Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

2. neděle velikonoční – cyklus B

2. neděle velikonoční – cyklus B
Sk 4,32-35; 1 Jan 5,1-6; Jan 20,19-31

19Navečer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ 20Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. 21Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ 22Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. 23Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ 24Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. 25Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ 26Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ 27Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ 28Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ 29Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili.“ 30Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. 31Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu. (Jan 20,19-31)

Srovnání: Lk 24,36-43; Jan 17,18; Sk 1,8; Mt 16,19; 18,18; Jan 11,16; Jan 19,18.34; Jan 20,19; Jan 20,25; 1 Petr 1,8; Jan 21,24-25; Jan 11,27; 3,15; 1 Jan 5,13

Úvod k meditaci

Ježíšovo setkání s Tomášem se nese v duchu naprostého pochopení a přijetí. Ježíš dokonale rozumí člověku, rozumí jeho nitru, jeho pohnutkám, respektuje Tomášovy pochybnosti, jeho hledání pravdy. Ježíš sestupuje na jeho rovinu, přijímá jeho pochybnosti a díky tomuto přijetí je Tomáš schopen se s ním setkat a poznat v něm svého Pána a Boha. I zde je nám Kristus vzorem v tom, jak přistupovat k lidem pochybujícím, hledajícím, nedůvěřujícím. Vezmeme-li je vážně, přijmeme-li jejich pochyby a hledání, máme šanci přivést je k setkání s tím, který pochyby proměňuje a dává svého Ducha, který nás uvádí do plné pravdy.

Ve své podstatě jde přece i o nás, i my jsme někdy ve svém životě plni strachu, obav, nejistot. Nemáme je před Pánem schovávat, jako je neschoval ani svatý Tomáš, ale s důvěrou v jeho přijetí a odpuštění je před něj přinést.

Výklad biblického textu

Kontext: Dnešní perikopa má tři úseky: 1) zjevení učedníkům, vyslání a udělení Ducha, 2) obrácení pochybujícího, 3) závěrečné slovo evangelia, ve kterém se vysvětluje, za jakým účelem bylo napsáno evangelium.

  • v. 19: prvního dne v týdnu – Jedná se o důrazné vyzvednutí dne zmrtvýchvstání.
  • v. 20: ruce a bok – Jsou takřka poznávacími znameními pro Ježíše.
  • v. 19, 20, 26: Pokoj Vám! – Znamená v biblickém slova smyslu plnost Božího požehnání, obdarování. Trojím opakováním se zdůrazňuje velikost Ježíšova obdarování a přijetí, které dává svým učedníkům.
  • v. 22: Dechl na ně – Je zde velká podobnost s 2. kapitolou 1. knihy Mojžíšovy, kde je psáno, jak Bůh vdechuje člověku v chřípí dech života.
  • v. 23: Tento verš je ustanovením svátosti smíření.
  • v. 27: Možná se vám vybaví před očima známý obraz malíře Caravaggia Nevěřící Tomáš, na kterém je setkání Tomáše s Kristem zobrazeno – sám Kristus vede Tomášův prst, aby jej vložil do rány ve svém boku.
  • v. 29: Blahoslavení… – Je jediným blahoslavenstvím u Jana. Je uvedeno na konci jeho evangelia jako výzva pro každou následující generaci. Máme je vztáhnout i na sebe.

K tématu

Vzkříšení – osobní Solovjovův problém:

Problematika vzkříšení se stala předmětem mnoha diskuzí také v nedávné době. Omezíme se pouze na to, že představíme důležitost tohoto tajemství a zároveň shrneme Solovjovův příspěvek. Kvůli usnadnění zmíněné prezentace přistoupíme k tomu, že příslušný materiál schematiky rozdělíme podle obsahu do jednotlivých bodů.

1. Ve světě panuje zlo.

To odhalil náš myslitel v průběhu svého života. Pocházel ze zbožné rodiny. Když studoval na univerzitě, ztratil víru, protože se zde přednášela Darwinova teorie. Po určité době víru opět nalezl a současně zakusil soucit s ostatními mladými lidmi své doby. Řada studentů na univerzitě ztrácí víru, protože předtím byli vyučování na základě „předpotopního katechismu“, a proto také Darwinovy předpotopní nestvůry nad ním převládnou. Katechismus je třeba vyučovat moderním způsobem. On sám proto začal vykládat katechismus způsobem, který odpovídal jeho době. Mnozí mu tleskali, ale jen nemnozí dospívali k obrácení. Tehdy si pomyslel: Proč tak málo lidí dospívá k obrácení? Je tomu tak proto, že nemají to vychování, které se dostalo mně. Následně tedy dospěl k přesvědčení, že se musí zasadit za obnovu křesťanské Evropy, křesťanského římského impéria, a snil o sjednocené křesťanské Evropě. Posléze nastalo třetí období jeho života, v němž říkával, že viděl ďábla, že se jedná o osobní zlo a že je nutno proti němu bojovat. Zjišťujeme, že zlo se projevuje všude a že je univerzální záležitostí. Kámen odsouvá jiný kámen, jeden živočich požírá jiného živočicha, mezi lidmi platí, že jeden nachází své místo na základě toho, že jiný zemře. Málo pomáhají kázání o lásce. Život vyžaduje boj a bojování zapříčiňuje smrt, která je považována za jedinou opravdovou spravedlnost.

2. Existence dobra.

Po tomto prvním pesimistickém konstatování si uvědomujeme, že zakoušíme také něco odlišného. Pokud by existovalo pouze zlo, pak by svět nemohl existovat, a proto musí existovat také dobro. Jak se projevuje? Vedle Darwina, který hlásal boj o přežití, velký vědec Linné odhalil v přírodě to, co on sám nazývá enteléchia, když zjišťuje, že jeden se obětuje proto, aby nechal žít jiného. Vidíme kupříkladu, že listy stromu opadávají proto, že plody potřebují světlo; že ruka ochraňuje oko; že matka se obětuje pro své dítě. Právě tyto velkodušné oběti zachraňují v přírodě život. Na základě tohoto principu byl zformulován princip lidského mravního chování: egoismus je špatný, dobro spočívá v tom, že se člověk obětuje za druhé. Podle tohoto principu vychováváme děti. Když někdo položí život za druhé, staví se mu za to pomník: „Zde leží voják, který padl za vlast.“ „Zde leží lékař, který zemřel, když pečoval o nemocné.“ Nicméně navzdory tolika chválám na adresu míněných hrdinů se objevují také pochybnosti. Kolik obětí lidé přinášejí pro společnost, vedlo to ale opravdu k tomu, že státy se staly lepšími? Podobají se dávnému božstvu, které se nazývalo Moloch a které požíralo vlastní děti. Počestný člověk si klade otázku: Mám právo obětovat jiného člověka proto, abych si žil lépe, mám právo oslavovat vojáky, kteří zahynuli ve válce, abych se já mohl těšit z míru? Dostojevskij o tom ve svém románu Bratři Karamazovi nechává prohlásit Ivana: „Já bych odmítl jít do ráje, kdyby to mělo stát jen jednu slzu nějakého chudého dítěte.“ Proč požadovat od druhých oběti? Závěr, který z toho vyplývá, říká, že přirozená morálka není s to vyřešit problém zla.

3. Na pomoc nám přichází náboženské řešení problému.

V této věci se všechna náboženství shodují, když učí, že v tomto životě neexistuje spravedlnost a že v budoucnosti po smrti vstoupíme do věčného života, v němž nalezneme spravedlnost a spravedlivou odplatu za všechno dobro. Řeklo by se, že tuto náboženskou útěchu přijímají všichni lidé. Dochází však k něčemu podivuhodnému, když jí mnozí pohrdají nebo o ní nechtějí slyšet. Zajímavé je, že k tomu dochází častěji u mužů než u žen. Není vyloučeno, že to má psychologické důvody. Od té doby, co je svět světem, byla žena navyklá vynakládat námahu v záležitostech, které rychle pomíjejí (připravuje oběd, který je rychle minulostí, uklízí a výsledek její námahy střídá záhy nepořádek…), zatímco muž, když něco dělá, uvažuje následovně: „Přeji si, aby tato věc měla trvalou hodnotu.“ Náboženské přísliby však dnes většinu lidí nepřitahují.

4. Novost křesťanství.

Když Solovjov uvažuje o těchto problémech, opět upadá do pochybností. Usiloval o to, aby si uvědomil, v čem vlastně spočívá novost křesťanství. Pohlíží na život samotného Ježíše Krista. On obětoval svůj život za druhé, a proto je velkým hrdinou dějin lidstva. Odešel z tohoto života a nyní sedí po pravici Otce. Totéž slibuje těm, kdo budou jednat podle jeho nauky. Lze věřit tomu, že je v tom něco opravdu nového vzhledem k ostatním náboženstvím? Možná, že je vznešenější to pojetí ráje, které nám předkládají křesťanští autoři a které se liší od představ jiných. Jenomže podstata toho všeho je v zásadě totožná.       Jedná se ovšem o závažné námitky. Sám Solovjov nevěděl, jak se s nimi vyrovnat. Začal studovat různá náboženství, napsal Mohamedův život, opět byl v nebezpečí, že ztratí víru, když usilovně přemítal. Proč jsme tak pyšní, my křesťané, když cíl našeho náboženství je stejný jako ten, který předkládají jiná náboženství? Nakonec ale našel přesvědčivou odpověď. Obrátil se právě tak jako Goetheho Faust, když zaslechl zvuk velikonočního vyzvánění chrámových zvonů. To znamená, že Kristus nevstoupil do nějakého nového života, protože se vrátil do svého vlastního života, zbožštil ten život, který měl předtím. Po vzkříšení jí ryby spolu s učedníky, vrací se do Galileje, zjevuje se jim poblíž Tiberiadského jezera, kde s nimi často pobýval. Nic z toho, co je zahrnuto do Otcovy lásky, nemůže v hrobě podlehnout rozkladu, nerozkládá se, protože láska žije na věky. Všechno, co Kristus prožil, je zahrnuto do lásky, a proto to spolu s Ním přechází do věčnosti. Také všechno to, co my prožíváme v lásce, spolu s Ním přechází do vzkříšení. Tato skutečnost je naprostou novinkou vzhledem k tomu, co slibují ostatní náboženství. Pokud by Kristus nevstal z mrtvých, pak by byla naše víra marná, jak říká svatý Pavel (1 Kor 15,17).

Když uzavíráme tyto úvahy, můžeme směle říci, že víra ve vzkříšení je rozhodujícím poselstvím, které je adresováno lidem žijícím v tomto světě. 

Tomáš Špidlík – Vnitřně zakoušet

Kámen v kapse

Jeden chudák přišel za boháčem a prosil ho o kousek chleba. Boháč mu nejen nic nedal, ale když viděl, že se chudák nemá k odchodu, popadl ho hněv, vzal kámen a hodil ho po něm.

Chudák kámen sebral a strčil ho do kapsy. Řekl si: „Budu ten kámen nosit v kapse, dokud nepřijde chvíle, kdy bych jím mohl hodit.“ Boháč spáchal zlý skutek a nato ho zbavili veškerého majetku a uvrhli do vězení. V ten den šel chudák po cestě právě kolem vězení a viděl v poutech toho, který býval boháčem. Pokročil vpřed, vytáhl kámen z kapsy a konečně napřáhl ruku, aby ho po něm hodil. Ale nehodil a nechal kámen spadnout na zem. Řekl si: „Ubožák! Byl bohatý a mocný, ale teď je mi ho líto. Proč jsem tak dlouho ten kámen nosil? Bylo to úplně zbytečné!“

Bruno Ferrero – Květiny pro duši

Hledat radost v Pánovi; radost je plodem víry a znamená rozpoznávat každý den jeho přítomnost a přátelství: „Pán je blízko“ (Flp 4,5). Znamená to vkládat do něj svou důvěru a růst v jeho poznání a v lásce k němu. „Rok víry“, který za pár měsíců začne, nám v tom bude pomáhat a stimulovat nás.

Drazí přátelé, naučte se vidět, jak Bůh koná ve vašich životech, a objevujte ho skrytého v centru událostí vašeho všedního dne. Věřte, že je vždy věrný smlouvě, kterou s vámi uzavřel v den vašeho křtu. Musíte vědět, že vás nikdy neopustí. Často k němu obracejte svůj pohled. Daroval svůj život na kříži, protože vás miluje. Kontemplace tak veliké lásky přinese do našich srdcí naději a radost, kterou nic nedokáže překonat. Křesťan nikdy nemůže být smutný, protože se setkal s Kristem, který za něho položil svůj život.

Hledat Pána a setkávat se s ním ve svém životě rovněž znamená přijímat jeho Slovo, které je radostí pro srdce. Prorok Jeremiáš píše: „Když se objevila tvá slova, hltal jsem je: tvé slovo pro mne bylo úchvatné a bylo radostí mého srdce“ (Jer 15,16). Naučte se číst a meditovat Písmo svaté a najdete tam odpověď na nejhlubší otázky po pravdě, které přebývají ve vašem srdci a ve vaší mysli. Boží slovo umožňuje objevovat divy, které Bůh vykonal v lidských dějinách, a naplněné radostí nás otevírá chvále a uctívání: „Pojďme, jásejme Hospodinu… klaňme se, poklekněme před svým tvůrcem Hospodinem“
(Žl 95,1.6).

Především liturgie je privilegovaným místem, kde se vyjadřuje radost, kterou církev čerpá z Pána a předává ji světu. Každou neděli při eucharistii slaví křesťanská společenství ústřední tajemství spásy: Kristovu smrt a zmrtvýchvstání. To je základní okamžik pro cestu každého Pánova učedníka, na níž se zpřítomňuje jeho oběť lásky; je to den, kdy se setkáváme s Kristem zmrtvýchvstalým, nasloucháme jeho Slovu a živíme se jeho Tělem a Krví. Jeden žalm říká: „Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho“ (Žl 118,24). O velikonoční noci církev zpívá Exsultet, který vyjadřuje radost z vítězství Ježíše Krista nad hříchem a smrtí: „Zajásejte již, zástupy andělů… Raduj se i ty, země, zalitá tak oslnivou září… ať tento svatý dům Boží zní ozvěnou té radosti!“ Křesťanská radost se rodí z vědomí, že nás miluje Bůh, který se stal člověkem, dal za nás svůj život a přemohl zlo i smrt; a znamená žít z lásky k němu. Mladá karmelitánka, svatá Terezie od Dítěte Ježíše, psala: „Ježíši, milovat tě je mojí radostí!“.

Poselství papeže Benedikta XVI. k XXVII. Světovému dni mládeže 1. 4. 2012

 

Není snadné otevřít se Ježíši. Není samozřejmé přijmout život Zmrtvýchvstalého a Jeho přítomnost mezi námi. Evangelia ukazují různé reakce: tu apoštola Tomáše, Marie Magdalské a reakci dvou učedníků z Emauz. Prospěje nám, porovnáme-li se s nimi. Tomáš klade víře podmínku, chce se dotknout zřejmosti, ran; Marie Magdalská pláče, vidí, ale nepoznává, uvědomuje si, že vidí Ježíše, teprve když ji On osloví jménem; učedníci z Emauz – deprimovaní a s pocitem poraženectví – dojdou setkání s Ježíšem poté, co se nechají doprovodit tajemným pocestným. Každý jinou cestou, hledali živého mezi mrtvými, a samotný Pán je nasměroval správně. A co dělám já? Jaký směr sleduji, abych se setkal s živým Kristem? On je nám stále nablízku, aby nás nasměroval správně, když pochybíme. „Proč hledat živého mezi mrtvými?“ (Lk 24,5). Tato otázka nám umožňuje překonat pokušení ohlížet se zpět k tomu, co bylo včera, a žene nás vpřed do budoucnosti. Ježíš není v hrobě, vstal z mrtvých! Žije. Je Tím, kdo stále obnovuje Svoje tělo, kterým je církev, a umožňuje mu putovat tím, že je přitahuje k Sobě. „Včerejšek“ je Ježíšův hrob a hrob církve, hrob pravdy a spravedlnosti; „dnešek“ je nepomíjivé vzkříšení, ke kterému nás pobízí Duch svatý tím, že nám dává plnou svobodu.

papež František na generální audienci 23. 4. 2014
 
Jádrem této neděle, kterou končí Velikonoční oktáv a kterou Jan Pavel II. ustanovil svátkem Božího milosrdenství, je pět oslavených ran Ježíše zmrtvýchvstalého. Ukázal je hned poprvé, když se zjevil apoštolům večer prvního dne po sobotě, v den Zmrtvýchvstání. Ten večer tam ale nebyl Tomáš a když mu apoštolové řekli, že viděli Pána, odpověděl, že neuvidí-li a nedotkne-li se oněch ran, neuvěří. Osm dní poté se ve večeřadle zjevil Ježíš mezi učedníky znovu, a Tomáš tam byl také. Ježíš se obrátil k Tomášovi a vyzval jej, aby se dotknul Jeho ran. A tehdy tento upřímný člověk, zvyklý ověřovat si vše osobně, poklekl před Ježíšem a řekl: „Pán můj a Bůh můj!“ (Jan 20,28).                                              
Ježíšovy rány jsou pohoršením pro víru, ale jsou také potvrzením víry. Proto na Kristově oslaveném těle tyto rány nemizejí, ale zůstávají. Jsou totiž trvalým znamením Boží lásky k nám a jsou nezbytné k víře v Boha. Nikoli k víře v to, že Bůh existuje, ale k víře v Boha, který je láska, milosrdenství a věrnost. Svatý Petr s použitím Izaiášových slov píše křesťanům: „jeho ranami jste uzdraveni“. (1 Petr 2,24; srov. Iz 53,5).                                                                                                                               
Svatý Jan XXIII. a svatý Jan Pavel II. měli odvahu dívat se na Ježíšovy rány, dotýkat se Jeho probodnutých rukou a otevřeného boku. Neostýchali se Kristova těla, nepohoršovali se nad Ním a Jeho křížem; nestyděli se za tělo bratra (srov. Iz 58,7), protože v každém trpícím člověku spatřovali Krista. Byli to dva odvážní muži plní odhodlanosti Ducha svatého a vydali církvi a světu svědectví o Boží dobrotě a Božím milosrdenství. Byli to kněží, biskupové a papežové 20. století. Poznali jeho tragédie, ale nepodlehli jim. Mocnější v nich byl Bůh, silnější byla víra v Ježíše Krista, Vykupitele člověka a Pána dějin; silnější v nich bylo Boží milosrdenství, které se vyjevuje v těchto pěti ranách; silnější byla mateřská blízkost Mariina.                         
V těchto dvou mužích rozjímajících Kristovy rány a dosvědčujících Jeho milosrdenství přebývala „živá naděje“, společně s „nevýslovnou a zářivou radostí“ (1 Petr 1,3.8). Naděje a radost, které Kristus dává svým učedníkům a které jim nic a nikdo nemůže odejmout. Velikonoční naděje a radost, které prošly palčivou zkouškou odříkání, sebezapření a přiblížení ke hříšníkům až do krajnosti, do omrzení z hořkosti onoho kalichu. Tuto naději i radost obdrželi oba papežové darem od Zmrtvýchvstalého Pána a v hojnosti je rozdávali Božímu lidu, jehož věčného uznání se jim dostalo.                    
Touto nadějí a touto radostí dýchala první obec věřících v Jeruzalémě, jak podávají Skutky apoštolů (Sk 2,42-47). Je to společenství, které žije podstatu evangelia, totiž lásku, milosrdenství, v jednoduchosti a bratrství.   
Takový je obraz církve, který měl před sebou Druhý vatikánský koncil. Jan XXIII. a Jan Pavel II. spolupracovali s Duchem svatým na obnově a zdnešnění (aggiornamento) církve podle její původní fyziognomie, kterou jí v průběhu staletí propůjčili svatí. Nezapomínejme, že právě svatí posouvají církev vpřed a umožňují její růst. Svoláním koncilu svatý Jan XXIII. prokázal vnímavou poddajnost Duchu svatému, nechal se vést a byl pro církev pastýřem, vedeným vůdcem, vedeným Duchem svatým. To byla jeho obrovská služba církvi, a proto o něm rád přemýšlím jako o papeži, který byl poddaný Duchu svatému.                                                                                                                                
Kéž se oba noví svatí pastýři Božího lidu přimlouvají za církev, aby v pastorační službě rodině během těchto dvou let konání synodu byla poddajná Duchu svatému. Kéž nás oba učí nepohoršovat se nad Kristovými ranami a pronikat do tajemství Božího milosrdenství, které vždy doufá a vždy odpouští, protože vždycky miluje.    
 homilie papeže na kanonizaci Jana XXIII. a Jana Pavla II. 27. 4. 2014
 
Dnešní neděli se říká také „Tomášova neděle“, podle učedníka, který chyběl při prvním zjevení vzkříšeného Ježíše a navzdory svědectví svých bratří zůstal nevěřící. Nyní, když se Zmrtvýchvstalý zjevuje podruhé, je přítomen a plně uvěří, jak ukazuje jeho podivuhodné vyznání víry, jež ho dovede k vzývání Ježíše jako „Pána a Boha.“     
Tomáš však nemůže být považován za jakéhosi nehodného učedníka, příklad zatvrzelého nevěřícího, na nějž ukážeme prstem, jako to dělali a dosud dělají někteří kazatelé. Spíše shrnuje a reprezentuje namáhavou cestu, po níž učedníci dospěli k velikonoční víře. Ano, velikonoční víra není plodem levného náboženského nebo psychologického nadšení, je to vítězství vzkříšeného Ježíše nad pochybnostmi paralyzujícími jeho učedníky a přátele! Jinými slovy, dnešní evangelium nám chce ukázat způsob, jak dojít k tomu, abychom zde a nyní uvěřili tomu, který přichází a zůstává mezi námi, nabízí nám svůj pokoj a dává nám Ducha Svatého. To se děje zvláště tehdy, když se scházíme v liturgickém shromáždění, největší epifanii křesťanské komunity.                                                                 
Ve dnech, které následovaly po Ježíšově smrti na kříži, byli učedníci v domě, „za zavřenými dveřmi ze strachu před židy“. Můžeme u nich nicméně pozorovat určité očekávání probuzené zprávou Marie z Magdaly, která rozrušila jejich srdce: „Viděla jsem Pána!“ (Jan 20,18) Ježíš se tedy chápe iniciativy a ukáže se jim, přičemž zaujme ústřední místo, místo přicházejícího Pána. Do jejich ustrašených srdcí vnáší pokoj – „Pokoj vám!“ – a současně jim ukazuje znamení umučení a smrti: ruce a nohy probodené hřeby, jež ho držely přibitého na kříži, bok probodnutý ranou kopím. Ježíš je živý, je jistě „První, Poslední, Živý, ten, který byl mrtev a nyní žije navěky“ (srov. Sk 1,17–18), avšak jeho utrpení až k smrti nemůže být vymazáno, proto zůstanou nesmazatelná i znamení jeho umučení – jsou dobře viditelná i na těle proměněném vzkříšením. Když potom Zmrtvýchvstalý dechne na učedníky gestem, jež naznačuje nové stvoření (srov. Gn 2,7), předává jim Ducha Svatého a uschopňuje je k jedinému opravdu zásadnímu poslání: odpouštět hříchy, odpouštět je v Božím jménu, smiřovat všechny lidi. Čtvrté evangelium by mohlo skončit zde, tímto zjevením Zmrtvýchvstalého, jenže chybí Tomáš…            
A tak „osmého dne poté“, tedy tentýž den, první den v týdnu, v den Páně, se Ježíš učedníkům zjevuje znovu. Tentokrát je přítomen i Tomáš, je znovu spojen s komunitou obnovenou Duchem Zmrtvýchvstalého a schopnou hlásat vzkříšení. Právě tomuto hlásání však odmítl uvěřit: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Tomáš nedůvěřuje svým bratřím, chce mít bezprostřední a přímý vztah k Pánu. Pravé jméno tohoto postoje je nevíra, ale té Tomáš nepodléhá. Pak stane před Ježíše, který ho vyzve, aby jej kontemploval skrze znamení smrti: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš pochopí a poklekne před Zmrtvýchvstalým, aby jej uctil, a zvolá: „Pán můj a Bůh můj!“ Věřící žid vyhrazoval tato pojmenování pouze Bohu, a právě proto se jimi nyní Tomáš obrací na Ježíše. Stojíme před největším vyznáním víry v Ježíše v celém Novém zákoně.                                                                                                             
Dospět k víře ve vzkříšení je namáhavé a Tomáš nám to dobře ukazuje. Nepotřeboval „vložit prst“, přesto ale musel vidět vlastníma očima. Avšak právě díky němu může Ježíš vyslovit poslední blahoslavenství: „Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili.“ Adresáty těchto slov jsou všichni čtenáři evangelia, tedy také my, povolaní k tomu, abychom zakusili blahoslavenství těch, kdo vidí Ježíše očima křesťanské komunity shromážděné v den Páně, v neděli, naslouchající Božímu slovu obsaženému v Písmu svatém Starého i Nového zákona. To je místo, kde potkáváme vzkříšeného Pána: vzkříšení je zkušeností víry, která stojí na hlásání, jež dosahuje až k nám díky kázání církve a svědectví obsaženého ve svatých knihách ke vzbuzení víry toho, kdo je čte a rozjímá.                                       
 Tím jsou tedy pochopitelná slova, jimiž se zde evangelium uzavírá: „Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.“
Enzo Bianchi – Hlásej Slovo
 

Prameny, odkazy

 

Felix Porsch – Evangelium sv. Jana – Malý stuttgartský komentář; Jindřich Fencl – www.biblickedilo.cz; Misál na každý den liturgického roku.

Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.