Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

Svátek Svaté rodiny, Ježíše, Marie a Josefa

Ilustrace
Zveřejněno: 27.12.2017
Autor: Roman Kubín
Přečtení: 559
Zpět do rubriky

Když nadešel čas očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: 'Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu.' Přitom chtěli také podat oběť, jak je nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata.

Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný a očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal ho do náručí a takto velebil Boha: “Nyní můžeš, Hospodine, podle svého slova propustit svého služebníka v pokoji, neboť moje oči uviděly spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu.” Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: “On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat – i tvou vlastní duši pronikne meč – aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí.”

Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, potom sama jako vdova – bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma.

Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním. (Lk 2,22-40)

 

K tématu

Slib

Jeden profesor si velmi přál stát se rektorem univerzity, na které už mnoho let přednášel. Dnem i nocí se věnoval svému oboru, vypracovával obsáhlé studie, účastnil se aktivně konferencí a publikoval odborné knihy.

Jednou se konečně jeho sen splnil. Byl jmenován rektorem. Ujal se úřadu a začal s rozhodností plnit úkoly a povinnosti spojené s touto funkcí. Tisk i studenti přijali jeho jmenování s povděkem. Ale po několika měsících se k údivu všech rozhodl odstoupit.

Důvod byl prostý: vzdal se úřadu rektora, aby mohl věnovat veškerý čas své manželce. U jeho manželky byly zjištěny symptomy Alzheimerovy choroby. Nemoc postupovala neobvykle rychle a po několika měsících už byly důsledky onemocnění dramatické: nejenže si nevzpomínala téměř na nic, co spolu za celá léta života prožili, ale dokonce svého muže ani nepoznávala. Neuvědomovala si už, že je jejím manželem.

Prakticky všichni mu říkali, že toto jeho rozhodnutí nemá smysl. O jeho nemocnou manželku se přece může starat kdokoli – ona už svého manžela ani nepozná, když vejde do jejího pokoje, aby jí pomohl; má ho za kohokoli jiného. Naproti tomu ne všichni mohou dobře zastávat jeho úřad, pro který se tolik obětoval a prokázal v této funkci takové nasazení.

On odpovídal jednoduše: „Je pravda, že moje manželka už neví, kdo jsem, Ale já vím, kdo je ona. Vidím v ní stále svou úžasnou ženu, se kterou jsme se vzali před mnoha lety. A je tu ještě jedna věc, důležitější než povolání. Je to slib. Slíbil jsem, že jí zůstanu po boku, dokud nás smrt nerozdělí‘.“


Zákon priorit nelze obejít. Co je nejdůležitějšího ve tvém životě?

Bruno Ferrero - HVĚZDY pro duši

 

Výklad biblického čtení a úvod do meditace Svátku Svaté Rodiny, Ježíše, Maria a Josefa – cyklus B z předchozích let najdete zde.