád tu strašíme nějakým vězením. Co se vlastně tím vězením myslí? Vězení mohou být velmi různá. V jednom může být poměrně dýchatelně, mohu se tam dívat na televizi, číst knihy a procházet se prostorem 4×8 metrů, jinde je úplná tma, zima, zatuchlina a hlad, člověk leží zbitý s nohama v kládě jako třeba Pavel ve Filipech... Je to velmi různé, přesto všechna vězení mají jakýsi společný jmenovatel: Člověk se nemůže hnout z místa. Podstatou utrpení je nesvoboda, život ve tmě.
Je jasné, že kvůli každé manželské hádce či postoji nesnášenlivosti neskončíme za skutečnými mřížemi. Existuje však i vězení duchovní, stav duše, která žije v neodpuštění:
„Seděli v temnotách šeré smrti, v železných poutech a ponížení, protože se vzepřeli tomu, co řekl Bůh...“ (Žl 107,10)
„Kdo nenávidí svého bratra, je ve tmě...“ (1 Jan 2,11) A tohle vězení může být velmi krušné, velmi zatuchlé a velmi temné. Vždycky se také projeví na tváři člověka: „Jako se ve vodě zrcadlí tvář, tak srdce člověka na člověku.“ (Př 27,19)
„Radostným srdcem zkrásní tvář, kdežto trápení srdce ubíjí ducha.“ (Př 15,13) „Srdce mění tvář člověka buď k dobrému,  nebo ke zlému. Veselá tvář je znamením šťastného srdce...“ (Sir 13,25-26a)
Máme mnoho jednotlivců, mnohá manželství, mnohá společenství, celé farnosti a dokonce i národy, které se duchovně „nemohou hnout z místa“, protože se zavřely do vězení svého neodpuštění.
 
Svazování druhých
Všimněme si však, že druhý služebník se dostal do vězení pouze díky prvnímu, díky jeho neodpuštění. Král s tím neměl nic společného. Na co nás tu Pán Ježíš upozorňuje? I my máme moc svazovat druhé, moc „vsadit je do vězení“, „vydat biřicům“ (srov. Mt 5,25-26) neboli uvrhnout na ně jakousi duchovní temnotu (zabránit přístupu Boží milosti). To vše skrze naše neodpuštění. Jinými slovy – BOŽÍ MILOSRDENSTVÍ SE UČINILO ZÁVISLÝM NA NAŠEM MILOSRDENSTVÍ!
Tohle možná mnohý čtenář nikdy neslyšel a klade si otázku, jak je to možné a jestli je to vůbec možné...Nevím, JAK se to děje, ale vím ŽE se to děje a že si to může každý v praxi ověřit. Samozřejmě, raději si to ověřujme v oblasti rozvazování, propouštění zajatců na svobodu: „Zdalipak půst, který si já přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít?“ (Iz 58,6) „Vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění.“ (Iz 61,1) „Dohodni se se svým protivníkem včas, dokud jsi s ním na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi, a byl bys uvržen do vězení. Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.“ (Mt 5,25-26)
Většina křesťanů totiž za sebou táhne ne jednoho, ale celý hrozen „zajatců“. Chovám-li vůči někomu hořkost nebo neodpuštění, vzniká mezi námi neviditelné pouto, které znesvobodňuje nás oba. Dobrá zpráva spočívá v tom, že i když se toto pouto navázalo z obou stran, často stačí, že jej zruší jedna strana, a oba zakusí novou svobodu. Dnes bych o tom mohla napsat desítky svědectví. Často za mnou přijde mladý člověk, který se před časem rozhodl odpustit někomu z rodičů, a i když nenásledovalo žádné diplomatické navázání styků ani „mírové jednání“, i když si nic s rodiči nevyříkal, svědčí o tom, že se vztah proměnil Z OBOU STRAN, že například táta je nějaký jiný... Nezřídka někdo prožije odpuštění vůči bližnímu při své soukromé modlitbě a k jeho překvapení třeba ještě týž den udělá vstřícný krok právě druhá strana, která vypadala dosud naprosto „neprůstřelně“ (přijde se omluvit apod.).
Tímto způsobem například odpustil svému otci alkoholikovi můj kamarád na Maltě. Jeho otec, Novozélanďan, který s ním už roky nekomunikoval, poslal „najednou“ po všech letech nezájmu z Nového Zélandu velice vstřícný dopis. Jiný mladý muž prožil při naší společné modlitbě odpuštění vůči svým nevěřícím rodičům. Už předtím se za ně několik let modlil – v podstatě od svého obrácení – ale nikdy jim ze srdce neodpustil všechny křivdy z dětství... Do půl roku po tomto kroku odpuštění se oba rodiče obrátili k Bohu. Jejich syn teď vydává svědectví o síle a nutnosti odpuštění.
I v Bibli máme příběh, kde můžeme vystopovat tuto souvislost. Při kamenování Štěpána hlídá jeho věci pronásledovatel křesťanů Šavel. Písmo o něm vypovídá, že plně schvaloval, co se před jeho zraky dělo. Štěpán však k překvapení všech nesvolává na své pronásledovatele Boží hněv, ale Boží milosrdenství: „Pane, nepřičítej jim tento hřích.“ (Sk 7,60) Brzy nato se dovídáme o zázračném Šavlově obrácení, které nám dalo apoštola národů, sv. Pavla.
Kdybychom dokázali skutečně odpouštět svým nepřátelům a modlit se za ty, kdo nás pronásledují, možná bychom nezakoušeli v církvi takový nedostatek kněžských a misijních povolání!
Kateřina Lachmanová – Vězení s klíčem uvnitř

 Prameny, odkazy

Daniel J. Harington – Evangelium podle Matouše – Sacra pagina; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Matouše; Petr Karas – Boží slovo na každý den; Angelo Scarano – www.pastorace.cz; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz; Misál na každý den liturgického roku.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.