Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

30. neděle v mezidobí – cyklus A

30. neděle v mezidobí – cyklus A

 
Ex 22,20-26; 1 Sol 1,5c-10; Mt 22,34-40
 
34Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlčel saduceje, shromáždili se 35a jeden z nich, znalec Zákona, ho chtěl přivést do úzkých a zeptal se: 36„Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?“ 37Odpověděl mu: „ ‚Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ 38To je největší a první přikázání. 39Druhé je podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ 40Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ (Mt 22,34-40) 

Srovnání: Mk 12,28-34; Lk 10,25-28; Dt 6,4-5; Lv 19,18; Řím 13,9; Gal 5,14; Jak 2,8; Mt 7,12 

Úvod k meditaci
Židé byli povinni zachovávat 613 ustanovení Zákona. V této změti příkazů a pravidel Pán jasně vyzdvihuje to podstatné: lásku k Bohu a k bližnímu. Pokud spočívá na lásce k Bohu a bližnímu celý Zákon a Proroci, do jaké míry spočívá na lásce i můj život: moje práce, moje rodina, můj volný čas...?
 
Výklad biblického textu
Kontext: Ježíšova poslední konfrontace s duchovní elitou židovského národa se týká sporu o největší přikázání. Je to otázka životně důležitá, mimo jiné proto, že odpověď by určila, zda Kristus patří do nějaké „zvláštní“ radikální skupiny, anebo do „tradičního proudu“ židovské zbožnosti. Ježíš však odpovídá zcela v duchu židovské tradice. Jeho odpověď zahrnuje dva příkazy, u kterých nesmíme přehlédnout několik důležitých rysů: 1) pořadí – nejprve je láska k Bohu, pak láska k bližnímu; 2) druhé přikázání je podobné prvnímu – v obou případech se jedná o lásku k někomu; 3) míra této lásky se však liší – Boha je třeba milovat „všemi silami“, bližního jako sebe.
34 Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlčel saduceje, shromáždili se: Farizeové se na jednu stranu mohli radovat, že Ježíš umlčel saduceje (Mt 22,23n.; tito popírali vzkříšení, na rozdíl od farizeů), na druhou stranu mohli mít další důvod k obavám, protože Mistr opět triumfoval. Nyní tedy zaútočili oni a poslali znalce Zákona (rovněž farizea) se záludnou otázkou. Nebyla to otázka upřímná, byla to spíš zkouška, past nastražená s nadějí, že bude Ježíš chycen.
36 Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?: Položená otázka je skutečně záludná, protože se týká známého sporu, vedeného mezi rabíny. Pro zajímavost si uveďme, že rabín Hillel shrnul Zákon v negativní podobě zlatého pravidla: co nechceš, aby lidé dělali tobě, nedělej ani ty jim. Rabín Simlai oproti tomu tvrdil, že 613 Mojžíšových příkazů bylo shrnuto na jedenáct u Davida v žalmu 15, šest u Izaiáše (Iz 33,15-16), tři u Micheáše (Mich 6,8), dva opět u Izaiáše (Iz 56,1) a po jednom u Ámose (Am 5,4) a Habakuka (Hab 2,4). V této souvislosti bývá citován i Leviticus 19,18 („miluj svého bližního jako sebe“). Už tyto neshody poukazují na to, že se snadno mohlo stát, že by se Kristus netrefil do správné odpovědi.
37 Odpověděl mu: ‚Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘: Ježíš cituje důvěrně známé Šema Israel, které zbožní židé recitovali dvakrát denně. Obsahem Šema je milovat Boha celým svým bytím, všemi schopnostmi (Dt 6,5).
39 Druhé je podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘: Druhé přikázání je podobné prvnímu, protože se opět týká lásky, tentokrát k bližnímu. Láska k Bohu je nerozlučně spjatá s láskou k bližnímu, jsou to dvě spojené nádoby. Toto přikázání však nemluví pouze o lásce k bližnímu, ale (překvapivě!) i o lásce k sobě - ta je měřítkem lásky k druhému. Jak dokážeme mít rádi sebe, stejně tak máme mít rádi ty, kteří jsou nám blízko. Je nám nastaveno velmi jasné zrcadlo pravé lásky, zrcadlo, před kterým není možné utéci: lásku k sobě nemůže nikdo popřít (i když ne vždy je tato láska náležitá).
40 Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci: „Všechny příkazy jsou splněny náležitým způsobem tehdy, když jsou motivovány láskou k Bohu a (kvůli Bohu) láskou k bližnímu“ (sv. Augustin). Dvojjediné přikázání lásky je zároveň výkladovým klíčem k pochopení Zákona i Proroků, takže správně poznamenává svatý Augustin, že i když nerozumíme některým místům Starého zákona, máme se držet lásky, která je jeho obsahem. Tak chápeme
i žijeme podstatu toho, čemu ještě svým rozumem plně nerozumíme. Milovat Boha a bližního – vše ostatní je jen komentářem tohoto přikázání.
 
K tématu
I farizej věděl, že je jeden z nejdůležitějších příkazů milovat bližního. Ale nebylo mu jasné, kdo je jeho bližní (Lk 10,21). Křesťan si tuto otázku neklade. Těžko by mohl dokázat, že někdo jeho bližní není. Proto je základní vlastnost křesťanské lásky její všeobecnost, tak jak je i církev všeobecná, katolická.
Tomáš Špidlík –  Ve službě slova
 
Nelze oddělit přikázání blíženské lásky od přikázání lásky k Bohu. Druhé přikázání neexistuje samostatně
a odděleně od prvého. Většího přikázání nad tato dvě není. Pán Ježíš dělá ze dvou přikázání jedno. Lidské srdce bylo stvořeno tak, že nemůže existovat bez druhého člověka. Člověk dostává život od člověka a bez něho nemůže být.
Většina našeho lidského počínání se zakládá na hledání blíženské lásky. Uznej, že potřebuješ člověka a že druzí potřebují tebe. Existuje tu těsná závislost mezi dobrem mým, které plyne z lásky druhých a dobrem druhých, které plyne z mé lásky k nim. Miluj svého bližního – to znamená věnuj mu svou důvěru, svěř mu svůj život. Zároveň žij tak, aby se tvůj bližní mohl svěřit tobě. Žij tak, abys byl hoden jeho důvěry.
Miluj svého bližního. Zastavme se u slova bližní. Už samo slovo bližní nám ukazuje smysl druhého přikázání. Tvůj bližní není někdo cizí, tobě vzdálený. Druhý člověk je bližním, znamená to, že je tvůj, patří ti. Tvůj bližní je ti blízký. Je tvůj, ale ne na základě uskutečněné volby. Je tvůj, protože ti byl dán jako dar.
Miluj svého bližního – tzn. uznej, že ti tvoji bližní dávají život a že ty máš dávat svůj život jim. Při tomto rozjímání vstupme do celé historie našich vztahů k bližním. Vyvolejme si v paměti všechny lidi od dětství až po dnešek, kteří v našem životě zaujímali důležité místo; lidi, kteří nějakým způsobem ovlivnili náš život, zanechali v něm hlubší stopu. Můžeme si na list papíru napsat jejich jména. Povšimněme si skutečnosti, že lidé, kteří vstoupili do našeho života, pro nás byli darem. Setkali jsme se s nimi, protože nám byli dáni. Pohleďme, jakou roli odehráli jednotliví lidé v našem životě. Co jsme od nich očekávali? Všimněme si těch, vůči nimž se v nás spontánně probouzí pocit vděčnosti. Jaké naše nejhlubší touhy a potřeby naplňovali tito lidé? Všimněme si jejich lásky, péče, přijetí, obětavosti. Vyjádřili jsme jim svou vděčnost? Při tomto rozjímání za ně Bohu poděkujme. Uznejme, že pro nás byli velkým darem.
Ale všimněme si i lidí, vůči nimž se v nás spontánně budí smutek, rozhořčení nebo dokonce hněv. Čím nás zranili? Co nás ještě bolí? Hovořili jsme s nimi někdy na téma našeho zranění? Započal v nás proces uzdravení a smíření s nimi? Co bychom chtěli nyní říci Pánu o těchto obtížných vztazích?
Dále se snažme povšimnout si lidí, pro něž jsme byli nebo stále ještě jsme důležití. Vyvolejme si je v paměti. Můžeme si vypsat jejich jména. Všimněme si, že jsme pro tyto lidi byli darem. Prostě se s námi setkali. Co od nás očekávali nebo i nadále očekávají? Splňovali jsme nebo splňujeme jejich očekávání? Všimněme si osob, které jsme nějakým způsobem zklamali. Vyvolejme si v paměti jejich zklamání a bolest. Co bychom dnes těmto lidem chtěli říci?
Pokusme se vstoupit do velkého díkůčinění Bohu za všechny naše bližní, kteří nás v našem životě doprovázeli. Pokládejme je za dar.
Józef Augustin – Kde jsi, Adame?
 
Zvláštním znamením, které pojí všechny svaté, je touha po Bohu. Mystiky nespojuje řeholní stav nebo oděv, ale touha. Svaté nespojuje moudrost tohoto světa, ale vášnivost. Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! říká Kristus v Lukášově evangeliu. Touhu, žízeň po Bohu prožíváme pod způsobou lásky k člověku, podobně jako autor Písně písní. Ostatně Písmo svaté tyto obrazy často používá. Izaiáš píše:
Jako se mladý muž žení s pannou,
tak se s tebou ožení tvůj stavitel.
A ženichovu radost nad nevěstou
zakusí nad tebou tvůj Bůh.
Jsou lidé, kteří pozorují život z pozice novináře, zpravodaje, podobně jako někteří filmoví kritici hodnotí film
s úzkostnou opatrností, aby se nedali vtáhnout do děje. Jsou to pozorovatelé, kteří sledují práci kamery, výkony herců a kvalitu střihu. Nikdy se nedají dojmout a jsou na to hrdí. Nikdy si nedovolí zamilovat se a nikdy nevyjdou za hradby, které kolem sebe vystavěli. Jiní lidé se dají dějem pohltit a vědí, že v příběhu života mají důležitou roli. Často cítí bolest nebo pláčou; myslím, že možná právě jich nejvíc se týká první blahoslavenství.
Svatý Pavel se ve svých listech snaží o střízlivou teologii, ale velmi často se jeho próza mění v poezii a z teologie se stává modlitba. Pavel je všechno jiné než novinář, který nezaujatě referuje o Bohu. Mnohem vzácnější cesta je autentickou cestou k Bohu. Horolezecky řečeno je to free solo. Chce člověka celého, chce vše, nebo nic. Chce, abychom milovali celým svým srdcem, celou svou duší i veškerou svou silou. Jako při free solu se ani při ní nedá myslet na nic jiného.
Láska k Bohu přitom lásce k člověku nekonkuruje, ale naopak ji velmi zesiluje. Vždyť když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás. Naše schopnost milovat není koláč, jehož část dáváme Bohu a část lidem. Na jedné ikoně Trojice je Maria, jak v srdci nese malého Ježíška. Shora je vi­dět ruka Otce. Vše se koupe ve světle, kterým je Duch svatý. V Bohu se koupeme, v něm žijeme, pohybujeme se a jsme, jak vysvětluje svatý Pavel Athéňanům. Ohnivé jazyky lásky jsou s námi – jak také jinak zobrazit lásku než plamenem? Čím víc milujeme Boha, tím víc jsme schopni milovat člověka. Tedy ne koláč, ale otevřený prostor. Nerozumím textu svatého Pavla o tom, že když se muž snaží zalíbit své ženě, má rozdělené srdce. Snad je to právě naopak – vždyť díky lásce žijí snoubenci v přítomnosti andělů a den co den mohou vidět jeden ve druhém okno do nebe. Jeden druhému jsou cestou, která vede k Bohu, svátostí, znamením neviditelného Boha na viditelné Zemi. Tato situace se někdy přirovnává ke kruhu, do jehož středu vede mnoho paprsků. Středem je Bůh, paprsky jsou naše lidské cesty. Čím víc milujeme Boha, tím víc se přibližujeme i k cestám ostatních lidí; čím víc se snažíme přiblížit k lidem, tím blíž jsme Bohu.
Co mohou o Bohu vědět lidé, kteří nikdy nemilovali? Svatý Jan píše: Kdo nemiluje, Boha nepoznal. Z jejich slov jsou slyšet jen zvučící zvony a dunící kovy. Tak to Pavel napsal v textu, který je považován za jeho nejkrásnější. Kdybych měl dát astronautům z cizí planety nebo bu­doucím generacím poselství omezené na jedinou stránku textu, ze vší moudrosti a poznatků vědy bych vybral právě první Korinťanům třináct.
Právě proto mystikové, kteří měli vidění nebe, byli tak nezávislí na pozemských věcech. Svůj poklad měli jinde
a o pomíjivosti a hodnotách vezdejšího světa věděli své. Možná se vám také stalo, že jste kdysi v pozdně večerním lese někomu cosi důležitého řekli a cosi uslyšeli jako od­pověď. A když jste pak běželi přes pláně a kopce domů, věděli jste, že už vám planeta nic víc, nic silnějšího nemůže nabídnout. Ale přesto jste – paradoxně – nemysleli na sebe. A nebyli jste si jisti, zda jste mluvili s člověkem, nebo prostřednictvím člověka s Bohem, zda se pohled do očí nestal oknem z prostoru, hmoty a času a zda jste nenahlédli do míst, která člověk normálně vidí až po smrti. Člověk pak náhle pochopí, že kvůli těmto několika vteřinám stálo za to žít. A všechno bohatství a lákavé nabídky světa se proměnily v nic ve srovnání s perlou, kterou jste objevili.
Marek Orko Vácha – Šestá cesta 

 

Riskovat život
Pane, chtěl bych být z těch, kteří riskují svůj život. A kteří svůj život dávají ...
Protože k čemu je život, když ne k rozdávání?
Pane, ty, který ses narodil kdesi na cestě, Ty, který jsi zemřel jako zločinec …
Pomoz mi zbavit se sobectví a pohodlnosti.
Ať, poznamenán tvým křížem, nemám strach z drsného života.
Ať se dokážu vydat vstříc krásným dobrodružstvím, k nimž mě povoláš.
Chci, ]ežíši, řídit svůj život podle tvého slova.
 
Druzí ať si jsou klidně moudří. Tys mi řekl, abych byl blázen.
Druzí věří v řád, Tys mi řekl, že mám věřit v lásku.
Druzí si myslí, že je nutné schraňovat, Tys mi řekl, abych rozdával.
Druzí se usazují. Tys mi řekl, abych byl stále na cestě a připravený. Na radost i utrpení, nezdary i úspěchy.
A nevkládal svou důvěru v sebe, ale v tebe.
Hrál křesťanskou hru a nestaral se o následky.
A nakonec riskoval svůj život a spoléhal na tvou lásku.
 
Jedině Bůh může konat zázraky ...
Jedině Bůh může tvořit. Ale ty, ty můžeš to, co vytvořil, ocenit.
Jedině Bůh může dát život. Ale ty, ty ho můžeš předávat dál a také respektovat.
Jedině Bůh může dát zdraví. Ale ty, ty můžeš pečovat, uklidňovat, utěšovat.
Jedině Bůh může dát víru. Ale ty, ty můžeš vydávat své svědectví.
Jedině Bůh může vnuknout naději. Ale ty, ty můžeš svému bratru vrátit důvěru.
Jedině Bůh může dát lásku. Ale ty, ty můžeš druhého naučit milovat sebe i druhé.
Jedině Bůh může dát mír. Ale ty, ty můžeš napomáhat dorozumění.
Jedině Bůh může dát radost. Ale ty, ty se můžeš na všechny usmívat.
Jedině Bůh může dát sílu. Ale ty, ty můžeš podpořit toho, kdo ztrácí odvahu.
Jedině Bůh je cesta. Ale ty, ty můžeš druhým ukazovat směr.
Jedině Bůh je světlo. Ale ty, ty ho můžeš nechat zářit pro oči všech.
Jedině Bůh je život. Ale ty, ty můžeš druhým vracet touhu žít.
Jedině Bůh může konat zázraky. Ale ty, ty můžeš být tím, kdo přináší pět chlebů a dvě ryby. Jedině B~h může učinit, co se zdá nemožné. Ale ty, ty můžeš konat možné.
Jedině Bůh si vystačí sám. Ale on raději počítá s tebou!
Guy Gilbert – Buďte světlem 
 
Milovat doopravdy
milovat někoho, to neznamená být štědrý a velkorysý. Milovat někoho, to není věnovat druhému člověku tisíc drobných pozorností, to není blahosklonně se k němu sklánět a být si přitom jist svou vlastní ctností a velkodušností. milovat někoho znamená ukázat mu, jak je dobrý a jedinečný, a pomoci mu rozvinout jeho nadání. Milovat někoho, to je také nesnažit se jen dávat, ale dovolit i tomu druhému, aby nás obdaroval.
Ve čtyřiceti letech už má člověk většinou sám sebe pod kontrolou a je vůči druhým lidem i vůči sobě tolerantnější a shovívavější než dřív. Dobře ví, že neexistuje hřích, jehož by se nebyl schopen dopustit, a uvědomuje si, že se nad nikoho nemůže povyšovat, protože ho nad vodou drží jen a pouze Boží milost. Svatá Terezie od dítěte Ježíše s jistotou prohlašovala: „mezi mnou a Marií Magdalskou není žádný rozdíl!“ Čtyřicátník rozumí tomu, co je to lidská slabost – vždyť na ni naráží už spoustu let – a začíná se smiřovat s tím, že ani on není dokonalý.
André Daigneault - Krize jako šance
 
Základní křesťanskou zásadou, dokonce vlastní zásadou života křesťanů je láska k Bohu a k bližním. Je láska „nejvyšší z citů“?
Ano, jenže není všecko láska, co tak na první pohled vypadá nebo čemu se tak říká. To slovo používá obchod, reklama, dokonce i pornografie. Všechno krásné a dobré se dá i zneužít.
Nad lásku není nic drahocennějšího. Když myslím na přátele, na své rodiče, na mladé lidi – o kom mohu říct: ti mě mají rádi, já mám rád je, důvěřuji jim? Anebo: existuje něco většího, než když jsou mladí lidé zamilovaní?
 
Jaký je rozdíl mezi Boží láskou k lidem a láskou mezi lidmi?
Boží láska snese velikou zátěž, hned tak se nezhroutí. Láska Boží všechno vydrží, kdežto mezilidská láska leckdy ztroskotá o naše meze. Bůh nehledá výhody pro sebe. Boží láska je prosta vedlejších úmyslů a účelovosti. Lidé mají mnohdy někoho rádi jen proto, že je mladý a krásný, chtějí po druhé osobě jen mládí. Láska Boží je oproti tomu čistá a bezpodmínečná. Je silnější a je zdarma daná. Slabostmi a chybami lidí se nedá zmást, naopak: Právě ve slabosti, když Boží lásku nejvíc potřebujeme, tehdy ji obzvlášť pocítíme. U lidí je tomu často naopak. Slabosti druhého je často přimějí k tomu, aby se odvrátili. Bůh by řekl: Ty máš tolik slabostí, myslím, že mě obzvlášť potřebuješ, a já tě mám obzvlášť rád.
 
Co je znakem Ježíšovy lásky?
Charakteristickým rysem Ježíšovy lásky je jistě i blízkost k chudým. Ježíš žil velmi prostě, aby měl ke všem blízko. Vzdal se také domova, aby zde byl pro všechny a nestavěl kolem sebe zeď. Ježíš vycházel vstříc cizincům. A nejdůležitější věc: Uměl předávat svou lásku dál. Nehledal domov, kde by se cítil dobře, nýbrž putoval od vesnice k vesnici, od města k městu. Přicházel tam, kde probíhaly konflikty, kde musel uplatnit svou lásku, aby mohl nastat mír mezi pohany a židy, mezi Římany a Izraelem. Odvažoval se vstupovat do konfliktů a ukázal, že Boží láska musí tyto konflikty vyřešit, musí změnit svět.
Pro toto riskoval svůj život a nakonec jej obětoval na kříži. Ale již předtím jsme mohli vidět jeho sebevydání, v hlubokém přátelství s učedníky, v jeho citlivosti vůči všem trpícím a soucítění s nimi. Taková je podle mne jeho láska, zakouším ji v přijímání, v modlitbě, u svých přátel, ve svém poslání.
 
Jaké je nejdůležitější pravidlo chování v lidské pospolitosti, kterému nás Ježíš učí?
Nejdůležitější je: Miluj svého bližního – milovat budeš svého bližního – jako sebe sama. Či jak to formuluje pradávný hebrejský text: Budeš milovat svého bližního, neboť on je jako ty. Vím-li, že druhý je ze stejného těsta, že má stejné silné stránky i slabosti jako já, pak tato blízkost dává i sílu mít druhého rád. Cítím-li se od druhého oddělený a myslím si, že on je špatný a já dobrý, že on je slabý a já silný, potom ho rád nemám. Vím-li, že všichni jsme na stejné lodi, pak ve mně tato myšlenka vzbuzuje soucit a lásku.
Ježíš cituje Písmo svaté, náš Starý zákon, když říká: Slabé musíme chránit, provinilým musíme odpouštět. Musíme se učit odstraňovat konflikty, napravovat nepřátelství, zakládat mír.
Takováto aktivní podoba lásky je nejdůležitějším pravidlem chování, které Ježíš dává lidem. Znamená to také nikdy se nespokojit s daným stavem, nikdy neříkat, že my jsme v pořádku a nemusíme už se více snažit.
Kromě toho bychom se neustále měli sami sebe ptát: K čemu jsem povolán, co je můj úkol? Proč mi Bůh dal všechny moje talenty? Proč mi ukazuje svět? Takto se tázat, tomu říkám politické myšlení: Jsem někým, kdo od Boha dostává pokyny a především sílu a povolání přetvářet svět, aby se opět stal takovým, jakým jej Bůh původně stvořil.
 
kardinál Carlo Maria Martini, Georg Sporschill – Hovory v Jeruzalémě
Prameny, odkazy
Daniel J. Harrington – Evangelium podle Matouše – Sacra pagina; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Matouše; Petr Karas – Boží slovo na každý den; Angelo Scarano – www.pastorace.cz; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz; Misál na každý den liturgického roku.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.