Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

Slavnost Narození Páně

Slavnost Narození Páně – v noci 

Iz 9,1-3.5-6; Tit 2,11-14; Lk 2,1-14
 
1V těch dnech vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby se v celé říši provedlo sčítání lidu. 2To bylo první sčítání a konalo se, když byl v Sýrii místodržitelem Kvirinius. 3Šli tedy všichni, aby se dali zapsat, každý do svého města. 4Také Josef se odebral z galilejského města Nazareta vzhůru do Judska do města Davidova, které se jmenuje Betlém, protože byl z rodu a kmene Davidova, 5aby se dal zapsat spolu s Marií, sobě zasnoubenou ženou, která byla v požehnaném stavu. 6Když tam byli, naplnil se jí čas, kdy měla porodit. 7A porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo. 8V té krajině nocovali pod širým nebem pastýři a střídali se na hlídce u svého stáda. 9Najednou u nich stál anděl Páně a sláva Páně se kolem nich rozzářila a padla na ně veliká bázeň. 10Anděl jim řekl: „Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: 11V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán. 12To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích.“
13A náhle bylo s andělem celé množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: 14„Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má (Bůh) zalíbení.“(Lk 2,1-14)
 
Srovnání: Lk 21,26-27; 1 Sam 16,1.13; Mt 1,18; Mt 1,25; Lk 24,4-5; Lk 1,30; Sk 2,36; Iz 7,14; Lk 19,38
 
Úvod k meditaci
Panna Maria a sv. Josef se ujímají novorozeňátka a dělají, co mohou. To je vyjádření jejich hlubokého klanění se Kristu, Králi nebes i země. Jednoduše řečeno: plní vůči němu povinnosti. Dělají to z lásky a se svědomitostí, která je právě v té situaci možná. To je vzor našemu klanění se Ježíši: v naplnění povinností, v tom, co a jak nejlépe mohu udělat pro svůj život pozemský
i duchovní. Plňme jednoduše a prostě, ale poctivě jakoukoliv svou povinnost jako povinnost pomáhat Ježíši. To ať je naše nejpravdivější klanění.
Andělé se klaní kvůli slávě, která se v tomto dítěti zjevila. Klaní se Bohu také tím, že se těší z nebes seslanému pokoji lidem. Opravdové klanění je výrazem touhy po Boží slávě a pokoji pro lidi.
 
Výklad biblického textu
Kontext: Vyprávění o Ježíšově narození záměrně obsahuje časové a prostorové údaje: Lukáš chce zdůraznit, že Ježíš není pouhou ideou či mýtem, ale osobou, která vstupuje do našeho času a prostoru. Úryvek je velmi střízlivý a obsahuje dva základní momenty: Ježíšovo narození v chudobě a zvěstování pastýřům, kteří byli na okraji tehdejší společnosti. Bůh se vtěluje mezi posledními, Bůh se zjevuje posledním, Bůh dává spásu posledním. Ježíšovým narozením se otevírá nebe, Bůh sestupuje mezi lidi (Iz 63,19) a přináší pokoj, který je souhrnem mesiánských darů a naplněním starozákonních příslibů.
vv. 1-3 Lukáš uvádí přesné datace (i když historicky nesprávné). Spása není jen nějaká idea mimo prostor a čas, je to historie s přesnými a časo­vě určenými fakty. Mesiáš vstupuje a rodí se do těchto dějin, a ne do nějakých hypotetických nebo i uskutečnitelných dějin lepších. Obrovská mašinérie světového sčítání lidu, ten nesmírný mocenský aparát, který se organizuje, neslouží k ničemu jinému, než že naplní jeden detail Božího plánu: v Betlémě se narodí Mesiáš.
vv. 4-5 Josef a Maria jsou poslušni zákonů. Právě v poslušnosti rozmarům císařovy moci se napl­ňuje rozmar Božího plánu.
v. 5 Neoznačuje Marii za Josefovu manželku, ačkoli zasnoubení tento titul dovolovalo.
v. 7 Kdo by byl tehdy řekl, že se dějiny budou dělit na dobu „před“ a „po“ tomto narození? Stvořitel se dává svým tvo­rům jakožto synům ve svém Synu, který se stává naším bratrem. Cílem člověka je dojít k Bohu. A protože to bylo nemožné, Bůh si ve své lásce usmyslil, že sám dojde k člověku. V jakém vytržení asi musela být Maria, když měla ve náručí Boží tělo, když
v tom maličkém děťátku viděla, dotýkala se a objímala Nekonečného!
Termínprvorozený říká jen, že je to první dítě své matky, neznamená to, že nutně následovaly další děti. Zároveň zdůrazňuje kulticko-právní přednostní postavení prvního syna. Kristus je prvorozený z celého tvorstva (Kol 1,15), „prvorozený z mnoha bratří“ (Řím 8,29), kteří nyní budou Božími syny po něm, protože on se nestyděl nazývat se jejich bratrem (Žid 2,11).
Už od počátku 2. století je doložena tradice o jeho narození v jeskyni. Ježíšův pozemský život je uzavřen do tajem­ství dvou jeskyní: zde zavinutý do plének, v druhé jeskyni do pohřebního plátna, zde položený do dřeva jeslí, tam sňatý z dřeva kříže.
Lidová tradice s odkazem na Iz 1,3 staví vedle Ježíše osla a vola. Tato zvířata znají svého majitele, na rozdíl od lidí, kteří nedokážou poznat svého Pána. Ježíš se rodí mezi zvířaty, na kříži skončí mezi zločinci.
...a položila ho: Slovo položit se užívá, když lidé podle orientálního zvyku ulehnou ke sto­lu a jedí. Ježíš ale neleží u stolu jako ten, kdo jí, ale je na místě pokrmu, ve žlabu.
v. 11 ...se vám dnes narodil:Dnes vyjadřuje Boží věčné dnes, nezdůrazňuje čas Ježíšova historického narození. Kdo Ježíše přijme s vírou, ten uvidí, že se dnes pro něj Spasitel narodil.
 
K tématu
 
Až do této chvíle andělé poznávali Boha v nezměrnosti světa, v logice a kráse kosmu, které od Něho pocházejí a odrážejí Ho; převzali takřka němý chvalozpěv stvoření a proměnili ho v nebeskou hudbu. Nyní však došlo k něčemu novému a pro ně přímo omračujícímu. Ten, o kterém vyprávějí nebesa, Bůh, který vládne nade vším a všechno drží v rukou, On sám vstoupil do lidských dějin a stal se tím, kdo v dějinách jedná i trpí. Z radostného vzrušení vyvolaného touto nepředstavitelnou událostí, tímto druhým a novým způsobem Božího zjevení, zrodil se nový zpěv, nová sloka, kterou nám uchovalo vánoční evangelium: „Sláva na výsostech Bohu a pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení.“ Snad lze říci, že podle pravidel hebrejské poezie vyjadřuje toto dvojverší v obou svých částech v podstatě totéž, jenom z jiných hledisek. Sláva Boží je na výsostech, ale nyní je ve stáji. Co je přízemní, stalo se vznešeným. Jeho sláva je na zemi, je slávou pokory a lásky. A dále: slávou Boha je pokoj. Kde je On, tam je pokoj. On je tam, kde lidé nechtějí dělat autonomně na zemi ráj za použití násilí. Je s lidmi, kteří mají bdělé srdce, s pokornými a s těmi, kteří odpovídají jeho vznešenosti, vznešenosti pokory a lásky. Těm dává svůj pokoj, protože jejich prostřednictvím vstupuje pokoj do tohoto světa.
Středověký teolog Vilém od Saint Thierry jednou řekl: Bůh – počínaje Adamem – viděl, že jeho velikost vyvolávala odpor, že se člověk cítil ve svém bytí omezeným a ve své svobodě ohroženým. Proto Bůh zvolil novou cestu. Stal se Dítětem. Stal se závislým a slabým, potřebujícím naši lásku. Nyní nám Bůh, který se stal Dítětem, říká: Už ze mne nemůžete mít strach, od nynějška mne můžete pouze milovat.
S těmito myšlenkami se tuto noc přibližujeme k Betlémskému Dítěti, k onomu Bohu, který se kvůli nám chtěl stát dítětem.
V každém dítěti se zračí Betlémské dítě. Každé dítě žádá naši lásku. Tuto noc proto myslíme zvláště na ony děti, kterým je upírána rodičovská láska; na děti ulice, kterým nebyl dopřán domov; na děti, které jsou brutálně používány jako vojáci, jako nástroje násilí, místo aby byly nositeli smíření a pokoje; na děti, které jsou v hloubi svých duší zraňovány pornografickým průmyslem a vším ostatním hanebným zneužíváním. Betlémské Dítě je novou výzvou určenou nám, abychom učinili vše, co je možné, aby se Betlémské světlo dotklo lidských srdcí. Jedině obrácením srdcí, jedině změnou v lidském nitru může být překonána příčina veškerého tohoto zla; může být překonána moc Zlého. Jedině změní-li se lidé, změní se svět. A aby se mohli změnit lidé, potřebují světlo přicházející od Boha, ono světlo, které tak nečekaně vstoupilo do naší noci.
Benedikt XVI. – 24. 12. 2008, půlnoční mše
Nahý v jeslích, nahý na kříži
Dvojí nahota Ježíše Krista přímo bije do očí. Ten maličký, který vyšel z břicha své matky, a ukřižovaný muž se sobě podobají. To zázračné, tolik očekávané dítě přišlo nahé; třiatřicetiletý Kristus zemřel zcela nahý na kříži. Nahota novorozeněte je nádherná. Nahá agonie na kříži je děsivá. Co z toho můžeme pochopit?
Pokud chceme dobře oslavit Vánoce, přemítejme o těch dvou nahotách, dvou Kristových slabých chvílích. Dítě je ze všech bytostí nejslabší. Přesto mu neodoláme. Křičí a všechny ruší. Když se narodila moje nejmladší sestra Betty, nebyla moc hezká. Měla pupeční šňůru kolem krku a byla fialová. Když jsem ji viděl, řekl jsem své matce: „Člověk by řekl, že je to malý opičák.“ Moje matka vybuchla smíchy. Betty je teď pěkná maminka od rodiny. Miminko není vždycky pěkné, když se narodí. Ale vždycky roztajeme nad jeho slabostí. Miminko v kolébce je vždycky nádherné. Na kříži nás děsí přibitý živý, nahý muž. Kristova životní dráha od narození do smrti se dá vyčíst v této dvojí nahotě.
Maria prožila hrozné chvíle, když viděla svého syna spoutaného, zbitého a poníženého, poté co vykonal na zemi tolik dobra.
Tenhle kojenec nám dá své tělo – to je eucharistie. Jeho slabost, slabost miminka na slámě se pro nás křesťany stane výjimečnou silou až do skonání věků. Naučí nás tomu základnímu. Mezi vlky, kde žijeme, jsou Boží dobrota a láska považovány za slabost. Náš Bůh nás tolik miluje, že nás prosí, abychom mu říkali, jak ho máme rádi. Stvořil člověka, aby ho člověk obdivoval.
To je vysvětlení tajemství Vánoc. Láska, která z nás vychází ve světě vlků, všechny vlky navždycky přemůže. To malé dítě nám zkomplikovalo život, protože zcela rozmetalo moc, po které tak bažíme. Jsme otroci peněz, které toužíme vydělávat, náš život tkví v samém počítání a kalkulování našich zájmů. Jsme citliví na to, „co tomu řeknou lidi“, staráme se o to, jak půso­bíme. Utváříme se podle názoru druhých a snažíme se zalíbit za každou cenu. Náš egoismus zasáhl ten capart, kterého oslavujeme na Vánoce a který nám komplikuje život. Říká nám: „Na svoje zájmy se vykašli. Peníze, ty si můžeš akorát nastrkat do matrace. Zapomeň na svoje kalkulace. A svou moc bys měl využívat jen ke službě. Čím vyšší máš v lidské společnosti postavení, tím víc bys měl být služebníkem těch nejslabších.“
Guy Gilbert – Evangelium podle svatého lotra
Dítě v nás
Psychologové dnes hovoří o dítěti, které ve svém nitru nosí každý z nás. Každý z nás byl jako dítě někdy zrazen nebo zklamán ve svých nadějích a tužbách po bezpodmínečné lásce. Jako dospělí se musíme s tímto poraněným dítětem v nás potkat a převzít za ně odpovědnost, pečovat o ně a hojit jeho rány. Nesmíme však u tohoto zraněného dítěte zůstávat, musíme dál, nechat se zavést k Božímu dítěti, které existuje také v každém z nás. Boží dítě je obrazem našeho skutečné­ho, opravdového já. Ví přesně, co nám svědčí. Už v dětství nám ukazovalo cestu, abychom v moři cizoty, nelásky a nepochopení našli místo, kde bychom zůstali nezraněni. Vánoce nám Boží dítě v nás připomínají. Uprostřed chladného a odcizeného světa lpí to dítě na naší jedinečnosti a vzácnosti. Je přesvědčeno, že to Boží ve mně trvá a že může být vyjádřeno pouze skrze mě. Takové je poselství Vánoc: V hloubi svého srdce nosíš Boží dítě. Když se svému srdci podřídíš, pochopíš, co je pro tebe dobré, co ti svědčí a co na sebe bereš jenom proto, že ti to říkají ostatní. Tvůj život bude opravdovější, jenom když budeš v kontaktu s Božím dítětem. Tvůj život tak získá něco z té bezstarostnosti, kterou se vyznačují děti. Jako poraněné dítě můžeš Božímu dítěti důvěřovat, stejně jako cestě, po níž tě dnes povede k životu i ke skutečnému štěstí. Taková je radostná zvěst dítěte v jesličkách – Boha, jenž mezi nás přišel, vtělený do člověka.
 
Tak jako dřív
Každá rodina má své vlastní vánoční tradice. Neje­nom ve šlechtických rodinách, kde se tradiční rituály dodržují
v nezměněné podobě už po celá staletí, i v mladých rodinách se vzpomíná na to, jak to bylo „dřív“ doma. K vánočním tradicím patří společné zpívá­ní koled, stejně jako některé vánoční pokrmy, nebo také způsob zdobení vánočního stromku, stavění jesliček. Očividně to všechno souvisí se snahou nevnímat Váno­ce jako nějaký krátký zážitek, ale slavit je jako svátek spjatý svou podobou s tradicemi našich předků. Zvyky a rituály nám dávají jistotu a oporu. Jsme část řetězce tvořeného řadou našich předků. Ti všichni slavili Váno­ce stejně jako my. Dodržováním vánočních zvyků se chceme podílet na jejich víře. Chceme, aby stejně jako na ně i na nás působilo tajemství vtělení Boha v člověka. Jejich víra má posilovat tu naši. Zároveň také chceme znát svou minulost. Nejsme jenom lidé této doby, ale jsme také součástí dlouhé řady generací našich předků. Sdílíme část jejich sil, jejich hodnot, jejich lásky. Společ­ně s nimi rozlišujeme Vánoce a všednodennost. Společ­ně s nimi proměňujeme naši dobu, spojujeme se s pramenem radosti a vzpomínáme na ten „radostiplný příběh“, který začal
s narozením Ježíše Krista.
Anselm Grün – Vánoční rozjímání

Prameny, odkazy

Luke T. Johnson – Evangelium podle Lukáše – Sacra pagina; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Lukáše; Petr Karas – Boží slovo na každý den; Paul-Gerhard Müller – Evangelium sv. Lukáše – Malý stuttgartský komentář.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.