Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

1. neděle adventní - cyklus B

 1. neděle adventní – cyklus B 

Iz 63,16b-17.19b;64,2b-7; 1 Kor 1,3-9; Mk 13,33-37
 
Ježíš řekl svým učedníkům: 33„Dejte si pozor, bděte, protože nevíte, kdy přijde poslední den. 34Je to podobně jako s člověkem, který se vydal na cesty. Odešel z domu, dal svým služebníkům plnou moc, každému jeho práci, a vrátnému nařídil, aby bděl. 35Bděte tedy, protože nevíte, kdy přijde pán domu, zdali navečer, nebo o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno, 36aby vás, až znenadání přijde, nezastihl, jak spíte. 37Co říkám vám, říkám všem: Bděte!“ (Mk 13,33-37)
 
Srovnání: Mt 24,42-51; Lk 21,34-36; 12,35-40; Mt 25,13-15; Lk 19,12-13
 
Úvod k meditaci
Chci Pána očekávat s bdělostí a věrností ve své práci. Vykonávám svou práci v moci, kterou jsem dostal svěřenu? Dny adventu se podobají tichému klepání na naše duše, abychom se odvážili hledat ta­jemnou Boží přítomnost, která jediná může člověka opravdu osvobodit. Zkusme se ztišit, abychom toto klepání nepřeslechli.
 
Výklad biblického textu
Kontext: Tento úryvek uzavírá Ježíšovu poslední řeč. Dnešní verše můžeme označit jako „napomenutí k bdělosti“. Tato řeč je „řečí o paruzii“, o příchodu Pána. Evangelista Marek chce dát zvláštní lekci církevní obci ohledně její víry ve zvláštní situaci. Činí to pomocí krátkých Ježíšových poučení učedníkům, která vsunuje do svého vyprávění. Chtěl tak snad shromáždit na určitém místě evangelia Ježíšovu nauku o budoucnosti. Evangelista nechce dát křesťanům žádné odhalení budoucích událostí, nýbrž je vychovat ke křesťanskému jednání v přítomném okamžiku. K tomuto účelu používá podobenství, které jednou vyprávěl Ježíš svým posluchačům, aby je připravil na nastávající události a aby je pohnul k okamžité odpovědi na jeho poselství, jež toto poselství vyžaduje.
33 „Dejte si pozor, bděte, protože nevíte, kdy přijde poslední den: Bdí ten, kdo se bojí, nebo ten, kdo touží po přítomnosti někoho, kdo tu ještě není.
34 Je to podobně jako s člověkem, který se vydal na cesty: Sloveso vydat se na cesty znamená vyjít ze svého lidu, emigrovat do zahraničí, daleko. Ježíš odešel od nás. Odděluje nás od něho cesta, kterou šel, když byl mezi námi, a my jí musíme jít sami za sebe, abychom mohli být s ním.
Odešel z domu, dal svým služebníkům plnou moc: Kdyby záměrem vyprávění bylo pouze napomenutí
k bdělosti, pak by vše záleželo na vrátném, aby umožnil pánovi vstup do domu. Zmínka o ostatních služebnících, kterým jsou svěřeny jednotlivé úkoly, je pak vlastně nadbytečná. Tito služebníci se jeví jako vedlejší postavy, protože jim nepřipadá žádná významná role při příchodu pána. Avšak v pohledu na křesťanské společenství je možné rozpoznat záměr evangelisty: Věřící mají sebe vidět v těchto služebnících. Služebník je někdo, kdo svou práci vykonává pro někoho jiného.
každému jeho práci, a vrátnému nařídil, aby bděl: Každý totiž má vlastní úkol svěřený Kristem – Pánem, je vyžadováno bdění „aktivní“. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému užitku (1 Kor 12,7). Nezáleží na druhu služby; stačí, aby každý podle svého přijatého daru konal tu svou. Všichni však bez rozdílu nehledě na svěřený úkol a s tím spojené poslání jsou nabádáni k bdělosti.
35 Bděte tedy, protože nevíte, kdy přijde pán domu, zdali navečer, nebo o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno: Časové údaje nám připomínají pašijové vyprávění (navečer se dal Ježíš jako pokrm svým učedníkům, o půlnoci se modlí v agónii a je zrazen, za kuropění je zapřen a ráno odsouzen). Čtyři hodiny, v nichž je třeba bdít, odpovídají čtyřem spánkům učedníka.
36 aby vás, až znenadání přijde, nezastihl, jak spíte: Ježíšův příchod je příchodem ženicha pro toho, kdo na něj čeká a kdo s ním spojuje svůj život; příchodem zloděje, pro toho, kdo svůj poklad vložil do něčeho jiného
37 Co říkám vám, říkám všem: Bděte!“: Bdít v biblické tradici v první řadě znamená odpírat si noční spánek
s cílem prodloužit námahu dne (Mdr 6,15) nebo se zabezpečit proti překvapení ze strany nepřátel (Žalm 127,1n).
V přeneseném smyslu pak bdělost znamená opatrnost jako takovou, jako snahu o připravenost k boji s nedbalostí, aby byl tak dosažen vytčený cíl (Př 8,34). Cílem věřícího člověka je přijmout Pána, až přijde jeho den. Proto je vyzýván k bdělosti.
 
K tématu

Co je to vlastně advent? Na to lze odpovědět různě. Bez přemýšlení lze říci, že je to pouhý převlek pro hektičnost, stres a kšeft, který je ozdoben sentimentálními šablona­mi, na něž už stejně dávno nikdo nevěří. V mnohém to může být pravda, ale přesto to nevyjadřuje celou pravdu.
Lze ovšem také zcela opačně říct, že advent je časem, v němž se uprostřed nevěří­cího světa stává viditelným něco ze světla ztracené víry, jako bychom vnímali jeho od­lesk. Stejně jako hvězdy vidíme ještě dlouho poté, co vyhasly, protože jejich původní světlo, které už sice teď nemají, je stále na cestě k nám, tak i tajemství si často ucho­vává něco z tepla a naděje pro ty, kteří už nedokážou věřit.
Proto lze také říci, že advent je časem, v němž se mobilizuje dobro, které už bylo skoro zapomenuto, probouzí se ochota myslet na druhé a dobro jim prokazovat. Koneč­ně můžeme také říci, že advent je dobou, ve které ožívají dávné tradice a zvyky, třeba v adventním prozpěvování, které se dodržuje snad všude. V melodiích a textech, jež v těchto písních slyšíme, proniká do naší doby jednoduchost, přirozenost, fantazie a ra­dostná síla víry našich předků, těší a povzbuzuje nás, abychom to s vírou přece jen za­toužili zkusit znovu, abychom se odvážili věřit, protože právě víra může člověka potěšit a povzbudit ve velmi těžkých situacích.
Joseph Ratzinger – Benedikt XVI.– Boží světlo v naší duši
 
Být pozorní znamená být „napjatí“, vztahovat se k něčemu. Máme být jako ti, kteří někam míří, kteří mají nějaký záměr a cíl. Jako lovci – lovci věčnosti. K věčnosti totiž kráčíme. Co by nám bylo platné, kdybychom žili dobře a dlouho, ale pak by nám nebylo dáno žít navěky? Být připra­veni znamená nespát a bdít, abychom mohli vyskočit z postele, jakmile přijde „pán domu“.
Hlavním obsahem dění je modlitba. Uprostřed hluku a hlasů, které k nám doléhají ze všech stran a které nás rozptylují, máme někdy bdít, to znamená všechno a všechny umlčet, abychom se postavili před Boha, nalezli sami sebe a přemýšleli o svém životě. Modlit se znamená stát na pra­hu, odkud můžeme spatřit jiný, Boží svět.
Raniero Cantalamessa – Biblické inspirace
 
Vyčerpanost, neúspěchy a únava mohou zaplavit duši apoštola. Bůh nás povolává a zažíhá v nás plamen, který dokáže strávit i naše sklony, naši přirozenost, naše nedostatky, slabiny a neúspěchy. Člověk tak rychle ochabne. Tak snadno si na něco zvykneme. Můžeme vší silou bojovat proti bídě a přitom si nevšimnout, jaké oči má ten, kdo nás prosí nebo žebrá. Člověk může neustále slyšet výkřiky zoufalství, a přitom je neposlouchat.
Po tom počátečním trysku apoštola, který se snaží, který všude pobíhá a je plný elánu, může člověk postupovat jen malými krůčky, nebo dokonce couvat, obklopit se ochrannými baštami, třídit a vybírat a bát se každého rizika.
Vracet se neustále k tomu prvnímu povolání je pro mě prioritou, které stále věnuji svou energii, stále na ní pracuji. Díky tomu, že se každých deset dní na dva dny uchýlím do kláštera a k mlčení, můžu neustále vracet hodiny na začátek.
Jediný důvod k činnosti v této posvátné pauze je: „Znovu najít povolání Boha, který mě vyslal.“ Prožívat ono povolání dnes, s mými starými kostmi, svaly, které se snaží vyhnout námaze, se zánětem šlach a dalšími „specialitkami“, je nádherné.
Svatý Pavel říkával, že náš „vnitřní člověk musí jít dál“. To ostatní se může sesypat. Ale povolání ke službě musí zůstat stále svěží. Jako u „Božího atleta“, o kterého musím pečovat. A můžu si pomáhat každodenním dopingem: eucharistií, meditací, růžencem, breviářem a taky tím, že se neustále nořím do pohledů druhých lidí, abych v nich našel ono křišťálově čisté jádro, kde se skrývá Bůh. A troufnu si přidat ještě jednu činnost: udržování těla, především lezením po stromech, což je můj oblíbený sport. A tam nahoře a vlastně všude ve výškách můžu vdechovat nebe plnými doušky.
Neříká snad církev, že rodina tvoří nejlepší živnou půdu, v níž může vzklíčit povolání? Nikdy nebudu moci dost poděkovat svým rodičům za to, že mi dali tolik lásky, a tak mě nechali popatřit na nekonečnou Boží lásku, které jsem pak zasvětil celý svůj život.
Guy Gilbert – Buďte světlem!
Dva dřevorubci
V lese káceli stromy dva dřevorubci. Stromy byly vysoké a měly mohutné a tvrdé kmeny. Oba dřevorubci byli zdatní, ale každý z nich se do práce pustil jiným způsobem. Ten první se do svého kmene vytrvale zasekával ránu za ranou. Nikdy se nezastavil, narovnal záda jen na okamžik, když potřeboval nabrat dech.
Druhý dřevorubec si čas od času dopřál přestávku. Když zapadalo slunce, první dřevorubec byl teprve v polovině kmene. Potil krev a byl rád, že už bude večer. Nevydržel by pracovat ani o minutu déle. Zato ten druhý stačil podetnout celý strom. Jak je to možné? Vždyť oba začínali současně a stromy byly stejně velké!
První dřevorubec nevěřil svým očím. „To nechápu! Jak se ti podařilo podsekat celý strom, když ses pořád zastavoval?“
Druhý se usmál: „Ty jsi viděl, že jsem se zastavoval, ale nevšiml sis, že jsem si při každé přestávce naostřil sekeru!“
 
Naše duše je jako sekera. Nesmíme ji nechat zrezivět. Každý den bychom ji měli trochu naostřit:
1. Zastavit se na deset minut a poslechnout si nějakou hudbu.
2. Jakmile je to možné, jít pěšky.
3. Každý den obejmout lidi, které máme rádi, a říci jim: „Mám tě rád.“
4. Nevynechat oslavy narozenin, výročí, svátků a podobných příležitostí.
5. Být ke všem laskaví. I k těm, které máme doma.
6. Usmívat se.
7. Modlit se.
8. Pomoci někomu, kdo nás potřebuje.
9. Hýčkat sami sebe.
10. Dívat se na nebe a směřovat vysoko.
Bruno Ferrero – Živá voda pro duši
 
Někteří otcové vyprávěli, že byl jeden stařec, kterého Bůh odměnil velikými charizmaty, a on si získal proslulost. Pro jeho ctnost došla jeho pověst až k císaři. A císař pro něho poslal, aby byl poctěn jeho modlitbami. Když se s ním setkal a dostal od něho velký duchovní prospěch, nabídl mu zlato. Stařec ho přijal, a když se vrátil k sobě, začal zvelebovat své pole i ostatní majetek. A přišel za ním jako obvykle nějaký posedlý a stařec tomu démonovi říká: „Vyjdi z toho Božího stvoření!“ Ale démon mu povídá: „Neslyším tě.“ Stařec na to: „Proč?“ A démon: „Protože jsi teď jako jeden z nás, když jsi zanechal starosti o Boha a zaměstnal ses starostí pozemskou. Proto tě neslyším a proto nevyjdu.“
Apofthegmata II – výroky a příběhy pouštních otců
 
Bdělost je křesťanský postoj. Bdít nad sebou samým, nad tím, co se děje v mém srdci. Protože, kde je moje srdce, tam je můj poklad. Co se v něm děje? Východní otcové říkají, že je třeba dobře znát, zda je moje srdce rozbouřené nebo zklidněné. Je-li rozbouřené, nelze vidět, co je v něm. Jako v moři nejsou vidět ryby, je-li rozbouřeno. A když je rozbouřeno, radí ruští otcové, je třeba se skrýt pod plášť Matky Boží. Nejprve je třeba jít tam a čekat, až přijde trochu klidu. V modlitbě se svěřit Matce Boží. Někdo řekne, že dnes máme psychiatrii a psychologii, že by bylo lépe hledat pomoc u nich. Neodmítám to, ale především je třeba jít k Matce, protože když kněz zapomene na Matku, zvláště ve chvíli bouří, něco mu chybí. Je z něho sirotek, který zapomněl na svoji matku. V obtížných chvílích jde dítě vždycky za svojí matkou. A my jsme v duchovním životě děti. Na to nikdy nezapomínejme! 
Papež František na audienci studentů římských papežských kolejí v květnu 2014
 
Advent znamená příchod.
Ani ne tak náš příchod k Bohu, jako Kristův k nám.
A nejen před dvěma tisíci lety, ale také zde a dnes.
Příležitost pro setkání s Bohem!
Mnohý z nás může ale říci: „Jen kdybych měl více času, Bohu bych se věnoval více…“
Ale leží problém opravdu zde?
Ježíš nás přece nezve k životu mimo realitu! Přichází přímo k nám.
Hovoří k nám ve slovech Bible.
Mluví k našemu nitru skrze Ducha svatého,
dává se nám poznat z mnoha životních okolností.
Potřebujeme více času, nebo spíše více pozornosti?
Více volna, nebo více důvěry k němu?
Nedělejme si proto plány, jak advent prožijeme. Dejme šanci Ježíšovu slovu teď hned. A zítra také.
Oživí nás to a povzbudí. A potěšíme i druhé.                                             
www.pastorace.cz
 
Potřebujeme konverzi týkající se chudých. Musíme se o ně starat, být citliví k jejich duchovním i hmotným potřebám. Vám, mladým lidem, svěřuji zvlášť úlohu vrátit solidaritu do středu zájmu lidské civilizace. Tváří v tvář starým a novým formám chudoby – nezaměstnanost, emigrace, řada závislostí různého typu – je naší povinností být bdělí a uvědomělí tak, že zvítězíme nad pokušením lhostejnosti. Mysleme i na ty, kteří se necítí být milováni, nemají naději do budoucnosti, odmítají se v životě angažovat, protože jsou zdeptaní, zklamaní a zastrašení. Musíme se naučit být s chudými. Nemějme ústa plná krásných slov o chudých! Setkávejme se s nimi, dívejme se jim do očí, naslouchejme jim. Chudí jsou pro nás konkrétní příležitostí setkat se se samotným Kristem, dotýkat se jeho trpícího těla.                  
Z poselství papeže Františka k XXIX. Světovému dni mládeže
 
Prameny, odkazy
Meinrad Limbeck – Evangelium sv. Marka – Malý stuttgartský komentář; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Marka; Petr Karas – Boží slovo na každý den; Angelo Scarano – www.pastorace.cz; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz; Misál na každý den liturgického roku.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.