Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

4. neděle postní – cyklus B

4. neděle postní – cyklus B

 
2 Kron 36,14-16.90-23; Ef 2,4-10; Jan 3,14-21
Ježíš řekl Nikodémovi: 14„Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, 15aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný. 16Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. 17Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. 18Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. 19Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. 20Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. 21Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“(Jan 3,14-21)
Srovnání: Nm 21,9; Jan 8,28;12,34; Jan 20,31; 3,36; 10,28;11,25-26; 1 Jan 5,11-13; Řím 8,32; 1 Jan 4,9-10; Jan 12,47; Jan 5,24; Jan 1,5.9; Ef 5,11-13
Úvod k meditaci
Pohledem na vyvýšeného měděného hada byl uštknutý zachráněn. My uštknutí hadem – zlým duchem – v hříchu potřebujeme pohled, pohled velice silný, pohled uzdravující. Tím vyvýšeným na kříži se stane právě Ježíš. Vyvýšený proto, aby každý, kdo na něho pohlédne, měl skrze něho život věčný.
Náš pohled je zástupný akt celé naší svobody. K nabízené spáse v Kristu Ježíši ukřižovaném se musíme přihlásit!
Uctívej nyní a často svatý kříž - připomínku stále trvalé nabídky Boha dát nám v lásce spásu. Ale současně probouzej v sobě v pohledu na kříž celistvý akt svobodného rozhodnutí a uskutečňování všeho tak, aby to nejen nepřekáželo spáse, ale spíše, aby ji víc přibližovalo.
Výklad biblického textu
Kontext
Evangelní text náleží k úryvku, který líčí setkání Nikodéma s Ježíšem (Jan 3,1-21). Nikodém náležel do náboženské skupiny farizejů a byl zřejmě členem velerady, která byla nejvyšším úřadem v Izraeli. Sám Ježíš jej označuje jako „učitele Izraele“ (Jan 3,10). Pro tohoto významného člověka není pod jeho důstojnost, aby šel na návštěvu za tímto Galilejcem. Od Ježíše nežádá další znamení, nýbrž je hluboce zasažen mocnými Ježíšovými činy. Nikodém přichází k Ježíšovi v noci. To vyjadřuje Nikodémovu opatrnost a snad i poukazuje na jeho strach. Je dobré si všimnout, že když se Nikodém později účastní Ježíšova pohřbu, připomíná se jeho noční návštěva u Ježíše (Jan 19,39). Jeho noční setkání s Ježíšem je tedy příznačné pro jeho osobu. S podobným postojem vůči Ježíšovi je vykreslen rovněž Josef z Arimatie: „byl to Ježíšův učedník, ale tajný, protože se bál Židů“ (Jan 19,38). Je však pravdou, že se tajní Ježíšovi učedníci starají o jeho pohřeb, zatímco učedníci, kteří s ním veřejně vystupovali,
v okamžiku pohřbu zůstávají skryti (srov. Jan 20,19).
Nikodém patří ke skupině těch lidí, kteří nejsou ještě schopni se jednoznačně rozhodnout pro Ježíše. Nechce ztratit své postavení, nechce přetrhnout pouto se společníky svého stavu. Na druhou stranu ale též touží blíž poznat Ježíše jako učitele. Nehledě na Nikodémovu nerozhodnost, Ježíš ho neodmítá, nýbrž přijímá a poučuje. Jak je z Janova evangelia zřejmé, Nikodém zůstává s Ježíšem po tomto rozhovoru nadále spojen. V Jan 7,50 se Nikodém Ježíše zastává a nakonec se zasazuje o důstojný Ježíšův pohřeb (Jan 19,39).
Ježíš v první části rozhovoru (Jan 3,1-21) sděluje Nikodémovi, že k účasti na Božím království je nezbytné nové narození, zcela nový začátek. Nikodém to nemůže pochopit, jak se má toto znovunarození stát. Ježíš mu však pomáhá svým vysvětlením a mluví o znovunarození z vody a Ducha. Toto nové zrození ale člověk není sám schopen získat, nýbrž je mu darováno Bohem, a to ve křtu. Z následujících Ježíšových slov, je možné vypozorovat, že při tomto Božím obdarování novým životem člověk nemá zůstat pasivní. Ze strany člověka je vyžadována víra v Božího Syna. Znovuzrození z Boha a víra v Božího Syna vedou člověka ke smyslu a plnosti jeho života: ke skutečnému, nepomíjejícímu životu.
Ježíš a Nikodém se během rozhovoru současně pohybují na zcela odlišných rovinách, mezi kterými neexistuje žádné porozumění, ba ani existovat nemůže, protože jsou ve své podstatě, a tedy i ve svém smýšlení, zcela odlišní. Jen věřící, tedy lidé příbuzné podstaty, mohou porozumět vlastnímu smyslu Ježíšových slov.
v. 14: Izrael byl na cestě pouští ohrožen velkým množstvím jedovatých hadů (Nm 21,4-9), bronzový (měděný) had zachraňoval před jistou smrtí. Had je symbolem smrti, ale v okolních národech Izraele je také symbolem plodnosti. Ten, který je vyvýšen na kříži, není někým, kdo potupně a zcela zkrachoval. Bůh to takto stanovil, aby se Ukřižovaný stal znamením spásy, zdrojem života. Není žádná jiná cesta a žádná jiná možnost jak vyváznout a uniknout zkáze, než skrze Něho.
v. 20: Zlé je to, co člověk koná bez Boha, kdy se člověk nedotazuje na Boha, kdy se člověk v sebejistotě řídí egoistickými plány a přáními. Když takovýto člověk nebere vážně Boží vůli, proč by pak měl věřit v jeho lásku? Kdo však touží po aktivním spojení s Bohem, ten je otevřen světlu jeho lásky.
K tématu
Aby nám Bůh vylíčil svoji lásku, posloužil si příklady lidské lásky. Každá lidská láska – manželská, otcovská, mateřská, přátelská – je jako list sešitu či jako jiskra ohně, jehož zdrojem a vzorem je Bůh. Lidská láska je symbolem Boží lásky a Boží láska je vzorem lidské lásky. Od Boha se učíme, jak máme i my milovat. Bůh se nikdy nestyděl často v Bibli opakovat „miluji tě“, „jsi mi drahý“. Proč existují tátové a mámy, kteří toto nikdy svým dětem neřeknou? Anebo manželé, kteří si to nikdy nesdělí? Bůh, přestože nás tak velice miluje, nás nicméně nechává svobodné, či spíše jeho láska se projevuje právě tím, že nám dává naprostou svobodu.                                                                                    Raniero Cantalamessa –  Biblické inspirace
Hlubinná psychologie nám říká, že jsme často „opanováni svými stíny“. Stínem se tu nazývá ta část naší bytosti, kterou nejsme ochotni „integrovat“, patří tam vše, co se sami o sobě nejsme schopni či ochotni dozvědět, co si
o sobě nechceme připustit. Bývá to oblast spojená s vinou – ale nemusíme nutně hned myslet na spáchání něčeho zlého, na hříchy; druhý význam německého i latinského slova pro vinu (Schuld, debitum) je „dluh“. Je to tedy vše, co životu dlužíme, co jsme zanedbali, nerozvinuli – včetně „zakopaných talentů“ – a vytěsnili, v čem jsme zůstali jednostranní. Je to naše stinná, temná a neprobádaná, nepřijatá stránka. Je to „temný bratr v nás samých“, ten druhý v nás – často pravý opak našeho vědomého já, pan Hyde pro doktora Jackylla.
Právě tuto stránku své bytosti často promítáme do druhých: tam se s ní můžeme porvat, zkritizovat ji a odsoudit! Jung, otec hlubinné psychologie, nám radí: Když nás někdo neuvěřitelně popuzuje, a my často vlastně ani nevíme proč, položme si otázku: není nám vlastně podobný? Neodsuzujeme na něm právě to, co si nejsme ochotni a schopni přiznat o sobě samých? Nenastavil nám zrcadlo, v němž můžeme spatřit „svůj stín“? Stíny se mohou takto objevovat jak ve vztazích mezi jednotlivci, tak i ve „skupinových předsudcích“, stereotypech vnímání, kterými se navzájem vidí různé národy, rasy, církve...
Ježíš, zdá se, byl ideálním „projekčním plátnem“ pro mnohé, kteří si do něj promítali své stíny, nenáviděli v něm to, co sami zůstali životu dlužni. Farizejové, saduceové, zákoníci, představitelé náboženského establišmentu, strážci tradic a ritů, náboženství zákazů a příkazů – ti v něm s odporem viděli právě to, co jim chybělo, co „vytěsnili“, – svobodu, kterou dává láska. Proto je pro ně Ježíš rebel, rušitel Zákona.
Na druhé straně třeba zéloti, mužové dýky, kteří se chápali jako potomci mstitelů Izraele – jak museli pohrdat mužem, hlásajícím nenásilí, jak je dráždila připomínka, že „síla muže“ není tím nejúčinnějším prostředkem, který má Bůh k dispozici! Možná, že z tohoto okruhu byl Jidáš a že motivem jeho zrady bylo zklamání z představ, které si do Ježíše jako očekávaného Vysvoboditele promítal.
Ano, do Ježíše si přemnozí promítali svá vlastní očekávání, přání a ideály – a také své stíny. Odtud ta nenávist vůči muži, který přece nikomu neubližoval. Ano, to je podstatné – Ježíš nevrací tyto projekce zpátky. Dává-li nám někdo najevo své nepřátelství, často mu odplácíme stejným, ne-li horším; v složitém síťoví přenosů a protipřenosů za určitou dobu těžko pravdivě hodnotíme druhé i sami sebe. Ale Ježíš se do těchto pastí, do této spirály odplaty, nenechává vůbec zatáhnout: Buďte jako můj nebeský Otec, který dává svému slunci svítit a dešti padat na dobré i zlé, spravedlivé i nespravedlivé. Je zřejmé, že ten, který na sebe nechá dopadnout stíny druhých a nebrání se, se stává obětním beránkem. Či kozlem, na kterého rituálně vkládalo společenství Izraele své hříchy, a pak ho vyhnalo do pouště. A Ježíš na sebe bere tuto roli. „Opovržený, opuštěný od lidí, muž bolesti... jako ten, před nímž si lidé zakrývají tvář... A přece on nesl naše utrpení, obtížil se našimi bolestmi... Hospodin na něho uvalil vinu nás všech“ – tak předpověděl prorok Izaiáš. A apoštol Pavel neváhá říci stal se pro nás hříchem.
Byl „vyvýšen“ na kříž – odklizen ze země živých. Ale právě tím se otvírá možnost proměny, obratu. Pohlédnou na toho, kterého probodli, praví se v žalmu, který křesťané vždy vztahovali na Ukřižovaného. Právě proto, že se nezapletl do šerosvitu vracení ran a opětování přenosu stínu, stává se ukřižovaný Ježíš zrcadlem, v němž je možné vidět plně a nezkresleně celou hrůzu lidského hříchu. A zde se otvírá ona možnost uzdravení – jeho důležitou součástí je pochopit, že to jsou naše hříchy, že i my jsme součástí světa, který Krista odvrhl: „On byl proboden pro naše nepravosti, rozdrcen pro naše zločiny, tížily ho tresty pro naši spásu,“ říká prorok Izaiáš a dodává: „Jeho rány nás uzdravily.“ A jestliže to pochopíme, můžeme vtáhnout zpět projekce stínu, můžeme říci „mea culpa“ – má vina, a neuhýbat už před odpovědností.
Tomáš Halík – Oslovit Zachea
Jak chtěl Rufín vidět Boha
Rufín byl světec a byl na to jaksepatří pyšný. Jelikož toužil spatřit Boha, přirozeně jej velmi potěšilo, když k němu Bůh jednou ve snu promluvil: „Rufíne, chceš mě spatřit a opravdu mě vlastnit?“ „Samozřejmě, že ano. Přesně na tuto chvíli jsem čekal. Spokojil bych se i jen s kradmým pohledem na tebe...“ „Dobrá tedy, Rufíne. Obejmu tě na vrcholu hory – daleko od všech lidí a věcí.“
Když se druhého dne světec Rufín probudil, srdce mu po tak neklidné noci mohlo vyskočit z hrudi. Pohled na horu a představa, že uvidí Boha tváří v tvář, jej přiměly vstát z lůžka. Potom začal nedočkavě přemítat, jakým darem by Boha potěšil. O tom nebylo pochyb. Bůh určitě nějaký dárek očekává. Ale co by mohl nabídnout, aby to bylo Boha hodno? „Už vím,“ řekl si, „přinesu mu svůj nový džbán. Má velkou cenu a bude se mu moc líbit... Ale nemohu jej přinést prázdný. Musím ho něčím naplnit.“ Na notnou chvíli se zamyslel. Čím by mohl naplnit vzácný džbán? Zlatem? Stříbrem? Diamanty a drahokamy? Bůh to koneckonců všechno stvořil, a zaslouží si tudíž mnohem vzácnější dar.
Už to mám. Nabídnu Bohu své modlitby. Určitě je od takového světce, jako jsem já, očekává. Nabídnu mu modlitby, pomoc a službu druhým, almužny, utrpení, oběti a dobré skutky... Rufín se cítil spokojený. Konečně objevil, co Bůh očekává. Rozhodl se přidat ještě více modliteb a dobrých skutků, aby jich shromáždil uspokojivý počet. Během následujících týdnů si poznamenal každou modlitbu a každý dobrý skutek a za každý z nich vložil do džbánu jeden kamínek. Až se naplní po okraj, vystoupí s ním na horu a nabídne jej Bohu. Když se už do džbánu nevešel ani kamínek, vydal se Rufín směrem k hoře. Na každém kroku si opakoval slova, jež Bohu předloží. „Podívej, Pane. Líbí se ti můj drahocenný džbán? Pevně doufám, že se ti líbí a že tě potěší všechny moje modlitby, oběti a skutky, které jsem nashromáždil a které ti nyní nabízím. A prosím tě, abys mě objal.“
Rufín hbitě stoupal k hoře, kde ho čekala schůzka s Bohem. Opakoval si svou řeč a chvěl se očekáváním, až dospěl na vrchol hory. Ale kde je Bůh? Nikde ho nebylo vidět. „Bože, kde jsi? Pozval jsi mě a já jsem splnil své slovo. Jsem zde, ale kde jsi ty? Nesmíš mě zklamat. Ukaž se mi, prosím!“ Světec se v zoufalství vrhl na zem a propukl v pláč. Náhle zaslechl z nebe silný hlas: „Kdo je to tam dole? Proč se přede mnou schováváš? Jsi to ty, Rufíne? Nevidím tě. Proč se skrýváš? Co jsi položil mezi nás?“ „Ano, Pane. Jsem to já, Rufín. Tvůj světec. Donesl jsem ti tento překrásný džbán. Obsahuje celý můj život. Přinesl jsem jej pro tebe.“ „Ale já tě nevidím! Proč se schováváš za ten obrovský džbán? Nevidíme na sebe. Toužím tě obejmout. Zahoď jej co nejdál. Odstraň jej z mých očí. Zahoď ho daleko. Vysyp ho.“ Rufín nemohl uvěřit vlastním uším. Měl rozbít svůj nádherný džbán a vysypat z něj všechny kamínky? „Ne, Pane. To se džbánem nemůžu udělat. Přinesl jsem jej výhradně pro tebe. Naplnil jsem jej svými…“ „Zahoď jej, Rufíne. Daruj jej někomu jinému, ale zbav se jej. Toužím tě obejmout, Rufíne. Miluji tě.“
-
Při hledání Boha spoléhám na zásluhy, které znemožňují autenticitu setkání...
 
- Občas si myslím, že si Boha získám svými „nabídkami“, místo abych jej přijal jako opravdový dar. Možná mi to dává zabrat, protože...
- Bůh se mi dennodenně dává v každé věci a osobě. Přijímám to jako čistou milost?
José Carlos Bermejo – Příběhy pro uzdravení duše

Dnešní evangelium podává rozmluvu Ježíše a Nikodéma, který měl nesnáze s porozuměním tomu, jak se může člověk znovu narodit. Znovu znamená z Ducha svatého. Je to nový život daný křtem. Potřebuje se však rozvinout, což se neděje automaticky. Musíme se o to všemožně přičiňovat, ale závisí to na Duchu a na tom, jak se otevřeme jeho vanutí. Přesně to se podařilo prvním křesťanům, kteří „měli jedno srdce a jednu duši“ a dosáhli „oné jednoty, jednomyslnosti a harmonie citů vzájemné lásky“. Tuto dimenzi je dnes zapotřebí znovu objevit. Mírnost (tichost) se stala poněkud zapomenutou ctností. Mírnost má mnoho nepřátel. Prvním jsou klepy. Někdy se dává přednost řečem a klepům, stává se to běžně, mně také. Jsou to pokušení zlého, který nechce, aby mezi nás sestoupil Duch, který vytváří pokoj, mírnost a krotkost. Neustále dochází ke třenicím: ve farnosti, v rodině, mezi sousedy a přáteli. To však není nový život, protože když přichází Duch svatý, umožňuje nám znovu se narodit k novému životu, činí nás krotkými a shovívavými. Proto je především zapotřebí „nikoho nesoudit“, protože „jediným Soudcem je Pán“. Je třeba být zticha a pokud je třeba něco říci, tak tomu, kdo může vzniklou situaci nějak napravit, a nikoli každému. Pokud se nám s milostí Ducha podaří nešířit žádné drby, pak to bude velký krok vpřed a prospěje nám všem.      

papež František v homilii na mši svaté v Domě sv. Marty 9. 4. 2013
 
Podle Písma svatého byl Nikodém vlivný člověk. Patřil mezi farizeje a byl předním mužem mezi židy. Ježíš jej ve svém rozhovoru s ním nazývá také učitelem, tedy znalcem Písma. Na postavě Nikodéma můžeme pozorovat určitý růst víry. Nikodém si všímá Ježíšových skutků a nabývá přesvědčení (možná v rozhovoru s některými dalšími farizeji), že Ježíš je muž Boží. Tušení, pocit blízkosti něčeho, co nás přesahuje, bývá počátečním dotekem víry. Kolik lidí slyšíme hovořit o tom, že něco nad námi musí být, že Ježíš byl výjimečnou postavou, náboženství je správná věc, že je dobré se držet Desatera… Ale to ještě není víra. Jsou to jen záblesky ve tmě, kterou naznačuje i noc, v níž Nikodém vyhledal Ježíše. Temnota však nemusí být překážkou, která vede k rezignaci, k lhostejnosti, ale výzvou, abychom hledali světlo a naše poznání rostlo. Nikodém toužil poznat světlo, jež vytušil, a proto toužil po osobním setkání s Kristem. Chtěl uslyšet jeho slovo, které je světlem, v němž lze přijmout svět Božího království, do kterého se křtem rodí učedník Krista. Ačkoliv rozhovor s Ježíšem končí mlčením Nikodéma, už to není temnota, ale ticho, ve kterém Ježíšovo slovo v jeho srdci roste. Probouzí se v jednání velerady, kde se zastává Krista slovem a doporučuje si jej nejprve poslechnout (Jan 7, 51), a pak v jeho skutku pod křížem (Jan 19,39).
 
Drazí bratři a sestry,   
na naší cestě k Velikonocům jsme došli ke čtvrté neděli postní. Je to putování spolu s Ježíšem pouští, tedy doba, ve které se více naslouchá Božímu hlasu a strhávají se masky pokušením, které promlouvají v našem nitru. Na horizontu této pouště vystupuje kříž. Ježíš ví, že představuje vrchol jeho poslání. Kristův kříž je vskutku vrcholem lásky, která nám uděluje spásu. On sám to říká v dnešním evangeliu: „Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný“ (Jan 3,14-15). Tento odkaz se týká události, která se stala během exodu z Egypta. Izraelité byli napadáni jedovatými hady a mnozí umírali. Bůh proto nařídil Mojžíšovi, aby vyrobil měděného hada a vztyčil jej na kůl. Pokud byl někdo uštknut hadem, měl pohlédnout na měděného hada a tak být uzdraven (Nm 21,4-9). Také Ježíš bude povýšen na kříž, aby každý, kdo je v nebezpečí smrti kvůli hříchu, s vírou pohlédl na Toho, který zemřel pro nás, a byl spasen. „Bůh – píše svatý Jan – přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen“ (Jan 3,17).
Svatý Augustin to komentuje: „Lékař přichází nemocného léčit. Pokud se někdo nedrží lékařova předpisu, sám se vydává záhubě. Spasitel přišel na svět… Pokud nechceš, aby tě zachránil, sám sebe odsuzuješ“ (K Janovu evangeliu 12,12). Je-li tedy nekonečná ona milosrdná láska Boha, který dal svého Jednorozeného Syna, aby spasil náš život, pak je rovněž obrovská naše odpovědnost. Každý totiž musí uznat, že je nemocen, aby mohl být uzdraven. Každý musí vyznat svůj hřích, aby Boží odpuštění dané na kříži, mělo účinky v jeho srdci a v jeho životě. Svatý Augustin píše dále: „Bůh odsuzuje tvoje hříchy a pokud je odsoudíš i ty, sjednocuješ se s Bohem… Jakmile se ti začíná nelíbit, co jsi učinil, začínají tvoje dobré skutky, protože odsuzuješ svoje špatné skutky. Dobré skutky začínají uznáním tvých špatných skutků“ (ibid., 13). Někdy má člověk raději temnoty než světlo, protože lpí na svých hříších. Avšak jedině otevřeností vůči světlu, jedině upřímným vyznáním vlastních vin Bohu přichází pravý pokoj a pravá radost. Proto je důležité přistupovat pravidelně ke svátosti smíření, zvláště v postní době, abychom obdrželi Pánovo odpuštění a zintensivnili cestu svého obrácení.                     
Benedikt XVI. před Angelus, nám. sv. Petra 18. 3. 2012
 

Prameny, odkazy

Jeruzalémská Bible; Felix Porsch – Evangelium sv. Jana – Malý stuttgartský komentář; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz;
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.