Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

2. neděle postní – cyklus B

 

2. neděle postní – cyklus B
Gn 22,1-2.9a.10-13.15-18; Řím 8,31b-34; Mk 9,2-10
2Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. 3Jeho oděv zářivě zbělel – žádný bělič na zemi by ho nedovedl tak vybílit. 4Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem. 5Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?“ 6Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni. 7Tu se objevil oblak
a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“ 8Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše. 9Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. 10Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená „vstát z mrtvých“.
(Mk 9,2-10)
 
Srovnání: Mt 17,1-9; Lk 9,28-36; 2 Petr 1,17-18; Mk 5,37; 13,3; Mk 1,11; Žl 2,7; Dt 18,15; Mk 8,30; Mt 17,10-13; Mal 3,23-24; Žl 22,1-18; Iz 53,3
Úvod k meditaci
Ježíš nechává apoštoly pár dní poprat se s myšlenkami o utrpení (tomuto úryvku předchází první předpověď utrpení Mk 8,30n.). Možná i my jsme zahleděni do svého zklamání nad tím, jak se věci v nás i kolem nás mění podle scénáře jiného, než je ten náš. Tato neútěcha pročišťuje naše touhy a vlévá do srdce velikou touhu po Bohu jako jediném zdroji světla.
Přijměme Ježíše jako Boha. Třebaže je nám tak blízký, je to Bůh! Mějme hlubokou úctu k Bohu, nejen naslouchejme a nejen se kochejme vznešeností jeho myšlenek, pravd
a skutků. Naslouchané slovo proměňujme v život poslušností – toho poslouchejte.
Výklad biblického textu
Kontext:
Tyto verše jsou myšlenkovým středem Markova evangelia.
v. 2: Po šesti dnech vzal Ježíš... – Počítáno od Petrova mesiášského vyznání, tedy sedmý den, den Hospodinův, den nového začátku. Je to jediný přesný časový údaj ve veřejném působení Ježíšově, jinak Marek používá obvyklé spojení hned poté. Proměnění je zde přirovnáváno k šestidennímu pobytu Mojžíše na Sinaji (Ex 24,15-16).
Vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana – Tři učedníci, kteří předtím byli jako jediní svědky vzkříšení Jairovy dcery
a budou svědky jeho utrpení v Getsemanské zahradě.
na vysokou horu – Pozoruhodné je, že není uvedeno místo proměnění. To, že je tak významná hora beze jména, spíše ukazuje na význam události než na nadmořskou výšku hory. Byl to snad Hermon, vysoký 2760 m, jehož zasněžené vrcholky ční nad krajinou a v jehož blízkosti se Ježíš se svými učedníky občas zdržoval? Nebo hora Tábor, která je v dějinách Izraele známa jako svatá hora? Nevíme.
v. 3:oděv zářivě zbělel – Nejde o odstín barvy, ale o to, že bílý oděv je znakem království. Jsme zde svědky nadpozemské skutečnosti.
v. 4:Nikde není uvedeno, podle čeho poznali Eliáše a Mojžíše. Mojžíš byl představitelem Zákona a Eliáš představitelem proroků; oba měli vidění Boží slávy na hoře; hrob ani jednoho z nich nebyl nalezen (Dt 34,5-6, 2 Král 2,11).
v. 5:je dobře, že jsme tady – Je dobré být s proměněným Ježíšem. V něm celé stvoření dospívá ke kráse (dobru – v hebrejštině stejné slovo), kterou mu dal Bůh na počátku při stvoření (Gn 1,4.10.12.18.21.31).
v. 7: Na hoře Proměnění nezahalil oblak jen Ježíše a jeho nebeské průvodce, ale také učedníky. Symbolicky tak spojil nebe se zemí a potvrdil společenství učedníků s Ježíšem prostřednictvím Slova. Oblak je přístupný a zároveň neproniknutelný, a tak umožňuje styk s Bohem, aniž by ho člověk viděl tváří v tvář, což by znamenalo smrt. Oblak označuje přítomnost Ducha Svatého. Sv. Tomáš Akvinský mluví o zjevení Nejsvětější Trojice: „Zjevila se celá Trojice: Otec v hlasu, Syn v člověku, Duch v zářivém oblaku.“
Na hoře Proměnění Bůh říká: Toho poslouchejte. Je to druhé Otcovo svědectví o Ježíšovi. První se událo při křtu
v řece Jordánu (Mk 1,11).
v. 10: vstát z mrtvých – Učedníkům zdaleka nebylo jasné, co to znamená. Věřili ve všeobecné vzkříšení na konci času, ale vztáhnout to konkrétně na Ježíše, to nedokázali.
K tématu
Příkaz poslouchejte ho! je plný Boží autority, ale též Boží lásky k člověku. Poslouchat Ježíše totiž není pouze povinnost, ale je to i milost, výsada, dar. On je pravda – budeme-li ho tedy následovat, nezmýlíme se; on je láska – stará se pouze o naše dobro. Ježíš k nám promlouvá především skrze naše svědomí. To samo o sobě však nestačí. Naše svědomí potřebuje být osvíceno a podpíráno evangeliem a učením církve, která je dnes oním obvyklým místem, kde k nám promlouvá Ježíš skrze tradici a učitelský úřad následníků apoštolů.                                                               
Raniero Cantalamessa – Biblické inspirace
Abrahám vůbec nevěděl, kam jde. Jeden výklad říká, že se ďábel proměnil v divokou řeku, aby Abraháma svedl
z cesty. Když Abrahámovi a Izákovi sahala voda až po krk, chválili a velebili Boha. Abrahám volal: „Pane, jestliže se utopíme, kdo potom bude zvěstovat tvé jméno?“ A řeka se rozplynula, takže mohli pokračovat dál přímou cestou. Text dále praví: Třetího dne, když Abrahám zdvihl oči, uviděl zdálky to místo. Sören Kierkegaard říká, že tyto tři dny byly delší než ony čtyři tisíce let, které nás od dané události dělí. Abrahám se tedy zdálky dívá na to místo. Zanechává tam služebníky s oslem a říká jim: Já s chlapcem půjdeme tamhle, abychom se klaněli. Dříví k zápalné oběti nakládá Abrahám na syna Izáka, sám nese oheň a nůž.
A tak oba dva šli spolu. Jistý výklad objevuje v hebrejském výrazu pro spolu jedno písmeno, které tam nemuselo být. Ale nic v Písmu není nadbytečné – nic není náhoda. V tomto jednom písmenu tak výklad vidí přítomnost Boha, aby Abraháma a Izáka utěšil v jejich strašné opuštěnosti. Gramaticky je to správně. Překlad by pak zněl: A tak šli oba dva s NÍM. Ale i tato útěcha, že s nimi jde ten, který jediný může pochopit nepochopitelné a snést nesnesitelné, i tato útěcha je paradoxní, ne-li kontroverzní. Bůh Abraháma tak miluje, že od něho žádá břemeno samoty, kterou nese jen On. Podle jednoho výkladu říká Bůh Abrahámovi: Já jsem sám a ty jsi sám, doslovně přeloženo: Já jsem jediný pro sebe samého a ty jsi jediný pro sebe samého.
(…) Ve svém zoufalém úsilí si vymyslí ďábel ještě jeden zvlášť zlý kousek, aby vystavil Abrahámovu věrnost zkoušce. Ďáblova lest spočívá v tom, že Abrahámovi poví pravdu: Obětování Izáka se neuskuteční. Bůh jej zachrání. Abrahám tedy nemusí připravovat oltář a dříví k zápalné oběti, může zase odejít. Ale Abrahám nejde. Proč? Proč Abrahám s úlevou neodchází? Výklad říká: Abrahám věděl, že mezi Božími a jinými zkouškami je rozdíl. Satan se pokouší nám zkoušky ulehčit – Bůh ne.
Když se Bůh a Abrahám tak velmi milovali, ptá se jiný výklad, proč potom tyto zkoušky a tyto útrapy? Protože od silných je Bůh vyžaduje, zní odpověď, slabí by je nesnesli. Ale proč vytrvale zůstávají až do konce, když Bůh přece dávno zná východisko? ptá se jiný výklad. A odpověď: Ano, Bůh zná východisko, ale člověk je nezná.
Abrahám ví, co je ve hře: Nejen život Izákův, ale také život Boží – a s životem Božím i jeho vlastní život, život Abrahámův. Abrahám ví, že obětí svého syna obětuje celé své poznání Boha a ještě víc: svou víru v Boha. Jestliže syn Izák zemře Abrahámovou, otcovou rukou, komu má potom Abrahám ještě předat svou víru v Boha? Jak má potom Bůh ještě dál žít v srdci člověka, když už v něho žádný člověk nebude věřit? Abrahámova úzkost už těžko může být tísnivější a ničivější: Žil jsem tedy marně, nadarmo jsem trpěl a zbytečně jsem způsobil utrpení. Elie Wiesel píše: „Tato zkouška je dvojnásobná. Bůh zkouší Abraháma, ale zároveň zkouší Abrahám Boha. Jako by mu říkal: Nevěřím ti, Hospodine; podřídím se tvé vůli a uvidíme, zda zajdeš tak daleko, uvidíme, zda něco takového dopustíš, uvidíme, zda budeš mlčet, až bude v sázce život mého syna – který je zároveň tvým synem.“
Zůstává další otázka, na kterou se jen těžko hledá odpověď: Proč Abrahám svému synu Izákovi nic neřekl? Proč nechává otec napětí obou dojít až do krajnosti – bez jediného slova svému syno­vi? Protože pokyn k obětování Izáka byla záležitost mezi Bohem a Abrahámem, netýkala se niko­ho jiného, ani Izáka, odpovídá Wiesel.
Toto napětí, které každým němým gestem otce a syna ještě vzrůstá, je nesnesitelné. Je nesnesi­telné nejen kvůli jejich nemluvnosti – vždyť Izák se ptá otce, když společně rovnají hranici, kde je ovce k celopalu, a dostává výstižnou odpověď: Bůh si svou oběť sám vyhlédne. Ne, vlastní napětí, které výklady stupňují až prasknutí, je napětí mezi radikální osamoceností otce a syna v jejich společném osudu na straně jedné a jejich právě tak absolutní sounáležitostí a spojitostí na straně druhé. Ale nejen to. Právě tak osamocený je přitom Bůh – a právě tak nerozdělitelně je s nimi Bůh spojen. Elie Wiesel píše: „Otec a syn tedy půjdou společně, jeden aby spoutal, druhý aby byl spoután, jeden aby vraždil, druhý aby se nechal zavraždit, sdílejíce tutéž náklonnost k témuž Bohu, odpovídajíce na stejnou výzvu: jejich společným darem bude oběť. Otec a syn si nikdy nebyli bližší. (...) Abrahám
a Izák jsou si rovni i navzdory rolím, které je staví proti sobě, činíce z jednoho oběť a z druhého obětujícího. Čí obětí je však Abrahám? Obětí Boha? Klíčovým slovem je i v tomto případě jachdav – spolu: spolu jsou obětí. Spolu nesou oheň, dřevo; spolu budují oltář.“
A toto spolu také vždy znamená s NÍM. Ale jak se může sám Bůh stát obětí? Čí obětí? Bůh se stá­vá Abrahámovou obětí, říká jeden výklad. Ale jak? Skrze Abrahámovu věrnost! „Ano, Abrahám byl skutečně milosrdný; ani ne tak vůči Izákovi, jako vůči Bohu. Mohl jej usvědčit a obžalovat; neudělal to však. Tím, že se během cesty i později podřídil jeho vůli, podal důkaz o své víře v Boha a o jeho milosrdenství. Abrahám tuto partii vyhrál a – jak praví komentář – Bůh má radost, je-li poražen svými dětmi.“
Jak Abrahám Boha porazil? Jak jej učinil obětí jeho vlastního milosrdenství? Izák je připoután k oltáři a jeho otec nad něj pozvedá nůž, aby jej ve své věrnosti přinesl Bohu jako oběť. Protože tato oběť má být vykonána na hoře Moria, na které bude později vybudován chrám, otevírá se Izákovi na chvilku budoucnost. Izák vidí, jak bude chrám zbořen a zase znovu postaven. Tím se stává příběh jednotlivce rázem historií Izraele. Dostává nejen historickou, ale
i metafyzickou dimenzi. Neboť pro nás křesťany je tento obraz zkázy a obnovení chrámu nepřehlédnutelným předobrazem smrti a zmrtvýchvstání Ježíše. Izákův osud není tedy jen osudem Izraele, je také a vždycky bude
i osudem naším.
Wiesel komentuje: „A v okamžiku nejvyšší zkoušky Izák najednou pochopí, že to, co se děje jemu, se přihodí
i jiným; že tento příběh nikdy neskončí, že ho jeho děti budou prožívat i v budoucnu.“
Otcem izraelského lidu, a dokonce celého Božího lidu, se tu nestává Abrahám, ale jeho syn Izák, kterého vydal
k oběti. Ne jako obětovaný, ale jako ten, který přežil všechny útrapy, úzkosti a hrůzy: „Naše pozornost se teď soustřeďuje na Izáka, ležícího na oltáři. Hledíme na něj spolu s Abrahámem, který se mu dívá do očí, pláče a jeho slzy kanou na oči jeho syna, zanechávajíce v nich stopu, kterou už nic nesmaže. Pláče tak, až mu nůž vyklouzne
z ruky a spadne na zem. Tehdy, teprve tehdy vzkřikne Abrahám hrůzou; a teprve tehdy roztrhne Bůh nebesa a Izák spatří neviditelné svatyně Stvoření a zástupy hořekujících andělů: ,Hleďte, vrah je sám, stejně jako je sám i ten, jehož má zabít.‘ Všechny světy ve všech nebeských sférách kypí a vřou. Izák je ústředním bodem všehomíra. Nesmí, nesmí zemřít, právě teď a takto. A také nezemře. Z nebes zazní andělský hlas: ‚Nedotýkej se svého syna, Abraháme, Izák musí žít.‘“
Vykupující poselství přišlo na poslední chvíli – ale Abraháma ještě dlouho nevykoupí. Anděl mu má sdělit, že není vyslán ďáblem, že to celé nebyla jen ošklivá lest, nic než další úhybný manévr, který měl zlomit Abrahámovu věrnost a překazit Boží plán: „Bůh mi nařídil, abych obětoval syna, ať to tedy odvolá sám, bez prostředníka.“ Tady musí Bůh nově Abrahámovi ustoupit – a nakonec je to Bůh sám, kdo Abrahámovi zakazuje dotknout se syna Izáka.
Podruhé vítězí Abrahám nad Bohem, ale ještě se s tím nespokojí. Abrahám připomíná Bohu jeho slib, že jeho potomstvo bude početné jako hvězdy na nebi a písek v moři. A potom brání své potomstvo: „Tak vidíš, Pane,“ řekl Abrahám hodně nahlas, „právě před chvílí bych tě býval mohl upozornit, že tvůj příkaz odporuje tvému slibu; potlačil jsem však bolest a neřekl jsem nic. Na oplátku si přeji, abys mi slíbil následující: Až budou moje děti a děti mých dětí po mnoha generacích jednat proti tvému zákonu a proti tvé vůli, nic neřekneš.“ „Budiž,“ svolil Boží hlas. „Stačí, když budou vyprávět tento příběh. A všechno jim odpustím.“
„... a všechno jim odpustím.“ Neslyšíme tu – jakoby pokračování a potvrzení prosby Abrahámovy k Bohu, aby odpustil všem jeho potomkům – Ježíšova slova na kříži: Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí?Není to odkaz Ježíšovy věrnosti jeho židovskému lidu a Otcovu milosrdenství, které je bez hranic a bez konce?
(…) Elie Wiesel říká o strachu a smíchu jako vysvětlení k Izákovu jménu, Izákovu osudu a jeho věrnosti Bohu: „Proč má Izák, náš předek s tragickým osu­dem, tak zavádějící jméno? Jméno, jež připomíná a znamená smích? Zde je odpověď: Izák, jakožto první přeživší, učí přeživší židovských dějin, že je možno trpět a zoufat si celý život, aniž by se člověk musel vzdát umění smíchu. Jistě, Izák nikdy nezapomene na děsivé scény, jež otřásly jeho mládím; navždy si bude pamatovat holocaust a do konce věků jím bude poznamenán a traumatizován. Bude však, navzdory všemu, schopen se smát. A navzdory všemu se smát bude.“
Smích vytváří odstup, abychom mohli snést to, co je nesnesitelné. Smích přemáhá nebezpečí, že tváří v tvář vlastní tragédii pak propadneme sebeospravedlňování a sebelítosti. Smích nám pomá­há zvládnout obtíže každé situace, ze které není úniku. Smích je konečně tím plodem víry, o němž mluví Ježíš ve své řeči na rozloučenou: To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila (Jan 15,11).
Michael Marsch – Uzdravení skrze Bibli
 
Na každé stránce Starého zákona se setkáváme s modlitbou. Bůh mluví k lidem, lidé odpovídají Bohu. Začíná to již stvořením člověka, které vniká do „vnitřního hovoru Božího“: „Bůh řekl: ‚Učiňme člověka jako náš obraz, podle naší podoby‘“ (Gn 1,26). K žádnému jinému stvoření Bůh nepromlouvá. Stvořil lidi; dále pak „jim Bůh požehnal slovy: ‚Ploďte a množte se‘“ (Gn 1,28). Podstatným určením a rozlišovacím znakem člověka je, že se modlí – tedy, že může hovořit s Bohem. Tento rozhovor nepřerušuje ani hřích: Adame, „kde jsi?“ Evo, „cos to udělala?“ (Gn 3,9.13), oslovuje Bůh s bolestí své první děti (srov. KKC 2568). Tento rozhovor nikdy neutichl, ale razí člověku cestu všemi dramaty dějin; v modlitbě hledají lidé Staré smlouvy Boží pokyny, v ní nalézají a slyší Boží slovo a zápasí o to, aby je uposlechli.
Kdybychom chtěli projít celý Starý zákon jako knihu školy modlitby a těch, kdo se modlí, byla by to dlouhá
a napínavá cesta rozjímání. Uvažovali jsme o Abrahámově modlitbě a jeho naslouchání Božím příkazům. O jeho modlitbě by se toho dalo říci ještě víc; o jeho smělé přímluvě za lid Sodomy a Gomory (srov. Gn 18,16-33), ale zejména o připravenosti obětovat svého syna Izáka, který v sobě nesl celé zaslíbení. Rozhovor mezi Bohem
a Abrahámem o této nepochopitelně těžké oběti je ve vší své střízlivosti předobrazem modlitby, která vyjadřuje souhlas v těch nejtěžších hodinách (srov. Gn 22; KKC 2572). Abrahám činí bez mnoha slov to, oč se máme, jak nás Ježíš učil, modlit: „Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.“
Abrahámův příběh nám navíc ukazuje, že čin poslušný Boha je součástí modlitby. Abrahám slyší Boží výzvu a také ji následuje; jeho odpovědí nejsou jen slova, ale i činy: „Vyjdi ze své země“ – „Abrahám se vydal na cestu“ (Gn 12,1.4). „Vezmi svého syna… a obětuj ho… jako celopal! Abrahám vstal časně zrána…“ (Gn 22,2-3).
Také z jiného pohledu je však Abrahám velkým biblickým vzorem toho, kdo se modlí; soulad mezi slovy a činy v jeho životě vychází z postoje, díky němuž je označován za otce všech budoucích pokolení: z víry. „Abrahám Bohu uvěřil, a bylo mu to uznáno za spravedlnost“ (Řím 4,3). „Protože Abrahám uvěřil, uposlechl Boží výzvy“ (Žid 11,8). Svorníkem mezi slovy a činy je víra, která plně důvěřuje slovu a Božímu příkazu (ať už vnitřnímu nebo vnějšímu). Abrahám „totiž uvažoval takto: Bůh má dost moci, aby vzkřísil třebas i mrtvé“ (Žid 11,19). Půdou, z níž modlitba vyrůstá, je víra. Modlící se Abrahám je tedy považován za „otce věřících“.
Christoph Schönborn – Cesty modlitby

 

Evangelista  Marek  podává  o  událostech  proměnění  velmi střízlivou, ale přesvědčivou zprávu. Je nemožné vyhnout se dojmu, že v pozadí stojí přímá osobní zkušenost (apoštola Petra, jehož kázání a zkušenosti Marek zaznamenává), navíc jsou obrysy vyprávění velmi střízlivé, čisté a Petrův stav duše je popsán dokonale (nevěděl, co má vlastně říct).
Odborníci  zvažují,  jak  správně  proměnění  vysvětlovat,  zda z  hlediska  historického,  jako  symbolické  vyprávění,  nebo  jako vnitřní vizionářskou zkušenost. Možná jsou tyto diskuse zbytečné. Je vůbec možné do našich obvyklých kategorií (historie, symbol, vidění) zařadit zkušenost naprosto zjevně božského a nadpřirozeného původu, jež má svou skutečnou povahu nekonečně hlubší než tu, kterou označujeme jako „historická“? Jistota, kterou chtěli svědkové sdělit církvi, spočívá v tom, že se toho dne Ježíš před jejich zraky zjevil v „novém“ světle, v němž pochopili díky zjevení vyjádřenému otcem, kým vlastně Ježíš je. Jako by skryté božství vtěleného Slova najednou proniklo skrze stěny jeho lidství a zazářilo v celé své slávě; Bůh nechal toho dne v srdcích učedníků rozzářit „Boží velebnost, která je na Kristově tváři“ (2 Kor 4,6). O něco výše jsme v textu evangelia slyšeli na Ježíšovu otázku: „Za koho mě lidé pokládají?“ odpovědi lidí, v nichž zaznívalo: Je to prorok!
Následně pak Petr prohlašuje: mesiáš! (srov. mk 8,27nn). v této chvíli na danou otázku odpovídá otec: „To je můj milovaný Syn!“
A přece jen máme dojem, že se smysl proměnění v tomto sdělení Ježíšovy slávy zdaleka nevyčerpává. Onen otcův příkaz: „Toho poslouchejte!“ poukazuje na to, co se Ježíš chystá vyjádřit; a tímto Ježíšovým vyjádřením je skutečnost, že mesiáš „musí mnoho trpět a být v opovržení“ (mk 9,12), že musí zemřít a pak vstát mrtvých
(srov. také mt 17,12; lk 9,31).
Ve vyprávění o proměnění nás tedy odkazuje k Abrahámově zkušenosti z prvního čtení dvojí: Ježíš je milovaný Syn otce (podobně jako jím byl Izák pro Abraháma) a tento Syn je předurčený k oběti! Co více, skutečnost nás přivádí dále než samotný předobraz, neboť Bůh na rozdíl od Abraháma nezastavil v posledním okamžiku svou ruku a „ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky“, jak říká Pavel v dnešním druhém čtení.
Křesťanská tradice nahlíží v Ježíšovi dokonalé uskutečnění Izákovy oběti (aqeda), a to do posledního detailu. Izák nese na svých ramenou dřevo pro svou zápalnou oběť, stejně jako Ježíš nese dřevo svého kříže; Izák byl během svého obětování spoután, podobně jako Ježíš při svém utrpení; samotná Boží hora, na kterou podle tradice vystoupil Abrahám, podobou odpovídá podle biblické tradice krajině Jeruzaléma.
Co  nám  zjevuje  christologická  četba  dnešní  bohoslužby?  Kristus  dosáhl  své  slávy  (proměnění  předjímá  vzkříšení)  skrze utrpení, a tak sám jako první prošel onou úzkou cestou, „která vede k životu“ (Mt 7,14). Vyjadřuje také, že tato oběť Syna je uzavřením nové a věčné smlouvy mezi Bohem a lidmi, podobně jako Abrahámova ochota obětovat vlastního syna předznamenala možnost první smlouvy (srov. Gn 22,16nn).
Budeme-li číst úryvek ve světle onoho „pro nás“, tedy existenciálního hlediska, pak zjistíme, že celý příběh má na začátku podobu velkého pokušení, určitého „proč“, jež nikdy nebude úplně zodpovězeno. Copak Bůh nezná jinou cestu než skrze utrpení? Proč nás od slávy a štěstí dělí právě tento „most útrap“, přes který musíme přejít? Jaká to byla otcovská láska Abraháma (a Boží), když nedokázala a nechtěla vlastní dítě ušetřit bolesti?
Kolem  této  otázky  se  rozpoutala  velká  bouře.  nám  známí a blízcí autoři (Dostojevskij s trápením a pochybnostmi, Camus a jiní) ve svých spisech vyjádřili onu vlnu odporu a vzdoru povstávající v srdci člověka kvůli utrpení a bolesti, a to zvláště při utrpení nevinných. „Otázka, ‘proč trpím?’ je skálou ateismu… ne, že bych nepřijímal Boha,“ říká jedna z postav Dostojevského, „ale s velkou úctou mu vracím svůj účet“ (Bratři Karamazovi); což znamená – odmítám žít v jeho světě. to je mnohem horší než popřít jednoduše Boha; jde o vzpouru.
Myslím, že je načase podívat se na tuto námitku bolesti a utrpení  trochu  blíže,  abychom  nahlédli,  odkud  skutečně  vychází. Ve světě existuje utrpení, které je nevysvětlitelné – kdo to může popřít? –; není však překvapivé, že to samo o sobě neodvádí od Boha ty, kdo skutečně trpí, ale spíše se dotýká těch, kdo o bolesti diskutují u svých stolů, tedy filozofů a spisovatelů? Zakoušená bolest, jež přivedla Annu Frankovou k objevení Boha a k tak dojemné lásce k němu (srov. její Deník), se proměnila v myslích jejích komentátorů – lidí, kteří psali po válce v teple svých opravených domovů – do podoby „nepřekonatelné zkoušky“ namířené proti Bohu.
Bolest nevinných (počínaje bolestí spravedlivého Ábela) nemá žádné racionální vysvětlení, to je pravda, a když už si myslíme, že jsme je konečně nalezli, zbortí se velmi brzy v okamžiku pří-
chodu první těžší zkoušky. ačkoli bolest nemá žádné vysvětlení, má nad sebou určitou záruku – Ježíše Krista! Už se nenacházíme ve stejné situaci jako spravedlivý Job. Bolest má určitý smysl, ale tímto smyslem nemůže být jednoduše trest za hřích, protože on, Otcův milovaný Syn, člověk bez hříchu, ji na sobě zakoušel až do krajnosti. Existuje tedy alespoň někdo, kdo má právo odpustit jednoho dne všechno a všem (včetně těch, kdo nechali trpět nevinného) a usmířit nás s veškerenstvem patřícím Bohu. „na něm stojí základy stavby a bude to on, kdo první zazpívá hymnus: ,Spravedlivý jsi, Hospodine, od doby, kdy se zjevily tvé cesty‘ “ (F. M. Dostojevskij).
Mezi prvním čtením a evangeliem dnešní neděle je příhodně vloženo Pavlovo slovo: „Bůh ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky“, protože v něm je ukrytý klíč k oběma. V jistém smyslu můžeme říct, že Bůh prožíval stejnou úzkost jako Abrahám, a tudíž sdílel osud, který mohou prožívat i jeho stvoření. Bůh Ježíše Krista není „bezcitným“ bohem.
Jak se máme zachovat při kontaktu s vlastní nebo cizí bolestí? Responsoriální žalm nás nechal naslouchat tomuto úchvatnému vyznání člověka, jenž je jako my: „Měl jsem důvěru, i když jsem si řekl: Jsem tak sklíčen!“ (Žl 116,10). Zůstala u něj důvěra i ve chvíli bolesti. to je ostatně ten nejkrásnější doklad naší důvěry, který můžeme nabídnout Bohu. O Abrahámovi jsme slyšeli, že „ačkoli už nebylo naděje, on přece doufal a uvěřil…, a proto mu to bylo uznáno za spravedlnost“ (Řím 4,18.22). S apoštolem můžeme zakončit naši úvahu s vědomím, že i nám bude uznáno za spravedlnost, „když věříme v toho, který vzkřísil z mrtvých Ježíše“ (Řím 4,24), a v toho, který ho kdysi jednoho dne proměnil na hoře Tábor; když věříme, že Bůh je dostatečně mocný a dobrý, aby mohl vykoupit každou bolest, vysušit každou slzu a dát dosáhnout také nám, podobně jako Ježíšovi, skrze momentální lehkou neútěchu až k nezměřitelnému věčnému množství slávy (srov. 2 Kor 4,17).
Raniero Cantalamessa – Slovo a život
 

 

Prameny, odkazy
Meinrad Limbeck – Evangelium sv. Marka – Malý stuttgartský komentář; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Marka; František Kubenka – www.biblickedilo.cz
 
Vydává Pastorační středisko brněnské diecéze jako součást diecézního biblického programu Vezmi a čti.