Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

3. neděle velikonoční – cyklus B

3. neděle velikonoční – cyklus B

Sk 3,13-15.17-19; 1 Jan 2,1-5a; Lk 24,35-48
 
35Dva učedníci vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba. 36Když o tom mluvili, stál on sám uprostřed nich a řekl jim: „Pokoj vám!“ 37Zděsili se a ve strachu se domnívali, že vidí ducha. 38Řekl jim: „Proč jste rozrušeni a proč vám
v mysli vyvstávají pochybnosti? 39Podívejte se na mé ruce a na mé nohy: vždyť jsem to já sám! Dotkněte se mě a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte na mně.“ 40A po těch slovech jim ukázal ruce a nohy. 41Pro samou radost však tomu pořád ještě nemohli věřit a jen se divili. Proto se jich zeptal: „Máte tady něco k jídlu?“ 42Podali mu kus pečené ryby. 43Vzal si a před nimi pojedl. 44Dále jim řekl: „To je smysl mých slov, která jsem k vám mluvil, když jsem ještě byl s vámi: že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově Zákoně, v Prorocích i v Žalmech.“ 45Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. 46Řekl jim: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých
47
a v jeho jménu bude hlásáno pokání, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy. 48Vy jste toho svědky.“ (Lk 24,35-48)
Srovnání: Jan 20,19-20; Mk 16,14; Sk 10,40-41; 1 Kor 15,5; Mt 14,26; 1 Jan 1,1; Jan 21,5; Lk 24,26-27; Sk 13,29; 1 Kor 15,4; Mt 26,24; Mk 14,21; 9,12; Lk 18,31; Mt 28,18-20; Mk 16,15; Jan 20,21-23; 1 Tim 3,16; Sk 1,8
Úvod k meditaci
Každému z nás už Pán něco zjevil. Už nám mnohokrát otevřel mysl, abychom rozuměli Písmu. Ale i pro nás platí, že nám Pán v našem životě ještě mnoho ukáže, pokud se k němu budeme pokorně přibližovat. Mnohokrát nám otevře naši mysl, abychom ještě hlouběji rozuměli Písmu, abychom jeho zjevení poznali a přijali, a tak mohli svědčit.
Základní svědectví našeho života má být v tom, že Ježíš žije, žije mezi námi, žije v církvi
a stále svým Svatým Duchem obrací národy k pokání.
Děláme si starosti, jak svědčit o pravdách naší víry nebo o duchovních zkušenostech srozumitelně pro dnešního člověka. Mnohem více starostí bychom měli mít s tím, aby naše svědectví života bylo věrohodné. Varujme se hlavně laciného prožitku své víry, prožitku neúplného.
Život podle pravdy otevírá mysl druhých lidí a dává jim milost porozumění. Porozumění vede k přijetí a přijetím se uskutečňuje vnitřní proces pokání, obrácení a s ním odpuštění hříchů.
Výklad biblického textu
Kontext:
v. 36: stál on sám uprostřed nich – Ježíšově činnosti nebrání žádné zákony prostoru ani času. Stává se pro všechny blízkým, staví se definitivně do středu kruhu svých učedníků.
v. 38: Proč jste rozrušeni a proč vám v mysli vyvstávají pochybnosti? – Vzkříšení je neuvěřitelné překvapení
a učedníci si myslí, že se jim to zdá.
v. 39: vždyť jsem to já sám! – „Já jsem“ = JHVH, to je Boží jméno
v. 45: otevřel mysl, aby rozuměli Písmu – Je to veliký zázrak, že nás Vzkříšený uzdravuje z naší slepoty. Koná zázrak, který se mu do té doby nepovedlo udělat: osvítit učedníky.
v. 48: Svědek (řecky martyr) znamená „ten, který si vzpomíná“. Učedník je ten, který si vzpomíná na mistra: má ho před očima a v srdci a žije z toho v každodenním životě. Svědectví učedníků se nemůže zakládat na spekulacích, výmyslech a osobních úvahách, nýbrž na setkání s Ježíšem a na jeho vyučování.
K tématu
Osobní svědectví – forma zvěstování
„Vydávat svědectví“... Nejedná se jen o zprávu o určitém zážitku, který se jednou stal, nýbrž ten, kdo o tomto zážitku mluví, se sám musí stát svědectvím. Již mu nevěřím jen kvůli jeho slovům, věřím spíše jeho viditelné obnově a shodě jeho zprávy se způsobem jeho vystupování. Krátce: On sám mě pře-„svědčuje“. Něco podobného se přihodilo lidem ze samařského města Sychar při setkání s Ježíšem po rozmluvě u Jákobovy studny (Jan 4,42).
Dějiny Božího lidu znají přečetné příklady takových „svědectví“. Známe je ze života „svatých“. Mnohem více lidí než nám známí světci (a jistě také mnozí tzv. kacíři) tímto způsobem dosvědčilo a přesvědčilo, že Bůh žije a oživuje, že jeho Duch obnovuje a proměňuje, že dává plody a dary, které jednotlivci i společenství v této době potřebují k životu. Ať již vezmeme Terezii z Lisieux nebo Terezii z Avily, Matku Terezu z Kalkaty, Dona Boska, Filipa Neriho, Ignáce z Loyoly, Dominika, Františka z Assisi… nebo první pouštní otce: ti všichni svým životem vydávají svědectví, že Kristus je Pán, jehož Duchem byli zcela a ve všem vedeni. Modlili se, obrátili se k Bohu, a zakusili jej tak, že ho už nikdy nemohli opustit; a Bůh je uzdravil, učinil svatými. A toto vypravují svým bratřím a sestrám.
Vzor prvotní církve
Ještě spíše narazíme na praxi vydávání svědectví v počátcích církve. Když se Petr v den Letnic obrací na shromážděné množství jeruzalémských Židů a dalších posluchačů, poskytuje jim teologické „vyučování“… a uzavírá osobním vyznáním: „My všichni to můžeme dosvědčit“ (Sk 2,32). Mohou dosvědčit nejen vzkříšení, nějakou událost z minulosti, ale i to, že Ježíš „přijal Ducha svatého, kterého Otec slíbil; nyní jej seslal na nás, jak to vidíte a slyšíte!“ (Sk 2,33). Svědectví se tedy vztahuje na událost okamžiku, kdy Petr mluví. Jeho slova jsou zároveň živě potvrzována Duchem svatým („jak to vidíte a slyšíte!“). A tak je to samotný Bůh, kdo se ve vydávání svědectví vždy znovu skutečně zpřítomňuje.
Skutky apoštolů referují také o údivu představitelů lidu, starších a znalců Zákona, kteří sice svědectví apoštolů
o Ježíši jako Mesiáši nechtějí přijmout, ale musí připustit, že jsou před nimi titíž neučení lidé, o nichž vědí, že „bývali s Ježíšem“ (Sk 4,13). V jejich případě svědectví k víře nevede, ačkoli měli po ruce všechna fakta. „A když viděli, že ten uzdravený člověk tam stojí s nimi, neměli, co by na to řekli... Pak se mezi sebou radili: ‚Co s těmi lidmi uděláme? Bůh skrze ně způsobil zřejmý zázrak... a my to nemůžeme popřít‘“ (Sk 4,14-16). Musela se jim naskytnout i možnost správného výkladu, jak ukazuje epizoda s Gamalielem. Ale protože se Pánu neotevírají
v pokoře a pokání, protože si nedovolují pochybovat sami o sobě, k víře nepřicházejí…
Svědectví jako Boží událost – kritérium pravého svědectví
Vydávání svědectví jistě slouží také jako informace, ale tím to nekončí. Svědectví není jen pouhou zprávou, ale radostným poselstvím. Ten, kdo toto poselství předává, mluví pln díků, protože je obdarován „poznáním (zakoušením) spásy“ (Lk 1,77). A ti, kdo poselství slyší, vzdávají Bohu díky za jeho slávu a jásají mu vstříc za jeho živé působení, které zakoušejí ve svých bratřích. Svědectví, které nevychází z velebení Boha, není žádným svědectvím. A tam, kde neprobouzí vděčnost Bohu, nebylo pochopeno…
Vydat svědectví může každý člověk. Tato forma zvěstování nepředpokládá, že by toho nebyl schopen každý: ať chudý nebo bohatý, mladý nebo starý, laik nebo kněz, žena nebo muž – Bůh prokazuje své milosrdenství na každém. Tím je celé tělo živé, každý se vědomě podílí svým darem služby a svědectví na výstavbě celku.
Ve svědectví, které každý křesťan podle jemu svěřené milosti vydává, se děje něco jako „malé Boží spásné jednání“. V části se zobrazuje celek. Tím, že se v mém životě děje spása, se existenciálně podílím na dějinách spásy Božího lidu; a naopak do určité míry se v mém životě zobrazují dějiny spásy církve (Starého i Nového zákona). Co se v abstraktních pojmech teologického upřesnění často ztrácí, prosazuje se zde v životní praxi tak, že každý může vidět, slyšet a porozumět: Bůh mě skutečně miluje.
Dokud mluvím jen „o“ Bohu, mohu snadno hovořit „mimo“ něho a i sebe držet stranou. V centru pak totiž stojí nějaké „ono“, a já se vůbec nemusím dávat k dispozici. Jakmile ale vystupuji před jinými se svým svědectvím, vycházím ze svého úkrytu, který může být různého druhu. V Duchu jsem se takřka setkal s Bohem tváří v tvář a nyní jsem otevřen také pro lidi.
Kde je takto vydáváno svědectví, víra se stává živější a opravdovější. O takovou víru se lze lépe opřít a skrze ni držet ostatní. Obec věřících tak bude nově zakoušet ovoce Ducha Svatého a obdrží další dary, které potřebuje, aby v ní žil Kristus…
Existuje jakési „vyžívání se“ ve svědectvích vůbec, nebo ve svědectvích plamenných a strhujících. Mnohdy se také vypráví mnoho nepodstatného. Vypravěč se pokouší – většinou nevědomě – tlačit do popředí sám sebe nebo líčí jen světlé momenty, které prožil. Tak se vyvolávají falešná očekávání nebo dokonce vzniká dojem, jako by důsledky pokání a lásky nebyly někdy také plné bolesti. Boží obdarování nás nezbavuje problémů, ale uschopňuje nás tyto problémy nést (srov. Mt 11,30). O takovéto korektury se má starat vedoucí modlitební skupiny…
Největší nebezpečí nekritického vydávání svědectví je asi ve snaze nějakým způsobem Boha „uchopit za ruku“, což neodpovídá jeho podstatě, jeho všepřesahující, neuchopitelné lásce. Avšak tomuto nebezpečí neunikne ani ten, kdo osobní svědectví zásadně odmítá, ani ten, kdo je zkouší napodobit a nenechá je působit v jejich jedinečnosti. Vždyť svědectví chtějí probudit jedinečnou víru a ne nějakou imitaci.
Srov. Norbert Baumert – Dary ducha Ježíšova
Nikdo není jako On
Sestoupil z nebe na tuto zem. Svůj královský šat vyměnil za oděv pozemšťana a stal se člověkem, abychom my mohli být dětmi Božími.
Narodil se proti přírodním zákonům a vyrostl ve skrytosti jako služebník všech.
Přestože byl bohatý, stal se nejchudším z lidí.
Spal v cizích jeslích, jel po moři v cizí lodičce, jel na cizím oslátku a byl pohřben v cizím hrobě.
Když byl dítětem, zneklidnil krále, když byl chlapcem, udivil doktory, když byl dospělým, otřásl národem i mocnou veleříší římskou.
Ovládal přírodní zákony, chodil po vlnách moře, tišil bouře, nasytil z mála tisícové zástupy, uzdravil bez léků, křísil mrtvé.
Nepřátelé jej nemohli přemoci, satan jej nemohl zahubit, ani hrob jej nemohl zadržet.
Nade vším zvítězil. Svou láskou přetvořil svět.
Neměl vyšší vzdělání tohoto světa, nenapsal jedinou knihu, ale do největších knihoven světa by se nevešly knihy, které byly napsány o něm.
Nesložil jedinou píseň, ale svou odpouštějící láskou rozezvučel víc písní chvály než všichni básníci světa.
Slavní tohoto světa přišli a odešli. On jediný – svatý – zůstal a je navěky.
Tento Ježíš je Spasitel světa, můj Spasitel; chceš-li, bude i tvůj. Pokoř se před ním, provolej ho za Krále svého srdce a života.
Zvol si Ježíše, protože nikdo není jako On.
Svědectví Isaaca Newtona o Pánu Ježíši
 
Každé jméno je vyjádřením nějaké činnosti. Proč tedy říkáš, že jsi křesťan, když ve tvých skutcích není nic křesťanského? Křesťan, to je označení spravedlnosti, dobroty, poctivosti, trpělivosti, čistoty, moudrosti, laskavosti, nevinnosti a zbožnosti. A proč ty si toto jméno osobuješ a hájíš si je, když z tolika vlastností nemáš ani poskrovnu? Křesťan je ten, kdo jím je nejen podle jména, ale i podle skutků, ten, kdo napodobuje a následuje ve všem Krista, kdo je svatý, neposkvrněný, poctivý, neporušený, v jehož srdci nemá místo zloba, ale jehož srdce je plné lásky a dobroty, kdo nedovede nikomu uškodit nebo ho urazit, ale kdo všem pomáhá. Křesťan je ten, který podle Kristova příkladu nedovede nenávidět ani své nepřátele, ale kdo spíše činí dobro svým odpůrcům a za své pronásledovatele a nepřátele se modlí. Neboť kdo je schopen někoho urazit nebo mu uškodit, ten lže, když o sobě říká, že je křesťan. Křesťan je ten, kdo může spravedlivě říci: žádnému jsem neuškodil a se všemi jsem žil spravedlivě.
Sv. Augustin
 

 Strach z Ježíšovy smrti a vzkříšení

Každá filozofie začíná otázkou o smrti a řada filozofů si myslí, že nejzazším důvodem lidských strachů je strach ze smrti. Člověk je omezený a konečný. Každý je v jistém okamžiku svého života konfrontován se strachem z vlastní smrti. Nemá smysl tyto obavy potlačovat, musíme se naučit s nimi žít. Filozof Ulrich Hommes říká: „Strachu ze smrti se těžko můžeme zbavit, ale je možné udělat něco pro to, abychom se v něm neutopili.“ Nejde tedy o to, tuto úzkost zcela překonat, protože patři k našemu lidství. Můžeme se s ní naučit žít. To se nám podaří, když se sami sebe zeptáme, jestli smrtí skutečně vše končí, jestli má poslední slovo, nebo jestli je mostem k novému životu. Hommes uzavírá své úvahy o smrti těmito slovy: „Nemůžeme nevidět děsivou postavu smrti, můžeme se jí však natolik přiblížit, ať už ve svých úvahách o smrti, nebo bezprostředním doprovázením umírajících, že takový pohled uneseme. Ani potom sice neztratíme strach ze smrti, ale už nás nebude drtit a nebude nám bránit v cestě, která vede přes pozemský život ke světlu. Nejen filozofie, ale také literatura krouží znovu a znovu kolem fenoménu smrti. Pro Lva Nikolajeviče Tolstého bylo právě téma smrti a úzkosti s ní spojených zásadní. V povídce Smrt Ivana Iljiče vypráví Tolstoj příběh vysokého soudního úředníka, který je na vrcholu profesní kariéry zcela nečekané konfrontován s vlastni smrtí: „Ivan Iljič nemá strach z konce života, ale ze skutečnosti, že se vrátí sám k sobě a přitom zjisti, že jeho život »nebyl správný«. Tragédie jeho smrti je v tom, že už svůj život nedokáže napravit.“ Strach ze smrti tu plyne z pochopení vlastního života, který je zvenčí sice úspěšný, ale uvnitř ubohý a opuštěný. Takové obavy mohou také vycházet z pocitu, že jsme nežili „správně", že jsme svůj život promarnili. Tolstoj působivě ukazuje, jak nás smrt nutí pohlédnout pravdě do očí. Definitivní konfrontace s vlastním zánikem budí nejistotu týkající se pravdivosti našeho žití.  
V Markově evangeliu dodává anděl ženám odvahu a říká: „Nelekejte se!" Obavy žen však nerozptýlí a ženy prchají od hrobu: „Ženy vyšly z hrobky a daly se na útěk, protože na ně padl strach. A nikomu nic neřekly, protože se bály" (Mk 16,8). Už pro církevní otce byl tento závěr Markova evangelia hádankou, protože končí zprávou o strachu žen, které přišly ke hrobu. Strach v ženách vyvolává tělesné chvění, údiv a zděšení. Vidí prázdný hrob a v něm místo Ježíšova těla, které tam uložily, spatří anděla v bílém rouchu. Zkušenost překonání smrti v nich vyvolá obavy. To není strach ze smrti, ale zasaženi tajemstvím vzkříšení. V závěru Markova evangelia je zřejmé, že zprávu o Kristově vzkříšeni můžeme zvěstovat jen tehdy, jestliže jsme jí byli zasaženi sami hluboko v srdci. Nemůžeme o ni mluvit ani s odstupem, ani se sebejistotou a jasnosti. To, jak dokázal Ježíš překonat smrt, je a zůstane tajemstvím. I my musíme pořád znovu prožívat strach, zděšeni a chvění žen, abychom tomuto tajemství porozuměli.
U Lukáše a Jana nepozdravil Vzkříšený učedníky slovy „Nebojte se!“, nýbrž pozdravením pokoje: „Pokoj vám!" (Lk 24,36', Jan 20,19.21.26). Také Lukáš mluví o strachu učedníků, když se Zmrtvýchvstalý objeví v jejich středu: „Zděsili se a ve strachu se domnívali, že vidí ducha" (Lk 24,37). U Lukáše a Jana upokojí Ježíš strach učedníků pozdravením pokoje. Pokoj je velikonoční dar Vzkříšeného. Protože smrt je překonána, je rozervanost, kterou v nás způsobil strach ze smrti, vyléčena. Ve velikonočním pokoji úzkost ze smrti nemá místo. 
Pro Lukáše je zvěst o Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání shrnutím celého Písma svatého. V Ježíšově vzkříšení je dokončeno to, co už ve Starém zákoně slíbil Bůh bohabojným: On je Bůh, který nás vysvobodí z hrobu, který nás vytrhne z okovů smrti, který oživí mrtvé. Vzkříšení je přislib, že není nic, co by nemohlo být proměněno. Dokonce smrt se může změnit v Život, temnota ve světlo, hrob v místo, kde anděl vzkříšení zvěstuje vítězství lásky nad nenávistí. Zpráva o Ježíšově zmrtvýchvstání byla pro lidi v Izraeli, ale také v římské říši fascinující. Oslovila a vyléčila obavy lidí ze smrti. 
V eucharistii slavíme smrt a vzkříšení Krista, abychom překonali svůj strach ze smrti. Ježíš nám dal dar eucharistie, aby nám denně připomínala, že je třeba vnímat a proměňovat strach ze smrti. Eucharistie nás konfrontuje se strachem. Ale je současné příslibem, protože Ježíš smrt překonal. Eucharistie tak ruší hranici života a smrti, překračuje propast mezi mrtvými a živými, mezi nebem a zemi. 
Navzdory radostnému poselství Ježíšova vzkříšení je úzkost ze smrti i dnes jedním z hlavních témat v životě každého člověka. Americký psychoanalytik Irvin Yalom tvrdí, že klasická psychoanalýza toto téma zatlačila do pozadí. Je přesvědčen, každá psychologie, která člověku chce skutečné pomoci, musí poskytnout odpověď i na tento prastarý strach. V terapeutickém procesu se často potlačený strach ze smrti nerozezná, protože se skrývá za jinými strachy. Snažíme se úzkost z ní zmírnit, tím že ji spojujeme s konkrétní situací. Yalom vidí za mnoha symptomy, které na první pohled nemají s našim vztahem ke smrti nic společného, právě potlačenou úzkost ze smrti jako původní příčinu. Na základě svých zkušenosti říká, že léčebný proces je úspěšný jen tehdy, jestliže jsou zpracovány obavy ze smrti, které leží hlouběji. Tak léčil muže, kterého ovládala jeho sexualita. Muž se jmenoval Bruce a mel za sebou roky terapie, bez úspěchu. Nakonec Yalom objevil, že jeho úporná sexualita sloužila jen tomu, aby se vyhnul setkání se smrti. Jeho touha po ženě nebyla „skutečnou touhou po sexu, … nýbrž umožnila Brucovi potlačovat a tišit strach ze smrti". Jiný pacient, který měl sebedestruktivní sklony, nakonec při terapii zjistil, že „svou úzkost ze smrti řešil snahou se ji podřídit". Jiná žena trávila hodiny před televizi, aby potlačila svůj strach ze smrti. Dokud slyšela hlasy z televize, měla jistotu, že je naživu. Když někdo začne s terapii v období krize středního věku, je třeba počítat s tím, že „velká část psychopatologie pochází z obav ze smrti". Pro Yaloma je každá dlouhodobá terapie, která se nezabývá úzkostí ze smrti, neúplná. 
V terapii nejde o to strach úplné odstranit. „Stejně jako není možné žít zcela bez obav, tak není možné vnímat smrt beze strachu. Může být nejen našim nepřítelem, nýbrž i průvodcem, který ukazuje cestu k autentickému bytí. Úkolem terapeuta je redukovat strach smrti na únosnou míru a potom ho použít aby zvýšil sebevědomí a životni energii pacienta. Místo toho, abychom se strachu postavili. Pokouší se mu však lidé častou vyhnout tím, že se začnou považovat za výjimečné nebo se upnou na jiného člověka. První únikové řešení spočívá v tom, že se povyšují nad vlastní lidství. Často se to stává v ezoterických kruzích, kde se lidé snaží vyhnout se všednosti a průměrnosti života tím, že utíkají k ideálním obrazům člověka. Člověka pak často okrašluji božskými atributy. Druhá možnost se většinou ukazuje při terapii. Lidé od terapeuta očekávají vysněný život. Takové hledání východiska hrozí také ve spirituální rovině, i zde je možné fixovat se na duchovního učitele — gurua. Člověk si nepřipustí smrtelnost a snaží se ji uniknout povýšením člověka na duchovního nadčlověka. Především při dlouhodobé terapii můžeme sledovat tuto tendenci klientů, kteří ji používají jako „ochranu proti úzkosti ze smrti". Skutečné vyléčeni je možné teprve tehdy, jestliže si tuto skutečnost uvědomí. 
Jak však lze se s obavami ze smrti správné zacházet? Především je nutné rozlišovat a ujasnit si, čeho se vlastně bojíme. Matky se často bojí, že když předčasné zemřou, zůstane jejich dítě nezaopatřené. Muži i ženy se bojí, že by jejich partner mohl zemřít dříve než oni a oni pak zůstanou odkázáni sami na sebe. Někdo se boji bolesti, která je se smrti spojována. Někdo jiný má zase strach z vlastní bezmocnosti a odkázanosti na druhé. Někteří se obávají, že se v smrti setkají s Bohem, a tím i s pravdou o sobě samých. Jiní se trápí představou věčného zatraceni. 
Prvním důležitým krokem je dostat se se svým strachem do kontaktu a dokázat se s nim „bavit", abychom zjistili, čeho se vlastně bojíme. Potom je důležité nechat se svým strachem vést k Bohu. Když si přiznáme, že máme obavy ze smrti, mohou nám tyto obavy vždy připomenout, že se ve smrti setkáme s milujícím Bohem. Úzkost ze smrti mi koneckonců ukazuje, co je pro mě v životě důležité. Je pro mě důležitější dokázat něco velkého, nebo se stále znovu vracet do Boží náruče a zůstávat otevřený jeho Duchu? Když jsem toho schopen, bude můj život plodný. Pak také najdu svou vlastní cestu životem. Smrt je mimo jiné pozváním ke spočinutí v Boží náruči. 
Často je strach ze smrti iracionální. Vynořuje se z hlubiny nevědomí, aniž by nás od něj mohla naše víra osvobodit. V takových okamžicích ani víra nepomáhá. Poznal jsem ženu, která měla ve dvanácti letech těžkou nehodu, na kole ji srazil nákladní automobil. Trauma z nehody se ji podařilo dobře zpracovat, ve čtyřiceti se však najednou začala bát přejít přes ulici. Sotva dokázala vyjít z domu, byla posedlá myšlenkou, že by mohla upadnout a zemřít. Víra pro ni byla velmi důležitá, pravidelně se modlila a meditovala, přesto se nedokázala osvobodit od těchto úzkostí, byla proti nim zcela bezmocná. Radil jsem jí, aby se ve svých úzkostech vždy znovu obracela k Bohu a říkala si: „Ano, zemřu, nevím, jestli to bude teď, nebo později, můj život je konečný. V tomto okamžiku však žiju a chci žit plně, před Bohem a s ním." Přestala se strachem ze smrti bojovat a začala ho vnímat jako odkaz na Boha. Tak se pro ni strach stal průvodcem na cestě k Bohu. Stejně jako dřív ho občas vnímala jako obrovské ohrožení, ale čím víc si ho připouštěla a přijímala ho jako pomocníka, tím víc ho zbavovala jeho moci. A po nějakém čase ztratil její strach tísnivou a drtivou sílu. Stával se ji připomínkou jejího bytí v Bohu. Stále vice rozuměla tomu, jak v životě, tak i ve smrti zůstáváme v Bohu, Že není tak zásadní rozdíl v tom, zda žijeme, nebo zemřeme. 
Jiná žena se v noci probouzela úzkosti ze smrti, která v ní vzbuzovala panickou hrůzu. Proti těmto stavům se nedokázala bránit, jakkoli se je snažila zpracovat a porozumět jejich příčinám v terapii. Očividné je způsobilo sexuální zneužití v dětství a výhrůžky, které se vryly tak hluboko do její duše, že stále znovu v podvědomí vyplouvaly na povrch. Natolik hluboké strachy potřebuji terapeutickou pomoc, ani ona nás ale od nich někdy nedokáže osvobodit. Zneužití se podobá válečnému zranění, které se sice může vyléčit, zůstávají po něm však jizvy. Zmíněná žena se musela smířit s tím, že ji její zranění zůstane a že se i její úzkosti ze smrti budou vracet. Mohla se jen naučit jinak s nimi pracovat, vnímat strach jako vzpomínku a pozváni, odevzdat se v těchto okamžicích úzkosti Bohu. 
U většiny lidi vyvolá strach ze smrti nejdříve paniku, která nás ochromí a bráni nám jasně myslet. Abychom na takový stav dokázali reagovat, je dobré vytvořit si nějaký rituál. Takový rituál může být třeba to, že vezmeme do ruky kříž, nebo sošku anděla, které můžeme mít stále vedle sebe na nočním stolku. V okamžicích, kdy nás strach zaplaví, můžeme tyto věci držet a pomalu cítit, že ve svém strachu nejsme sami. K nám, smrtelným bytostem, tento druh strachu zásadně patří. Nemůžeme se mu vyhnout, a proto bychom se s nim měli spřátelit, mluvit s nim a nechat se jím vést k Bohu. Pak nám bude připomínat, že jsme lidé, a nikoli bohové, Že jsme smrtelní, nikoli nesmrtelní. Ale také to, že ve své smrtelnosti směřujeme k Bohu a že v něm bude naše touha po věčném životě naplněna. Když se dáme Bohu, nerozplyneme se, ale naše nejniternější jádro, naše osoba bude navždy zachráněna. Ano, teprve v Bohu se plně rozzáří původní a nezkreslený obraz, který On vtiskl do naší duše. A to navždy.
Anselm Grün – Proměň svůj strach
 

 Prameny, odkazy

Jeruzalémská Bible; Luke T. Johnson – Evangelium podle Lukáše – Sacra pagina; Paul-Gerhard Müller – Evangelium sv. Lukáše – Malý stuttgartský komentář; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Lukáše.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.