Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

13. neděle v mezidobí – cyklus A

Ilustrace
Zveřejněno: 29.6.2017
Autor: Roman Kubín
Přečtení: 273
Zpět do rubriky

2. července 2017

Ježíš řekl svým apoštolům: 37„Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden. 38A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. 39Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho. 40Kdo přijímá vás, přijímá mne, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mě poslal. 41Kdo přijme proroka, že je to prorok, dostane odměnu jako prorok; kdo se ujme spravedlivého, že je to spravedlivý, dostane odměnu jako spravedlivý; 42kdo podá třeba jen číši studené vody jednomu z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu.“

(Mt 10,37-42)

 

K tématu

„Nechtěl bych končit bez zmínky o aspektu, který může být klíčový. Je to téma odříkání. Žijeme v kontextu velmi silného konzumismu, zdá se, že jsme ponoukáni, abychom konzumovali samotný konzum, to znamená, jako by bylo nejdůležitější neustále konzumovat. Proto je důležité obnovit tento tak důležitý a podceňovaný duchovní princip, tedy odříkání. Vstoupili jsme do víru konzumu a jsme sváděni věřit, že máme cenu jen toho, co vyprodukujeme a zkonzumujeme, toho, co jsme schopni mít. Výchova k odříkání je proto bohatstvím, které nemá obdoby. Probouzí bystrost a kreativitu, rodí představivost a zejména otevírá pro práci ve skupině a v solidaritě. Otevírá pro druhé. Existuje jakýsi druh „duchovní nenajedenosti“, postoj nenasytných, kteří namísto jídla, požírají všechno, co je obklopuje.
Myslím, že nám prospěje tuto nenasytnost v rodinách lépe vychovat a dát prostor odříkání jako cestě k setkání, stavění mostů, otevírání prostorů a růstu spolu s druhými a pro druhé. To může jenom ten, kdo si dovede odříkat; jinak bude jenom „nenasytný“.

papež František – promluva na kongresu římské diecéze, 19. 6. 2017

 

Jak naše duše roste v Boží lásce, jak putuje k Bohu, rostou a rozšiřují se i schopnosti našeho srdce: „Ta rozšíříš srdce mé“ (Žl 119,32). Mám přítelem, který je misionářem mezi muslimy v Senegalu. Říkal mi, že když se muslimové obrátí, někdy si poprvé v životě všimnou květin. Před obrácením žijí muslimové  v oné vyprahlé zemi velmi utilitaristický život. Hodnota věcí se měří výhradně jejich praktickou využitelností. Domy muslimů jsou strohé a jednotvárné. Jediné stromy, které mají +cenu, jsou stromy ovocné. Jako kdyby muslimové žili celý svůj život bez krásy, a když jsou pak jejich duše osvobozeny z otroctví, vstupují do potěšení Božího tvůrčího srdce. Vidím v tom velkou podobnost s moderním fundamentalismem. Jejich nenávist k příjemným věcem není znamením zbožnosti – právě naopak. Vykoupené srdce touží po kráse.

Tento meč je však dvousečný. Naše srdce je stále vnímavější na to, co potěšuje, je však rovněž vnímavější na bolest. Jde to ruku v ruce. Co si tedy počneme se zklamáním? Můžeme se stát nepřáteli sebe sama. Záleží na tom, co uděláme s bolestí, jež provází touhu. Toužit znamená trpět – anglické slovo pro vášeň, passion, je odvozeno od latinského slova passio, jež znamená utrpení. To je důvod, proč řada křesťanů svému srdci nerada naslouchá: Vědí, že jejich otupělost je chrání před bolestmi, jež život přináší. Mnozí nás se prostě rozhodli, že toho nebudou chtít příliš; je to tak bezpečnější. Je to také bezbožné. Je to stoicismus, nikoli křesťanství. Posvěcení je probuzení našich duší z hlubokého spánku hříchu k plnému rozvinutí schopnosti žít.

 Brent Curtis a John Edredge – Na cestě putování krajinou vlastního srdce

 

Výklad biblického čtení a úvod do meditace 13. neděle v mezidobí – cyklus A z předchozích let najdete zde.