Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

28. neděle v mezidobí - cyklus A

28. neděle v mezidobí – cyklus A 

Iz 25,6-10a; Flp 4,12-14; Mt 22,1-14
 
1Ježíš mluvil k velekněžím a starším lidu v podobenstvích: 2„Nebeské království je podobné králi, který vystrojil svému synovi svatbu. 3Poslal služebníky, aby svolali hosty na svatbu, ale ti nechtěli přijít. 4Poslal znovu jiné služebníky se vzkazem: ‚Řekněte pozvaným: Hostinu jsem přichystal, moji býci a krmný dobytek jsou poraženi, všechno je připraveno, pojďte na svatbu!‘ 5Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem. 6Ostatní pochytali jeho služebníky, ztýrali je a zabili. 7Krále to rozhněvalo. Poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. 8Potom řekl svým služebníkům: ‚Svatební hostina je sice připravena, ale pozvaní jí nebyli hodni. 9Jděte proto na rozcestí a pozvěte na svatbu, koho najdete.‘ 10Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které našli, zlé i dobré, takže svatební síň byla plná hostí.
11Když vstoupil král podívat se na hosty, uviděl tam člověka, který neměl na sobě svatební šaty. 12Řekl mu: ‚Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebních šatů?‘ On se nezmohl na slovo. 13Tu řekl král sloužícím: ‚Svažte mu ruce i nohy a vyhoďte ho ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.‘ 14Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených.“
(Mt 22,1-14)
 
Srovnání: Lk 14,16-24; Mt 21,34-35; Mt 9,10; Mt 8,12; 13,42.50; 24,51; 25,30
 
Úvod k meditaci
Bůh nabízí tak skvělé dary a zasílá tak skvělá pozvání, že stojí za to všechno ostatní odložit stranou a přijmout Boží nabídku. Prakticky to neznamená, že budu na Ježíšův příchod čekat se založenýma rukama a že budu pohrdat čímkoli příliš pozemským.Znamená to spíše, že budu usilovat o vnitřní bdělost a vnímavost pro Boží vedení a že budu připravený k obrácení tam, kde poznám ve svém životě potřebu nějakých změn. Jaké dílčí pozvánky jsem od Hospodina v minulosti i v nedávné době dostal? V dnešní době bychom si hostinu představili poněkud jinak než v Ježíšově době. Jak? Zkusme si ji představit… a vychutnat!
 
Výklad biblického textu
Kontext: Máme zde poslední ze tří podobenství adresovaných velekněžím a farizeům. Přesněji řečeno ten dnešní text skrývá podobenství dvě: 1) o hostině (v. 1-10); 2) o svatebním šatě (v. 11-14). V prvním podobenství se znovu objevuje téma nepřijetí Božích poslů (a potažmo jejich poselství). Toto nepřijetí ze strany některých židů však zároveň umožňuje účast na hostině všem. Bůh zve na tuto hostinu všechny, zlé i dobré. Nakolik je pravdou, že Bůh volá a povolává nás bez nás (bez našeho přispění – první podobenství), natolik je pak také pravdou, že nás nevyvolí bez nás (bez naší spoluúčasti, bez našeho pravdivého ano – druhé podobenství).
1 Ježíš mluvil k velekněžím a starším lidu v podobenstvích: Není zanedbatelné, že následující podobenství jsou určená právě velekněžím a starším lidu – čili těm, kteří odmítají Ježíšovo učení a poslání. Velekněží a starší měli dokonce v úmyslu zmocnit se Ježíše, ale kvůli zástupu lidí tak neučinili (21,46).
2 Nebeské království je podobné králi: Lepší překlad je: S nebeským královstvím je to tak, jako když král vystrojil... Pro přiblížení tohoto království se totiž používá symbolu svatební hostiny, jako už víckrát v Bibli. Tedy nikoli král, ale hostina je symbolem nebeského-Božího království.
3 Poslal služebníky, aby svolali hosty na svatbu, ale ti nechtěli přijít: Těmi posly mohou být proroci, chápaní jako Boží vyslanci a zprostředkovatelé pozvání. Přesněji se jedná o proroky „eschatologické doby“, tj. o Jana Křtitele, Krista a jeho apoštoly.
4 Poslal znovu jiné služebníky se vzkazem: ‚Řekněte pozvaným: Hostinu jsem přichystal…: Podobně jako
v předchozím podobenství (21,36) i v tomto případě je učiněn druhý pokus: jiní služebníci jsou vysláni s úkolem pozvat na hostinu. Ukazuje se tak Boží trpělivost a velkorysost tváří v tvář lidskému nezájmu.
5 Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem: Podruhé přichází odmítnutí ze strany pozvaných: nedbají o pozvání, jsou lhostejní, plni zájmu spíš o své záležitosti, o svůj majetek. Nedoceňují privilegium, že smějí na takovou hostinu.
6 Ostatní pochytali jeho služebníky, ztýrali je a zabili: Nečekaně násilná a neúměrná reakce některých pozvaných je zjevnou narážkou na osud Jana Křtitele, Krista či samotných učedníků. Podobný osud měli i mnozí pronásledovaní proroci v historii izraelského lidu (srov. Mt 23,37-39). Agresivita je podobná jako u vinařů
z podobenství o zlých vinařích, kteří zahubili nejen hospodářovy služebníky, ale i jeho vlastního syna (Mt 21,35-39).
7 Krále to rozhněvalo. Poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil: Násilnické jednání
je potrestáno králem, který vrahy zahubil a jejich město vypálil. Takto se jejich úsečné odmítnutí a násilí stává příčinou jejich zkázy – obrazně vyjádřeno královým trestem.
8 Potom řekl svým služebníkům: ‚Svatební hostina je sice připravena, ale pozvaní jí nebyli hodni: Opět
se opakuje, že hostina je připravena (jsme v eschatologické době!), pozvaní jí však nebyli hodni, protože o ni nestáli, mávli rukou nad jedinečností tohoto pozvání.
9 Jděte proto na rozcestí a pozvěte na svatbu, koho najdete: Král znovu posílá své služebníky – ne sice
na rozcestí (nepřesně v liturgickém překladu), ale spíš na hlavní silnice, které vedou z města (jakési výpadovky). Kvůli odmítnutí pozvaných dostávají šanci jiní. Je to podobné vyústění příběhu jako v předchozím podobenství, kde
se dočteme o tom, že vinice byla vzata původním vinařům a dána jiným (21,41.43).
10 Služebníci se vydali na cesty a shromáždili všechny, které našli, zlé i dobré, takže svatební síň byla plná hostí: Služebníci mají shromáždit zlé i dobré – stejnou myšlenku nacházíme v podobenství o síti, kde byly špatné i dobré ryby (13,47.48). Teprve v druhé fázi je třeba oddělit špatné od dobrých, jako v našem podobenství
(v. 13). Tak jako tak se tu znovu potvrzuje, že Otec nabízí ruku všem, zlým i dobrým: on ve své dobrotě dává svému slunci svítit na zlé i dobré (Mt 5,45).
11 Když vstoupil král podívat se na hosty, uviděl tam člověka, který neměl na sobě svatební šaty: Host bez svatebních šatů představuje toho, kdo sice přijal pozvání (na rozdíl od těch pozvaných, kteří upřednostnili své záležitosti), ale nezareagoval přiměřeně: jeho ano bylo jen polovičaté, nedotažené. Dalo by se říci, že jeho ano bylo povrchní, nedůsledné, v kombinaci s ale a ne.
14 Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených: Kategorie mnoho a málo mohou být v tomto překladu trochu zavádějící. Mnozí zde znamená všichni, v souladu se semitským způsobem vyjadřování (tj. všichni, kterých
je mnoho
). K tomuto výkladu nás ospravedlňuje i verš 9: pozvěte na svatbu, koho najdete. Slovo mnozí je pak
v protikladné paralele k málokteří (málo): z toho nám vyplývá, že málokteří neoznačuje počet malý, ale neúplný (všichni jsou pozváni, ale ne všichni jsou vyvolení). Opět se jedná o semitský způsob vyjadřování (málo ve smyslu méně než, tj. ne všichni). Uvedené verše nám tedy připomínají, jak velký význam má nejen odpověď, ale
i odpovědnost. Volání se nejprve stává po-voláním, pak vy-volením: není však vy-volení bez s-volení člověka.

K tématu
Pracujte na své víře
A Ježíš k nim znovu mluvil v podobenstvích: S královstvím nebeským je tomu tak, jako když jeden král vystrojil svatbu svému synu. Poslal služebníky, aby přivedli pozvané na svatbu, ale oni nechtěli jít... (Matouš 22,1-10)
 
Ten král, který slavil svatbu, poslal pozvání všem, které znal. My děláme totéž. Sezveme všechny přátele, celou rodinu, sousedy, kolegy z práce. Král posílá pozvání, ale pozvaní nereagují, mají jiné věci na práci. Nezajímá je to. A tak král řekne svým služebníkům: Jděte za všemi, kteří nejsou ani mí přátelé, ani příbuzní, ani sousedé. Přiveďte každého, koho najdete, abychom zaplnili sál.
 
Naše výmluvy
Pán nás vyzývá k různým věcem, ale my takřka systematicky odmítáme. Neustále vynalézáme nové výmluvy. Tváříme se, jako bychom měli něco jiného na práci. Charakteristickým příkladem je naše odmítání modlitby. Říkáme si: Dnes se budu modlit. Jenže ráno nemáme čas. Tak si řekneme: Budu se modlit odpoledne. A nenajdeme si chvilku. Tak se zase nepomodlíme a řekneme si: Budu se modlit večer. A pak přijde večer a my zapomeneme. Potom si z ničeho nic vzpomeneme a slíbíme si, že se pomodlíme zítra. A tak trávíme čas odsouváním výzvy k modlitbě. To není moc dobrý přístup. Pán nás tak přitom neustále zve, abychom s ním prožívali úžasné chvíle lásky. Kolik času si během dne vyhradíte pro Boha? Kladu vám tuto otázku, stejně jako ji kladu sobě.
 
Chvíle s ním
Například v autě mám chuť odříkávat růženec. Ale poslouchám rádio. Je tam tolik zajímavých programů. Říkám
si: Až skončí tenhle pořad, budu se modlit růženec. Pořad skončí a já to neudělám, protože na to nakonec zapomenu. Řekl bych, že je to ďáblovo pokušení – takhle neustále odsouvat pozvání, abychom věnovali čas Bohu. Ale ďábla porazíme tou chvílí lásky, kterou Bohu nabídneme. Dejte si předsevzetí rovnou na dnešek, protože zítra bude příliš pozdě požádat Pána, aby vám dovolil věnovat mu čas. Neodkládejte to. Zasvěťte tento den Bohu, své práci a hlavně této chvíli lásky! Pán nás neustále zve za ostatními. Máme náboženství. Je to katolická víra. Pán nás vyzývá, abychom se setkali s jinými náboženstvími. To udělal Jan Pavel II., když pozval zástupce všech náboženství do Assisi. Byl to úžasný prorocký čin. Vyzval všechny, aby se modlili ve své řeči. Nemůžeme se modlit společně, protože jsou mezi námi teologické rozdíly. Ale můžeme být společně, abychom se pomodlili. To byla ta nejkrásnější hostina Jana Pavla II. za dobu jeho pontifikátu.
 
Spolu při modlitbě
Mladým muslimům dávám Korán a modlitební koberečky. Vyzývám je, aby správně prožívali své náboženství. Jsou k těmto gestům velmi citliví. Často pak vídám mladé muslimy na mých mších v Haute-Provence, dokonce někdy pomáhají jako ministranti. Mnohokrát se stalo, že mě některý z těchto mladých, když jsme vzpomínali na mrtvé, požádal, abych se pomodlil za mrtvé v arabštině. Souhlasil jsem. Byla to krásná chvíle. Mé evangelické hodnoty smíšené s náboženskými hodnotami jiných nás posouvají k Bohu. Soustřeďte se především na základ své katolické víry, sestry a bratři. To vám umožní vyjít vstříc jiným náboženstvím. Smíchat všechna náboženství – to je velké pokušení naší doby. Pak se ztrácíme v jakési buddhisticko-islamisticko-protestantsko-ortodoxní... kaši. A to není dobré. Pán nás vyzývá, abychom vyšli vstříc ostatním, pokud hoříme pro živého, mrtvého a znovu vzkříšeného Krista. A milujeme ze všech sil svou církev.
Guy Gilbert – Evangelium podle svatého lotra

 

V jeruzalémském chrámě dnes Ježíš předkládá náboženským představitelům Izraele třetí podobenství, které je komplexnější než dvě předešlá. v tomto vyprávění Mistr líčí hostinu Božího království (srov. Iz 25,6–10; Mt 8,11–12) a také poslední soud. Zároveň můžeme v tomto úryvku snadno rozpoznat také Matoušovu redakční ruku: evangelista totiž sepisoval své evangelium po pádu Jeruzaléma, k němuž došlo v roce 70 po Kristu, a proto zde zmiňuje určité již známé události dějin spásy. Z tohoto hlediska podobenství obrazně pojednává o velikonoční události, tedy o Beránkově svatbě (srov. Zj 19,7), o odmítnutí prvních křesťanských misionářů v Izraeli, o zničení Jeruzaléma, o otevření církve pohanským národům i o soudu, jenž hrozí církvi samotné i jejím novým příslušníkům. Do horizontu soudu tedy patří jak Izrael, tak církev.
V první části svého podobenství Ježíš přirovnává Boží království k příběhu krále, který u příležitosti svatby svého syna vyslal služebníky, aby pozvali vybrané hosty. Připravil velkolepou hostinu s vynikajícími pokrmy. Od pozvaných žádal jenom to, aby se spolu s ním radovali. A přece se, podobně jako v podobenství o vinařích, kteří se uchýlili až k vraždě (srov. Mt 21,33–45), setkáváme s velmi negativní reakcí. Někteří projevují k pozvání lhostejnost, jiní jsou zase velmi povrchní, a tak se k pozvání stavějí zády, další dokonce královy služebníky zabili. Odpověď je rychlá a tvrdá: „Krále to rozhněvalo. Poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil“ (Mt 22,7). Ježíš používá apokalyptické výrazových prostředků, k nimž patří hrozivé obrazy, které nemají nahánět hrůzu, nýbrž výrazně podtrhnout požadavky kladené na toho, kdo chce vstoupit do Božího království. Požadavek je jediný: přijmout Boží milostivé obdarování. Když ho člověk nepřijme, jeho život se stává prohrou dokonce i ve jménu vznešených náboženských předpisů nebo domnělé obrany samotného Boha.
Vyprávění začíná v jistém smyslu jakoby od začátku. Král posílá služebníky, aby na hostinu pozvali všechny, které najdou na rozích ulic. Nabídka spásy se obnovuje a směřuje ke všem lidem. Sál se tedy naplní pozvanými, ať už jsou dobří, nebo špatní. Je to podobné jako s obilím a plevelem, které rostou společně až do žně (srov. mt 13,24–30); jako síť vržená do moře, v níž jsou pak vytaženy dobré a špatné ryby (srov. mt 19,17). Navzdory tomu se spása nabízí všem, protože Bůh chce, aby všichni došli spásy (srov. 1 tim 2,4). A podmínka, abychom byli uznáni za dobré, je znovu jediná: uznat se za hříšníky a přijmout to, že nás ospravedlňuje Boží láska.
Takto je také třeba chápat závěr dnešního podobenství, související s tradičním obyčejem z Ježíšových dob, kdy se u vstupu do sálu pozvaným na svatební hostinu poskytovalo jako dar bělostné roucho, znamení společného pozvání od pána domu. Když král, který je obrazem Boha, vstupuje, aby pozdravil přítomné, všimne si jednoho, který na sobě ono svatební roucho nemá. Jak je to ale možné?
Tento člověk přijal pozvání, ale až do poslední chvíle ve své pýše odmítal obdarování, spoléhal na své síly. Místo toho, aby s radostí odpovídal na Boží milosrdenství, vedl si dál svůj monolog, takže v rozhodujícím okamžiku není schopen ze sebe vypravit ani slovo. Ten člověk nikdy Boha nepoznal (srov. Mt 7,23) a nyní je už příliš pozdě.
„Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených!“ (Mt 22,14), říká na závěr dnešního úryvku Ježíš. Je to varování pro každého z nás. Všechny lidské bytosti jsou povolány ke spáse, pozvány na slavnostní hostinu Božího království, nikomu ale není tato spása dopředu zaručena, dokonce viditelná příslušnost k církvi není jednoznačnou zárukou spásy. Je třeba otevřít se Boží milosti, která nás stále pobízí, abychom odstraňovali všechno, co v nás překáží Boží vládě v našem srdci. Jinými slovy, je třeba přijímat nabídku od Boha, otce našeho Pána Ježíše Krista: „tomu, kdo žízní, dám pít z pramene živé vody zadarmo“ (Zj 21,6; srov. Iz 55,1).
Enzo Bianchi – Hlásej slovo – Roční cyklus A
 
Neklaďme meze Boží milosti
Ve stavu milosti posvěcující se nalézá ten, kdo zachovává přikázání a přijímá svátosti. A co ti ostatní? Co k tomu říká katolická církev?
Zachováváme-li Boží přikázání, zakoušíme, že vedou k životu. Přikázání jsou cestou k vnitřní svobodě a k pokoji duše. Proto je blahodárné se jimi řídit. Přijímání svátostí je projevem naší křesťanské víry. Zakoušíme v nich neustále novým způsobem lásku, kterou nás Kristus miloval až do krajnosti. Svátosti uzdravují naše rány a jsou nám oporou v důležitých okamžicích životních změn. Za dar přikázání a svátostí bychom měli být vděčni.
Katolická církev prohlašuje, že každý, kdo žije v souladu s vlastním svědomím, nalézá cestu
k Bohu. Žije-li příslušník jiného vyznání podle vlastního svědomí, můžeme věřit, že žije v Boží milosti a že se líbí Bohu. Kdo se však nestará ani o Boží přikázání, ani o vlastní svědomí, škodí především sám sobě. Trpí vnitřní rozpolceností a žije oddělen od vlastní duše. Jeho život se scvrkává, jakkoli je navenek plný lesku a slávy.
Lidi žijící bez přikázání, svátostí a svědomí můžeme pouze svěřovat Bohu. Nesmíme klást meze jeho milosti. Možná se Bůh právě takového člověka dotkne a přivede ho k obrácení. Nesmíme nikoho odepisovat, protože ani Bůh nikoho nezatracuje, nýbrž poskytuje každému člověku šanci obrátit se. Ve smrti potkává každý člověk Boha v jeho lásce. Tu pozná naprosto konkrétně v jeho vtěleném synovi Ježíši Kristu. Můžeme doufat, že každý hledající nalezne v Ježíši naplnění své touhy a že se jeho lásce zcela odevzdá.                                     
O životě z víry s Anselmem Grünem
 
Prameny, odkazy
Daniel J. Harrington – Evangelium podle Matouše – Sacra pagina; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Matouše; Petr Karas – Boží slovo na každý den; Angelo Scarano – www.pastorace.cz; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz; Misál na každý den liturgického roku.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.