Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

6. neděle velikonoční – cyklus B

 6. neděle velikonoční – cyklus B

Sk 10,25-26.34-35.44-48; 1 Jan 4,7-10; Jan 15,9-17
 
Ježíš řekl svým učedníkům: 9„Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce. 10Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. 11To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila. 12To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. 13Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život. 14Vy jste moji přátelé, když děláte, co já vám ukládám. 15Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce. 16Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý. Potom vám Otec dá všechno, oč ho budete prosit ve jménu mém. 17To vám přikazuji: Milujte se navzájem!“ (Jan 15,9-17)
Srovnání: 1 Jan 4,16; Jan 14,15; 1 Jan 5,2; 2 Jan 6; Jan 17,13; 16,24; 1 Jan 1,4; Jan 13,34; 15,17; 1 Jan 3,23; 2 Jan 5; 1 Jan 3,16; Mt 12,50; Jan 6,70;13,18; Mt 7,16; Jan 15,8; 16,23; Jan 15,12
 
Úvod k meditaci
Jsme Božími přáteli. Je to veliký dar, že si nás Bůh vyvolil. Bůh touží, abychom byli radostnými spolupracovníky na jeho díle.
 
Výklad biblického textu
Kontext: Opět – jako už předchozí dvě neděle velikonoční – čteme z velké Ježíšovy řeči na rozloučenou. Forma a obsah této řeči připomínají závěť nebo řeč na rozloučenou před smrtí. Ve Starém zákoně se s takovouto formou řeči setkáváme na mnoha místech. Je možné připomenout Jákobovu řeč dvanácti synům (Gn 49), Mojžíšovu řeč (Dt 33), Jozuovu (Joz 23-24) a Davidovu (2 Sam 23,1-7; 1 Kron 28-29). Tento literární druh se stal velmi populární v posledních stoletích před Kristem, jak je zřejmé z apokryfní literatury, např. Kniha jubileí nebo Závěť dvanácti patriarchů. V Novém zákoně lze do tohoto druhu zařadit Pavlovy závěti: (Sk 20,17-38 a 2 Tim 4,1-8) a Petrovu závěť (2 Petr).
Řeč o pravém vinném kmeni nás uvedla do tematiky „přinášení ovoce“ (Jan 15,2.4n.8.16). Ratolest může skutečně přinášet plody jen tehdy, když je spojena s vinným kmenem a je jím vyživována. Každá misionářské působení učedníků závisí zcela na jejich spojení s Ježíšem. Každý pokus chtít něčeho dosáhnout bez Ježíše je odsouzen k ztroskotání. Bez něho nemohou dělat nic. O to více se musí snažit, aby byli s Ježíšem v co možná nejužším a nejpevnějším spojení.
Přikázání – Středem Ježíšových přikázání je přikázání vzájemné lásky (Jan 15,12.17). Lásku, kterou učedníci od Ježíše zakusili, mají předávat dále. Tak jako je v Ježíšově lásce přítomná láska Otce, tak má být v lásce učedníků přítomna Ježíšova láska. V lásce učedníků má být možné zakoušet Ježíšovu lásku. Ježíšova láska má být patrná z toho, jak se učedníci k sobě navzájem chovají, jak se o sebe navzájem starají, navzájem si pomáhají a jak si navzájem projevují úctu. Ježíšova láska se má rovněž stát měřítkem jejich lásky. Ježíš své lásce nestanovil žádné hranice.
Láska – Jak známo, činí člověka vynalézavým. Nalezne to, co je správné a co je třeba učinit v určité situaci.
v. 16: Spojení učedníků s Ježíšem je rovněž základem pro vyslyšení jejich proseb Otcem, pro oslavení Otce a pro jejich radost. Jestliže budou prosit Otce na základě tohoto spojení, budou vyslyšeni (Jan 15,7.16). Nejedná se zde o ledajakou prosbu, nýbrž především o prosbu, která se vztahuje k jejich misionářskému působení (srov. Jan 14,12-14). Jejich působení závisí na spojení s Ježíšem a na Otcově působení. Jestliže učedníci ponesou plody, Otec bude oslaven (Jan 15,8), stane se patrným ve své pravé skutečnosti. Působení učedníků žije z Ježíšova působení. Za to, co smí činit, vděčí jemu. Otcova spásonosná láska se projevuje tím, že jsou získáváni další věřící. Od těchto nových věřících bude však také jako Otec uznán a tak oslaven (srov. Mt 5,16).
Touto řečí klade Ježíš učedníkům povinnost a poukazuje na jejich zodpovědnost. Jejím cílem je účast učedníků na Ježíšově radosti. Jejich radost se má stát úplnou (Jan 15,11). Ježíšova radost je jeho spojení s Otcem. Radost učedníků má pramenit z jejich spojení s Ježíšem a ze všeho, co k němu náleží.
 
K tématu
Pokusme se nyní proniknout hlouběji do významu Ježíšových slov. O čem vlastně čteme? – V obou úryvcích
(2. čtení a evangelium) nacházíme popis struktury tří rovin lásky: lásku Otce ke svému Synovi, Ježíši Kristu; lásku Ježíše Krista k lidem; vzájemnou lásku mezi lidmi: „Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás; milujte se navzájem.“
Při různých jiných příležitostech jsme se již dostali k hovoru o jedné nebo druhé podobě těchto lásek (o lásce Boží, o Kristově lásce, o lásce k bližnímu); dnes bychom měli zachytit jejich vnitřní jednotu a zákon, jímž se řídí. Tento zákon se nazývá agapé. Vášnivá, přirozená lidská láska, kterou řeckým slovem označujeme eros, je tímto zákonem také řízena: tak jako miluji já tebe, tak i ty miluj mě. („Miluj mě, jako já miluji tebe,“ zpívá hlavní představitelka Verdiho opery La Traviata). Takový druh vzájemné lásky je postaven v jistém smyslu na pravidlu do, ut des („dávám, abys dal“); jedná se spíše o očekávání než o darování. Evangelijní láska, označující se řeckým pojmem agapé nebo latinským caritas, porušuje onen začarovaný kruh, z něhož se tak snadno stane „egoismus ve dvou“. Základním pravidlem této lásky je výzva: jako jsem já miloval tebe, tak i ty miluj svého bratra. Láska se v tomto případě nikde nezadrhává na očekávání, ale neustále koluje a s ní koluje také život; není to v žádném případě jenom výměna na oplátku, ale dar, který zůstává darem, pokud se předává. Podobně jako voda, která zůstává živou, jen pokud proudí. Kdosi napsal, že milovat neznamená dívat se jeden na druhého, ale dívat se společně stejným směrem; a tento směr je stále stejný – je jím Bůh, ať už se díváme dozadu nebo dopředu.
Nicméně, tato láska nasměrovaná „dopředu“, tedy k tomu, koho máme milovat, nijak nevylučuje vzájemné obdarování a vděčnost, nijak nebrání tomu, abychom milovali toho, kým jsme milováni. Syn opětuje lásku svého Otce (a jak úchvatnou láskou!) a touží taktéž po naší lásce: „Zůstaňte v mé lásce“ žádá s velkou naléhavostí;
a svatý Pavel zvolá: „Kdo nemiluje Pána, bud proklet“ (1 Kor 16,22). Musíme ovšem každopádně upozornit, že toto opětování lásky a vzájemná výměna se vyjadřují právě v darování přijaté lásky druhému.
Význam nového přikázání vyvěrá právě odtud a Jan ho staví na světlo s takovým důrazem a vytrvalostí, jako to nečiní s žádnou jinou rovinou lásky: „Milujte se navzájem“ nám říká Ježíš v evangeliu a „milujme se navzájem“ nám říká on sám ve druhém čtení. Jestliže bychom neudělali tento poslední krok – od nás k bratřím – pak by dlouhý řetěz lásky sestupující od Boha Otce zůstal viset jakoby ve vzduchoprázdnu. Láska by nám tak byla sice velmi blízko, ale nijak by se nás nedotkla; zůstali bychom mimo její proud, a tudíž mimo život a světlo, protože „kdo nemiluje, zůstává ve smrti“ (1 Jan 3,14). Svatý Pavel, který vyzpíval tu nejvyšší chválu na agapé, ukazuje to podstatné v ní právě jako darování, jež se vyjadřuje v odpuštění, pokoře, velkorysosti, službě, dobrotivosti, důvěře a podpoře: „Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se děje něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží“ (1 Kor 13,4-7).
To, co nám Boží slovo až do tohoto okamžiku chtělo říct, je možno, zdá se, shrnout do jedné jediné věty: ,,Abychom byli milováni, měli bychom i my milovat“. Abychom dostali lásku od Otce a Ježíše Krista, pak bychom ji měli dávat také bratřím. Cítíme, že takový závěr by byl poněkud „polovičatý“, příliš zjednodušený pro uchopení, ale také příliš obtížně uskutečnitelný; v jistém smyslu by byl spíše pelagiánský než skutečně křesťanský. (Pro to, aby člověk „mohl něco dělat“, ho, jak se zdá, předchází dar a milost Boží.)
Ve skutečnosti stojí pravý paradox křesťanství na doplnění této druhé zprávy o následující: ,,Abychom mohli milovat, tak musíme být milováni.“ Jan – učedník, kterého Ježíš miloval – pochopil ze zkušenosti, že jenom ten, kdo je milován, je schopný milovat, a proto ve svém listu napsal: „My milujeme Boha, protože on napřed miloval nás“ (1 Jan 4,19). (Slovem „napřed“ se nemyslí jenom jedenkrát, někdy zpočátku, ale soustavně, poněvadž Bůh je neustále, v každé chvíli tím, kdo miluje jako první a předchází svá stvoření.)
Tento zákon je univerzální a stačí ho poněkud hlouběji prozkoumat, abychom zjistili, jak je pravdivý i na rovině lidské a psychologické; jenom ten, kdo zakusil alespoň zpočátku lásku, je schopen se jí otevřít a nemít strach milovat.
Z toho důvodu také platí, že kdo trpěl v dětství nedostatkem lásky a citů, je často uzavřený, nedůvěřivý a k tomu víc než kdokoli jiný vystavený pokušení násilí. Pro věřícího je touto primární zkušeností lásky křest, v němž je jako dar vylita agapé (teologická ctnost lásky); tuto zkušenost však může dále „rozvíjet“ a přivádět k uvědomění pouze konkrétní láska bratří.
Zdá se, že samotný Ježíš přiřkl bratrské lásce za úkol, aby se stala účinným znamením Otcovy lásky: ,,Aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne“ (Jan 17,23). Hříšník, který se nachází daleko od Boha, pozná, že je tu Bůh, jenž ho hledá a odpouští mu, pouze tehdy, když se setká s bratrem, který ho hledá, zajímá se o něho a odpouští mu ve jménu Božím. Chudý, nemocný nebo opuštěný starý člověk zjistí, že tu je Otec i pro něho, když uvidí bratra, který za ním přichází v Kristově jménu, rozděluje se s ním o svůj chléb a bere na sebe trochu jeho samoty. Bůh nás učinil být vzájemně solidárními a odpovědnými; chce, aby ten, kdo zakusil Boží lásku, usiloval a hledal způsoby, jak tuto lásku přinést druhým, aby mohli prožít stejnou zkušenost, což se dá pouze jediným způsobem – milovat je a milovat je konkrétně: „ne jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy“ (1 Jan 3,18).
Během těchto velikonočních nedělí si ve čtení ze Skutků apoštolských připomínáme zrod prvotní křesťanské obce, o které se píše, že měla „jedno srdce a jednu duši“ (např. 2. neděle velikonoční) a byla plná Ducha svatého (dnešní 1. čtení). Křesťanská láska – agapé – míří právě k takovému historickému uskutečnění: k vytvoření společenství bratří a sester, v němž Boží láska podněcuje ke sdílení všeho, co člověku patří, včetně hmotných dober.
Tím posledním modelem jakékoli agapé, ať osobní nebo společenské, je však Ježíš Kristus. Dostal všechno od Otce (srov. Mt 11,27), ale všechno, co dostal, daroval „pro život světa“, včetně svého těla. Eucharistie, kterou slavíme, je živou památkou této agapé; ostatně pojem agapé se pro křesťany stal velmi brzy výrazem pro označení právě eucharistického slavení ve společenství. Je největší památkou a připomínkou agapé, kterou známe, protože, jak dnes zaznělo z úst samotného Krista: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život.“
Raniero Camtalamessa – Slovo a život
My milujeme pouze tehdy, jsme-li nejprve milováni. Hledej, jak by člověk mohl milovat Boha, a najdeš pouze toto: Bůh nás miloval jako první. Ten, kterého jsme si zamilovali, se nám nejprve dal. Dal se nám, abychom ho milovali. Co nám dal? Apoštol Pavel to říká jasně: „Boží láska je nám vylita do srdce.“ Prostřednictvím koho? Snad skrze nás? Ne. Skrze koho tedy? „Skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5). Naplněni tímto svědectvím tedy milujme Boha prostřednictvím jeho samého ...
Nabízí se závěr, který velmi výstižně formuluje Jan: „Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm“ (1 Jan 4,16). Říci „láska pochází od Boha“ je málo. Kdo z nás by se ale odvážil opakovat tato slova: „Bůh je láska“? To nám řekl někdo, kdo to skutečně zažil. Ty sice nevidíš Boha, ale miluj ho, a budeš ho vlastnit.
V okamžiku, kdy ho budeš milovat, se ti Bůh dá. On k nám volá: „Milujte mě, a budete mě vlastnit. Nemůžete mě milovat, aniž byste mě vlastnili.“ Láska, vnitřní svoboda a přijetí za syny se od sebe liší jenom jménem – podobně jako světlo, oheň a plamen. Jestliže nás obšťastňuje pohled na tvář někoho, koho milujeme, co způsobí náš mocný Pán, až přijde, aby přebýval v nitru očištěné duše? Láska je propast světla a pramen jasného ohně. Čím víc prýští, tím větší touhu probouzí v tom, kdo po ní žízní. Láska je proto věčná a nikdy neskončí.
Augustin – Promluva 34, 2-6
             
Církev však není pouze tělem vytvořeným v Duchu: Církev je Kristovým tělem! A není to jenom slovní obrat, ale opravdu jím jsme! Je to obrovský dar, který dostáváme dnem svého křtu! Ve svátosti křtu si nás totiž Kristus přisvojuje, přijímá nás do srdce mystéria kříže, svrchovaného tajemství Své lásky k nám, abychom s ním vstali z mrtvých jako nové stvoření. Ano, tak se rodí církev a tak církev zjišťuje, že je tělem Kristovým! Křest je opravdovým znovuzrozením, které nás obrozuje v Kristu, činí nás Jeho součástí a sjednocuje nás mezi sebou jako údy téhož těla, jehož hlavou je On (srov. Řím 12,5; 1 Kor 12,12-13).  
Pramení odtud proto hluboké společenství lásky. Z tohoto hlediska je poučné, jak Pavel povzbuzuje každého manžela, aby „měl svou ženu rád jako vlastní tělo“ a tvrdí, že „tak i Kristus jedná s církví, protože jsme údy Jeho těla“ (Ef 5,28-30). Bylo by krásné, kdybychom si častěji připomínali, co jsme a co s námi učinil Pán Ježíš: jsme Jeho tělo, které nic a nikdo nemůže od Něho odervat a které On zahrnuje veškerým Svým citem a veškerou Svojí láskou stejně jako ženich svoji nevěstu. Tato myšlenka v nás však má probudit touhu odpovídat Pánu Ježíši a sdílet Jeho lásku mezi sebou jako živé údy téhož Jeho těla. V Pavlově době se Korintská obec ocitla v této souvislosti ve velkých těžkostech a prožívala - stejně jako nezřídka také my - zkušenost rozdělení, závistí, nedorozumění a přehlížení.   
Všechny tyto věci nemají být, protože namísto toho, aby dávaly růst církvi jakožto Kristovu tělu, rozbíjejí ji na množství částí a rozkládají. A děje se to i dnes. Pomysleme na křesťanské komunity, některé farnosti, pomysleme na naše čtvrti. Kolik rozdělení, žárlivosti, očerňování, nedorozumění a přehlížení. A co to všechno přináší? Rozkládá nás to. Je to začátek války. Válka nezačíná na bojišti. Válka, války začínají v srdci: nedorozuměními, rozděleními, závistí a záští proti druhým. Korintská obec byla taková. Byli v tom šampióni! Apoštol Pavel proto dal Korinťanům pár konkrétních rad, které platí také pro nás: nežárlit, ale cenit si ve svých komunitách darů a kvalit svých bratří. Žárlivost – tamten si koupil auto a já cítím závist. Tenhle vyhrál v sazce a znovu závist. Tamtomu se v něčem daří a znovu. To všechno nás rozkládá, škodí nám. Takto to být nemá! Takto se totiž žárlení šíří, až naplní srdce. Žárlivé srdce se stává jizlivým, a zdá se, že místo krve obsahuje ocet. Takové srdce nikdy není šťastné a rozkládá komunitu. Co mám tedy potom dělat? Cenit si v komunitách darů a kvalit druhých, svých bratří. A když pocítím závist – to se stane každému, protože všichni jsme hříšníci - musím říci Pánu: „Děkuji, Pane, že jsi tohoto člověka takto obdařil.“ Cenit si kvalit, stávat se bližními a mít účast na utrpení posledních a nejpotřebnějších; vyjadřovat svoji vděčnost všem. Srdce, které umí poděkovat, je dobré, šlechetné; je spokojené. Zeptejme se: Dovedeme vždycky děkovat? Ne vždycky, protože závist a žárlení nás brzdí.                                                                                              
A nakonec dává apoštol Pavel Korinťanům radu, kterou si máme vzájemně dávat také, totiž nepovažovat nikoho za vyššího než ostatní. Kolik jen lidí se považuje za nadřazené nad ostatními. Také my nezřídka mluvíme jako onen farizeus v podobenství: „Děkuji ti, Pane, že nejsem jako tamten a že jsem výše.“ To je ohavné. Nikdy to nedělejme! A když se ti chce tak jednat, vzpomeň na svoje hříchy, na ty, které nikdo nezná, zastyď se před Bohem a řekni: „Pane, ty přece víš, kdo je nejvyšší, já budu mlčet. A to je užitečné: V lásce se vždycky považovat navzájem za členy, kteří žijí a obdarovávají se k užitku všech (srov. 1 Kor 12-14). Drazí bratři a sestry, vzývejme Ducha svatého, aby nám Jeho milost a hojnost Jeho darů pomáhaly doopravdy žít jako Kristovo tělo, jednotní jako rodina, která je Kristovým tělem, a jako viditelné a krásné znamení Kristovy lásky.    
papež František 22. 10. 2014
 
„Bůh je láska! A jedině na cestě lásky můžeš poznat Boha. Lásky rozumné, kterou provází rozum. Avšak lásky! „Jak mohu mít rád to, co neznám?“ - namítne někdo. „Měj rád ty, které máš nablízku.“ Takové je učení o dvou přikázáních. Nejdůležitější je mít rád Boha, protože On je láska. A za druhé mít rád bližního. Abychom však dosáhli toho prvního, musíme vyjít po schůdcích druhého, to znamená, že láskou k bližnímu dojdeme k poznání Boha, který je láska. Jedině rozumnou, ale milující láskou můžeme dojít k této lásce.                                                                                                              
„Kdo miluje, poznává Boha. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska“. Není to však láska z televizního seriálu. Nikoli! Láska solidní, silná; láska věčná, která se zjevuje v Jeho Synu, který nás přišel spasit. Konkrétní láska, tvořená skutky, nikoli slovy. K poznání Boha je třeba celého života. Cesty, cesty lásky, poznání, lásky k bližnímu, lásky k těm, kteří nás nenávidí, lásky ke všem. 
Apoštol Jan připomíná: „Ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy“. V Ježíši můžeme kontemplovat lásku Boží a následováním jeho příkladu dojdeme – stupeň po stupni – k lásce Boží, k poznání Boha, který je láska. Podle proroka Jeremiáše nás Boží láska předchází a miluje ještě dříve, než ji začneme hledat. Boží láska je totiž jako květ mandloně, který na jaře rozkvétá jako první. Pán nás miluje jako první. Vždycky nám zůstane toto překvapení: Když se přiblížíme k Bohu prokazováním skutků lásky, v modlitbě, ve svatém přijímání, ve Slově Božím, zjistíme, že On už tam je jako první a čeká na nás. Tolik nás miluje.  
papež František 8. 1. 2015
 
„Povinnost“ milovat         
Láska je přikázání? Jaký je vztah mezi láskou a povinností? Existuje příkaz nebo povinnost, které přicházejí zvnějšku, z vůle, která je odlišná od mojí vůle, a existuje příkaz nebo povinnost, které vycházejí z mého nitra, kde se též zrodily. Každý z nás je totiž přitahován tím, co miluje, aniž by k tomu byl jakkoli zvnějšku nucen. Ukaž dítěti hračku a uvidíš, jak se po ní natáhne. Kdo ho k tomu nutí? Nikdo, je přitahováno předmětem své touhy. Stejně tak duše žíznící po pravdě se bude natahovat k Dobru, protože bude přitahována svou touhou. Láska, říká svatý Augustin, je jako magnet, který přitahuje duši k předmětu její touhy. Ano, láska je přikázání, které dokáže způsobit to, co by žádný zákon nedokázal vnutit.       
Raniero Cantalamessa - Biblické inspirace
 

Jaký životní styl by měl charakterizovat Ježíšovy učedníky ve světě v „mezičase“ mezi jeho zmrtvýchvstáním a jeho příchodem ve slávě na konci časů? Jak jsme viděli minulou neděli (srov. Jan 15,1–8), jsou křesťané sjednoceni s Kristem jako ratolesti s vinným kmenem. Přebývají v Kristu a mají s ním plné a pevné společenství, přestože Zmrtvýchvstalý už není viditelně přítomen, ale přebývá nyní u Otce, v lásce s ním spolu-bydlí. Právě proto, že „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8.16) a že mezi Otcem a Synem je společenství lásky, můžeme vstoupit do společenství s Bohem, kterého nikdy nikdo neviděl (srov. Jan 1,18), jen pokud budeme žít v lásce.

Co je však láska – agapé, jak ji nazývá Nový zákon? Je to proud vycházející z Otce především na milovaného Syna (srov. Mk 1,11; 9,7) a skrze Syna na věřící, v nichž probouzí dynamiku vztahu: každý totiž pasivně zakusí Boží lásku, a tak se stane subjektem lásky. Tato kruhovost lásky je dobře vyjádřena Ježíšovými slovy: „Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce.“ Je to láska, kterou každý z nás potřebuje, aby mohl žít v plnosti; láska, která jediná může dát smysl našemu životu. Je to božská energie, reálná a konkrétní zkušenost, k níž je povolán každý  křesťan!        

Ježíšovi učedníci poznali jeho „lásku až do konce“ (srov. Jan 13,1), jeho obětování života pro ně, jeho přátele, až k podstoupení násilné a nespravedlivé smrti. Tento Ježíšův postoj se živil z velmi konkrétního pramene: z Otcovy lásky, kterou zakoušel. Podobně je také dnes věřící ponořen do tohoto proudu lásky a společenství věřících, církev, je především skutečností, která se rodí z lásky a směřuje k tomu, že je epifanií lásky. Je třeba zdůraznit, že to není církev, kdo se rozhoduje milovat, prokazovat lásku, ale Boží láska, v níž se církev rodí a stává se schopnou být subjektem lásky!        

V tomto světle dobře chápeme, proč Ježíš zanechal svým učedníkům jako nezbytnou podmínku ke společenství s ním „nové přikázání: milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás“ (srov. Jan 13,34). Ano, ze všech přikázáních obsažených v Písmu zůstává po Ježíšově příchodu na zem jen jedno jediné – přikázání „nové“, protože je poslední a definitivní! Jestliže už v synoptických evangeliích Ježíš shrnul celý Zákon do jediného přikázání lásky k Bohu a bližnímu (srov. Lk 10,25–28) a jestliže Pavel tvrdí, že „celý Zákon totiž ve své plnosti je obsažen v jediné větě: ‘Miluj svého bližního jako sebe’“ (Gal 5,14; srov. Řím 13,8–10), milovaný učedník Jan jde ještě dál a udělá definitivní závěr. Ve čtvrtém evangeliu je totiž nové přikázání jediné, které Ježíš dostal od Otce, a jako takové ho dodržel až do krajnosti, až k tomu, že se stal vzorem a mírou lásky – „jako jsem já miloval vás“ – svých učedníků křesťanů k druhým.     

"Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás,“ to je jediné přikázání křesťanů, které, je-li pravdivě uskutečňováno, dovoluje rozpoznat Ježíšovy učedníky (srov. Jan 13,35). To je podmínka zakoušení neviditelného Boha a jeho kontemplace očima víry podle slov téhož Jana v jeho prvním listě: „Boha nikdy nikdo nespatřil. Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti“ (1Jan 4,12). Toto je křesťanství a nic jiného! Pokaždé, když naší vinou, vinou křesťanů, nové přikázání vybledne a ztratí svoji důležitost a jedinečnost, pozbývá také křesťanství svůj evangelní charakter radostné zvěsti. Může se dokonce dojít tak daleko, že získá rysy špatné zprávy, protože je nadité zákony a přikázáními, jež mají lidé sklon ještě množit a ztěžovat.   

                                                                                                 Enzo Bianchi - Hlásej Slovo

Prameny, odkazy
Francis J. Moloney – Evangelium podle Jana – Sacra pagina; Felix Porsch – Evangelium sv. Jana – Malý stuttgartský komentář; Misál na každý den liturgického roku; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz; Petr Karas – Boží slovo na každý den.

Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.