Odpouštění
Podle křesťanské morálky mezi „tvé bližní“ patří i „tvůj nepřítel“ a my se tak ocitáme před hroznou povinností odpouštět svým nepřátelům. Každý říká, že odpouštění je krásná myšlenka, do chvíle, než má sám něco odpustit, jako se to stalo nám za války. Tehdy se pouhá zmínka o takovém tématu setkala s nenávistným řevem. Ne proto, že by lidé tuto ctnost považovali za příliš vysokou, či obtížně uskutečnitelnou, ale proto, že ji mají za odpornou a opovrženíhodnou. „Z takových řečí je mně nanic,“ říkají. A polovina z vás už má na jazyku otázku: „Chtěl bych vidět, jak by se vám odpouštělo gestapákům, kdybyste byl Polák nebo Žid.“
Tak jako tak to bude těžké, usnadnit nám to, nicméně mohou dvě věci. Začínáte-li s matematikou, nezačínáte složitými početními operacemi; začínáte obyčejným sčítáním. Stejně tak, chceme-li se skutečně naučit odpouštět (vše přitom ale záleží na skutečném chtění), měli bychom možná začít s něčím snazším, než jsou gestapáci. Mohli bychom začít tím, že odpustíme manželovi či manželce, rodičům nebo dětem nebo nejbližšímu poddůstojníkovi něco, co řekli nebo udělali minulý týden. To nás patrně nějaký čas zaměstná. Za druhé se pak můžeme zamyslet nad tím, co milovat bližního svého jako sebe sama obnáší. Mám ho milovat jako sebe sama. Jak vlastně miluji sebe sama?
C.S. Lewis – K jádru křesťanství
Dokonalost se získává namáhavě, pomalu a po nepatrných částečkách.
Don Bosco
