Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

4. neděle v mezidobí - cyklus B

4. neděle v mezidobí – cyklus B
Dt 18,15-20; 1 Kor 7,32-35; Mk 1,21-28

21V městě Kafarnau vstoupil Ježíš v sobotu do synagógy a učil. 22Žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé Zákona. 23V jejich synagóze byl právě člověk posedlý nečistým duchem. Začal křičet: 24„Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Svatý Boží!“ 25Ale Ježíš ho okřikl: „Mlč a vyjdi z něho!“ 26Nečistý duch posedlým zalomcoval a s velkým křikem z něho vyšel. 27Všichni užasli a ptali se jeden druhého: „Co je to? Nové učení – a s takovou mocí! I nečistým duchům poroučí, a poslouchají ho!“
28
A pověst o něm se hned roznesla všude po celém galilejském kraji.    (Mk 1,21-28)

 Srovnání: Lk 4,31-37; Mt 7,28-29; Mk 1,34; 3,11-12; Mt 4,24


Úvod k meditaci
Boží přítomnost je vždy nesnesitelná pro Zlého. Proč se tolik divíme, že jsme nepřijatelní a nepohodlní těm, kteří jsou v držení Zlého? Vždyť to je skvělé znamení, že v nás žije, je přítomný Ježíš! Zlý a všichni, kteří jsou jeho, se musí ozvat: Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský? Sv. Ignác říká, že padlí andělé jsou smrtelně nebezpečnými nepřáteli lidské přirozenosti. Neberme působení padlého anděla na lehkou váhu. Není s ním žádná dohoda. Nemá smysl se s ním domlouvat, myslet si, že to jde bez rázného: „Odejdi! Mlč!“ I dnes jsou jevy – jakási neschopnost se vymanit z hříchu, neřestí – kdy musíme myslet na zvláštní spoutanost zlem, na posedlost. Ale jedno je zřejmé: Snadnější je hned v počátku odporovat, než na konci být zbaven posedlosti! Modleme se vždy upřímně, především v modlitbě Otčenáš, aby nás Pán zbavil Zlého.

Výklad biblického textu
Kontext: První Ježíšův zázrak podle Markova evangelia je po úvodních událostech v prvních dvaceti verších evangelia (vystoupení Jana Křtitele, Ježíšův křest, pokušení na poušti, první ohlášení radostné zvěsti – evangelia, povolání prvních učedníků).
v. 22: žasli – Evangelista Marek má velmi střízlivou slovní zásobu (asi tisíc slov), ale užívá osm různých výrazů pro vyjádření úžasu. Obdiv, otvírá člověka k přijetí druhého a jeho novosti.
ten, kdo má moc – Ježíšovo učení je nové, byť ze starého vychází. Není totiž jen opakováním rabínských výroků, jak bylo tehdy běžné („rabi X řekl ...“), a není pouhým rozvíjením tradice. Je to nové učení, které není ani líbivé, ani jen zajímavé, ale je mocné. Ježíš jedná s autoritou a tato jeho moc nad zlem plyne z Ducha, kterým byl Ježíš naplněn.
v. 27: Toto slovo evangelia potřebují slyšet i ti hodní a snaživí křesťané, kteří stále a stále napínají svou vůli, aby se změnili, aby se polepšili, a pak si buď „připisují“ výsledky tam, kde skoro žádné nejsou, nebo se hroutí pod tíhou zjištění, že se nezlepšili, že se nezměnili. Potřebují slyšet zvěst o moci evangelia, o moci, která může být činná v nich, která může uvolnit a vyvolat jejich snahu, jejich dobrou vůli, která ale nemůže být jejich snahou nikdy nahrazena.

K tématu
S nárůstem zájmu o oblast okultismu, esoteriky a magie se nutnost modlitby za osvobození objevuje stále naléhavěji, jakkoliv zatím v naší místní církvi není běžným jevem - určitě ne tak běžným jako v dobách apoštolských. Přitom prosit za osvobození od zla je součástí života každého křesťana, vždyť v modlitbě Páně se všichni denně modlíme, aby nás Otec zbavil od Zlého. Jak upozorňuje Katechismus, "zlo v této prosbě není něco abstraktního: označuje naopak osobu satana, zlého ducha, anděla, který se protiví Bohu" (čl. 2851). Své učedníky Ježíš pověřil, aby šířili jeho království především tím, že budou zvěstovat evangelium a modlit se za nemocné a spoutané zlem. Vyhánění démonů jménem Ježíšovým má být dokonce jedním z poznávacích znamení věřícího (srov. Mk 16,17), a to nejen v počátcích křesťanství: "Celé dějiny lidstva totiž prostupuje usilovný boj proti mocnostem temnot. Ten boj se zrodil na samém počátku světa a potrvá, jak řekl Pán, až do posledního dne" (Gaudium et spes, čl. 37).
Všichni máme zkušenost se zlem v oblasti různých pokušení, s nimiž bojujeme základními prostředky duchovního života, jako jsou modlitba, vírou přijímané Boží slovo, svátosti a askeze. Avšak mnozí lidé jsou z různých příčin natolik vnitřně spoutáni působením zlých duchů, že si sami z jejich útlaku nepomohou. Právě proto Pán předal křesťanům moc modlit se za osvobození od Zlého. Nejprve svěřil tuto moc Dvanácti, poté širšímu okruhu učedníků a nakonec všem, kdo v něho uvěří.
Hned v úvodu je nutné předeslat, že modlitba za osvobození není totéž co slavný exorcismus. Modlitbou exorcismu může za současné praxe v katolické církvi sloužit pouze biskup nebo jím pověřený kněz, je jednou z forem veřejné modlitby, a proto je jeho praxe - na rozdíl od jiných modliteb za osvobození - podřízena autoritě církve. Exorcismus je předepsaná modlitba, určená především pro případy posedlosti, tedy pro stavy nejtěžšího duchovního postižení. Modlitby za osvobození nebo za rozvázání vedou k eliminaci tak zvaných menších forem působení zlého ducha, kde není nutno použít modlitbu exorcismu. Také v případech, kdy určitá osoba nakonec potřebuje exorcismus, mohou modlitby za osvobození exorcistovi připravit cestu, pomoci rozlišit konkrétní kořeny působení zla v životě člověka.
Modlit se za osvobození může v podstatě každý pokřtěný, který žije v přátelství s Bohem a ve vnitřní svobodě od hříchu, každý věřící člověk, který je schopen soucitné lásky k těm, za které se modlí. Měl by to však být také člověk zralý a zodpovědný,
v této oblasti vzdělaný a napojený na autoritu a zázemí církevního společenství. Je pochopitelné, že v praxi se budou touto službou zabývat spíše kněží nebo ti, kteří se z pověření církve věnují pastorační službě.
Modlitbu za osvobození mohou konat jak jednotlivci, tak i modlitební společenství. Společná modlitba v týmu či ve společenství má nespornou výhodu v tom, že vede ke spolupráci různých zkušeností a charismat a dává prostor přímluvné modlitbě a chválám, které jsou při modlitbě za osvobození velmi důležitým prvkem. Taková modlitba bývá pochopitelně efektivnější.

Vojtěch Kodet – úvodní slovo Služba osvobozování od zlých duchů


Může démon přebývat v křesťanovi?
Odpověď na tuto otázku se těžko hledá v Písmu, protože do Ježíšovy smrti, anebo dokonce až do Letnic, žádní křesťané nebyli. Jediné biblické knihy, kde bychom se mohli dozvědět o démonizovaných křesťanech, jsou tak Skutky a epištoly, kde se o osvobozování příliš nemluví. Stále tu však máme příklad Jidáše, který byl jedním z nejbližších Ježíšových následovníků: "Po tom soustu vstoupil do něho [Jidáše] satan" (Jan 13,27). Ananiáš a Safira byli rovněž členy rané křesťanské obce.
Ale i když nás Písmo nevede k jednoznačnému závěru, zda křesťan může trpět svázaností, zkušenost mi ukázala, že mnozí lidé, kteří vyznávají Krista jako svého Spasitele, jsou sužováni vnitřní démonickou přítomností, přestože se usilovně snaží žít křesťanským životem. Snáze než svázanost u křesťana si představíme, že lidé mohou být naplněni Duchem svatým,
a přesto se dopustit těžkého hříchu. V nedávných letech jsme byli svědky toho, že jsou křesťanští vůdcové a kazatelé schopni nejen dílčích výpadků, ale i vážných hříchů. Jak píše apoštol Jan: "Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe
a není v nás pravda" (1 Jan 1,8).
Jak je tedy možné, že jsme schopni hřešit, a dokonce nechat se zabydlet zlými duchy? Odpověď zní, že zatímco nejhlubší nitro naší bytosti je naplněno Duchem svatým, jiné oblasti - "žádost očí a honosný způsob života" (1 Jan 2,16) – nejsou dosud pod vládou Ducha svatého. Do jisté míry většina z nás neodevzdala svůj život Pánu Ježíši úplně. Pavel popsal naši bolestnou situaci takto: Neboť nekonám dobro, které chci, nýbrž dělám zlo, které nechci. Jestliže tedy konám to, co nechci, nedělám to už já, ale hřích, který sídlí ve mně. (Řím 7,19-20)
A pokud ve mně žije hřích a bere mi vlastní svobodu jednání, je snad nepředstavitelné, že by totéž dělal zlý duch
a zamořoval části mé bytosti? Radnice v mé vesnici může být čistá a nezkorumpovaná, ale co uličky s bary, nevěstinci
a zastavárnami?

Francis MacNutt – Služba osvobozování od zlých duchů


Vzala jsem tedy do ruky kříž a zdálo se mi, že mi k tomu Bůh dal sílu. V krátké době jsem si uvědomila, že jsem se tak změnila, že bych se nebála pustit do boje se všemi pekelnými duchy. Zdálo se mi, že je tím křížem všechny porazím na hlavu a volala jsem na ně: Jen pojďte, chci vidět, co mi můžete udělat, když jsem služebnice Páně!’ A zdá se, že měli ze mne opravdu strach, neboť jsem zůstala klidná i pak. Od té doby mě už ty úzkosti nezneklidňují, ani jsem neměla strach
z ďáblů, takže když se mi ukazovali, jak budu později vyprávět, nejen že jsem nemívala strach, nýbrž se mi zdálo, že jej mají oni ze mne. Svrchovaný Pán všech věcí mi dal nad nimi takovou moc, že se jich dnes nebojím víc než much. Jsou tak zbabělí, že ztrácejí odvahu, když vidí, že jimi někdo pohrdá. Neútočí přímo, leda na ty, které vidí, jak se lehce vzdávají, anebo když Pán dopustí, aby jejich útoky a pronásledování dodalo jeho služebníkům větší odolnost. Kéž se líbí Jeho Velebnosti, abychom se obávali jen toho, čeho je nutno se bát, tím, že si uvědomíme, že nám může uškodit víc jediný všední hřích než celé peklo: a to je nad slunce jasnější pravda.
Víte, kdy nám zlí duchové nahánějí strach? Když se trápíme starostmi o pocty, o rozkoše a o bohatství světa. Milujeme-li
a usilujeme-li o to, co máme mít v ošklivosti, tehdy jim dáváme do rukou zbraně, kterými bychom se mohli bránit, a svým nezměrným předsudkem je nutíme, aby proti nám bojovali. Jen na to pomyslet budí soucit, neboť by stačilo, abychom se přivinuli ke kříži a z lásky k Bohu vším pohrdali, poněvadž ďábel prchá před takovými úkony víc než my před morem. Ďábel je přítelem lži a lež sama, a proto se nikdy neshodne s tím, kdo kráčí v pravdě.
Vidí-li však, že rozum je zatemněný, všemožně usiluje zaslepit jej docela; a zjistí-li, že někdo je tak slepý, že klade svou spokojenost do věcí tohoto světa, jež jsou nicotné a nestálé jako dětské hry, přesvědčí se, že má co dělat s dítětem, a také s ním tak jedná a baví se tím, že na něho útočí jednou i vícekrát.
Kéž se líbí Bohu, abych já nepatřila mezi tyto, nýbrž podpírána jeho milostí považovala za odpočinutí, co je odpočinutí, za čest, co je čest, za rozkoš, co je rozkoš, a ne naopak. Tehdy bych udělala rohy všem ďáblům a ti by se dali na zděšený útěk. Nechápu, proč se bojí ten, kdo křičí: ďábel! ďábel! – zatímco by mohl volat: Bože! Bože! – a naplnit peklo zděšením. Cožpak nevíme, že zlí duchové se bez Božího souhlasu nemohou ani hnout? Co jsou tedy tyto liché obavy? Já sama se více obávám toho, kdo má takový strach z ďábla, než samotného ďábla, neboť ten mi nemůže nic udělat, zatímco ti druzí, zvláště jsou-li to zpovědníci, uvrhnou duši do zmatku: jejich vinou jsem strávila několik let v tak těžkých souženích, že se ještě divím, jak jsem je dokázala snést. Buď veleben Pán, který mi poskytoval svou mocnou pomoc.”

Sv. Terezie od Ježíše – Život


Kristova autorita
Ježíš dokázal zapůsobit na lidi a učil s velkou autoritou. Nebral od lidí pe¬níze a jeho posluchači mohli vidět, že obětoval svůj život chudým. Byl vnímavý a uměl naslouchat, učil jako Boží muž, jako muž s autoritou. Učil jako vzdělanec.
Jeho současníci nevěděli, že jeho autorita je neomylná, protože nevěděli, že je Syn Boží. Vnímali, že jeho učení je naprosto neobyčejné. Ten učenec, který kázal s překvapivou autoritou, se projevoval jako neobvykle skromný. To bylo zvláště nápadné vzhledem k zákoníkům, kteří se považovali za Ducha svatého, ale žili úplně jinak, a hlavně nebyli vůbec pokorní. Kristova výřečnost asi nebyla zvlášť pozoruhodná. Naopak jeho prostota posluchačům vyhovovala. V evangeliu se mluví o sklizni,
o ptácích, o stromech. Mluví o zeleném stromu, o usychajícím stromu, o zvířatech... Říkal božské věci velmi prostým způsobem. Měl spousty znalostí, ale nedával je najevo, aby zapůsobil. Mluvil a kázal s autoritou, kterou mu dal jeho otec. Stále mluvil ve jménu svého otce. Jeho pokora se všem líbila. Přizpůsoboval se těm, k nimž mluvil. Mluvil opravdově.
Jeho postoj je platný dosud. Umíme rozpoznat ty, kteří mluví opravdově, a ty, kteří mluví falešně. Určitý člověk vyvolává dojem podle toho, jakým způsobem mluví, jak se dívá, takže je hned jasný rozdíl mezi upřímným člověkem a pokrytcem.
V televizi je to úplně charakteristické. Když někdo nemluví opravdově, divák ztrácí pozornost a přepíná. Lidi se dívají, ale ty řeči neposlouchají. Moc dobře cítí, jestli jde v rádiu nebo televizi z určitého člověka pravda, nebo ne. Nikdo nikdy neměl takovou hloubku jako Kristus.
Nerozumoval. Jeho učení nebylo založené na okázalých důkazových výkladech. Farizeové rozumovali neustále. Pořád se ho pokoušeli nachytat na různých otázkách disciplinárních, kanonických, na otázkách souvisejících s předpisy. Ježíš jejich často přihlouplé nástrahy vždycky využil ve svůj prospěch, aby se ve své odpovědi dostal co nejhloub. Z toho důvodu farizeové a ti, kteří se snažili Ježíše vyvést z rovnováhy, jeho odpovědím vůbec nerozuměli. Anebo rozuměli, ale odmítali je.
Kristus vysvětloval a dokládal. Jeho řečnický talent je pozoruhodný, vždycky se vyjadřuje pomocí obrazů. I dva tisíce let poté by ti, kteří vyučují, zvláště pak kněží, měli používat obrazy. Vždyť z tolika dnešních příběhů by bylo pěkné podobenství. Můžeme předávat evangelium mnohem lépe, pokud kněží budou umět využít aktuální příběhy. My kněží máme za úkol vyučovat a měli bychom mluvit k lidským srdcím, ne hlavám.

Guy Gilbert – Evangelium podle svatého lotra

 

Ale zbav nás od zlého

Zlo má mnoho podob, obklopuje nás z mnoha stran: uhranutí sebou samým, kolektivní egoismus vycházející ze srdce lidí či ze společenských struktur, násilí, konflikty – ve světě je mnoho temnoty.

Ale zlo přebývá také v našem srdci, a právě zde všechno začíná. Není to ovšem němá přírodní síla – je rafinované, inteligentní, vypočítavé. Zlo není něco, je to někdo – kníže lži. Proto se někdy modlíme: „Vysvoboď nás od Zlého.“ Zlý, to je ďábel, dia-bolos, ten, kdo zasévá do srdcí, domovů i celých kontinentů rozdělení, a to již od počátku světa.

Zlo je velice inteligentní – má své strategie. Sami se nemůžeme zla zbavit, jinak bychom mohli Boha prosit: „Dej, ať dokážeme porazit zlo.“ Právě proto je to v Otčenáši vyjádřeno s takovým důrazem: „Zbav nás od zlého!“

Potřebujeme Osvoboditele.

Válka v srdci

Co jsme to jen zač, že dokážeme takřka zároveň ubližovat i uzdravovat? Něco rozboříme, a hned začneme znovu stavět. Co je v srdci člověka? Co mě ale překvapuje ještě více, je, jak málokdy je pokládána ještě hlubší otázka: „Co je člověk?“ Protože to, čeho si všímáme, jak v dobrém, tak ve zlém, je téměř výhradně to, co je ukazováno „ve výkladní skříni“: na jedné straně letadla a střílející vojáci, na straně druhé ruce, které obvazují rány…

Co je člověk, že dokáže být zároveň dobrý i zlý?

Není za všemi „druhotnými příčinami“ jediná prvotní příčina, Zlo s velkým Z? Není definitivní a pravdivá odpověď skryta někde hlouběji? Nejde jen o to, že jsme tvrdí, napadáme se a bojujeme spolu. Rozsévač plevele přebývá hluboko v našem srdci. Možná, že právě zde se odehrává ten největší boj – boj o vnitřní obrácení. Patologie naší společnosti je ještě mnohem viditelnější v nemocích jednotlivců. Ano, je nezbytné pomoci zemím trpícím válkou, poskytnout humanitární pomoc, ale jen málokdy se hovoří o jiném druhu pomoci: o modlitbě. Naše ruce jsou příliš slabé na to, aby přemohly zlo a nastolily dobro.

Jedině Ten, který je zdrojem všeho dobra, je dostatečně vyzbrojen na to, aby mohl zvítězit nad knížetem zla. Nebo jednodušeji: je prospěšnější než bombardéry F-16 a  potravinové dávky. Neboť boj zuří také v lidském srdci.

„Osvobozená“ láska

Bůh je ten, kdo zapomíná sám na sebe a obrací se nezištně a bezvýhradně k druhému. To my bez obrácení nedokážeme. Především se musí „obrátit“ naše láska. My milujeme, „protože“ – protože druhý naplňuje naše potřeby. Lidská láska měří podle toho, jak je ten druhý milý, příjemný, sympatický… Jenže kdo je pořád milý? Kdo dokáže být ve dne v noci příjemný?

Láska, která je založena pouze na dobrých vlastnostech druhého, je velice chabá. Bůh miluje zcela jinak: nemiluje nás kvůli našim povahovým vlastnostem a schopnostem, miluje nás takové, jací jsme, s našimi talenty i chybami, s naší dobrou vůlí i s našimi nedostatky. Bůh nečeká, až se ozdobíme dobrými vlastnostmi, aby nás mohl milovat. Jeho láska tu byla dříve než naše vlastnosti. Nepředpokládá je, stvořil je. To je skutečně „osvobozená“ láska: osvobozená od svých vlastních představ, osvobozená od touhy mít a vlastnit: osvobozená k tomu, aby se mohla plně darovat.

A láska je z Boha, jedině z Boha. Bůh je ovšem větší než naše srdce. Jeho láska překonává naše hranice a pozvedá lidskou lásku do výšin božské lásky. Skrze křest vytryskl v srdci člověka pramen Božího života.

Potřebujeme opravdu vykupitele?

Moderní člověk se někdy vyrazí pokochat krásnou liturgií, a pak je nepříjemně překvapen, jestliže se setká také s výzvou k obrácení a nabídkou vykoupení. A skutečně, mnoho nových, „moderních“ náboženství“ předstírá, že je to strašně jednoduché: žádné obrácení není třeba. Jak je to možné? Člověk dosáhne štěstí speciálním poznáním, osvícením a rozumem, nikoliv obrácením srdce a namáhavými novými začátky. Vždyť to, co člověka ničí, není prý hřích, ale pouze nevědomost. Cesta prý tedy nevede skrze lítost, odpuštění a nový způsob života, jde o „osvícení“.

Křesťané se domnívají, že se sami spasit nemohou. Člověk si smysl života nemůže určit sám, musí mu být darován a zjeven. Pro křesťanství je charakteristické, že nauka je v něm předávána.

Křesťanství říká: Smysl bytí a odpověď na své otázky nalezne člověk vně, přesněji v Bohu. Tato odpověď může být přirozeně chápána pouze jako odpověď na otázky, které si klade hledající člověk, nepadá tazateli na hlavu jako meteorit, rodí se v nitru.

 

Ježíš – spasitel

V čem spočívá spása, kterou nám dal Kristus? Není to tak dávno, kdy kdejaké tričko nebo plakát zdobila tvář Ježíše, „spasitele utlačovaných“. Tu a tam měl dokonce v rukou i zbraň. Je pravda, že celé světadíly našly v jeho učení mocnou oporu v boji za lidská práva. Ježíšovo učení je opravdu osvobozující: vyvádí lidi z temnot a stínu smrti a zakládá království spravedlnosti a pokoje. Přejímá prorocký jazyk Izaiáše, Amosa a mnoha jiných. Jako Nátan označí toho, kdo ukradl jedinou ovečku jejímu majiteli, protože mu bylo líto vzít ze svých ovcí a ze svého skotu (srov. 1 Sam 12,1-14). Ježíš si oškliví každé zneužívání moci i jakoukoliv touhu po moci. Když ho chtějí provolat králem, prchá. Neskloní se před státní mocí. Je na straně chudých a utlačovaných. Hlásá, že poslouchat je třeba především Boha a teprve potom lidi, že císaři patří pouze to, co je císařovo, a že člověk musí být ochoten položit život za své přesvědčení. Relativizuje lidská ustanovení: nesnese, že by se nesmělo uzdravovat v sobotní den, a přitom bylo dovoleno odvazovat svého vola nebo osla, aby se mohl jít napít.

A přece… Hlásá vysvobození a právo, ale pro sebe samého se ho vzdává. Nechá se vést „jako beránek vedený na porážku a jak ovce, která mlčí před střihači“ (Iz 53,7). Sám na sebe vztáhne  píseň trpícího Služebníka z knihy proroka Izaiáše. Chce být jako ovce před střihači. Odmítá veškeré násilí: „Ježíš mu [Šimonovi] však řekl: ‘Zastrč svůj meč tam, kam patří. Každý, kdo sahá po meči, mečem zahyne. Anebo myslíš, že by mi můj Otec neposlal ihned dvanáct pluků andělů, kdybych ho o to poprosil?’“ (Mt 26,52-53).

Ježíš vysvobozuje, ale nenávidí zbraně. Je jiný než ostatní.

Spasitel, který zklamal své současníky

Ježíš je mocný vůdce: dokáže shromáždit davy, oslovit lid, přitáhnout ho k sobě. Tisíce lidí ho následovaly z Galileje do Jeruzaléma. Vychoval si žáky, vycvičil je, připravil na zkoušky a také je předem varoval. Jeho učení je jasné a program, který nabízí svým následovníkům, je dobře vymezený. Matouš mu věnuje celou jednu kapitolu, desátou, poslání apoštolů.

V naší zmatené a nejisté době touží lidé po silných autoritách. Stejně tomu bylo i u Židů, když je okupovali Římané: s netrpělivostí očekávali Mesiáše – silného muže, schopného politického lídra, který ví, co chce, a dokáže kolem sebe shromáždit lid; někoho, kdo založí nový Izrael.

Ježíš měl hodně předností. To uznávali i jeho odpůrci: měl velikou autoritu, obrovský vliv a také obrovský úspěch. Proto bylo třeba, aby zmizel. Mohlo to vést k fanatismu? Je to dost dobře možné, vždyť i dnes je mnoho sekt, které si Ježíše přivlastňují a jeho jménem posílají lidi na smrt. Je to patologie, která se objevuje kolem silných autorit a která vede k totalitárním režimům.

Ježíš však nebyl takovým typem vůdce. Byl pravým vůdcem, který nekřičí a nepozvedá svůj hlas na ulici. „Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí“ (Iz 42,3). Přitahuje učedníky svou dobrotou, ne silou: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží“ (Mt 11,29).

Nestačíme si sami

Ježíš je mnohými nazýván „učitel“. Je to rabbi, prorok, osvícený kazatel, dobrý průvodce. Jinými slovy, je třeba být u něj, aby se člověk něco naučil, aby viděl jasněji. Vždyť on je světlem světa, jak čteme v prologu Janova evangelia: „… světlo pravé, které osvěcuje každého člověka, přišlo na svět“ (srov. Jan 1,9).

Ježíšovo učení  hlásání skutečně osvěcuje celý svět a lidstvo až dodneška. Ale je to všechno? Je to to podstatné? Není Ježíš ničím víc než „svítilnou našim nohám“ (srov. Žl 119,105), která nám svítí na cestu, abychom neklopýtli? Není ničím víc než dobrým průvodcem? Nejsou evangelia nic víc než mapy, které nám ukazují cestu, abychom nebloudili v bludišti lidského myšlení a jednání? Anebo je Ježíš také moc, síla, osvobozující milost? Je jenom učitel, nebo také vykupitel?

Křesťanství je už od svých počátků ohrožováno znetvořením, herezí, která redukuje víru na pouhou moudrost a chápe „světlo svítící v temnotách“ jako pouhé vyšší poznání, vynikající filosofii – nikoli však jako „cestu spásy“. Gnóze, jak se tento směr nazývá, tvrdošíjně trvá na této představě. Věří, že k tomu, abychom viděli jasně, můžeme použít Božího světla, ale my že se budeme starat o jeho zásobování energií. Jméno Ježíš neznamená „ten, který osvěcuje“, ale „ten, který vysvobodí svůj lid od hříchů“: „Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů“ (Mt 1,21).

A nakonec jsme vysvobozeni od posledního zla, toho nejmocnějšího: od smrti, posledního nepřítele člověka a Boha. „Bůh neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí“ (Mdr 1,13). Všechno stvořil k životu a člověka jako svůj vlastní obraz. Láska našeho Otce je silnější než smrt. Od té chvíle, kdy se Ježíš vydal na smrt, můžeme říkat: „Smrti, kdepak je tvoje vítězství? Smrti, kdepak je tvůj bodec?“ (1 Kor 15,55). Otec nás vysvobozuje ze smrti, aby nás spolu s Ježíšem vzkřísil!

Godfried Danneels – Přijď království tvé

Prameny, odkazy
Meinrad Limbeck – Evangelium sv. Marka – Malý stuttgartský komentář; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Marka;
www.biblickedilo.cz.
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.