Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

Slavnost Ježíše Krista Krále - cyklus A

Slavnost Ježíše Krista Krále – cyklus A
 
Ez 34,11-12.15-17; 1 Kor 15,20-26.28; Mt 25,31-46
 
Ježíš řekl svým učedníkům: 31„Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn 32a budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. 33Ovce postaví po své pravici, kozly po levici. 34Tu řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa. 35Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, 36byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně.‘ 37Spravedliví mu na to řeknou: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a dali jsme ti najíst, žíznivého, a dali jsme ti napít? 38Kdy jsme tě viděli na cestě, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsem tě? 39Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme k tobě?‘ 40Král jim odpoví: ‚Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mě jste udělali.‘ 41Potom řekne těm po levici: ‚Pryč ode mě, vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly. 42Neboť jsem měl hlad, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít; 43byl jsem na cestě, a neujali jste se mě, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.‘ 44Tu mu na to řeknou také oni: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého, na cestě nebo nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?‘ 45On jim odpoví: ‚Amen, pravím vám: Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali.‘ 46A půjdou do věčného trápení, spravedliví však do věčného života.“
(Mt 25,31-46)
 
Srovnání: Mt 16,27; 19,28; Jud 14; Ez 34,17; Lk 12,32; Iz 58,7; Jak 1,27; Př 19,17; Mt 18,5; Mk 9,48; Jud 7; Dan 12,2; Jan 5,29
 
Úvod k meditaci
Kde se setkávám s Kristem ve svém životě? Vidím ho tam, kde je? Nebo se dívám tam, kde ho chci vidět já?
 
K tématu
Potkal jsem Krista za mřížemi
Když jsem byl mladý, tenhle text (Mt 25,31-46) mě šokoval. Bylo mi asi třináct let, ale velmi silně mě oslovil.
Víc než padesát pět let poté ho vnímám stále stejně ostře a nese pro mě stejnou pravdu. Je velmi prostý. Jde
o identifikaci dvojí lásky Kristovy: k Bohu a k mému bratru nebo sestře, k mým bližním. Jedná se především
o cizince, lidi rozvedené, ty, kteří trpí, protože nemají práci. Jedná se také o vězně, nemocné, lidi na pokraji společnosti, přistěhovalce, lidi bez dokladů...
Toto evangelium podle mě popisuje samo srdce křesťanství. Je tak prosté, že ho můžeme okamžitě aplikovat. Odkazuje nás k neustálé službě Bohu a druhým. Mé zaměstnání pouličního vychovatele mi umožňuje praktikovat tyto verše každý den. Jsem v kontaktu s našimi bratry a sestrami ve vězení. Pokaždé, když jdu do vězení na návštěvu, vzpomenu si na tu část o posledním soudu. Mám pocit, že jdu žít toto evangelium skutečně doslovně. Když vstoupím do nápravného zařízení, pocítím obavy ze setkání s vězni. Když vycházím ven, jsem doslova nabitý v duchu evangelia. Potkal jsem se za mřížemi s Kristem. Tím jsem si jist.
Vy, co máte souseda, přítele nebo syna ve vězení – chodíte za nimi na návštěvu? Znám matky a sestry, které své syny a bratry ve vězení navštěvovat nechtějí. I když se s nimi nemůžeme pokaždé setkat, můžeme jim něco poslat. Když je člověk ve vězení bez peněz, je nepředstavitelně bezmocný. Má k přežití jen minimum. Nemá cigarety ani televizi. Dalším lidským gestem je psát vězňům dopisy. Pár známek a prázdných korespondenčních lístků jim umožní otevřít se druhému člověku aspoň v korespondenci. Někteří z nich nemají ani tuhle možnost.
 
Právě jsem podal ruku Kristovi
Tuhle jsem strávil odpoledne ve vězení. Jednalo se o zařízení, kde byli pachatelé těch nejhorších zločinů. Zaráží mě, když vidím ty tváře plné úzkosti, obličeje s tvrdým výrazem, oči, které mě upřeně sledují. Bývám hrozně napjatý v očekávání rozhovoru, který se chystám vést. Chodím tam, abych mluvil se zadrženými, většinou ve skupině. Většinou začneme vést dialog.
Často po mně chtějí, abych mluvil o své práci, o tom, co prožívám. Když spolu mluvíme, vidím tu radost v jejich tvářích. Uvědomují si, že jim v tu chvíli dávám bratrskou lásku a soucit. Vnímají pozornost, kterou jim věnuji, aniž bych posuzoval jejich činy.
Většinou cítím nejistotu, když mám podat ruku těmto lidem, kteří mají za sebou hroznou minulost. Není to snadné. Jeden verš mi hodně pomáhá: Byl jsem ve vězení, a navštívili jste mě. Je to Kristova ruka, kterou ve věznicích svírám. Vím, že je-li člověk zbaven svobody, narůstá a posiluje se v něm nenávist. Věznění dodává pocity viny, místo aby vedlo k obnově. Dostává lidi na kolena, místo aby jim pomohlo vstát. Je zoufalé, že v našich věznicích se setkáme ze sedmdesáti procent s recidivisty. Tak takhle je vězení užitečné... !
Obdivuji vězeňské kaplany a návštěvníky vězení. Tito muži a ženy s holýma rukama přicházejí strávit chvilku se svými bratry a sestrami ve vězení, a to nezištně. Pomáhají jim, aby se smířili se sebou samými. Je to ušlechtilý
a velmi náročný úkol.
S tvářemi vězňů vidím i obličeje dozorců. Jejich nelehká práce přímo v centru násilí je často přemáhá. Je tam málo prostoru k navazování skutečných lidských kontaktů. Dozorců je příliš málo, aby dokázali pomoci tolika lidem, zlomeným životem, kteří spáchali často nenapravitelné věci. Vězni potřebují, aby jim někdo naslouchal. Vězeňští dozorci často nemají čas navazovat skutečné lidské kontakty a dost jim to vadí. Byl bych rád, kdyby se jejich povolání víc oceňovalo.
Přál bych si, aby muži a ženy chodili svědčit o Kristově přítomnosti přímo do jádra tohoto světa nenávisti a násilí – do vězení. Společnost násilníků ničí schopnost uvažovat a brání člověku, aby se napravil. Přítomnost někoho přátelského, vřelého a nezištného je důležitá, je dokonce životně důležitá. Vnímání nás křesťanů je často antievangelické. Když uvažujeme jen o chybách, pak pohřbíváme toho, kdo pochybil.
Okamžik, kdy se člověk dostává z vězení, je rozhodující. Tady zase můžeme pozorovat Kristův postoj. Vidím rozzářený a natěšený pohled člověka, který odchází z vězení. Kolik mladých lidí už jsem takhle vyprovázel? Byli celí rozzáření, protože je konečně čekal život mimo čtyři stěny cely. Najednou byli volní, mohli si zajít na pivo, dělat, co se jim zachce. Je nutné být s nimi, protože potřebují mít určitou bezpečnostní pojistku. Přátelé, kteří je očekávají, jsou pro ně nezbytně nutní. Lituji všechny ty, kteří vycházejí z vězení a venku na ně nikdo nečeká. Potřebují, aby jim někdo naslouchal. Znovu si zvyknout venku je velmi obtížné.
 
Podání ruky
Když jste s vězni, nemocnými, opuštěnými a postiženými, nezapomeňte na Kristovo slovo. Jsme často nešikovní, když jednáme s trpícími. Naslouchat nebo podat ruku je velmi důležité. Pomoci utišit úzkost, přinést květy, to je jako Boží úsměv. Ale vždycky to nedokážeme. Je tu nezbytné vnímání a přítomnost křesťana. V umírajícím bychom měli vnímat Krista, který také v tu chvíli umírá.
Chovám obrovskou úctu k práci ošetřovatelů nebo lékařů. Žehnám těm, kteří utěšují a léčí. Mají tak málo času, aby si mohli promluvit. My křesťané bychom se měli opravdu snažit, abychom tak činili. Někdy to víme, ale přesto nevěnujeme pozornost někomu, kdo potřebuje naši přítomnost, potřebuje vyslechnout. Vydejte se za svými blízkými, za rodinou, za trpícími do nemocnice. Tak by se mělo doslova uplatňovat toto evangelium. Až příliš často odsouváme své povinnosti.
Jedna nemocná mi řekla, že spočítala, kolik návštěv za ní přišlo. Každou si poznamenala. Ten seznam nebyl dlouhý. Když moji známí napravení delikventi vyjdou z vězení, ukazují mi desítky pohledů, někdy i stovky, když měli dlouhý trest, a říkají: „Podívej, Guy, ty jsou od tebe!“ Schovávají si je jako vzácnost. Mohl jsem jejich prostřednictvím navazovat osobní vztahy, které jsou velmi pevné a jsou na celý život.
 
Za nataženou rukou
Kristova tvář je na rohu vaší ulice, ve vaší rodině nebo v dobrovolnických sdruženích. Takových sdružení je hodně. Jestli se chcete setkat s Kristem, vstupte do nějaké organizace, která se snaží bojovat s lidským neštěstím. Coluche zřejmě nebyl křesťanem. Udělal úžasnou věc: Restos du Coeur rozdají za rok stovky tisíc obědů a večeři. V každém obslouženém nešťastníkovi můžeme my křesťané vidět živého Krista.
Když dáváte minci chudákovi u vás v ulici, podívejte se dobře, jakou má barvu očí. Dát někomu euro je gesto k ničemu, pokud je to pro nás poplatek jako každý jiný. Za nataženou rukou je možné vidět bratra, ano – v tom chudákovi, který není zrovna čistý a působí dost odpuzujícím dojmem. Dát to, co nám přebývá, co nejrychleji a aniž se podíváme, jaké má ten žebrák oči, to je jako obdarovat patník. Takhle se neslouží Kristovi. Popovídejte si s tím člověkem chvíli. Lidé takto vyřazení ze společnosti jsou oblíbenými bratry a sestrami Kristovými.
Jacques Fesch, známý vrah, který zabil policistu, ve vězení přestoupil na víru. Byl popraven. Církev ho chce připomínat od oltáře. Od vraždy ke své popravě prošel Jacques Fesch cestou svatosti. Církev zahájila proces jeho kanonizace. Dva tisíce let po tom, co na kříži vedle Krista visel napravený lotr, možná budeme mít lotra-světce uznaného církví. To by byla velmi dobrá zpráva. Kristus je vždycky vedle těch, kteří prohrávají. Pohled křesťana může mít sílu jako pohled Kristův. Díky síle tohoto pohledu se i ta nejpokleslejší bytost může znovu narodit.
 
Dvě lásky Kristovy
Vraťme se ke dvěma Kristovým láskám: k Bohu a k trpícím sestrám a bratřím. Toto evangelium nám určuje, abychom se setkávali s těmi, kteří jsou považováni za ztracené. Pokud o tom máte pochybnosti, protože je to obtížné, snažte se, abyste si nezvykli na neštěstí. Pokud někdy pochybujeme o tom, co se týká těch nejchudších, poslední Kristův pohled tuto pochybnost vymazává. Je výjimečný. Známý lotr se napraví a Pán mu říká, že ještě ten večer bude v Božím království. On je jediný, koho kanonizoval přímo Kristus. On je jediný svatý, kterým jsme si jisti. A byl to zločinec.
Měli bychom si číst tuto stránku z evangelia stále dokola. Je povzbuzením k činnosti; nechá nás vstoupit do svatosti, která spočívá v tom, že vidíme Krista v každém bratrovi i sestře, ať jsou, jací jsou. Ta pasáž evangelia bude znamenat „život“ pro ty nejchudší, pokud my budeme ti živí, kteří jim slouží. A měli bychom ji uvést do praxe hned teď.
Zřejmě je čím dál běžnější, že pokud někdo najde svého předka těsně před odjezdem na prázdniny celého špatného, umístí ho na letní měsíce někam do nemocnice! Přečtěme si tu pasáž z evangelia znovu, abychom dokázali dát prarodičům, té živoucí historii rodiny, prioritní místo, na které mají právo. Milujte své předky! A vaše děti, které to uvidí, vás také nenechají zemřít samotné...
Guy Gilbert: Evangelium podle svatého lotra
 
Poslání člověka se nese do tří směrů. Především aby byl, aby byl jako člověk, jako lidstvo. Zadruhé aby žil. A zatřetí protože je jedinou přírodou, která si je hluboce vědoma vůbec všeho a může o tom vést rozhovor, stává se tím odpovědným za celé stvoření. Vládnout může jedině ten, kdo ví, jak věci jsou. Jedině ten, kdo se cítí odpovědný za všechno kolem sebe a cítí se tím zavázán všemu ostatnímu. Protože mu to myslí. Všechno to předpokládá, že člověk sám v sobě, jsa taková minipříroda, vládne sobě. A to v celém rozměru své bytosti, v myšlení, chtění, v jednání i ve svých citech.
Člověku bylo vloženo do rukou vládnutí. Vládnout znamená být králem. A toto vládnout bylo porušeno a je porušováno pořád. Ale protože nás Kristus vytrhl ze zavázanosti hloupnout, z hříchu, a postavil na pravou cestu, byla nám vrácena do rukou vláda Novým Člověkem, který je zároveň pravzorem člověka vůbec. Který je dřív, než byl člověk.
A tento Člověk se stává ve správném smyslu vládcem a kralujícím tehdy, když se rozhodne, že se dá za nás zabít. A ne jenom tak zabít. On se nechal ukřižovat. On se daroval. Úplně se vydal. Skoro bychom mohli říct: dal se rozebrat na součástky. Dal ze sebe vypustit poslední kapku krve. Dal ze sebe vyjít veškerou energii celého svého těla v příšerných křečích veškerého svalstva na celé postavě a v nedostatku dechu, pravděpodobně v nějakém druhu dušení. Protože jeden z překladů proroka Izaiáše praví: Jeho zsinalostí jsme zachráněni. A zsinalost se jmenuje medicínsky cyanosa a nastává tehdy, když člověk už nemá vzduch. On i poslední kapku vzduchu vydává. Nejenom poslední kapku své vlastní krve, ale všechno, co má v plicích. Tam začíná Jeho království. A tímto královským svátkem se uzavírá rok. Aby příští začal chystáním se na Jeho narození.

Jiří Reinsberg: Probíhejte Jeruzalém a sviťte

 V ideji Krista Krále je tak vyjádřena jedna ze základních zásad křesťanské politické etiky: Přihlášení se k autoritě Ježíše Krista bylo, je a vždy znovu musí být zdrojem protestu a zápasu proti všem, kteří si v politice hrají na bohy, kteří chtějí vzít bezohledně do své vlastní režie svědomí a osudy lidí. Křesťané jsou mravně zavázáni proti všem manipulacím totalitních režimů hájit svobodu – svobodu svědomí člověka, jeho důstojnost a všechna lidská práva. Pro křesťany základní lidská práva nejsou čímsi, co lidem milostivě propůjčuje stát, nýbrž jsou zakotvena v důstojnosti člověka jakožto Božího stvoření, Božího obrazu.
Tomáš Halík – Oslovit Zachea
 
Kristus je středem dějin lidstva a také středem dějin každého člověka. K Němu můžeme vztahovat radosti a naděje, smutky i úzkosti, z nichž je tkán náš život. Je-li jeho středem Ježíš, jsou i ty nejtemnější chvíle našeho života osvěcovány, dává nám naději podobně jako dobrému lotrovi v dnešním evangeliu… Každý z nás má svoje dějiny, každý z nás má také svá pochybení, své hříchy, své šťastné i temné chvíle. Prospěje nám tento den přemýšlet o svých dějinách, hledat na Ježíše a z celého srdce mu častokrát, mlčky a srdečně opakovat: „Pamatuj na mě, až přijdeš do svého království!“ … Slib, který dal Ježíš dobrému lotrovi, nám dává velkou naději. Říká nám, že milost Boží je vždycky štědřejší než modlitba, která ji žádala. Pán dává vždycky víc, je tolik velkodušný. Dává vždycky více, než o kolik je žádán. Žádáš jej, aby na tebe pamatoval, a on tě přenese do svého království! Ježíš je středem našich tužeb po radosti a spáse. Jděme všichni společně touto cestou.                         
papež František 24. 11. 2013 o slavnosti Ježíše Krista Krále
 
 
Kristovo kralování se neprosazuje násilím, chytračením či lidským výkonem             
Od dvacátých let XX. století slaví církev svátek Krista Krále. Ustanovil jej v době sílící sekularizace papež Pius XI. jako den, který má připomínat svrchovanost Kristovy vlády nad všemi politickými režimy. (…)                                                                                                                                                     
Bylo by však příliš zjednodušující, kdyby se svátek Krista Krále vymezoval jen vůči vnějšímu ohrožení církve. Oproti době Pia XI. dnes nečelíme jen pronásledování, ale také zesvětštění církve samotné. Tento svátek není jen pobídkou k vytrvalé rezistenci vůči vnějším nepřátelům, nýbrž  i mementem, aby se církev vzepřela svému vnitřnímu drolení – tento aspekt tohoto svátku je dnes obzvlášť aktuální. Církev se nesmí zabydlet v žádné epoše, zejména ne v té, které jí dopřává jisté výsady a možnost zpohodlnění. „Na světě soužení mít budete, ale doufejte, já jsem přemohl svět,“ praví Pán. To je to jediné, o co se může církev opřít.                                                                          
 Kristovo kralování není z tohoto světa, neprosazuje se násilím, chytračením ani jakýmkoli lidským výkonem. Roste zvolna jako ono hořčičné zrno. Ježíšovo kralování se v tomto světě prokazuje neokázalou službou, mytím nohou těm, k nimž v Kristově jménu přicházíme, a v neposlední řadě – následováním. Je vždy aktivitou zdola, žádným nárokem. A zároveň zacílením: Ježíš Kristus – náš Pán a Král – je cíl lidských dějin, bod, v němž se sbíhají tužby dějin a civilizace. A proto je psáno u evangelisty Marka: „Obraťte se a věřte evangeliu!“ (…)                                                                          
 Zdá se, že pro českou církev je tou nejvlastnější učitelkou víry v Krista Krále její francouzská sestra – když už se v tomto článku orientujeme do určité míry zeměpisně. Francouzští katolíci zbaveni jakýchkoli vnějších berliček už na začátku minulého století mohou být onou vhodnou „českou“ inspirací. A to ne třeba jen svatá Bernadetta Soubirousová ještě v předchozí éře osvícenství, která svou bytostnou pokorou a absencí vnějších předpokladů vyniknout představuje bezesporu novodobou obdobu nazaretské Panny, ale i kupříkladu Terezie z Lisieux, světice evropského formátu, jež nás svou „malou cestou“ neokázale uvádí do samé podstaty křesťanství. Zejména však světci a přátelé Boží doby poměrně nedávné – ať už dělničtí kněží a sestra Emanuela na jedné straně nebo abbé Pierre či bratr Roger z Taizé na straně druhé.              
 
Svátek Krista Krále vrací i křesťany 21. století v naší zemi ke znovuobjevení autority toho, který navzdory dramatickému vývoji posledních desetiletí zůstává tou jedinečnou a nikým nepřekonatelnou cestou, pravdou i životem. I když se zdá, jako by nic vyššího nad námi neplatilo, i když naše technické a materiální možnosti přesahují jakékoli sny předchozích generací, kristologický výklad dějin i našich životů se tomu všemu navzdory prokazuje jako vůbec to nejhlubší a nejpevnější, na čem lze dnes i v budoucnu stavět. Ať už v našem osobním životě či ve veřejném prostoru.                                                       
Martin T. Zikmund (převzato z www.pastorace.cz)
 
 
Prameny, odkazy
Daniel J. Harrington – Evangelium podle Matouše – Sacra pagina; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Matouše; Petr Karas – Boží slovo na každý den; Angelo Scarano – www.pastorace.cz; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz; Misál na každý den liturgického roku.
 
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.