Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

23. neděle v mezidobí – cyklus A

Ilustrace
Zveřejněno: 9.9.2017
Autor: Roman Kubín
Přečtení: 373
Zpět do rubriky

Ježíš řekl svým učedníkům: 15„Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal. 16Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby ‚každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků‘. 17Když je však neposlechne, pověz to církvi. Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník. 18Amen, pravím vám: Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi. 19Dále vám říkám: Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. 20Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18,15-20)

 

K tématu

Boží brýle

Jeden finančník právě zemřel a byl na cestě do nebe. Očekával, že se potká s Otcem věčnosti a předstoupí před spravedlivý soud. Nešlo se mu vůbec lehce, protože v životě vykonal jen velmi málo dobrých skutků. Jak se blížil k nebi, nejistě lovil v paměti to hodnotné, co v životě udělal, ale roky, kdy vykořisťoval a využíval druhé, byly těžké jako olovo. Po kapsách měl několik dopisů od lidí, kterým se v životě snažil pomoct, a chtěl je Bohu předložit jako důkaz  svých nemnohých dobrých skutků. Nakonec plný obav dospěl až k hlavní bráně. Pomalu k ní přistoupil a zůstal udiveně stát, neboť tam nebyla žádná fronta ani neviděl nikoho v čekárně. Pomyslel si: „Buď sem přichází velmi málo klientů, nebo jdou dovnitř bez čekání…“

Jak pokračoval v chůzi, jeho obavy vzrůstaly, protože všechny dveře byly otevřené a nikdo je nehlídal. Zabouchal pěstí na dveře. Nikdo neodpověděl. Zaklepal, ale nikdo ho nepřišel přivítat. Nahlédl dovnitř a s úžasem si prohlížel nádherné sídlo, avšak neviděl ani anděly, ani svaté, ani zářící postavy. Dodal si ještě více odvahy a došel až ke skleněným dveřím… Ale také nic. Nakonec stál uprostřed ráje, aniž by mu kdo zabránil ve vstupu. Řekl si: „Tady musí být samí poctiví lidé! Nechat otevřené dveře bez dozoru…!“

Postupně ztrácel strach a procházel nádvořím slávy ohromen tím, co viděl. Byla to nádhera. Celou věčnost by mohl pozorovat to krásné místo. Vtom se ocitl před místností, která vypadala jako kancelář někoho moc důležitého. Musela to být Boží kancelář. Dveře byly také samozřejmě dokořán otevřené. Než vstoupil dovnitř, na chvíli zaváhal, ale jelikož v nebi všechno stojí a padá s důvěrou, vešel do místnosti a přistoupil k prostornému psacímu stolu. Ležely na něm brýle, které musely patřit samotnému Bohu. Náš přítel nemohl odolat pokušení aspoň na chvíli se skrze ně podívat, jak se věci na zemi mají.  Když si je nasadil, byl radostí bez sebe a říkal si: „To je krása! Vidět takto  celou zemi…!“

Brýle umožňovaly spatřit bez sebemenšího problému hlubokou podstatu věcí – záměry lidí, pokušení mužů a žen… Nic jim neuniklo. A tak dostal nápad – pokusí se najít svého společníka, který teď musí být ve firmě, v níž oba pracovali. Byl to ten typ firmy, kde půjčují s vysokými úroky a častokrát nemají ke krádeži daleko. Našel ho celkem snadno, ale překvapil ho ve špatnou chvíli. Právě se snažil dostat peníze z jedné stařenky, jež si přišla uložit úspory na penzijní fond, který ale nebyl nic jiného  nic jiného než podfuk. Když náš přítel uviděl tu levotu, zaplavila jeho srdce  hluboká touha po spravedlnosti. Na zemi nikdy nic takového nepocítil. Teď byl ovšem v nebi. Touha po spravedlnosti ho tak spalovala, že bez přemýšlení nahmatal pod stolem  nějaký předmět a hodil ho po svém příteli (byla to stolička, o kterou si Bůh opíral nohy) s takovou přesností, až se zarazil o hlavu jeho společníka a ten zůstal na místě ležet. V té chvíli za sebou uslyšel kroky. Musí to být Bůh, pomyslel si. Otočil se a tváří v tvář se setkal s Otcem věčnosti.

„Co tu děláš synu?“ „No… dveře byly otevřené, tak jsem vešel dovnitř…“ „To je dobře, ale určitě mi vysvětlíš, kde je stolička, o kterou si opírám nohy, když sedím u stolu.“ Boží pohled a tón ho povzbudily a cítil, jak se mu postupně vrací vyrovnanost. „Před chvílí jsem vstoupil do tvé kanceláře, na stole jsem uviděl brýle, přepadla mě zvědavost, tak jsem si je nasadil a mrknul jsem na svět…“ „Ano, to je naprosto v pořádku, jsi ke mně upřímný, ale mě zajímá, co jsi udělal se stoličkou.“ „Podívej se, Pane, když jsem si brýle nasadil, všechno jsem uviděl ostře a spatřil jsem svého společníka. Chápeš, pane? Zrovna podváděl jednu stařenku, uzavíral s ní falešný obchod. Nechal jsem se unést, a samozřejmě to první, co jsem měl po ruce, byla stolička, a tak jsem ho praštil. Zabil jsem ho. Pane, neměl na to právo! Byla to nespravedlnost!“ „Představ si, že bych pokaždé, když vidím na zemi nespravedlnost, házel po lidech stoličku. Nevím, kolik by jich vůbec zůstalo naživu.“

„Odpusť mi, Pane, já vím, že jsem jednal zbrkle…“ „Synu, bylo správné, že sis nasadil mé brýle, ale když ses díval na zemi a na lidi, zapomněl jsi na jednu věc – půjčit si také moje srdce. Až tě příště zase bude rozčilovat zlo, které lidé dělají, nezapomeň si vzít také moje otcovské srdce. A pamatuj si – právo soudit má pouze ten, kdo má moc zachraňovat. Vrať se teď na zem. Já ti dám dalších pět let, abys uplatnil, co jsi dnešní odpoledne pochopil…“

V tu chvíli se náš přítel probudil celý zpocený a pozoroval, jak pootevřeným oknem proniká do jeho pokoje sluneční svit. Existují příběhy, které vypadají jako sny, a sny, které by mohly změnit lidské příběhy.

-          Možná druhé soudím s jistou lehkostí…

-          Kdybych měl Boží brýle, tak bych…

-          Jestliže mám sklon druhé posuzovat, může to znamenat, že nejsem zralý v …  

José Carlos Bermejo – Příběhy pro uzdravení duše

-        Výklad biblického čtení a úvod do meditace 23. neděle v mezidobí – cyklus A z předchozích let najdete zde.