Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

5. neděle v mezidobí - cyklus B

5. neděle v mezidobí – cyklus B
Job 7,1-4.6-7; 1 Kor 9,16-19.22-23; Mk 1,29-39

29Ježíš vyšel ze synagogy a vstoupil s Jakubem a Janem do Šimonova a Ondřejova domu. 30Šimonova tchyně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. 31Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Tu jí horečka přestala a ona je obsluhovala. 32Když nastal večer a slunce zapadlo, přinášeli
k němu všechny nemocné a posedlé. 33Celé město se shromáždilo u dveří. 34I uzdravil mnoho nemocných s rozličnými chorobami a vyhnal mnoho zlých duchů. Nedovoloval však zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je. 35Brzo ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil. 36Šimon se svými druhy se pustili za ním. 37Našli ho a řekli mu: „Všichni tě hledají!“ 38Odpověděl jim: „Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel.“ 39A procházel celou Galilejí, kázal v jejich synagogách a vyháněl zlé duchy.  (Mk 1,29-39)


Srovnání: Mt 8,14-17; Lk 4,38-41; Lk 4,42-44; Mk 6,46; Lk 5,16; Mt 4,23
 

Úvod k meditaci
Ježíš ukazuje svou moc uzdravením Petrovy tchyně. Očekávali bychom, že první zázrak (podle líčení Markova evangelia) bude více senzační. Ježíšovy zázraky však nejsou předváděním moci. Tento zázrak poukazuje na význam všech zázraků: jsou to uzdravení, která působí Ježíš, aby
v každém z nás obnovil schopnost sloužit, aby nás uzdravil ze smrtelné horečky sobectví (viz komentář), která v nás zabíjí Boží obraz. Závěr úryvku nám předkládá, že jádro Ježíšovy činnosti je v modlitbě a v kázání evangelia.
 

Výklad biblického textu
Kontext:

Poté, co Ježíš povolal své první učedníky, přichází do Kafarnaa. Není tedy sám, nýbrž nachází se v doprovodu svých učedníků. Ve společenství s nimi začíná svou veřejnou činnost. Dnešní evangelium je spojeno ze tří krátkých částí
(v. 29-31;32-34;35-39). Tyto tři události naznačují, čím byl naplněn obvyklý den Ježíšova působení.
v. 29: Evangelista Marek nám nesděluje nic o obsahu Ježíšova vyučování v synagoze. Pouze uvádí, že Ježíš učil, a popisuje, jaká byla reakce na jeho učení. Obsah Ježíšova učení tedy nestojí v centru pozornosti Markova evangelia. Důraz je kladen na představení Ježíše jako učitele.
v. 30: Ježíš se zjevuje jako ten, kdo odnímá nejrůznější těžkosti a soužení z lidského života.
v horečce – Horečka je příznakem vážného ohrožení (viz Jan 4,52), je obrazem zla, které znehybňuje, poutá člověka na lůžko a blokuje naši schopnost milovat.
v. 31: vzal ji za ruku a pozvedl ji – Uzdravení se děje skrze běžné gesto – beze slov, bez nějaké modlitby. Naše společenství s Ježíšem nám dodává sílu.
v. 33: Ježíš je tady ukázán jakoby v sevření obrovského množství lidí, kteří zakoušejí rozličná trápení a soužení. Veškeré naděje směřují k jeho osobě. On je schopen na jejich naléhání odpovídat. Je nejen schopen jim pomoci, ale také jim skutečně pomáhá.
v. 35: Jaká byla Ježíšova modlitba? Byla to modlitba díků, ve které Bohu děkoval za dobrý začátek svého působení? Nebo se jednalo o naléhavou prosebnou modlitbu ohledně jeho další misijní činnosti? Nebo se jednoduše chtěl v tichu
a samotě setkat se svým Otcem? Tuto zmínku o Ježíšově modlitbě o samotě za časného rána můžeme brát rovněž jako pozvání k naší osobní modlitbě podle Ježíšova příkladu.
v. 37: Poprvé narážíme na nepochopení učedníků, oblíbený motiv u Marka.
v. 38: protože kvůli tomu jsem přišel (liturgický překlad) – Tj. protože kvůli tomuto jej Otec poslal.
neboť proto jsem vyšel (ekumenický překlad) – Tj. neboť z tohoto důvodu Ježíš časně ráno opustil město Kafarnaum.
Je tu určité napětí mezi tím, co má činit podle pověření od svého Otce, a tím, co od něj lidé bezděčně očekávají na základě svých přirozených tužeb.
v. 39: Toto spojení zvěstování radostného poselství s uzdravováním posedlých je příznačné i pro působení Ježíšových učedníků (Mk 3,14n; 6,12n). Poselství o Božím království je potvrzováno skrze mocné jednání, které má původ u Boha.

K tématu
Ježíšovy priority
Evangelium této neděle začíná oslovujícím příběhem, který je krásný a má mnoho významů. Pán Ježíš přichází do Šimonova a Ondřejova domu a nachází Petrovu tchyni v horečce. Bere ji za ruku a pozvedá ji. Petrova tchyně je rázem uzdravena a ihned je začíná obsluhovat. V této události se symbolicky zračí celé Ježíšovo poslání. Ježíš, který je poslán Otcem, přichází jako člověk na naši zem a staví se proti horečkou stiženému lidstvu, které onemocnělo ideologiemi, uctíváním falešných bohů nebo zapomenutím na Boha či jeho odmítáním. Pán nám podává svou ruku, pozvedá nás
a uzdravuje. A činí to tak po všechny časy. Bere nás za ruku svým slovem, rozhání mlhu ideologií a idolatrií. Bere nás za ruku ve svátostech; ve svátosti smíření nás rozhřešením uzdravuje z horečky našich žádostí a hříchů. Dává nám schopnost znovu povstat a postavit se před Boha a před lidi. A právě obsahem nedělní liturgie nás Pán bere za ruku, pozvedá nás a stále znovu uzdravuje svým slovem, v němž nám daruje sám sebe.
Avšak také druhá část evangelního příběhu je důležitá. Uzdravená žena hned začíná pečovat  Ježíše a apoštoly, říká evangelium. Začíná ihned pracovat na tom, aby byla druhým lidem k dispozici. Petrova tchyně zde zastupuje všechny dobré ženy, matky, babičky a ochotné pracovnice, které vstávají, aby sloužily druhým, a tak se stávají duší rodiny nebo farnosti. Když se zahledíme na obraz v tomto kostele (pozn. překl. kostel sv. Anny v Římě), vidíme, že svatá Anna uvádí svou velkou dceru – Pannu Marii – do znalosti Písma svatého, zprostředkovává jí naději Izraele, která se má právě skrze Pannu Marii jednou naplnit.
Vraťme se zpět k evangeliu: Ježíš spí v Petrově domě, avšak brzy ráno, ještě za tmy, vstane, vychází ven a najde si opuštěné místo, aby se tam modlil.
Ježíš hovoří s Otcem: zde je zdroj a jádro všeho toho, co Ježíš koná. Vidíme, že Ježíšova kázání, uzdravování, zázraky
a dokonce utrpení vycházejí z tohoto středu, ze spojení s Otcem. Dnešní evangelium nás tedy učí, co je středem víry
a našeho života: je to prvenství Boha. Tam, kde není Bůh, není ani respektován člověk. Jedině tehdy, když se na tváři člověka odráží velikost Boha, stává se člověk Božím obrazem a získává důstojnost, kterou nikdo a nic nezničí.
Prvenství Boha: V modlitbě Otčenáš vidíme, že první tři prosby se vztahují právě k Božímu prvenství. Nejdříve je to prosba, aby bylo svěceno Boží jméno,  aby úcta k Božím tajemstvím v nás byla živá a pronikala celý náš život. Další prosby – „přijď království tvé“ a „buď vůle tvá“ jsou dvě strany jedné mince. Tam, kde se děje vůle Boží, tam je přítomno Boží království. Boží království totiž není řadou věcí, ale je přítomností Boha, sjednocením člověka s Bohem. A právě k tomuto cíli nás chce Ježíš přivádět.
Středem Ježíšova hlásání je Boží království, a to je i zdrojem a středem našeho života. Ježíš hlásá, že člověka může vykoupit jedině Bůh. U těch národů, u nichž byl během posledních staletí Bůh odsunut stranou, můžeme pozorovat skutečnost, že tam upadlo nejen hospodářství, ale především lidské duše. Mravní úpadek a ničení lidské důstojnosti jsou nejhorším ničením. Obnova může přijít pouze jako návrat k Bohu, tedy skrze uznání ústředního významu Boha v životě člověka.
Jeden biskup z Konga mi při své návštěvě řekl: „Evropané nám velkoryse dávají mnoho věcí, které jsou pro náš rozvoj potřebné, ale nedokážou nám pomoci s pastorací. Zdá se, že pastoraci považují za neužitečnou, jakoby za důležitou věc považovali pouze technický a materiální pokrok. Ale opak je pravdou,“ řekl tento biskup. „Kde není Boží slovo, tam nefunguje rozvoj a veškerá pomoc nepřináší pozitivní výsledky. Jedině tehdy, když začneme s Božím slovem, když se člověk smíří s Bohem, prosperují také materiální záležitosti.“
Jeho názor výslovně potvrzuje dnešní evangelium. Apoštolové říkají Ježíšovi: „Pojď zpátky, všichni tě hledají!“ Ale Ježíš odpovídá: „Ne, musím jít jinam, abych i tam kázal, protože právě kvůli tomu jsem přišel.“ Ježíš nepřišel proto, aby nám zařídil příjemný a pohodlný život. On přišel proto – řecký text říká: „byl poslán Otcem“ – aby hlásal Boha, Boží přítomnost, a tak zvítězil nad silami Zla. Tak chce lidem rozhodujícím způsobem dát důstojnost. Ježíš své priority dává zřetelně najevo: Nepřišel jsem, abych uzdravoval – dělám to sice, ale proto, že uzdravení má být znamením. Přišel jsem proto, abych vás smířil s Bohem. Bůh je Stvořitel, který nám daroval život a důstojnost. Především na něj se musíme obracet, jemu má patřit v našem životě první místo.

Benedikt XVI. - Řím, kostel sv. Anny, 5. 2. 2006

Job nám předkládá jednoduchou terapii, jak se vypořádat s „vnitřní nemocí“. Terapie, která se dotýká středu naší bytosti a nazývá se vylévání srdce. Není to nic nového ani ojedinělého. I žalmisté znají tuto terapii – žalmy jsou vzácným svědectvím upřímného rozhovoru s Bohem právě uprostřed těžkých trápení. Vylévat srdce znamená jednoduše vypustit horký vzduch z tlakového hrnce. Copak se člověk někdy necítí jako v „papiňáku“, když je vleklou (či obtížnou) nemocí zatlačen do kouta? Aby nedošlo k nenadálému vybuchnutí, je zapotřebí vypustit vzduch. A to je tajemství vylévání srdce. Je to „vypovídání“ o tom, co prožívám – vypovídání upřímné, jako s přítelem. Vyříkání i otázek typu „proč mě potkalo takové neštěstí“, vynesení pocitů frustrace a nedůvěry. To vše má místo v naší modlitbě – pokud víme, že Kristus je na naší straně a má s námi soucit. Nejsme mu tedy lhostejní – On má zájem o všechno, čím žijeme. Cesta k takové „jobovské“ otevřenosti vůči Bohu bývá někdy dlouhá a těžká. Těžké není ani tak to „vyříkání“, jako spíš skloubení otevřeného vypovídání s důvěrou, že Bůh ke mně není zlý a cynický, a proto ho nemusím „soudit“. Zklamání z Boha může být umocněno tím, že přes usilovné modlitby se nedostavilo uzdravení. A v takovém případě vzpomeňme na toto Pavlovo svědectví: „Kvůli tomu (ostnu) jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: ,Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.‘ Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný“ (2 Kor 12,8-10). Pavlův optimismus se jeví jako povrchní. Nicméně jeho svědectví se vyznačuje puncem věrohodnosti: vždyť tento člověk zakusil „útrap do sytosti“, ale zároveň i hojnost Boží útěchy, a to právě uprostřed soužení! (2 Kor 1,3-7). Ve velikonočním chvalozpěvu Exultet se zpívá: „Šťastná to vina, pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký!“ A analogicky bychom mohli zvolat: „Šťastná nemoc, díky které mohu poznat Kristovo milosrdenství!“ Že to vyznívá jako laciné a nadšenecké zvolání podobné těm, která pronášeli Jobovi utěšitelé? Možná. Nicméně taková věta může také vytrysknout z upřímného srdce, vytříbeného nemocí a prostoupeného důvěrou. Tento druhý případ odpovídá Pavlově zkušenosti. Jeho zkušenost se může stát i naší – cesta k tomu je dlouhá, ale prozatím vykonejme aspoň první krok důvěry a vylévání srdce.

Angelo Scarano – www.pastorace.cz

Výchozím bodem pro naši úvahu bude právě zkušenost, kterou nám se zlomeným srdcem předává Job: život člověka na zemi provází tvrdá práce. Je to podobné bitvě, jak vně, tak i uvnitř v těle: nemoc, bolest, hlad a smrt. V nitru se ho dotýkají různé strasti a malomyslnost, jež mohou dospět až k okamžiku, kdy člověk proklíná den, kdy se zrodil (srov. Job 3,3nn). Tato situace však není Bohem chtěná, není to původní záměr. Člověk měl být podle Božího plánu něčím jiným: člověk byl stvořený jako bytost jen o něco menší, než jsou andělé, korunovaný slávou a ctí, bylo mu podřízeno všechno v nebi, v moři i na zemském povrchu (srov. Žl 8,6nn).
Proč tedy existuje tato propast mezi tím, „čím skutečně jsme“, a tím, „kým máme být“? Bible odpovídá – důvodem je hřích! Tato odpověď není v žádném rozporu s odpovědí, kterou nám nabízí sociální kritika, u níž jsme si zvykli nahlížet mnohá zla doléhající na lidské soužití jako důsledky nespravedlivého hromadění, útlaku chudých, zneužívání těch nejzranitelnějších nebo nedostatek rovnoměrného rozdělování dober a služeb spíše než důsledky nějakého vzdáleného prvotního hříchu. Nenacházíme se v žádném rozporu, neboť tyto skutečnosti podle nás věřících vyplývají právě z hříchu a jsou hříchem.
Kdyby spása člověka spočívala v pouhém návratu zpět – k podmínkám života v ráji –, pak by stačilo odstranit ze světa námahu, pot a bolest se vším, co tato slova v sobě zahrnují; ke spáse by vlastně stačil lidský rozvoj. A skutečně vidíme, kolik jenom projektů lidského povznesení a rozvoje se ubírá tímto směrem, zvláště ty, které naprosto odhlížejí od Boha! Říká se, že na počátku byl člověk dobrý a zdravý. Poněvadž ale společnost vytvořila rozdíly mezi člověkem a člověkem, tak jej proměnila ve špatného člověka a otroka, tedy buď v utlačovatele, nebo utlačovaného; v obou případech jde fakticky o nešťastné případy. Spása by se pak podle těchto pohledů nacházela někde „vzadu“ – ve zrušení vybudovaných struktur a navrácení se ke stavu původní rovnosti, k rovnosti práv (Rousseau) nebo k rovnému rozdělování dober určených ke spotřebě (Marx).
Pro věřícího člověka se však spása nachází „vpředu“, ne někde vzadu. Nespočívá v návratu do ztraceného ráje, ale ve vstupu do Božího království, jež ohlašoval Ježíš Kristus; nejedná se o znovuvzkříšení starého nebo přirozeného, ale
o obnovu k lepšímu. Najednou pak pro nás má snaha o lidský rozvoj úplně jiný význam; slouží samotnému Království; je „evangelijní přípravou“, tedy pozvednutím člověka, aby se stal schopným vstoupit do Božího království (srov. Lk 9,62). Lidské povznesení se tedy nedá realizovat bez evangelizace. Co více, nepřímým způsobem se tak buduje samotné Boží království, protože tak, jako milost předpokládá přirozenost, i dovršení a naplnění Království předpokládá lidské naplnění; „nové nebe“ a „nová země“ jsou v niterném spojení s touto zemí a těmito nebesy, i když se nám nedaří toto propojení přesně vystihnout a definovat. Úsilí o lidský rozvoj musí „připravit hmotu pro nebeské království“ (Gaudium et spes, 38). Při takovém nahlížení lze spásu považovat za „korunu“ veškerého stvoření, ne jeho zrušení či zničení.
Odraz tohoto propojení mezi lidským rozvojem a evangelizací můžeme postřehnout v samotném dnešním evangelijním vyprávění nebo i na mnoha jiných stranách evangelia: Ježíš uzdravuje nemocné a zároveň také hlásá Království; rozmnožuje hmotný chléb a přislibuje chléb z nebe (srov. Jan 6); o lidský rozvoj a pozvednutí člověka usiluje skrze evangelizaci a naopak evangelium hlásá skrze povznesení a rozvoj. Záchrana před nemocí a hladem je znamením mnohem hlubší roviny „záchrany“, která je naprosto totální a uskutečňuje se skrze víru v evangelium. Evangelia používají sloveso sozo, jak k označení „tělesného uzdravení“, tak i pro označení „osvobození duše“ (spása). Kristus – a to pouze on – může člověka „uzdravit i spasit“; v tomto životě ve světě pouze v rovině znamení, příslibu a naděje (srov. Řím 8,24: spaseni v naději), v životě věčném pak naprosto plně a s konečnou platností.
Téma „evangelizace a lidský rozvoj“ se v žádném případě nevyčerpává pouze ve statickém nastínění jejich vzájemného vztahu. Jedná se o dynamické nahlížení toho, co jedna věc znamená pro druhou, ve vztahu k praxi, a zvláště pak co evangelium znamená pro lidský rozvoj a Kristovo jednání pro jednání církve. „Vykupitelské dílo Kristovo, i když samo o sobě má za cíl spásu lidí, zahrnuje v sobě i obnovení celého časného řádu. Proto je posláním církve nejen přinášet lidem Kristovo poselství a jeho milost, ale také pronikat a zdokonalovat duchem evangelia řád časných věcí“ (Apostolicam actuositatem, 5).
Evangelizace, tedy zvěstování nadcházejícího příchodu Božího království, se může stát kvasem ke zlepšení sociálních struktur a kvality lidského života dvěma způsoby: a) skrze radikální kriti¬ku; b) skrze radikální imperativ.
Skrze první způsob se evangelium – například v blahoslavenství – staví jako kritický činitel vůči každému politickému
a společenskému uspořádání světa, odmaskovává nespravedlnosti a „usvědčuje svět z hříchu“ (srov. Jan 16,8), a to nejen nějak obecně, ale také ve vztahu ke konkrétním momentům dotýkajícím se lidských vztahů. „Radikální imperativ“, který se prakticky ztotožňuje s přikázáním lásky k bližnímu: „Miluj bližního svého jako sebe sama“, vyvstává jako absolutně radikální princip, jenž ve světle nového významu slova „bližní“ (srov. podobenství o milosrdném Samaritánovi) staví jako stálé kritérium jednání prospěch toho nejpotřebnějšího, tudíž jednání ve prospěch rovnosti a solidarity mezi lidmi.
Na tomto imperativu se zakládá z velké části aktuálnost a univerzálnost evangelia ve vztahu k cílům lidského rozvoje. Láska k bližnímu není spojena s žádným zvláštním vymezeným typem dějinné realizace. Pokud se v minulosti v určitých sociálních souvislostech přeměnila na dobročinnost, na pomoc a spontánní sdílení dober („vykonávání lásky“), neznamená to, že to je jediná historicky možná cesta evangelia. V současnosti by bylo vhodné dát prostor a novou podobu různým typům lidského rozvoje, které by byly vhodnější k pochopení, jež máme o sociálně-ekonomických mechanismech, a umožnit nám tak zaútočit na samotný kořen a původce mnohého sociálního zla, jímž je egoismus se svou logikou „silnějšího“.
Sociálním hybatelem evangelia není almužna sama o sobě (jako je tomu v Koránu), ale láska k bližnímu, což je radikální hybatel povždy aktuální. Dokázat ho uvést do života znamená v každé situaci uskutečňovat autentický lidský rozvoj, a to nejen vzhledem k příjemci, ale také ve vztahu k dárcům, neboť lidmi se stáváme pouze v té míře, v jaké napomáháme jiným se jimi stát.

 

Nemocní                                                                                                                                        

Přinejmenším třetina evangelia vypráví o tom, jak Ježíš uzdravuje nemocné. Vedle zvěstování Božího království zaujímá uzdravování nemocných pevné místo i v poslání, které Ježíš dává svým učedníkům. Před Kristem byla nemoc považována za cosi, co je úzce spjato s hříchem. Díky Ježíšovi se tento pohled mění, na kříži totiž dal nový smysl lidskému utrpení, včetně nemoci - nemoc  již není trestem, ale prostředkem spásy. Nemoc nás spojuje s Ježíšem, posvěcuje a zjemňuje duši a připravuje nás na okamžik, kdy Bůh osuší každou slzu a kdy už nebude ani nemoc, ani pláč, ani bolest. Každý z nás může pro nemocné udělat něco zvláštního: modlit se za ně. Téměř všichni nemocní z evangelia se uzdravili proto, že je někdo Ježíšovi představil a že se za ně u něho přimluvil.       

  Raniero Cantalamessa - Biblické inspirace



Ježíš - lékař
Prvotní církev titulovala Ježíše „jediný Lékař“. Jak první křesťané věřili, on jediný dokázal skutečně uzdravit. Bible nám zachycuje mnoho případů uzdravení nemocných. Lidé přinášeli své neduživé blízké a kladli mu je k novám, aby jim vrátil zdraví. Zázračných léčitelů bylo v té době dost i jinde. Evangelistům ovšem nešlo při popisování uzdravení o zázrak sám, ale spíše o způsob Ježíšova přístupu k nemocným.   

Ježíš byl nepochybně zkušený terapeut: věděl, jak přistupovat ke konkrétním jedincům. Shrbenou ženu sedící na okraji bohoslužebného shromáždění si zavolal k sobě. Oslovil ji tak, jako by ji chtěl vylákat z izolace, do které se sama uzavřela (srov. Lk 13,10nn). Hluchoněmého, kterého mu přivedli, vzal stranou, aby mohl zakusit zcela zvláštní péči. Zřejmě byl dotyčný lidmi umlčen, proto teď potřeboval chráněný prostor, v němž by se odvážil znovu promluvit (srov. Mk 7,31-37). Něžně se dotýká slepého, potírá jeho oči slinou a vkládá na něho ruce. Když nepřinese první zásah dostatečně uspokojivý výsledek, znovu klade své ruce na jeho oči - a ty se zcela uzdravují. Byl uzdraven a viděl všecko zcela zřetelné (Mk 8,25). Ježíš poznává, co komu přesně chybí a jak v dotyčném probudit nový život.

Všechny nemoci, které uzdravil, lze zařadit mezi psychosomatické. Podílí se na nich také psychika. Slepota často souvisí s tím, že mnohé prostě nechceme vidět. Ochromení má svou příčinu ve strachu: nedokážeme vyjít ze sebe, protože nás něco brzdí a blokuje. Malomocný nemůže vystát sám sebe, a protože sám sebe odmítá, cítí zavržení a izolaci též od všech ostatních. Mistr ví, že je třeba velké trpělivosti, aby ten, kdo sám sebe odmítá, přijal náklonnost druhých. Když malomocný, který se necítí ve své kůži, přichází za Ježíšem s prosbou o pomoc, dostaví se uzdravení v několika krocích. Ježíš se slitoval, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čist“ (Mk 1,4n). Na těchto dvou verších lze dobře pozorovat Ježíšovu léčebnou metodu.    

Prvním terapeutickým krokem je soucit. Řecký výraz pro soucítění znamená vlastně „být dojat až do útrob“. Ježíš uvádí malomocného do míst, v nich ž se ukrývají jeho zranitelné emoce. Potom vztáhne ruku, čímž navazuje s nemocným vztah. Nejedná s ním jako s pouhým objektem, ale podává mu ruku a vstupuje s ním do kontaktu. Objímá ho - to je vlastní význam řeckého slova. Stykem s malomocným se Ježíš sám stává nečistým - „špiní si ruce“. Všechnu nahromaděnou vnitřní hořkost a hněv pozoruje nejen zdálky, ale dotýká se druhého člověka právě v místech jeho malomocenství. Ten, kdo se stýká s lidmi, kteří nedokážou přijmout sami sebe, sám dobře ví, na jaký „neřád“ v nich může narazit a může mít dojem, že se sám ušpiní. Ježíš je těchto obav prost; dotýká se druhého a potom vysloví ono: „Chci - buď čistý.“ Je solidární. Jenže nyní je třeba, aby stejnou solidaritu projevil i nemocný sám se sebou. Pán na něho pohlédne a z jeho pohledu lze vyčíst: Smíš být takový, jaký jsi. A znovu si musí i nemocný dát souhlas k tomu, aby byl takový jaký je. Tímto způsobem se očistí. Řecký výraz „katharistheti“ lez přeložit také jako: „Buď, kým jsi: čistý, jasný, protříbený. Nesměšuj své emoce s odmítáním sebe samého, s hněvem a hořkostí. Buď zcela sebou a žij neznetvořeným obrazem, který si o tobě vytvořil Bůh. Přestaň tento obraz zatemňovat neustálým negativním smýšlením o sobě!“  

Ježíš se k nemocným nikdy nechová jako k pasivním objektům. Ochrnutému přikáže: „Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ (Mk 2,11) Chromý je přibit k lůžku svým strachem, bojí se být nejistý, je svázaný a zablokovaný. Ostatní mohou jeho strach dobře pozorovat a sledovat, jak se červená když se ujímá slova, jak se třese a jak na něm vyráží pot. Proto zůstane dotyčný raději ležet. Ježíš s ním medicínsky nic nepodniká, ale obrací se na něho s výzvou. Svým slovem ho konfrontuje s jeho vůli a vlastními silami: „Dokážeš stát, jen to zkus a uvidíš, že to půjde.“ A pak si má sbalit a odnést své lůžko - znamení dosavadní nejistoty, svázanosti a ochromení. Rád by vstal, jen kdyby věděl, že od nynějška může vystupovat s jistotou. Pán však na něho klade nárok, aby vstal a šel svou cestou právě se svou nejistotou a zablokováním. Jako lékař na sebe nepřebírá veškerou odpovědnost, ale probouzí v nemocném vědomí, že sám dokáže pro sebe také něco udělat, a posiluje v něm vůli, aby od této chvíle nehledal u druhých za svou nemoc jen vinu, ale také pomoc, a aby dokázal přijmout svůj díl odpovědnosti za sebe samého.

Která místa v sobě vnímáme jako malomocná, nesnesitelná? V čem nedokážeme přijmout sami sebe? Co nás svazuje a blokuje? V čem narážíme na své „skryté chyby“? 

Předložme své malomocenství, ochrnutí, slepotu a vyčerpání Pánu a hovořme s ním o svých nemocech. Co nás přitom napadne? Kde by se mohly skrývat příčiny našeho současného stavu?    V tom, co kdysi Ježíš konal, dnes pokračují lékaři a psychologové. Všem, kteří v něho uvěřili, daroval Pán ducha uzdravení. I my můžeme přinášet druhým uzdravení: napřimovat shrbené a přijímat ty, kteří odmítají sami sebe. Vnímejme, kde jsme dnes se svými schopnosti žádáni o uzdravení. Působíme blahodárně, nebo z nás pramení hořkost a depresivita? Dejme si pozor na to, co z nás vychází! 

                                                                                                               Anselm Grün - 50 x Ježíš 

Ať nám Bůh ukáže, jak ho máme svým vlastním způsobem hlásat! Každému se pro tento úkol dostává zvláštního daru. Obdivujme dary druhých lidí. Církev je z nebe obdarována tak velkou rozmanitostí temperamentů a přístupů ke světu. Boha hlásal bezpočet svatých. Od svatého Benedikta Labre s jeho blechami bezdomovce až po svatého Františka z Assisi, který ochočil stejně tak vlka jako slunéčko sedmitečné a slona, a to nesmíme zapomenout na svatého Jana Zlatoústého, jehož „zlatá“ slova uchvacovala davy. Všude vykřikovat, že „Bůh je láska“, a nežít podle toho, to je opak prvého svědectví. Nejlepším kázáním je náš život. Milujme církev. Pán z ní nikdy nechtěl mít církev těch, kteří se pokládají za čisté a jsou tvrdí k ostatním. Naše slabosti budou naší silou. Pán se opře o naše nedostatky a pozvedne nás. Žádejme o pokoru, aby se tak mohlo stát.                         

 

Prameny, odkazy
Daniel J. Harrington – Evangelium podle Marka – Sacra pagina; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Marka; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz; Petr Karas – Boží slovo na každý den; Angelo Scarano – www.pastorace.cz.

Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.