Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

33. neděle v mezidobí – cyklus A

Ilustrace
Zveřejněno: 17.2.2017
Autor: Administrátor
Přečtení: 187
Zpět do rubriky

PDF dokumentTýden s Božím slovem, 33. neděle v mezidobí

Návod k použití příručky 

 

 

 

33. neděle v mezidobí – cyklus A 

Pr 31,10-13.19-20.30-31; 1Sol 5,1-6; Mt 25,14-30
 
Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: 14„Jeden člověk se chystal na cesty, zavolal si služebníky a svěřil jim svůj majetek. 15Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. 16Ten, který dostal pět hřiven, hned šel, podnikavě jich využil a vyzískal pět dalších. 17Stejně i ten, který dostal dvě, vyzískal dvě další. 18Ale ten, který dostal jednu, šel, vykopal v zemi jámu a peníze svého pána ukryl. 19Po delší době se pán těch služebníků vrátil a dal se s nimi do účtování. 20Přistoupil ten, který dostal pět hřiven, přinesl s sebou pět dalších a řekl: ‚Pane, pět hřiven jsi mi svěřil, hle – dalších pět jsem vydělal.‘ 21Pán mu řekl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi věrně spravoval, mnoho ti svěřím. Vejdi k radostné hostině svého pána.‘ 22Přistoupil i ten druhý, který dostal dvě hřivny, a řekl: ‚Pane, dvě hřivny jsi mi svěřil, hle – další dvě jsem vydělal.‘ 23Pán mu řekl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi věrně spravoval, mnoho ti svěřím. Vejdi k radostné hostině svého pána.‘ 24Přistoupil pak i ten, který dostal jednu hřivnu, a řekl: ‚Pane, vím, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. 25Měl jsem strach, a proto jsem tvou hřivnu ukryl v zemi. Tady máš, co ti patří.‘ 26Pán mu odpověděl: ‚Služebníku špatný a líný! Věděl jsi, že sklízím, kde jsem nesel, a sbírám, kde jsem nerozsypal? 27Měl jsi tedy moje peníze uložit u směnárníků, a já bych si při návratu vyzvedl i s úrokem, co je moje. 28Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven. 29Neboť každému, kdo má, bude dáno, a bude mít nadbytek. Kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. 30A tohoto služebníka, který není k ničemu, hoďte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípání zubů.‘“
(Mt 25,14-30)
 
Srovnání: Lk 19,11-27; Mk 13,34; Mt 18,23; Mt 24,46-47; Lk 16,10; Mt 13,12; Mt 8,12; 13,42.50; 22,13; 24,51

 

Úvod k meditaci
V církvi často slyšíme o skromnosti a pokoře. Nemá to ale být důvod pro to, abychom jen tupě plnili nejzákladnější povinnosti, nebo se nechali vést strachem nebo leností. Dnešní podobenství to potvrzuje. Pán v tomto podobenství očekává podnikavost, odvahu a schopnost využít všech darů, které byly dány. Zkusme si připomenout jaké dary, schopnosti mi Pán svěřil. Jak s nimi pracuji? Jak je to s mou leností a otupělostí? Jednám s odvahou, nebo se strachem z Boha?
 
Výklad biblického textu
Kontext: Podobenství o hřivnách náleží do skupiny podobenství, která se týkají tematiky bdělosti a vytrvalosti (Mt 24,45-25,46). Jedná se o dva základní postoje, které mají charakterizovat věřící v očekávání příchodu jejich Pána, Syna člověka. Děj podobenství začíná zmínkou o připravované cestě pána, který svěřuje majetek svým služebníkům (25,14).
15 Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval: Rozdělení majetku mezi služebníky není rovnoměrné. Pán svěřuje prvnímu služebníkovi pět talentů, druhému dává dva talenty a třetímu jeden. Talent odpovídal 5 až 6 tisícům denárů a denár byl dělníkův výdělek za jeden pracovní den. Pouze evangelista Matouš pečlivě poznamenává, že rozdílná velikost majetku svěřeného jednotlivým služebníkům není známkou diskriminace, ale je určena s ohledem na schopnosti každého z nich. Pánovo odcestování znamená začátek odpovědnosti služebníků za svěřený majetek.
16 Ten, který dostal pět hřiven, hned šel, podnikavě jich využil a vyzískal pět dalších: První služebník se dal do podnikání ihned (tímto slovem se zdůrazňuje naléhavost). Příběh neupřesňuje, jakým způsobem tento služebník začal podnikat – to není ani důležité. Důležitější je to, že dobře využil svěřený vklad. Stejně tak i druhý služebník.
18 Ale ten, který dostal jednu, šel, vykopal v zemi jámu a peníze svého pána ukryl: Zakopal a schoval stříbrnou minci. Nic tím sám přitom nezískal, jen uchoval to, co mu bylo dáno. Přitom se zachoval správně „podle předpisů“: podle rabínského práva už nemá zodpovědnost, protože udělal to nejbezpečnější, na co jen lze pomyslet.
20 Pane, pět hřiven jsi mi svěřil, hle – dalších pět jsem vydělal: První dva rozhovory (25,20-21.22-23), při kterých začíná vyúčtování svěřeného majetku, jsou zcela symetrické. Každý ze služebníků popisuje svou situaci. Ukazuje, jak zdvojnásobil svěřený majetek. Oba služebníci jsou chváleni stejným způsobem: jsou to „služebníci dobří a věrní“. Těmto dvěma služebníkům je nyní svěřena nejen větší odpovědnost, ale jsou rovněž pozváni vstoupit do pánovy „radosti“, to znamená do společenství s ním.
25 Měl jsem strach, a proto jsem tvou hřivnu ukryl v zemi: Třetí služebník si začíná stěžovat namísto toho, aby přinesl výtěžek ze svěřeného majetku. Hodnotí pána jako člověka, „který sklízí, kde nesel, a sbírá, kde nerozsypal“ (25,24). Tento služebník se omlouvá, že ukryl ze strachu to, co mu bylo svěřeno, aby to neztratil (25,25). Vyjevuje zde svůj obraz, který si o pánovi udělal.
26 Pán mu odpověděl: Služebníku špatný a líný: Na první poslech by se zdálo, že byl tento služebník opatrný, prozíravý – schoval svěřenou částku, aby se „o nic nepřišlo“. Jeho domnělá opatrnost byla ve skutečnosti pláštíkem lenosti! Nebyl opatrný, ale líný! Jednal totiž úplně jinak, než měl: věděl, že pán očekává „úrok“, a přesto jednal jinak. To, že věděl, co pán od něj očekává, mu k ničemu nebylo! Jeho pokus o sebeospravedlnění je vlastně rozsudkem sebeodsouzení.
27 Měl jsi tedy moje peníze uložit u směnárníků, a já bych si při návratu vyzvedl i s úrokem, co je moje: Tento služebník neučinil sice nic špatného, ale nesplnil očekávání svého pána.
 
K tématu
V psychoterapii se už dlouho mluví o ekleziogenních neurózách, tedy o duševních onemocněních, která vznikla církevní výchovou. Při těchto typicky religiózních neurózách hraje strach z Boha důležitou roli. Terapeut Tilman Moser se ve své knize Otrava Bohem vypořádal s přísným Bohem svého evangelického dětství. Mluví o onemocnění Bohem, které mu v dětství naočkovali. Tilman popisuje obrovský strach z Boha, který všechno vidí, sleduje každou myšlenku a odsoudí vše, co neodpovídá jeho přikázáním. Bůh byl pro něj tím, kdo zakázal všechno, co mu jako dítěti dělalo radost. Při všem, co tehdy dělal, ho provázela věta: „Co tomu řekne milý Bůh?“ Jako dítě tak měl pořád pocit, že Božím nárokům nestačí. Jestli Bůh viděl všechno, co se v něm dělo, mohl být jedině mezi zatracenými. Jeho obavy se mísily s pocitem zavrženosti a silnými pocity viny. Před Bohem, který znal i ta největší tajemství jeho duše, nemohl obstát. Cítil se proto malý, vinen, zavržen a odsouzen. Tak vedl strach z Boha k sebenenávisti, pocitu ponížení a stravujícím pochybnostem o sobě samém.
Protože spoustě lidí byl Bůh v dětství představován jako permanentní dozorce a pozorovatel, který střeží všechny jejich činy a myšlenky a zaznamenává je do své „velké knihy“, stal se pro ně podobně jako pro Tilmana Mosera tím, koho se dodnes bojí. Většinou však šlo spíše o to, že rodiče takovým způsobem kompenzovali svou neschopnost při výchově dětí. Bůh byl ten, kdo dítě potrestá, když nebude hodné. Takové obrazy Boha se dětem předávaly vždy v kontextu nějaké rodinné situace. Bůh byl prodlouženou rukou trestajícího otce. Hrůzu nahánějící obraz Boha je součástí autoritativní, se strachem pracující výchovy. Tak se takový obraz Boha vryje hluboko do duše dítěte. I když se těchto dětských představ o Bohu v dospělosti zbavíme, obludné strachy, že jsme sledováni a souzeni, se v nás vynořují čas od času znovu.
Takový Boží obraz nemuseli přinášet jen rodiče, ale i řada kazatelů, kteří hrozili přísným a trestajícím „Bohem – soudcem“. Jejich kázání mohla ovšem vyvolat strach jen u lidí, kteří k němu byli už svou výchovou připraveni. Ti, kteří jako děti poznali dost důvěry, nepřisuzovali takovému kázání velkou váhu. Mnoho kněží se pokoušelo získat moc nad lidmi tím, že Boha líčili jako toho, který všechno vidí a kontroluje. Strach používali k tomu, aby se lidé stali závislými a ovladatelnými. Samotné kázání však nemůže být jedinou příčinou úzkostí z Boha. Jejím zdrojem je také samotný člověk a jeho osobnost, protože představa o sobě samém úzce souvisí s představou o Bohu. Představa Boha jako soudce nahání strach především těm, kdo sami sebe neustále soudí a trestají, jestliže se prohřeší proti normám. A v neposlední řadě souvisí obavy z Boha také se strachem ze sebe sama a s pochybovačnými tendencemi naší vlastní duše. Protože mám strach sám ze sebe, projektuji své obavy také do Boha. Proto se velmi vyplatí o tomto vztahu přemýšlet víc.
Jednou z příčin obav z Boha je rozhodně prožitek vlastní méněcennosti. Dřív, než dospějeme, zjistíme, že mnoho jiných lidí je nadanějších, než jsme my, že mají lepší předpoklady pro život. Srovnáváme se s ostatními a máme strach, že neobstojíme. V Bibli nacházíme silné příběhy o takovém strachu. Tyto obavy svedly Kaina k tomu, aby zabil svého bratra Ábela. Nemohl unést, že Bůh přijal bratrovu oběť, zatímco jeho vlastní dar nebyl přijat. Tak se často Boha bojíme, protože máme pocit, že pro něj nejsme dost dobří. Přitom často není jasné, jestli nároky, které na sebe máme, pocházejí skutečně od Boha, nebo jsou naše vlastní. O strachu z Boha, který pramení z vlastní nejistoty a méněcennosti, vypráví Ježíš ve svém slavném podobenství o hřivnách.
Muž, který se vydává na cesty, si zavolá své služebníky a svěří jim svůj majetek. Jednomu dá pět, druhému dvě a třetímu jednu hřivnu. První dva hospodaří se svými hřivnami a zdvojnásobí je. Třetí však jde a zakope svou hřivnu. Místo toho, aby využil dar, který přijal, obdivuje druhé dva služebníky. A začne mít pocit, že přišel zkrátka, že nemá příležitost předstihnout je. Z pocitu méněcennosti vzniká úzkost, od té nás může osvobodit jen pohled na Boha. On nás obdařil nejen životem, ale i dary, které máme využít. Jakmile se však začneme srovnávat s ostatními, začnou se nám naše vlastní schopnosti zdát nedostatečné. Tak třetí služebník zakope své vlastní schopnosti a nadání, protože se bojí, že by mohl ze svěřených peněz něco ztratit. Ale právě tím udělá největší chybu. Když je povolán k pánovi, vysvětlí mu důvod svého jednání: „Pane, vím, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Měl jsem strach, a proto jsem šel a tvou hřivnu ukryl v zemi. Tady máš, co ti patří“ (Mt 25,24-25). Protože má třetí služebník strach z toho, jak bude hodnocen, zakope svou hřivnu. Tak nemůže nic ztratit. V podobenství se neříká, jak by pán reagoval, kdyby jeho služebníci o všechen svěřený majetek přišli. Pán neodměňuje jejich úspěch, ale důvěru. To, že se svěřeným majetkem zacházeli tvořivě. Své hřivny můžeme znásobit, jen když podstoupíme riziko. Riziko však znamená také to, že můžeme utrpět ztrátu. Třetí služebník nechce nic ztratit. Nejdůležitější je pro něj obstát bez chyb. Převedeno na duchovně existenciální situaci, má strach, že ho Bůh odsoudí, protože udělal něco špatně. Bojí se selhání natolik, že raději neudělá vůbec nic. Takový strach však nakonec vede k tomu, že budeme před Bohem stát s prázdnýma rukama. Nebudeme mít co předložit.
Třetí služebník vidí v Bohu přísného pána, protože i on sám soudí tvrdě. Představa o sobě samém a o Bohu jsou si podobné. Domnělá Boží přísnost vytváří v služebníkovi nejen tvrdost vůči sobě samému, ale také agresi. Ve slovech, se kterými vrací pánovi peníze („Tady máš, co ti patří.“), cítíme nevoli jak vůči Bohu, tak k sobě samému. Tento služebník se sebou jednal tvrdě. Nic si nedovolil. Vykopal do země díru, aby schoval peníze svého pána. Ježíš však očekává tvůrčí zacházení s hřivnami. Řečeno jazykem psychologie: služebník nezacházel se svým životem láskyplně. Zakopal ho, a tak v něm nemohlo nic vyrůst ani vykvést. Sám sobě bránil v životu a zakrněl. Ano, ve skutečnosti si sám zakázal žít. Autoagrese a agrese vůči přísnému Bohu ho vzdálily od skutečného života.
Ježíš nerozptýlí obavy třetího služebníka tím, že by mu domlouval. Mnoho čtenářů Bible se zlobí na pánova tvrdá slova: „Jeho pán mu odpověděl: ‚Služebníku špatný a líný! Věděl jsi, že sklízím, kde jsem nesel, a sbírám, kde jsem nerozsypal? Měl jsi tedy moje peníze uložit u směnárníků a já bych si při návratu vyzvedl i s úrokem, co je moje. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven. Neboť každému, kdo má, bude dáno a bude mít nadbytek. Kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. A tohoto služebníka, který není k ničemu, hoďte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů‘“ (Mt 25,26-30). Ježíš líčí služebníkovi důsledky jeho strachu. Kdo žije ze strachu a v něm, bude na konci stát s prázdnýma rukama. Pak přijde i o to, co pln strachu zakopal. Když budeme lpět na takovém hrozivém obrazu Boha, stane se náš život děsivě temným, nebude v něm žádné světlo a radost. Pak přijde skutečně plný pláče a skřípění zubů. Ten, kdo by chtěl před Bohem kontrolovat všechny své myšlenky, činy a touhy, se v noci bude trápit vším tím, co by chtěl potlačit. Mohli bychom vnímat tento obraz zcela konkrétně: brutální snaha udusit v sobě vše potlačené může vést k tomu, že ve spánku jednou skutečně budeme skřípat zuby.
Jak porozumět této Ježíšově terapii strachu? Psychoterapeut a teolog Eugen Drewermann spatřuje nejvyšší naléhavost Ježíšových slov v tom, že „Ježíš vidí, že se v našem celkovém životním nastavení vůči Bohu stále znovu vracíme ke strachu. A tak reaguje slovy, která nám mají nahnat strach, abychom se už Boha nebáli. Jedná se o téměř zoufalou logiku, skoro tak, jako když proti stepnímu požáru založíme nový požár, abychom ho uhasili“. Ježíš tedy vyhání strach tím, že líčí jeho konečné důsledky. Zbavuje nás strachu tím, že ho zveličuje. Jeden blízký psycholog mi vyprávěl, že se dříve klienty, kteří si sami ubližovali, snažil povzbudit a domlouval jim: „Podívejte, něco už jste v životě přece dokázali. Našli jste odvahu přijít na terapii, chcete na sobě pracovat.“ Čím víc se ale snažil proti sebeodsuzování klientů bojovat, tím víc chyb na sobě klienti nacházeli. Vedl tak nekonečné rozhovory bez cíle. Při jednom workshopu pak poznal jinou metodu: Když někdo sám sebe posuzoval výhradně negativně, bylo podle této metody účinné ho v tom podpořit. Vyzkoušel tuto metodu a měla překvapivé výsledky. Jedna žena o sobě tvrdila, že je úplně špatná, že je „krkavčí matka“ a že své děti zanedbává. Terapeut ji v tom ještě podpořil: „Je opravdu hrozné, co tady říkáte. Nedáváte dětem, co potřebují.“ A reakce se dostavila okamžitě. Žena se najednou napřímila a protestovala proti takovému ostouzení. Jakmile ji terapeut utvrzoval v jejích negativních výpovědích, rozpomněla se na svou vlastní sílu a uvědomila si ji. Čím víc by se ji terapeut snažil povzbudit a ukázat jí i její silné stránky, tím víc by se zaobírala svými slabostmi. I toto Ježíšovo podobenství můžeme chápat jako druh paradoxní terapeutické intervence. Tím, že domýšlí strach až do konce a ukazuje důsledky posluchačům, vzbudí v nich impuls, aby opustili strach a odvážili se vyjít na cestu důvěry.
Příběh o svěřených hřivnách samozřejmě nenabízí žádný univerzální recept proti strachu. Když je strach potlačován příliš, může být cesta ke svobodě dlouhá. Podobenství ovšem ukazuje přinejmenším směr, kterým by se léčení mohlo ubírat. Podle Eugena Drewermanna nás Ježíš chce svými provokujícími slovy zbavit falešných představ, že „nejsme dost dobří, dost důstojní, že nemůžeme důvěřovat životu“. A směřuje v tomto podobenství svou otázkou k posluchačům: „Čeho byste se tedy měli bát, kromě toho, že ze samého strachu nakonec zemřete sami v sobě, protože místo abyste žili, proměníte svůj život ve hřbitov? Bůh nás chce z děsivé moci strachu vysvobodit.“ Aby nás obavy neovládly natrvalo, zve nás Ježíš, abychom je opustili. Vypráví příběh o hřivnách, „aby úzkosti dospěly na vrchol, na němž bude zřejmé, že začarovaný kruh lze překonat“.
Při rozhovorech mi lidé často vyprávějí o svém strachu z Boha. Nepokouším se jim v takových situacích přiblížit prostřednictvím biblických příběhů Boha milujícího. Nemělo by to smysl. Snažím se při povídání zjistit, čeho se můj partner skutečně bojí. Zda je to strach z vlastní méněcennosti, obavy z vlastní agresivity, nebo z Boha, který všechno kontroluje a hlídá. Zdrojem může být také úzkost z rodičů, kterou jsme si do Boha projektovali. Proto se vždycky ptám: „Jak vnímáte svůj strach z Boha? Cítíte podobné obavy i v jiných situacích? Bojíte se sebe sama?“ Někdy se úzkosti v průběhu rozhovoru vyjasní a zrelativizují, jindy povídání vázne. Někteří na svých obavách jednoduše trvají. Pak je třeba se ptát, co mají z toho, že se Boha bojí. Co tím zamýšlejí. Tyto otázky mé společníky často znejistí, občas vyvolají agresi. Většina lidí se však najde ve třetím služebníkovi z podobenství. Ve skutečnosti totiž mají prospěch z toho, že odmítají svou odpovědnost za vlastní život a že za své neúspěchy činí odpovědným Boha. A tak mu vyčítají, že měli horší výchozí podmínky než ostatní. Oni nejsou vinni, že se jejich hřivny nezhodnotily, ale Bůh. Tím, že svého partnera – podobně jako Ježíš – konfrontuji s jeho nejhlubšími motivy, poskytnu mu možnost opustit obraz strašlivého Boha a vydat se na cestu důvěry. Jen ona vede k tomu Bohu, kterého zvěstoval Ježíš.
Ansem Grün – Proměň svůj strach
 
O Martinu Lutherovi se vypráví, že do svého psacího stolu vyryl slova: Baptizatus sum (Jsem pokřtěný). Kdy­koli se mu vedlo šatně, když ho trápil pocit méněcennosti, když měl o sobě pochybnosti, podíval se na tuto ­větu a vyslovil ji nahlas. Jsem pokřtěný pro něj zname­nalo: Nezáleží přece na mé výkonnosti, na tom, zda všechno,co dělám je správné. Rozhodující je to, že Bůh mě bezvýhradně přijal a že mě miluje. To on mi umož­ňuje správné počínání, má spravedlnost pochází od Boha, ne z mé výkonnosti a mých schopností.
Vědomí, že jsme byli pokřtěni, nám dává jistotu, že jsme milovanými syny a dcerami Božími. Každý člověk ve svém nitru touží, aby byl milován a aby sám dokázal milovat. Křest nám říká, že jsme milováni ab­solutně, že v nás není nic, co by z této lásky Boží bylo vyloučeno. Láska je základní skutečností, na níž mů­žeme postavit svůj život. A nejdůležitější je, že láska Boží není tak křehká jako láska, kterou nás milují lidé. Není podmíněná, jako někdy bývá láska rodičů, kteří ji dost často spojují s požadavkem vděčnosti nebo se snahou připoutat své děti k sobě. Kdykoli o sobě po­chybujeme, kdykoli se cítíme méněcenní, kdykoli jsme malomyslní a sami sebe odmítáme, může nám pomoci vědomí, že jsme prostřednictvím křtu bezpodmínečně přijati Bohem. Nepodmíněná láska, kterou nás miluje Bůh, nám dává reálnou možnost, abychom sami sebe dokázali přijmout a milovat.
Ansem Grün – Křest
 
Jak nakládat se strachem
Jiným duševním stavem je strach a chybná tendence přemáhat strach tím, že se snažím mít všechno pod kontrolou. Terapie při tomto stavu je dokonale vystižena podobenstvím o hřivnách. Také v tomto podobenství nás Ježíš fascinuje a rozčiluje. První dva služebníci hospodaří se svěřenými hřivnami a jsou za to bohatě odměněni. Avšak během líčení třetího služebníka se v posluchačích zvedá vlna soucitu a hněv vůči pánovu přísnému přístupu k němu. Těm se Ježíš snaží říci: Jen se na toho třetího pořádně podívej. Dost možná se v něm poznáš.
Tento služebník prozrazuje ve svém sebeospravedlňování jádro problému. Sám se srovnával s druhými a cítil se vůči nim v nevýhodě. Proto chtěl alespoň to málo, co mu bylo svěřeno, uchránit před dalšími ztrátami. A tak řekl svému pánu: „Pane, vím, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal: Měl jsem strach, a proto jsem šel a tvou hřivnu ukryl v zemi. Tady máš, co ti patří“ (Mt 25,24-25). Problém tohoto služebníka spočívá v tom, že měl ze svého pána strach. Živí v sobě představu přísné, trestající autority. Proto zahrabává svou hřivnu, jen aby neudělal nějakou chybu. Rád by měl všechno pod kontrolou, nic nehodlá pustit z ruky a odmítá se pouštět do riskantních podniků. Jenže tímto způsobem také nemůže nic vyzískat. Ten, kdo se svými hřivnami podniká, vždy musí něco vydat, aby to pak mohl dostat se ziskem zpět. Náš milý služebník si ale všechno drží zuby nehty pro sebe, jen aby o něco nepřišel. Právě tím však ztrácí úplně všechno.
Pán se k němu zachová mimořádně přísně. Udělá právě to, co si služebník předem umínil. Tím přesně splní představu, kterou si o něm jeho služebník vytvořil. Odpoví mu: „Služebníku špatný a líný! Věděl jsi, že sklízím, kde jsem nesel, a sbírám, kde jsem nerozsypal? Měl jsi tedy moje peníze uložit u směnárníků a já bych si při návratu vyzvedl i s úrokem, co je moje. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven“ (Mt 25,26-28).
Eugen Drewermann nazval tuto Ježíšovu terapeutickou metodu strachem zacházet se strachem. Jedná se o mechanismus, kdy si strach vyložíme tak, že se nám zvrtne v neochvějnou jistotu. Ježíš se snaží říci tomu služebníku: Když máš již nyní v sobě tak ustrašenou představu o Bohu, bude tvůj život už tady a teď jen pouhým pláčem a skřípěním zubů. Budeš-li se snažit mít naprosto všechno pod kontrolou, už tady a teď se tvůj život vymkne jakékoli kontrole.
Chceš-li se vystříhat naprosto všech chyb, nakonec uděláš docela všechno špatně. Někteří posluchači reagují na výklad tohoto podobenství slovy: „Copak to Ježíš nemohl vyjádřit jednodušeji?“ Kdyby nám chtěl Ježíš udílet jednoduchá poučení a vyzývat nás k slepé důvěře, mohli bychom se pěkně uvelebit v křesílku a libovat si: To zní dobře. – Jenže to by v nás nevedlo k žádné proměně.
Naopak podobenství nás nenechá v klidu. Provokuje nás, abychom přemýšleli o tom, co nás tak rozčiluje. Ježíš tak využívá terapeutické metody, kterou dnes nazýváme posilování. Jeden můj přítel terapeut mi vyprávěl, že dříve vedl své klienty, kteří obviňovali sebe samé, k  tomu, aby si všímali spíše kladných stránek života. Avšak často se dočkal reakce: „Ano, ano, jenže zrovna tohle vypadá v mém případě také mizerně…“, a tak dále. Mohl hovořit andělskými jazyky  kladných stránkách života, a stejně to k ničemu nevedlo. Klientovo věčné „ale…“ bylo silnější a občas ho dohánělo takřka k šílenství. Jenomže pak se zúčastnil kurzu, na němž se seznámil s metodou posilování, a začal v podobných situacích reagovat docela jinak: „No poslyšte, tohle, co mi tu o sobě vyprávíte, to, že jste krkavčí matka, je opravdu hodně zlé. Je zlé, že se takhle chováte k vlastním dětem.“ Na toto posílení reagovala klientka rozhořčením: „Co si to dovolujete, mluvit se mnou takovým způsobem…“ Tím, že terapeut posílí negativní věci, se od nich klient odvrací a začíná se vidět v pozitivnějším světle. Stejným způsobem si můžeme představit i Ježíšovu metodu v tomto podobenství. Ježíš se v něm snaží dovést ad absurdum životní model ustrašeného kontrolování a snahy mít všechno pevně v rukou. Tím nás vybízí, abychom vykročili po cestě důvěry. V Matoušově evangeliu je prvnímu služebníkovi svěřeno pět hřiven, druhému dvě a tomu třetímu jedna. První i druhý z nich svěřený majetek zdvojnásobí.
Ale Lukáš klade důraz na něco jiného. Každý ze služebníků dostává určitý vklad. První jej zdesetinásobí, druhý zpětinásobí. Pouze ten třetí svůj vklad zahrabe.
Když každý z  nás dostává do vínku jiné talenty a nadání, nedokážeme zvnějšku posoudit, co druhý člověk dokáže udělat ze svého života. Nevíme totiž, jakého nadání a jakých limitů se mu dostalo. Kdyby však každý dostal naprosto totéž, život by ukázal, co z toho člověk dokáže udělat.
K Matoušovu textu by se dalo říci: Zkoumej, jaké hřivny jsi dostal, a začni s nimi podnikat. Neseš zodpovědnost za to, co ti Bůh daroval. V Lukášově textu je svěřený majetek symbolem vlastního života. Máme jen tento jediný život. Žijme tedy tento svůj život. Jinak se jednoho dne dočkáme zklamání nad tím, že jsme jej nežili. Pak nám zůstane jen pocit, že nemáme v rukou dočista nic.
Ansem Grün – Uzdravení skrze podobenství

 

Prameny, odkazy
Daniel J. Harrington – Evangelium podle Matouše – Sacra pagina; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Matouše; Petr Karas – Boží slovo na každý den; Angelo Scarano – www.pastorace.cz; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz; Misál na každý den liturgického roku.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.