Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

1. neděle postní – cyklus B

1. neděle postní – cyklus B
Gn 9,8-15; 1 Petr 3,18-22; Mk 1,12-15

12Duch vyvedl Ježíše na poušť. 13Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili. 14Když byl Jan (Křtitel) uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: 15„Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se věřte evangeliu.“(Mk 1,12-15)
Srovnání: Mt 4,1-11; Lk 4,1-13; Iz 11,6-8; Ez 34,25; Mt 4,12-17; Lk 4,14-15; Mk 6,17-18; Gal 4,4; Ef 1,10; Žid 1,1-2
Úvod k meditaci
Duch vedl Ježíše na poušť. Ale Duch Boží vyvedl Ježíše na poušť, aby tam prožíval pokušení od satana. Když si satan troufl se svým pokušením na samotného Božího Syna, jistě si troufne i na nás. Pokušení není nic příjemného a vytváří i v člověku s velikou vůlí po vítězství veliké napětí, až jakýsi druh duchovní úzkosti. Je to záměr Ducha Božího? Ano. Vždyť jen tak si můžeme ověřit, co v nás doopravdy je, jak umíme sloužit Bohu. Duch Boží nás chce naučit víc než spoléhat se na své síly, obracet se k Bohu. Duše, která silně vnímá touhu Pánu sloužit a je při tom tísněna i nějakými pokušeními, se se vší vroucností obrací na Pána. V extrémním rozpoložení tísně jsou naše modlitby synovsky vřelé. Útěk k Bohu, do jeho náruče, ukrytí se v stínu Boží velké moci je velikou touhou duše.
Co je dobré vědět o pokušení: V začátku odporuj! Ďábel miluje tajnůstkářství. Vede útok nejméně chráněným místem. Kdo se pohybuje lehkomyslně v hříchu a v chybě, toho ďábel vede k falešnému pokoji. Ty, kteří jdou od dobrého k lepšímu, znepokojuje a vede až k úzkosti, že to nedokáží.
Výklad biblického textu
Kontext: Úryvek navazuje na vyprávění o Ježíšově křtu. Jak se vůbec někdo mohl dovědět, co se na poušti dělo? Nabízí se jediné vysvětlení: sám Ježíš o tom mluvil. A měl k tomu zřejmě dobrý důvod, chtěl svým posluchačům zdůraznit duchovní ráz svého poslání.
v. 12: Duch vede Ježíše na poušť. Ve verši Mk 1,9 je Ježíš ve křtu naplněn Duchem Svatým a nechal se jím takto vést.
v. 13: Poušť je v biblickém pohledu často spojována s cestou z Egypta do zaslíbené země. Na poušti není člověk schopen trvale žít. Je to však místo, kde může víc udělat zkušenost s Bohem.
čtyřicet dnů: Může být chápáno jak doslovně, tak i symbolicky (izraelský národ pobýval na poušti; Mojžíš setrvával
u Boha na hoře Sinaj, než směl přijmout posvátné desky smlouvy; prorok Eliáš šel v síle andělského pokrmu k hoře Chorebu).
byl pokoušen od satana: pokušení v Markově podání se nemuselo odehrát až na konci Ježíšova pobytu na poušti. Naopak se zdá, že mohlo být rozvrstveno do celého období. Satan, jakožto Boží odpůrce, je nekompromisně porážen jako ten, kdo je vůči Božímu Synu bezmocný.
žil tam mezi divokými zvířaty: Může naznačovat Markův záměr připomenout harmonii prvních lidí Adama a Evy v ráji. Před pádem do hříchu žili lidé, zvířata a andělé v jednom velkém společenství. Ježíš je v míru se vším stvořením, tzn. jakoby v ráji. Duch, který Ježíše vyvedl na poušť, ho nechal dospět do ráje!
andělé mu sloužili: Andělé jsou pojímáni jako Boží služebníci. To, že slouží Ježíši na poušti, naznačuje vyznání Ježíšova Božství.
v. 14 a 15: viz „Týden s Božím slovem“ 22. ledna 2012 – 3. neděle v mezidobí – cyklus B
 
K tématu
… první pokyn Ducha ho vede do pouště, „aby byl pokoušen od ďábla“ (Mt 4,1). Akci předchází vnitřní usebrání
a toto usebrání je nutně i zápasem o úkol, bojem proti deformacím úkolu, které se nabízejí jako jeho skutečná naplnění. Ono je sestupem do lidských ohrožení, neboť jen tak může být padlý člověk pozvednut: Ježíš musí – to patří k jádru jeho poslání – vstoupit do dramatu lidské existence, projít jím až do nejzazších hlubin, aby tak nalezl „ztracenou ovci“, vzal ji na ramena a odnesl domů. Ježíšův sestup „do pekla“, o němž hovoří vyznání víry, se nenaplnil jen jeho smrtí a po jeho smrti, ale patří k jeho cestě pořád: Ježíš se musí chopit dějin od jejich počátku – od „Adama“ –, projít jimi a protrpět je, aby je tím dokázal proměnit. Zvláště List Židům (Žid 2,17n; 4,15) naléhavě zdůrazňoval, že k jeho poslání, k jeho solidaritě s námi se všemi, předem vyjádřené jeho křtem, patří vydat se všem ohrožením a nebezpečím lidského bytí… Příběh pokušení tedy souvisí s příběhem křtu, v němž Ježíš vstupuje do solidarity s hříšníky. Vedle toho nacházíme zápas na Olivové hoře jako Ježíšův další veliký boj o své poslání. Ale „pokušení“ provázejí celou Ježíšovu cestu, a pasáž o pokušení na poušti se nám tudíž vyjevuje – podobně jako křest – jako anticipace, v níž se zhušťuje zápas celé cesty.
Markova krátká zpráva o pokušení klade důraz na paralelu s Adamem, na protrpění lidského dramatu jako takového: Ježíš „žil... mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili“. Poušť – opak zahrady – se stává místem smíření a uzdravení; dravá zvěř, která představuje nejkonkrétnější podobu ohrožení člověka vzpourou stvoření a mocí smrti, se mění v přátele, jako v ráji. Je znovunastolen mír, který Izaiáš ohlašuje na dobu Mesiášovu: „Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat“ (Iz 11,6). Kde je překonán hřích, kde je obnoven soulad mezi člověkem a Bohem, tam se stvoření usmiřuje a porušené stvoření se znovu stává místem pokoje, jak to vyjadřuje Pavel, když mluví o sténání stvoření, jež „nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě“ (Řím 8,19).
Nejsou oázy stvoření, jak vznikly například kolem benediktinských klášterů na Západě, předjímáním tohoto usmíření stvoření, jež přichází od Božích dětí, a třeba Černobyl otřesným výrazem stvoření v temnotě Boha a v zotročení?
Joseph Ratzinger – Benedikt XVI. – Ježíš Nazaretský I.
„Starejme se jeden o druhého a pobízejme se k lásce a k dobrým skutkům“ (Žid 10,24)
Prvním bodem je výzva, abychom „se starali“. Znamená to dobře si všímat, být pozorný, dívat se s uvědoměním, pozorovat nějakouskutečnost… Sloveso, které otevírá naši exhortaci, je tedy výzvou, abychom zaměřovali pohled na druhého, především na Ježíše, abychom byli jedni k druhým pozorní a nechovali se k sobě jako cizí lidé a lhostejní k osudu bratří. Často však převládá opačný postoj – lhostejnost a nezájem, které zakrývají sobectví a maskují se zdánlivým respektem k „soukromé sféře“. I dnes mocně zaznívá Pánův hlas, jenž každého z nás vyzývá, aby měl o druhého starost. I dnes Bůh od nás chce, abychom byli „strážci“ svých bratří (srov. Gen 4,9), navazovali vztahy charakterizované vzájemnou péčí a pozorností vůči dobru druhého člověka, vůči veškerému jeho dobru. Důležité přikázání lásky k bližnímu od nás vyžaduje, abychom si uvědomovali, že jsme zodpovědni za druhého člověka, který je stejně jako já Božím stvořením; toto přikázání nás i povzbuzuje, abychom si to uvědomovali. Skutečnost, že jsme bratři a sestry v lidstvu, a mnohdy i ve víře, nás musí vést k tomu, abychom v druhém člověku viděli své opravdové alter ego, jež Pán nekonečně miluje. Budeme-li pěstovat vizi bratrství, pak solidarita a spravedlnost, jakož i milosrdenství a soucit, přirozeně vytrysknou z našeho srdce. Boží služebník Pavel VI. prohlašoval, že dnešní svět trpí především nedostatkem bratrství: „Lidstvo strádá těžkou chorobou. Její příčina netkví ani tolik v tom, že přírodní bohatství se ztenčuje nebo že si je sobecky přivlastňuje několik málo jedinců, ale spíše v uvolnění bratrských svazků jak mezi jednotlivci, tak mezi národy“.
Pozornost vůči druhému zahrnuje to, že mu přejeme dobro ve všech jeho podobách – fyzické, morální i duchovní. Zdá se, že současná kultura ztratila smysl pro dobro a zlo, zatímco je třeba s naléhavostí znovu zdůrazňovat, že dobro existuje a vítězí, protože Bůh „je dobrotivý a prokazuje dobrodiní“ (Žalm 119,68). Dobro je tím, co ochraňuje a posiluje život, bratrství a společenství. Zodpovědnost vůči bližnímu tedy znamená chtít a konat dobro pro druhého a přát si, aby se i on otevřel logice dobra. Zajímat se o bratra znamená otevírat oči pro jeho potřeby. Písmo svaté varuje před nebezpečím srdce zatvrzelého jakýmsi „duchovním znecitlivěním“, které nás oslepuje před utrpením druhých. Evangelista Lukáš přináší dvě Ježíšova podobenství, kde jsou uvedeny dva příklady takovéto situace, která může vzniknout v lidském srdci. V podobenství o dobrém Samaritánovi se kněz i levita lhostejně „vyhýbají“ člověku přepadenému a oloupenému lupiči (srov. Lk 10,30-32); a v příběhu o boháči si člověk nasycený svým majetkem nevšímá situace chudého Lazara, který umírá hladem před jeho dveřmi (srov. Lk 16,19). V obou případech se setkáváme s opakem postoje „starat se“ a hledět s láskou a soucitem. Co brání tomuto lidskému láskyplnému pohledu na bratra? Často je to hmotné bohatství a nasycenost, ale také upřednostňování svých zájmů a starostí přede vším ostatním. Nikdy nesmíme být „neschopni milosrdenství“ s tím, kdo trpí. Naše srdce nikdy nesmí být natolik pohlceno vlastními záležitostmi a problémy, aby před křikem chudého ohluchlo. Právě pokora srdce a osobní zkušenost s utrpením se mohou ukázat jako zdroj vnitřního probuzení k soucitu a ke vnímavosti vůči druhému: „Spravedlivý zná při slabých, zlovolník nemá rozum, aby ji poznal“ (Přísl 29,7). Tak chápeme, proč „plačící“ jsou „blahoslavení“ (srov. Mt 5,4): jsou to ti, kdo dokážou vycházet ze sebe, aby pocítili dojetí nad bolestí druhých. Setkat se s druhým člověkem a otevřít své srdce pro jeho potřeby je příležitostí být spasen a být blahoslaven.
„Starat se“ o bratra rovněž zahrnuje starost o jeho duchovní dobro. Chci zde připomenout jeden aspekt křesťanského života, který, podle mého zdání, upadl v zapomnění – bratrské napomenutí směřující k věčné spáse. Ve všeobecnosti jsou dnes lidé dost citliví, když se hovoří o charitě a o pomoci fyzickému a materiálnímu zdraví ostatních, ale o duchovní zodpovědnosti za bratry se téměř úplně mlčí. Nebylo tomu tak v prvotní církvi a není tomu tak ani ve společenstvích skutečně zralých ve víře, kde si berou k srdci nejen bratrovo tělesné zdraví, ale i zdraví jeho duše pro dosažení posledního cíle. V Písmu čteme: „Pokárej moudrého, bude tě mít rád. Dávej moudrému, zmoudří ještě víc“ (Přísl 9,8-9). Sám Kristus přikazuje pokárat bratra, který hřeší (srov. Mt 18,15). Sloveso použité k označení bratrského napomenutí – elenchein – je totožné s tím, kterým se označuje prorocké poslání vlastní křesťanům při obžalobě pokolení, které připouští zlo (srov. Ef 5,11). Církevní tradice zahrnuje mezi skutky milosrdenství i „napomínání hříšníků“. Je důležité znovu získat tento rozměr křesťanské lásky. Při uskutečňování zla se nesmí mlčet. Mám zde na mysli postoj těch křesťanů, kteří se z lidských ohledů nebo prostě z pohodlnosti přizpůsobují běžné mentalitě, místo aby bratry varovali před takovými způsoby myšlení a jednání, které jsou v protikladu k pravdě a nevedou po dobré cestě. Křesťanské napomenutí však nikdy není vedeno duchem odsuzování nebo obviňování, ale vždy je uváděno do pohybu láskou a milosrdenstvím a pramení z opravdové péče o bratrovo dobro. Apoštol Pavel prohlašuje: „Kdyby někdo byl náhle stržen k nějakému poklesku, uveďte ho na správnou cestu v duchu mírnosti; jste přece lidé duchovní! Jen si dávej pozor každý sám na sebe, aby ses nedostal do pokušení i ty“ (Gal 6,1). V našem světě proniknutém individualismem je třeba znovu objevit důležitost bratrského napomenutí, abychom společně kráčeli ke svatosti. Dokonce i „spravedlivý sedmkrát padne“ (Přísl 24,16), jak říká Písmo, a my všichni jsme slabí a chybující (srov. 1 Jan 1,8). Je tedy velkou pomocí, když pomáháme druhým a necháváme pomáhat i sobě, abychom poznávali sami sebe v pravdě, abychom zlepšovali svůj život a kráčeli po Pánově cestě příměji. Vždy je zapotřebí pohledu, který miluje a opravuje, který poznává a uznává, rozlišuje a odpouští (srov. Lk 22,61), jako to činil a činí Pán s každým z nás.
Poselství papeže Benedikta XVI. k postní době 2012
 
Svatá Terezie od Dítěte Ježíše říkala, že i ten nejmenší skutek lásky, který vykonáme, mění svět. Zlo, které učiníme, svět snižuje. Dobro, které vykonáme, svět pozvedá. Tomu hluboce věřím. Pokaždé, když udělám něco dobrého, řeknu: „Pane, celý svět se pozvedá prostřednictvím tohoto nepatrného skutku.“ Když tomu bude věřit každý z nás, svět nebude tak prohnilý a ošklivý, jak se nám teď zdá.
Když dáváš almužnu, dělej to delikátně. Když ve škole pomůžeš kamarádovi s úkolem, dělej to nenápadně. Je zbytečné říkat, že jsi nejlepší ve třídě a že pomáháš tomu ubohému hlupákovi, který nic nepochopil. Konej diskrétně a nesnaž se celé třídě ukázat, že jsi dobrý kluk nebo správná holka. Pán má rád to, co se nevystavuje. „Dobro není hlučné a hluk nedělá dobro.“
Pak Kristus mluví o modlitbě. Když se modlíš, nemusíš hned sedět v kostele v první řadě. Nevstupuj do kostela
s hlukem, abys ukázal, že jdeš na mši. Sedni si někam do koutku, nepředváděj se, modli se s ostatními a nesnaž se, aby si tě všimli. Ježíš odsuzoval ty, kteří se předváděli, když šli do synagogy. Někteří dávali hlučně najevo, že se modlí. Pán řekl, že všechen ten humbuk není k ničemu. Boha to nezajímá.
Když se modlíš, můžeš být třeba v autě a dívat se na krásnou krajinu. Máme v našich krajích nádherná místa. Zůstaň deset minut sám v autě a dívej se na řeku, na les hýřící barvami, na východ slunce. To není nic proti tomu, abychom se shromažďovali na eucharistii. Nezapomínejme, že Ježíš nám řekl, že když se shromáždíme v jeho jménu, on je mezi námi. Žádal nás, abychom se modlili sami a pak společně.
Jednou mi nějaká dáma řekla: „Pane abbé, víte, já se neumím modlit. Odříkám Otčenáš, ale moc nemyslím na to, co říkám. Co mám Pánu říkat ve svém srdci?“ Tak jsem té dobré ženě, které bylo už osmdesát, odpověděl: „Řekni mu: ‚Pane, miluji tě.‘“ Odpověděla mi, že mu netyká. „Dobře, tak mu řekni: ‚Pane, miluji Vás!‘“ O rok později mi zatelefonovala a vyprávěla mi plná nadšení: „Celý den říkám: ‚Pane, miluji vás.‘“
Říkat Bohu: „Pane, miluji tě“, to je ta nejkrásnější modlitba. Ať už prožíváme štěstí, nebo neštěstí, můžeme to říkat v skrytu srdce.
Když se postíš, dělej to také diskrétně. Nedávej najevo, že jsi celý den nic nejedl. Nespolkl jsi skoro nic, abys pocítil hlad světa. Odlehčil jsi své tělo, abys ucítil, jak tvůj duch stoupá. A Pán ti říká, že když se postíš, máš mlčet, nemáš o tom nikomu říkat. Tvoje modlitba k Pánu bude od srdce k srdci. Posti se, aniž by si toho druzí všimli.
Guy Gilbert – Evangelium podle svatého lotra

 

Uzdravující svátky
O svátcích mohou přijít ke slovu různé aspekty naší duše. Svátek se slaví, jenom když se z něj dá žít. Oslavami se v naší duši něco pohne. Jsou odhalena naše ohrožení, zároveň však i naznačeny cesty, jak lze tato ohrožení překonat. Všechny svátky uzdravují. Svátky církevního roku se vztahují k cestě Ježíšově. Tím, že jdeme Ježíšovou cestou, nacházíme cestu ke zdravému a plnému životu. Chtěl bych zmínit jen několik svátků a  uvažovat o jejich uzdravujícím působení:    
Advent jako doba čekání a těšení se chce proměnit naše závislosti opět v touhy. Závislost je vždycky potlačovaná touha. Tím, že se v Adventu ponoříme do ticha a díváme se do teplého světla svící na adventním věnci, uvědomujeme si svou touhou po domově, po lásce, po bezpečí. Na Vánoce jde o nový začátek – Bůh ho ustanovuje Ježíšovým narozením. Nejsme definováni příběhem našich zranění a ublížení. Když se v nás narodí Kristus, odhalíme v sobě nefalšovaný a nedotčený obraz Boha.                                                                                                                   
Doba postní je časem vnitřní očisty a reflexe. Tím, že se vědomě uskrovníme, omezíme jídlo a postíme se, objevíme, na čem jsme závislí. Je to způsob jarního úklidu duše a očisty těla, který nám vždycky prospěje. Doba postní nám poskytuje příležitost podívat se na sebe a na svoje nemoci a trápení ve světle Ježíšova utrpení. Není potřeba svoji nemoc potlačovat. Zakoušíme v ní společenství s Ježíšem a zároveň příslib, že podobně jako on dospějeme skrze kříž k vykoupení, nebo, jak to vyjadřuje Lukáš, skrze mnohá trápení dospějeme k pravému životu. Doba postní nás osvobozuje od iluze, že bychom mohli být bez nemoci. Ukazuje nám však také způsob, jak se na svou nemoc dívat jinak. V nemoci nejsme ze života vyloučeni, ale smíme v ní zakoušet zvláštní Ježíšovu blízkost. 
Velikonoce jako svátky Vzkříšení nám mají dodat odvahu vstát z hrobu našich strachů a depresí a znovu se odvážit žít. Je to příslib, že pouta, která nás svazovala, spadla. O Letnicích slavíme Ducha, který nás uzdravuje a naplňuje novým životem. Nemusíme všechno dělat sami. Bůh nás proniká svým uzdravujícím a osvobozujícím Duchem. O mnoha svátcích církevního roku se také otevírá a vždy z nového hlediska pojednává téma uzdravení naší nemocné duše.
 
Anselm Grün – Doprovázení na duchovní cestě
 
Evangelium první neděle postní prezentuje každoročně epizodu Ježíšových pokušení, kdy Jej Duch svatý, který na Něho sestoupil při křtu v Jordánu, vyvedl na poušť, aby tam před svým veřejným vystoupením otevřeně čtyřicet dní čelil Satanovi. Pokušitel se snaží odradit Ježíše od Otcova plánu, totiž od cesty oběti a lásky, na níž má sebe sama dát jako výkupné, a chce přimět Ježíše, aby se vydal snadnou cestou úspěchu a moci. Duel mezi Ježíšem a Satanem probíhá ve střetech citátů z Písma svatého. Ďábel totiž, aby Ježíše odvrátil od cesty kříže, předkládá mu falešné mesiášské naděje: ekonomický blahobyt naznačený možností proměňovat kameny v chléb; okázalé a senzační vystoupení představované ideou vrhnout se dolů z vrcholu Jeruzalémského chrámu a nechat se zachytit anděly; a nakonec přímočarou nabídkou moci a vlády výměnou za poklonu Satanovi. To jsou tři druhy pokušení, které také dobře známe.
Ježíš rázně odmítá všechna pokušení a prokazuje pevnou vůli vydat se cestou stanovenou Otcem, bez jakéhokoli kompromisu s hříchem a s logikou tohoto světa. Dobře si povšimněte, jak odpovídá Ježíš. Nediskutuje se Satanem, jako to učinila Eva v pozemském ráji. Ježíš dobře ví, že se Satanem nelze vést dialog, protože je velmi rafinovaný. Proto Ježíš, místo aby vedl dialog jako Eva, dává přednost úkrytu v Božím Slovu a odpovídá silou tohoto Slova. Pamatujme si, že ve chvíli svých pokušení nás před Satanem neubrání argumenty, ale vždycky Boží Slovo. To nás zachrání. (…) Kromě toho připomíná, že „je psáno: »Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit«.“(Mt 4,10). Musíme se tedy zbavit idolů a marností a stavět svůj život na tom, co je podstatné.
Ježíšova slova se potom konkrétně projeví v Jeho činech. Jeho absolutní věrnost Otcovu plánu lásky, jej přivede po třech letech ke konečnému účtování s „vládcem tohoto světa“ (Jan 16,11) v hodině umučení a ukřižování. Tam Ježíš dosáhne svého definitivního vítězství, vítězství lásky!
Drazí bratři, postní doba je vhodnou příležitostí pro nás všechny, abychom se vydali cestou obrácení a upřímně se konfrontovali s dnešním evangeliem. Obnovme svoje křestní sliby, zřekněme se Satana a všech jeho skutků a svodů - protože on je svůdce – a ubírejme se Božími stezkami, abychom „došli k Velikonocím v radosti Ducha svatého“ (vstupní modlitba 1. neděle postní, italský misál).
Papež František 9. 3. 2014
 
Obrácení znamená změnu smýšlení, která se vždy děje ve dvou fázích. První je přiznání vlastní viny. V němčině se pro vinu používá výraz „Schuld“, stejně se ale označuje i dluh. Hříšník je tedy ten, který nemá nic, čím by mohl zaplatit. Hříšník čelí věčnému bankrotu. Tento pohled je zajímavý v tom, že pěkně ukazuje scénář toho, jak nám hříšníkům Bůh odpouští. Zříká se nároku na odškodnění vůči nám, promíjí nám náš dluh, ovšem sám musí ztrátu protrpět. Právě to si připomínáme každý rok na velký pátek, právě to se děje při každém Božím odpuštění. Pak tu máme druhou fázi odpoutání se od hříchu. Existují čtyři různá řecká slova, která se v Novém zákoně překládají jako odpuštění. Nejčastěji, přesněji celkem čtyřistašedesátkrát, se v něm objevuje slovo „afiemi“, které znamená propustit nebo odeslat. To ukazuje na skutečný význam slova odpuštění, odeslat hřích pryč, a tak se stát svobodným. Když na počátku přišel Bůh do rajské zahrady a zeptal se: „Adame, kde jsi?“, tak to nebyl hlas policisty, který hledá zločince, ale byl to hlas otce, který ztratil syna a hledal ho. A tento hlas k nám mluví až dodnes. Naše obrácení není ničím jiným než návratem domů.
 
Pavel KonzbulZlaté prasátko
 
Dřevorubec
Do továrny na dřevo přišel muž žádat o práci. Nabídli mu dobrý plat a lepší podmínky než jinde. Umínil si tedy, že vyrobí kvalitní papír. Prvního dne se přihlásil u mistra. Ten mu dal sekeru a přidělil mu kus lesa. Šťastný muž se vydal do lesa kácet stromy. Během jediného dne jich pokácel osmnáct. „Blahopřeji,“ řekl mu mistr. „Jen pokračuj.“ Povzbuzen jeho slovy se dřevorubec rozhodl následujícího dne svou práci ještě vylepšit. Uložil se k spánku velmi brzo. Ráno se probudil dříve než ostatní a vydal se do lesa. Přes veškeré úsilí se mu však nepodařilo pokácet více než patnáct stromů. „Musím být unavený,“ pomyslel si a rozhodl se jít spát se západem slunce. Za úsvitu vstal s odhodláním překročit hranici osmnácti stromů. Ale nedokázal pokácet ani polovinu. Dalšího dne pokácel sedm stromů, potom pět a poslední den se celé dopoledne lopotil se dvěma stromy. Nejistě se vydal za mistrem. Byl připraven mu sdělit, co se mu stalo, a odpřísáhnout, že dělal, co mohl. Ten se ho však zeptal: „Kdy jsi naposledy nabrousil sekeru?“ „Nabrousil? Na to jsem neměl čas. Měl jsem moc práce s kácením stromů.“                                                                                                                             
- Možná i já jsem dřevorubec tak zabraný do své práce, že se zapomínám starat sám o sebe…
- Nabrousit sekeru by v mém případě znamenalo…                                                                           
- Když mě ovládá nebo ovládala ctižádost…
 
José Carlos BermejoPříběhy pro uzdravení duše
Prameny, odkazy
Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Marka; Marek Dunda – www.biblickedilo.cz.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.