Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

2. neděle adventní - cyklus B

2. neděle adventní – cyklus B 

Iz 40,1-5.9-11; 2 Petr 3,8-14; Mk 1,1-8
 
1Začátek evangelia o Ježíši Kristu, Synu Božím. 2Je psáno u proroka Izaiáše: „Hle, já posílám svého posla před tebou, on ti připraví cestu. 3Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!“ 4Když Jan Křtitel vystoupil na poušti, hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. 5Vycházel k němu celý judský kraj a všichni jeruzalémští obyvatelé, dávali se od něho křtít
v řece Jordánu a přitom vyznávali své hříchy. 6Jan nosil šat z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás. Živil se kobylkami a medem divokých včel. 7Kázal: „Za mnou už přichází mocnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánku. 8Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým.“ (Mk 1,1-8)
 
Srovnání: Mt 3,1-6; Lk 3,3-6; Jan 1,19-23; Mal 3,1; Iz 40,3; 2 Král 1,8; Zach 13,4; Mt 3,11-12; Lk 3,15-17; Jan 1,24-28; Sk 13,25
 
Úvod k meditaci
Člověk touží po Bohu, protože je stvořený k jeho obrazu a podobě. Bůh touží po člověku, protože prostřednictvím všech darů chce dát člověku sám sebe – souhrn všech darů a nejvyšší dar přesahující všechny touhy. Co brání tomu, abych přijal Pána a pozval do svého srdce? Jak se mohu snažit odstraňovat překážky, které mi v tom brání? Nyní je doba milosti, kdy mám příležitost k novému obrácení.
 
Výklad biblického textu
Kontext: První verš je nadpisem celého Markova evangelia a vyjasnění tohoto prohlášení následuje v celém evangeliu. Ježíš zahajuje Boží dílo spásy tím, že hříšníkům přináší Boží odpuštění (Mk 2,5) a přivádí je do Boží blízkosti společenstvím u stolu (Mk 2,16). Ježíš přemáhá nemoc, posedlost, utrpení a smrt Boží spásonosnou mocí (Mk 5); hlásá příchod Božího království (Mk 9,1). Ježíš má bezprostřední význam pro spásu světa: „Dává svůj život jako výkupné za mnohé“ (Mk 10,45; 14,24). Ježíš se stává svým proměněním a vzkříšením svědkem a ručitelem budoucí slávy (Mk 9,2-7; 16,6n). Celé evangelium končí tím, že odkazuje na úvodní verš.
1Začátek evangelia o Ježíši Kristu, Synu Božím. Verš připomíná začátek Bible (Gn 1,1), Ježíš je začátek nového světa. Výraz evangelium vyjadřuje výstižně obsah a podstatu Ježíšovy zvěsti. Evangelium je dobrou zprávou o definitivním Božím jednání, které přináší spásu. V tomto smyslu je sám Ježíš Božím poslem, jak to vyjadřuje prorok Izaiáš obrazem
o Hospodinově návratu do Jeruzaléma a k vyvolenému národu: „Jak je krásné vidět na horách nohy posla, který přináší radostnou zprávu, který zvěstuje pokoj, hlásá blaho a oznamuje spásu, který praví Siónu: ‚Bůh tvůj kraluje!‘ “ (Iz 52,7). Radostná zpráva vyhlášená Ježíšem znamená Boží pokoj a spásu pro lidstvo; znamená vysvobození z otroctví hříchu a jeho temných následků, znamená vysvobození z vnitřních pout. Radostná zvěst je však rovněž zaslíbením překonání smrti a přetvoření dosavadního světa do plné Boží slávy.
2Je psáno u proroka Izaiáše: „Hle, já posílám svého posla před tebou, on ti připraví cestu.  3Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!“ Čas spásy, který přichází s Ježíšem, začíná již vystoupením Jana Křtitele, který náleží podle Marka do evangelijní zvěsti a nepatří už ke staré době jako poslední prorok. V něm se totiž naplňují prorocká zaslíbení. Jako slova proroka Izaiáše uvádí Marek dva citáty z Písma. První pochází ve skutečnosti z proroka Malachiáše: „Hle, já posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu“ (Mal 3,1). Druhý je z Izaiáše: „Hlas volajícího: Připravte na poušti cestu Hospodinu, vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha!“ (Iz 40,3). Evangelista shrnuje základní funkci Jana Křtitele: přichází, aby posloužil Ježíšovi. Označení „Pán“ se u proroka Izaiáše a rovněž u Jana vztahuje na samotného Boha, který chce přijít širokou a rovnou cestou k svému lidu jako Spasitel a Vládce. Titul „Pán“ se nyní vztahuje na Ježíše, kterému „hlas volajícího na poušti“ připravuje cestu. V Ježíši se tak přiblížila k člověku Boží spása, Bůh sám.
4Když Jan Křtitel vystoupil na poušti, hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Jan Křtitel vystupuje na poušti (jednalo se o dolní část údolí řeky Jordánu, nedaleko od města Jericha a od ústí této řeky do Mrtvého moře). Zmínka
o poušti má ovšem v textu náboženský význam. Podle jiných významů výrazu poušť v Markově evangeliu nejde o místo pro život v ústraní a pokání. Poušť označuje Boží blízkost (srov. Mk 1,13). Jestliže ji má člověk zakusit, musí „vyjít“ z hluku měst a shonu lidí. Křest pokání je obrácení se k Bohu, touha po prameni života a propuknutí opravdové radosti. Jedná se o první odpověď na Boží poselství spásy (1,15). Odpuštění hříchů je počátkem spásy, pokoje a společenství s Bohem. Hřešit v hebrejštině znamená „minout terč“. Hříšník je ten, kdo nedosáhne svého cíle – jako střela, která mine terč.
5Vycházel k němu celý judský kraj a všichni jeruzalémští obyvatelé, dávali se od něho křtít v řece Jordánu a přitom vyznávali své hříchy. Hlas Jana Křtitele se setkává se silnou ozvěnou. Je slibným znamením, že celý judský kraj a všichni z Jeruzaléma přicházejí k němu. Kázáním Jana Křtitele na poušti shromažduje Bůh lidi, kterým pak Ježíš zvěstuje poselství spásy a ze kterých může vytvořit společenství spásy. Janův křest je pouze přípravou, je však zároveň předobrazem křesťanského křtu, kterému se člověk podrobuje, aby tak dosáhl odpuštění a spásy a byl přijat do Kristova společenství.
6Jan nosil šat z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás. Živil se kobylkami a medem divokých včel. Oděv Jana Křtitele je popsán podobnými výrazy jako oděv Eliáše, otce proroků. Jeho potrava a oblečení odpovídají způsobu života těch, kdo přebývají na poušti. Jsou znamením přísnosti a chudoby, poukazují na zřeknutí se pozemských hodnot a připomínají naprosté osvobození se ode všeho kvůli Bohu. Jan Křtitel ztělesňuje pro evangelistu Marka slíbeného Eliáše. Vznikající církev zdůraznila tuto Eliášovu tradici tím, že místo, kde Jan křtil (východní břeh řeky Jordánu), spojila s událostí uchvácení Eliáše do nebe.
7Kázal: „Za mnou už přichází mocnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánku. Jan Křtitel naplňuje své povolání ohlašováním silnějšího, který přijde po něm. Není nejmenších pochyb, že má na mysli Mesiáše. Velikost toho, který přijde za ním se spásonosnými dary a spásonosnou mocí Boží, znázorňuje předchůdce Jan vlastní nehodností a nepatrností. Necítí se hoden sklonit se a rozvázat řemínek jeho obuvi, což byla otrocká služba.
8Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým. Silnější bude křtít Duchem svatým. Duch svatý je darem poslední doby. Bude lidi očišťovat jinak než voda řeky Jordánu. Bude totiž lidi posvěcovat a spojí člověka s Bohem do trvalého společenství.
 
K tématu
 
Slovo, které překypuje láskou 
Je životně důležité číst Písmo. Dokáže nás změnit, očistit naše srdce i mysl. Evangelium nemusí přinášet odpovědi na všechny otázky, které si kladete. Věřím spíš, že evangelium řeší naše problémy tím, že proměňuje člověka zevnitř. Číst Bibli vede k proměně. Evangelium rozbíjí naše masky. Daniel Ange říkal: „Bible nás trápí, aby nás uzdravila.“ Písmo svaté nás vede k tomu, abychom milovali sebe samé a své blízké. Pokaždé, když čtete Bibli, vstoupí do vás milost. Přistupujte k textu s velkou úctou, i když neprahnete po Božím slově.
Aby čtení Bible mělo pro vás nějaký význam, nechte se jí vést. Poslouchejte ji. Hlavně se nesnažte přizpůsobit Písmo svým účelům. Jedině integristé využívají Bibli ke svým ideologickým cílům. K Božímu slovu přistupujeme v tichu a modlitbě. Evangelium se vztahuje k životu každého z nás. Nečtěte ho na veřejných místech. Je lepší číst ho v tichu a o samotě, aby na nás mohl zapůsobit vnitřní žár skrytý v knize. Slovo Boží způsobuje, že vstupujeme do osobního vztahu s tím, který nám jej daroval. Číst Bibli znamená mluvit s Bohem. Jeho řeč je živá a oživuje také nás. Rozjasňuje nás a očišťuje. Čtěte Bibli se stejnou úctou, jakou projevujete vůči hostii. Když vám při mši kousek hostie spadne na zem, co nejrychleji ho zvednete, protože je to poklad. Přikládejte stejný význam každému „drobku“ biblického textu.
Čtěme Bibli tak, jako když mladík čte dopis od své milé nebo dívka list od svého milého. Věřte, že Bible byla napsána pro vás. Existuje několik verzí příběhu o Kristově životě. První pochází od přímých svědků, žáků, kteří viděli jeho činy, slyšeli ho mluvit a zapsali svou zkušenost.
Druhá pochází od všech těch, kteří slyšeli jeho živé slovo zprostředkované jeho služebníky: apoštoly a jejich následovníky, tedy nástroji Krista. Všichni křesťané dostávají podporu jeho slovy při liturgii a čtení Písem. Při jeho výkladu se mi však stává, že se na nějakém verši úplně zaseknu. Někdy vůbec nerozumím. Sedm let jsem studoval teologii, ale stává se, že mi nějaký text uniká a že nevím, jak ho vyložit. Mohou mě inspirovat laici, i když pověření vykládat mají papež a biskupové. Prostý křesťan mi může s textem hodně pomoci. Kristus promlouvá k našemu srdci. Božímu slovu by každý z nás měl naslouchat a vnímat ho. Díky víře a lásce je jeho řeč živá a působivá.
Čtete si každý den kousek evangelia? Čtete znovu texty, které se vám líbí, nebo vyhledáváte pasáže, které málo znáte?
Já jsem si často vybíral stránku náhodně. Čtete a srdce se vám otevře. Otevřete Bibli a často naleznete odpověď. Evangelium je „slovo, které překypuje láskou“. Budeme ho číst znovu z perspektivy posledního Kristova činu na kříži, který se týkal napraveného lotra. Ať jsou následující stránky pro tebe „milostí“.
 
Guy Gilbert – Evangelium podle svatého lotra
Naše křesťanská kultura 
Hodně lidí nevěří tomu, co je psáno v evangeliu. To je velmi charak­teristické pro tuto dobu a má to jasné vysvětlení. A ačkoli tomu nevěří, ochotně spolknou všechno, co se tam nepíše.
Například se prý našlo Evangelium podle Jidáše... Autoři tvrdili, že se prý Ježíš s Jidášem dohodli, aby ho Jidáš prodal. Proč? Jednoduše proto, že lidi nemají prakticky žádnou „kulturu evangelia“. Už ho ne­čtou. Kostel je přiláká, když mají problém. A to se nestává každou neděli.
Berou vážně všelijaké fikce. Týdeník Famille chrétienne (Křesťanská rodina) si objednal průzkum ohledně slavné knihy Šifra mistra Leo­narda. Výsledek: z deseti dotázaných o Kristu a církvi se tři domnívají, že Ježíš jistě neexistoval. Jeden si myslí, že to byl podvodník. Jen dva tvrdí, že byl božské podstaty. Osm dotazovaných si myslí, že církev je lidský vynález.
Tyto fantastické odpovědi svědčí o postupném vzdalování Fran­couzů od víry i prosté křesťanské kultury.
Knihou Šifra mistra Leonarda bylo ovlivněno 68 % dotázaných. 10 % čtenářů knihy se přímo odvrátilo od myšlenky, že Ježíš byl vzkříšen. 26 % si myslí, že Máří Magdalena byla Ježíšova manželka nebo mi­lenka...
Je zřejmé, že pevné postoje – ničím nepodmíněná ochrana života ­od početí do smrti, manželství jedině heterosexuální
a nerozlučitelné – vyvolávají odpor a odmítnutí.
Ovšem většina dotazovaných (63 %) uznává církev pro její huma­nitární angažovanost. Všímám si toho každý den - jak mě lidé zdraví, jak mě podporují v mém konání. Nezdraví kněze, ale především toho, kdo pomáhá mladistvým delikventům. Je to široce rozšířený názor: „Nevěřím v Boha, ale tleskám vaší práci i vašemu týmu!“ Uznávají společenskou angažovanost lidí z církve. Každý ví, že matka Tereza byla jeptiška, že abbé Pierre byl kněz... Díky své angažovanosti ve službách těm nejchudším se dostali do čela hitparády humanity.
Ale vrátím se k údajným tajemstvím církve, jak je odhalily výplody Dana Browna. 30 % těch, kteří četli jeho román, si myslí, že je zalo­žený z větší části na pravdě. 30 % čtenářů ho bere jako nepravdivý. Co z toho můžeme vyvodit? Že se musíme především přimknout k evan­geliu a nemít strach z výsměchu. To je obsah sedmého blahoslaven­ství: když vás napadají a posmívají se vám, protože jste křesťané, řek­něte prostě, že věříte v Ježíše Krista, syna Božího. Potvrďte svou víru!
Praktikování víry se zhmotňuje, získává smysl a viditelnost v církvi, ne někde na chodníku, během průzkumů veřejného mínění a rozhlasových reportáží, jak by nás chtělo přesvědčit mnoho repor­térů. Víra se nedá spočítat. Duše se nesonduje mikrofonem. Jedině když se opřeme o Boží slovo, budeme věrohodní, budeme nést ovoce a vyhneme se záludným výplodům bestsellerů a filmů.
Guy Gilbert – Buďte světlem!
 
Učit se od dětí
„Připravte cestu Pánu!“ Tak na nás dnes v evangeliu volá předchůdce Páně, Jan Křtitel. Ale kam nás to posílá Jan Křtitel? Kam že máme připravit cestu? Máme si teď v adventě především urovnat cestu do vlastního srdce. Ke svému „já“ jednu cestu známe dobře, ta je dobře vyšlapaná. Je vyšlapaná za tím, co je mně příjemné.
Jan míní, že je načase, abychom se obrátili opačným směrem - do vlastního srdce. Že místo na libůstky života máme obrátit pohled na sebe, abychom se uviděli, jací jsme, bez společenské masky, bez nalíčení, bez divadýlka, kterým se lidem předvádíme.
Dále si máme urovnat cestu k bližnímu. Běžné a dobře vyšlapané jsou cesty ke zneužití bližního. Známe mnoho prostředků a způsobů, jak bližního využít ke svému prospěchu. Jan míní, že je načase, abychom se obrátili opačným směrem - na cestu služby bližnímu, na cestu odpuštění bližnímu, na cestu pomoci bližnímu.
Také máme urovnat svou cestu k Bohu. Jakou znáš cestu k Bohu? Mnozí znají jen tu, po které se rozběhnou, když něco potřebují, když jim začne téci do bot: „Pane Bože, pomoz! Pane Bože, zařiď tohle, udělej tohle!“ - I cesta do kostela je někomu jakýmsi výměnným obchodem: „Já ti dám, Bože, tuhle pobožnost, ty se za to ukaž uznalý a dej mi za to toto!“ Jan míní, že je načase, abychom se i na této cestě obrátili. Abychom nehleděli na Boha jako na obchodního partnera, pojišťovacího agenta proti živelným a životním pohromám, ale abychom se vydali na cestu k němu s pokornou a důvěrnou láskou jako děti k Otci.
A teď se zeptejme, kdo bude naším cestovním průvodcem? Na cestách, na zájezdech do neznámých nových krajin míváme s sebou zkušeného průvodce. Ten cestu zná, ten se všude vyzná, ten se stará, abychom správně dojeli, abychom z cesty měli co nejlepší užitek. Na cestě do vlastního srdce, na cestě k bližnímu, na cestě k Bohu Otci máme také zdatného průvodce. Sám Otec nám jej posílá naproti - a to je radostné poselství adventu: že Otec nám posílá svého Syna, aby nás vedl životem a přivedl k němu.
A jak k nám tento průvodce přichází? Ne v síle, ne v moci, ale v podobě dítěte. Cesta dítěte je i pro nás cesta k Otci. Cesta dítěte. Stojí psáno: „Nebudete-li jako maličcí - jako děti, Boží království ani neuvidíte. Co pod tím máme rozumět, jak jít životem cestou dítěte? Pozoruj dítě, jeho bezelstnost, jeho lásku, jeho radostnost a veselost a budeš znát odpověď. Ptali se tuhle návštěvníka ze zahraničí, co ho u nás zaujalo. Řekl: „Jedno je mi divné. U vás zpívají jen malé děti a opilci.“ Od dětí se můžeme učit radosti a veselé mysli bez dopingu sklenicí rumu. Od Božího Dítěte, u betléma, se můžeme učit těšení na svátky, radosti z dávání, radosti z obdarování. Advent je čas dětí. Advent můžeme správně prožít jen po způsobu dětí. Nebudete-li jako maličcí, Boží království neuvidíte. Dětská živost a hravost ať v nás tedy žije dále jako stálá ochota změnit svůj život k lepšímu, měnit svět kolem sebe k lepšímu.
Prorokem na poušti světa v letošním adventu ať jsme tedy my - místo Jana Křtitele. Ať naše radostnost káže našemu okolí radostnou zprávu, že náš Vykupitel už přichází. Že je čas mu připravovat cestu do našeho srdce.                                                              
Ladislav Simajchl - Cestou do Emauz
 
Postava Jana Křtitele není snadno srozumitelná. Podíváme-li se na jeho život, byl to prorok. Byl to velký muž, který však skončil jako ubožák. Kým je tedy Jan? Vysvětluje to on sám: Jsem hlas volajícího na poušti (srov. Mt 3,3). Je však hlasem bez Slova, protože není Slovem. Janovým tajemstvím je tedy to, že „nezmocňuje Slova“. Jan je tím, kdo ukazuje, označuje. Smyslem Janova života je ukazovat Jiného. Církev slaví svátek Janova Narození v období, kdy jsou nejdelší dny v roce a mají nejvíce světla. Jan byl skutečně „mužem světla“, nesl světlo, ale sám nebyl světlem. Byl odleskem světla. Jan je jako měsíc a jakmile začal kázat Ježíš, začalo se Janovo světlo umenšovat a ztrácet. Byl hlasem, nikoli Slovem; světlem, nikoli jeho zdrojem: Jan se zdá být nikým. Janovým posláním je zmizet. Rozjímáme-li o životě tohoto muže, tohoto velikána a tak vlivného muže – všichni měli za to, že je Mesiášem – a vidíme-li, jak se umenšil v temnotě vězeňské kobky, rozjímáme velké tajemství. Nevíme, jaké byly poslední Janovy dny. Víme jen, že byl zabit a jeho hlava byla donesena na podnose jako dárek jednou tanečnicí jedné cizoložnici. Myslím, že v onom umenšení snad ani nelze zajít dál. Takový byl konec Janův. Ve vězení zakusil Jan pochybnosti, prožil úzkost a poslal své učedníky za Ježíšem, aby se jej zeptali, zda je Tím, který má přijít, anebo mají čekat jiného (srov. Mt 11,3). Ocitl se v temnotě, prožíval bolest. Ani toho nebyl Jan ušetřen.    
Postava Jana mne vždycky přivádí k zamyšlení nad církví: Církev existuje, aby hlásala a byla hlasem Slova, svého Ženicha, který je Slovem. A církev existuje, aby hlásala toto Slovo až k mučednictví. Mučednictvím složeným právě do rukou pyšných, nejpyšnějších na zemi. Jan se mohl dělat důležitým, mohl říci něco o sobě. Ale cítil se být jenom hlasem, nikoli Slovem. Takové je Janovo tajemství. Proč je Jan svatým a neměl hříchu? Protože si nikdy, nikdy nepřivlastnil pravdu. Nechtěl se stát ideologem. Byl člověkem, který zapřel sám sebe, aby vyšlo najevo Slovo. A my jako církev můžeme dnes prosit o milost, abychom se nestali ideologizovanou církví. Církev musí naslouchat Ježíšovu Slovu a stávat se Jeho hlasem, odvážně Je hlásat. Taková je církev. Bez ideologií, bez vlastního života. Církev je mysterium lunae, která má světlo svého Ženicha a musí se umenšovat, aby rostl On: Takový je model, který Jan dnes nabízí nám a církvi. Aby církev byla vždycky ve službách Slova a nikdy si nic nepřivlastňovala.                                       
Prosme o milost napodobovat Jana, nemít vlastní ideje, nebrat evangelium jako své vlastnictví, ale být církví, která na Slovo jenom ukazuje a to až k mučednictví. Ať se tak stane.                                    
papež František v homilii v Domě sv. Marty 24. 6. 2013
 
Všímám si toho každý den - jak mě lidé zdraví, jak mě podporují v mém konání. Nezdraví kněze, ale především toho, kdo pomáhá mladistvým delikventům. Je to široce rozšířený názor: „Nevěřím v Boha, ale tleskám vaší práci i vašemu týmu!“ Uznávají společenskou angažovanost lidí z církve. Každý ví, že matka Tereza byla jeptiška, že abbé Pierre byl kněz... Díky své angažovanosti ve službách těm nejchudším se dostali do čela hitparády humanity.
Když vás napadají a posmívají se vám, protože jste křesťané, řek­něte prostě, že věříte v Ježíše Krista, syna Božího. Potvrďte svou víru!                
Guy Gilbert – Buďte světlem!
 

Prameny, odkazy

Meinrad Limbeck – Evangelium sv. Marka – Malý stuttgartský komentář; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Marka; Petr Karas – Boží slovo na každý den; Angelo Scarano – www.pastorace.cz; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz; Misál na každý den liturgického roku.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.