Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

5. neděle velikonoční – cyklus B

5. neděle velikonoční – cyklus B

Sk 9,26-31; 1 Jan 3,18-24; Jan 15,1-8
 
Ježíš řekl svým učedníkům: 1„Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. 2Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více. 3Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil. 4Zůstaňte ve mně, a já (zůstanu) ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. 5Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic. 6Kdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest; uschne, seberou ji, hodí do ohně – a hoří. 7Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to. 8Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci.“ (Jan 15,1-8)
Srovnání: Mt 3,10; 15,13; Řím 11,17-18; Jan 13,10; Řím 10,17; 1 Jan 2,28; 3,6; Mt 3,10; 7,19; 1 Jan 2,14.24; Mk 11,24; Jan 14,13; 15,16; 16,23; 1 Jan 3,24
 
Úvod k meditaci
Není možné, aby byl někdo spojen s kmenem, ale nepřinášel ovoce dobrých skutků. Je to tedy upozornění i pro nás, aby naše víra nebyla mrtvá, aby jí nechyběly dobré skutky. Základem naší víry je svátostná milost křtu. Podle Katechismu katolické církve (paragraf 1266) „dává Nejsvětější Trojice pokřtěnému posvěcující milost, milost ospravedlnění, která
- mu dává schopnost věřit v Boha, doufat v něho a milovat ho božskými ctnostmi;
- mu dává schopnost žít a jednat z vnuknutí Ducha sv. prostřednictvím darů Ducha svatého;
- mu dovoluje růst v dobru prostřednictvím mravních ctností.“
Otec vinař pečuje se starostlivostí o každého z nás, kterého narouboval na svého Syna. Ratolest musí být živá dobrými skutky, ovocem, které přináší. Jinak ji nebeský Otec–vinař odřeže. Ratolesti na kmeni mystického Kristova těla, živě spojeny mízou Ducha svatého, přinášejí ovoce. Je však nebeský Otec vinař čistí – vnitřním vnuknutím, povzbuzováním, varováním, ano i vnějšími útrapami a zkouškami je zbaví vad a nedostatků. Očista od Otce spočívá i v tom, že větší milostí jim pomůže přinášet četnější a znamenitější dobré skutky.
 
Výklad biblického textu
Kontext: Tento text patří do velmi dlouhého celku Ježíšovy poslední řeči na rozloučenou (Jan 13,1-17,26). Po první Ježíšově řeči na rozloučenou u Jana 14,1-31 následuje pak ještě druhá řeč v kapitolách 15 a 16 (podle některých jsou to vlastně řeči dvě) a nakonec je připojena tzv. velekněžská modlitba v kapitole 17. „Řeč na rozloučenou“ nebyla v tehdejší době neobvyklým literárním útvarem: autor shromáždil více myšlenek do obsáhlejší řeči, která pak představala životní odkaz hlavního hrdiny.
Na konci 14. kapitoly řekl Ježíš učedníkům: „Vstaňte, pojďme odtud!“ Text, který následuje v kapitolách 15 až 17, lze stěží chápat jako Ježíšova slova pronášená cestou z večeřadla. Teprve ve verši Jan 18,1 čteme, že Ježíš
s učedníky odešel do zahrady za potokem Cedron. Ježíšovo loučení s učedníky se tedy skládá z několika částí. Jedná se o obraznou řeč. Není to podobenství, jaké známe ze synoptických evangelií, protože se zde nevypráví žádný děj. Ježíš užívá obrazu vinného kmene a ratolestí, které z něho vyrůstají, aby názorně přiblížil svůj vlastní význam pro druhé. Zmiňuje se hned také o významu svého nebeského Otce: můj Otec je vinař.
v. 1: Já jsem pravý vinný kmen – Je sedmou a poslední větou v Janově evangeliu, kterou začíná Ježíš slovy já jsem a v jejímž přísudku je pak uveden pojem, který má velmi důležitý duchovní význam. Ježíš říká: Já jsem: chléb života (6,35.48); světlo světa (8,12); dveře (10,7.9); dobrý pastýř (10,11.14); vzkříšení a život (11,25); cesta, pravda a život (14,6); pravý vinný kmen (15,1).
v. 2: Za příznivých podmínek dosahovaly v Palestině výhonky, které každý rok vyrůstaly z kmene vinné révy, délky až šesti metrů. Neplodné výhonky (ratolesti) nemohou rostlinu zbytečně zatěžovat, musejí pryč. Nejprve je třeba odstranit suché výhonky. Potom je nutné odřezat (přiřezat) nadbytečně bující a neužitečné výhonky. V řeckém textu je poznat určitá hříčka se slovy: nejprve airei „odřezává“ a potom kathairei „čistí“.
v. 5: Kdo zůstává ve mně a já v něm – Spojení s Ježíšem znamená oboustranné společenství. Bez tohoto spojení nelze žádné dobré a bohaté plody očekávat. Neudržovat spojení s Kristem může znamenat ztrátu všeho.
nese mnoho ovoce – Jako ovoce je v této kapitole zmíněna modlitba, radost a láska. Další druhy ovoce jsou popsány v listu Galaťanům 5,22-23: Ovocem Ducha je láska, radost a pokoj…, což je mimo jiné motto Celostátního setkání mládeže ve Žďáru nad Sázavou v srpnu letošního roku.
v. 7: můžete prosit, oč chcete – Tento příslib zní velmi impozantně, ale pro mnohé věřící, kteří zakusili, že ne všechny jejich modlitby byly vyslyšeny tak, jak si přáli, může znít trochu nepřesvědčivě. Avšak Ježíš slibuje vyslyšení samozřejmě jen těm, kteří zůstávají v těsném spojení s ním a pro které jsou jeho slova určující silou jejich života. To znamená, že pak prosí o to, aby zůstávali napojeni na Ježíše a aby jejich život přinášel plody podle Boží vůle. Vysvětlení v tomto smyslu najdeme také v 1. listu Janově (5,14): „V tom je naše radostná důvěra v Boha, že nás vyslyší, když ho prosíme o něco, co je shodné s jeho vůlí.“
v. 8: Smyslem vyslyšení proseb věřících je oslava nebeského Otce. K této oslavě slouží také bohaté plody, které přináší jejich život napojený na Krista. V tom je poslání Ježíšových učedníků vlastně společné s posláním a dílem Ježíše Krista, protože on ve své velekněžské modlitbě (Jan 17,4) říká svému Otci: „Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal.“
 
K tématu
V podobenství o vinném kmeni Ježíš neříká: „Vy jste kmen,“ nýbrž: „Já jsem kmen, vy jste ratolesti“ (Jan 15,5). To znamená: „Tak jako jsou ratolesti spojeny s kmenem, tak jste vy spojeni se mnou! Avšak tím, že patříte ke mně, patříte také jedni ke druhým.“ A tato příslušnost jedněch ke druhým a k Němu není nějakým pomyslným, imaginárním a symbolickým vztahem, nýbrž příslušností k Ježíši Kristu v jakémsi biologickém, plně vitálním smyslu. To je církev: společenství života s Ním a jedněch s druhými založené křtem a stále více prohlubované v eucharistii. „Já jsem pravý kmen“ však ve skutečnosti znamená: „Já jsem s vámi a vy jste se mnou“ – je to neslýchaná identifikace Pána s námi: Jeho církev.
Sám Kristus se tehdy nedaleko Damašku zeptal Saula, pronásledovatele církve: „Proč mne pronásleduješ?“ Pán tímto způsobem vyjadřuje společný úděl, který se odvozuje z niterného společenství života Jeho církve s Ním, se Zmrtvýchvstalým. On nadále žije ve své církvi v tomto světě. Je s námi a my jsme s Ním. „Proč mne pronásleduješ?“ Ježíš je tedy v posledku tím, kdo je stíhán, je-li pronásledována Jeho církev. A zároveň to znamená, že nejsme sami, jsme-li utiskováni kvůli své víře. Ježíš je u nás a s námi.
Ježíš pak v podobenství pokračuje: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař“ (Jan 15,1) a vysvětluje, že vinař bere nůž, ořezává suché ratolesti a čistí ty, které nesou ovoce, aby nesly ještě více … Chce nám darovat život nový a plný síly. Kristus přišel povolat hříšníky. Oni potřebují lékaře, nikoli svatí (srov. Lk 5,31). Církev, jak praví Druhý vatikánský koncil, je „všeobecná svátost spásy“ (LG 48), která existuje pro hříšníky, aby jim otevřela cestu k obrácení, uzdravení a k životu. Toto je věčné a velké poslání církve, které jí svěřil Kristus.
Někteří hledí na církev a ulpívají na jejím zevnějšku. Církev se pak jeví jako jedna z mnoha organizací v demokratické společnosti, podle jejichž norem a zákonů má být posuzována i tak obtížně uchopitelná skutečnost, jakou je „církev“. Pokud se k tomu ještě přidá bolestná zkušenost, že v církvi jsou ryby dobré i špatné, zrno i koukol, a pokud zůstává pohled upřen na negativní věci, neodhalí se velké tajemství a krása církve.
Nepřichází potom žádná radost z příslušnosti ke kmeni, kterým je „církev“. Šíří se nespokojenost a nevole, nedochází-li k realizaci vlastních, povrchních a mylných idejí o „církvi“ a vlastních „snů o církvi“! Potom ustává radostný zpěv: „Děkuji Pánu za milost, že mne povolal do své církve,“ jak to přesvědčivě vyznávaly celé generace katolíků.
Každý z nás je postaven před toto rozhodnutí. Pán nám ve svém podobenství znovu říká, jak je závažné: „Kdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest; uschne, seberou ji, hodí do ohně – a hoří“ (Jan 15,6). Sv. Augustin k tomu poznamenává: „Ratolest čeká jedno nebo druhé, život nebo oheň. Pokud ratolest není na kmeni, bude v ohni. Aby tedy nebyla v ohni, je na kmeni.“
Volba, která je tu požadována, nám s naléhavostí umožňuje pochopit význam našeho životního rozhodnutí. Obraz vinného kmene je současně znamením naděje a důvěry. Kristus svým Vtělením přišel do tohoto světa, aby byl naším základem. Uprostřed každé potřeby a vyprahlosti je zdrojem, který dává živou vodu, jež nás osvěžuje a posiluje. On sám na sobě nese každý hřích, strach a utrpení, a nakonec nás očišťuje a tajemně přetváří v dobré víno. Ve chvílích nouze se někdy cítíme v úzkých jako hrozny vína, které jsou zcela vymačkány. Víme však, že sjednoceni s Kristem budeme zralým vínem. Bůh dovede přetvořit v lásku obtížné a tíživé záležitosti našeho života. Důležité je, abychom „zůstali“ na kmeni, v Kristu. V tomto krátkém odstavci užívá evangelista slovo „zůstat“ celkem dvanáctkrát. Toto „zůstávání v Kristu“ poznamenává celou promluvu. V naší neklidné i apatické době, kdy tolik lidí ztrácí orientaci i oporu, kdy se věrnost lásky v manželství i v přátelství stala tak křehkou a krátkou, chceme v našich potřebách volat jako Emauzští učedníci: „Pane, zůstaň s námi, neboť se připozdívá (srov. Lk 24, 29) a kolem nás je tma.“ V tomto čase nám Zmrtvýchvstalý Pán nám nabízí útočiště, místo světla, naděje a důvěry, pokoje a bezpečí. Tam, kde jsou ratolesti ohrožovány suchem a smrtí, je Kristus budoucnost, život a radost, tam je vždycky odpuštění a nový začátek, transformace v Jeho lásce. Zůstat v Kristu, jak jsme viděli, znamená také zůstat v církvi. Celé společenství věřících je pevně spojeno s Kristem, kmenem. V Kristu jsme všichni společně sjednoceni. V tomto společenství nás nese a všichni členové jsou si vzájemně oporou. Společně čelíme bouřím a poskytujeme si vzájemně ochranu. Nevěříme osamoceně, nýbrž věříme s celou církví všech dob a míst, s církví, která je na nebi i na zemi.
Církev jakožto zvěstovatelka Božího Slova a rozdavatelka svátostí nás sjednocuje s Kristem, pravým kmenem. Církev jako „naplnění a dovršení Vykoupení“ je pro nás zárukou božského života prostřednicí plodů, o nichž mluví podobenství o vinném kmeni. Církev je nejkrásnějším darem Božím. Svatý Augustin proto říká: „Každý má Ducha svatého do té míry, do jaké miluje církev.“ S církví a v církvi můžeme všem lidem zvěstovat, že Kristus je zdrojem života, že je přítomen, že je velkou skutečností, po níž toužíme. On dává sebe samého. Kdo věří v Krista, má budoucnost, protože Bůh nechce to, co je uschlé, mrtvé a umělé, a co je nakonec zahozeno, ale chce plodné a živé věci, život v hojnosti. A On nám dá život v hojnosti.
Drazí bratři a sestry! Přeji vám všem, abyste stále hlouběji objevovali radost z toho, že jste sjednoceni s Kristem v církvi, abyste mohli ve svých potřebách nalézat potěchu a vykoupení a stávat se lahodným vínem radosti a lásky Krista k tomuto světu.
Srov. Homilie Benedikta XVI. – Berlín, 22. 9. 2011 
Podobenství o vinném kmeni, jedna z promluv, jimiž se Ježíš loučí, je pokračováním celých dějin biblického myšlení a mluvení o vinném kmeni a otevírá celou hloubku tématu. „Já jsem pravý vinný kmen,“říká Pán. U těchto slov je nejprve důležité slůvko „pravý“. K tomu velmi pěkně poznamenává Charles K. Barrett: „Fragmenty smyslu, k nimž skrytě odkazují jiné vinné kmeny, jsou v něm posbírány a explicitně vyjádřeny. On je pravý vinný kmen.“ Ale to skutečně důležité na této větě je „já jsem“: Syn se sám identifikuje s vinným kmenem, sám se jím stal. Nechal se zasadit do země. Vešel do vinného kmene: překvapivým způsobem se zde nově tematizuje tajemství vtělení, o němž vypovídal Janův Prolog. Vinný kmen už není pouze tím, co Bůh stvořil, na co shlíží s láskou a co ovšem může zase vytrhnout a zavrhnout. V Synovi se sám stal vinným kmenem, navždy a bytostně se s vinným kmenem identifikoval.
Tento vinný kmen už nikdy nemůže být vytržen, nikdy vydán a vypleněn: je definitivně Boží, skrze Syna v něm žije sám Bůh. Příslib se stal neodvolatelným, jednota nezničitelnou. To je ten velký, dějinný krok Boha, to je nejhlubší jádro podobenství: vtělení, smrt a zmrtvýchvstání jsou viditelné v celém svém dosahu. „Vždyť přece Boží Syn Ježíš Kristus…nebyl zároveň ‚ano‘ i ‚ne‘, ale u něho je pouze ‚ano‘. Všechna Boží zaslíbení našla v něm svoje ‚ano‘.“ (2 Kor 1,19n). (…)
Podobenství o vinném kmeni přece podle věci vyjadřuje totéž: neodlučitelnost Ježíše od svých, jejich jednotu s ním a v něm. Řeč o vinném kmeni tak naznačuje neodvolatelnost Bohem daného daru, který se nebere zpět. (…)
Vinný kmen potřebuje znovu a znovu pročišťování. Pročišťování – znovu a znovu je potřebuje církev, znovu a znovu je potřebuje jednotlivec. Procesy očisty, právě tak bolestné jako nutné, protkávají celé dějiny, protkávají životy lidí, kteří přijali Krista. V pročišťování je vždy přítomno tajemství smrti a zmrtvýchvstání. Vlastní velikost člověka i institucí se musí ořezávat; to, co příliš zbytnělo, se musí opět vést k prostotě a k chudobě samotného Pána. Jen takovými procesy umírání se zachovává a obnovuje plodnost.
Srov. Benedikt XVI. – Ježíš Nazaretský I.

 

 
Drazí bratři a sestry,  
dnešní evangelium z páté neděle velikonoční začíná podobenstvím o vinném kmeni. Ježíš řekl svým učedníkům: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař“ (Jan 15,1). Izrael je v Bibli často přirovnáván k vinnému kmeni, který nese hojné ovoce, pokud je věrný Bohu, ale pokud se od Něho vzdaluje, stává se neplodným, neschopným přinášet „víno k radosti lidského srdce“, jak praví žalm 104 (v.15). Pravou Boží vinicí, pravým vinným kmenem je Ježíš, který nám svou obětí lásky dává spásu, otevírá nám cestu, abychom byli součástí této vinice. A jako Kristus zůstává v lásce Boha Otce, tak učedníci moudře očišťováni Mistrovým slovem (srov. Jan 15,2-4), jsou-li s Ním hluboce sjednoceni, stávají se plodnými ratolestmi, které přinášejí bohatou sklizeň. Svatý František Saleský píše: „Větve sjednocené a spojené s kořenem nesou plody nikoli svou vlastní silou, nýbrž mocí kmene a my jsme byli sjednoceni láskou se svým Vykupitelem jako údy s hlavou; a proto dobré skutky, které od Něho čerpají svou hodnotu, zasluhují život věčný“ (Pojednání o lásce k Bohu, XI, 6).
V den našeho křtu nás církev naroubovala jako ratolesti na Ježíšovo velikonoční tajemství, na samotnou jeho Osobu. Z tohoto kořene dostáváme drahocennou mízu, abychom měli účast na božském životě. Jako učedníci také my za pomocí pastýřů církve rosteme v Pánově vinici a jsme spojení Jeho láskou. „Je-li ovocem, které máme nést, láska, pak předpokladem pro ni je právě toto „zůstávání“, které má hluboce co dělat s vírou, neopouštějící Pána“ (Ježíš Nazaretský, Brno 2007, str. 185). Je nezbytné zůstávat vždycky ve spojení s Pánem, záviset na Něm, protože bez Něho nemůžeme činit nic (srov. Jan 15,5). V jednom listu adresovaném Janovi Prorokovi, který žil v poušti Gaza v 5. století, klade jeden věřící následující otázku: „Jak skloubit dohromady to, že člověk je svobodný, a že nemůže bez Boha nic učinit?“ A zmíněný mnich odpovídá: „Pokud člověk zaměří své srdce k dobru a žádá od Boha pomoc, dostane se mu sil nezbytných k tomu, aby svůj skutek vykonal. Svoboda člověka a moc Boží postupují společně. Je to možné, protože dobro pochází od Pána, ale vykonávají jej věřící (srov. Ep. 763). Opravdové „zůstávání“ v Kristu je zárukou účinnosti modlitby, jak říká cisterciácký opat Guerric (Werich) z Igny: „Pane Ježíši… bez tebe nemůžeme činit nic. Ty jsi totiž pravý zahradník, tvůrce, pěstitel a strážce své zahrady; rozséváš svým slovem, zavlažuješ svým duchem a svou mocí dáváš růst“ (Sermo ad excitandam devotionem in psalmodia, SC 202).
Drazí přátelé, každý z nás je jako ratolest, která žije jedině tehdy, pokud denní modlitbou, účastí na svátostech a láskou umožňuje, aby jeho spojení s Pánem rostlo. A kdo miluje Ježíše, pravý vinný kmen, nese plody víry hojnou duchovní sklizní. Prosme Matku Boží, abychom zůstali pevně naroubováni na Ježíše a každý náš skutek měl svůj počátek a dovršení v Něm.
papež Benedikt XVI. 6. 5. 2012
 
Ratolesti 
Nejdůležitější poselství obsažené v tomto úryvku je, že jsme spojeni s Ježíšem tak hlubokým a živoucím poutem, jakým je spojena ratolest s kmenem. Ratolest je výhonkem, tedy součástí kmene – v obou částech proudí jediná míza. Nelze si představit niternější spojení. Na duchovní rovině je touto mízou božský život, který nám byl dán ve křtu, tedy Duch svatý. Toto spojení je těsnější než vztah matky a dítěte v jejím lůně: když se dítě od matky oddělí, nezemře – naopak musí v určitém okamžiku opustit mateřské lůno a existovat odděleně, aby mohlo žít dál. Ratolest však, je-li odříznuta od kmene, nenese ovoce a odumírá: žije, zůstává-li s kmenem spojena.
Raniero Cantalamessa Biblické inspirace
 
Ježíš - vinný kmen
To, co Kristus prohlašuje o vinném keři, platí de facto o všem, čím je. Všechno pozemské se stává obrazem jeho tajemství. Dveře naplňují svou podstatu v Ježíšovi, chléb ukáže také teprve na něm, co skrývá. Ježíš není oproštěn od tohoto světa. Sledujeme-li tedy náš svět pozorným pohledem, ve všech jeho skutečnostech objevíme Jeho. V každém rozsévajícím a sklízejícím rolníku, v hořčičném semínku, ve vinném kmeni, v každém zedníkovu budujícím dům, v každé učitelce vychovávající děti vytušíme, kým je Kristus a co to znamená být člověkem. V Bibli je vinná réva obrazem Božího lidu. Bůh sám je vinařem, který o tuto révu pečuje. Izrael ji navíc pokládal za Mesiášův strom. V Řecku zase představovala tato rostlina symbol plnosti života. Réva byla zasvěcena Dionýsovi, božstvu opojení, extáze, proměny a obnovy veškerého života. Označuje-li se Ježíš za pravý vinný kmen, vztahuje na sebe nárok, že splní všechny touhy spojované odnepaměti s vinným kmenem. Jde především o dva obrazy. Za prvé tu je niterné spojení vinného kmene a hroznu, čímž je naznačen intimní vztah, který chová ke svým učedníkům. Věřící jsou hrozny visícími na kmeni – z něj berou životní mízu. Bez vinného kmene by nebylo révy – hrozny by uschly a opadaly. Kdo zůstane spojen s kmenem, bude ve svém životě přinášet ovoce. Pán to vyjadřuje oním slovem „zůstat“: „Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce“ (Jan 15,5n).
Vím o vnitřní touze po plodném životě. Někdy mě vyděsí, setkám-li se s člověkem, v němž je všechno vyprahlé, odumřelé a neplodné. Dobře vím, že takoví jedinci ze sebe nemohou vynutit plody. Ty na nich porostou jedině tehdy, zůstanou-li spojeni s kmenem, rozproudí-li se v nich znovu oživující a oplodňující Ježíšův Duch.                                                                                     
Druhým obrazem je víno, které dodává našemu životu novou chuť. Víno je krví země. Řekové je pokládali za krev Dionýsovu. Je to elixír života a v řeckém chápání dokonce nápoj nesmrtelnosti. Islám je pokládá za nápoj božské lásky a za symbol duchovního poznání. Na počátku svého veřejného působení proměnil Pán na svatbě v Káně vodu ve víno. Jeho vtělením se proměnil náš život: už nechutná jako odporná odražená voda, ale jako víno rozveselující srdce. Staří otcové přirovnávali šest džbánů vody proměněné ve víno na svatbě v Káně ke třem džbánům vody, které se změnily ve víno na slavnosti uspořádané na počet řeckého boha Dionýsa. Ježíš naplňuje touhu Řeků, kterou si spojovali s Dionýsem – po opojení a extázi, přání dosáhnout plnosti života. Ambrož pak vyjádřil tuto bakchickou touhu obratem „střízlivého opojení ducha“, které přináší darem Kristus. To, co Ježíš učinil na počátku svého veřejného působení, se dokonalo v jeho smrti. Tehdy Pán naplnil svatební smlouvu s námi, která začíná okamžikem jeho vtělení. Jan prohlašuje, že nám Ježíš ve své smrti projevil lásku do krajnosti. Touží se stát vínem, které nás opájí a naplňuje láskou a radostí. Toto chápání sebe samého je naprosto odlišné od pojetí asketického, které v nás probouzí nanejvýš špatné svědomí. Existují jedinci, v jejichž přítomnosti by si člověk téměř nedovolil něco pozřít, natož pít víno. Ježíš vyjadřuje něco docela jiného: dává sám sebe i svou lásku ve víně. 
Můj spolubratr otec Meinhard se v jednom ze svých kázání zeptal, jaký dojem by v nás asi Ježíš vyvolal, kdyby prohlásil: „Já jsem léčivý heřmánkový čaj.“ Pak bychom si s ním jistě spojovali něco docela jiného: odříkání, kroužení kolem sebe a svého zdraví, bolestínství a opatrnost. Pán však spojuje svou osobu s vinným kmenem a s vínem. Přeje si stát se naším zdrojem extáze sladkosti a zalíbení. Především však nám chce zprostředkovat chuť lásky, nikoli fádní pachuť správnosti a korektnosti.
Jsme-li zamilovaní, obvykle se svým přítelem či přítelkyní vypijeme nějakou tu sklenku vína. Co se v nás pak děje, když si je vychutnáváme? Jakou chuť v nás zanechává? Vzpomeneme si na nějaký druh vína, jehož chuť a vůně nám mimořádně učarovala a rozproudila lásku do celého našeho těla? Tyto zkušenosti totiž prožívali prvotní křesťané ve vztahu k Ježíšovi. 
Anselm Grün - 50 x Ježíš
 
Prameny, odkazy
Francis J. Moloney – Evangelium podle Jana – Sacra pagina; Felix Porsch – Evangelium sv. Jana – Malý stuttgartský komentář; Misál na každý den liturgického roku; Ladislav Tichý – www.biblickedilo.cz.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.