Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

7. neděle velikonoční – cyklus B

7. neděle velikonoční – cyklus B

Sk 1,15-17.20-26; 1 Jan 4,11-16; Jan 17,11b-19
 
Ježíš pozdvihl oči k nebi a modlil se: 11„Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. 12Dokud jsem byl s nimi, já jsem je zachovával ve tvém jménu, které jsi mi dal. Chránil jsem je, a nikdo z nich nezahynul kromě toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo Písmo. 13Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě ve světě, aby měli
v sobě plnost mé radosti. 14Dal jsem jim tvé slovo. Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. 15Neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od Zlého. 16Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. 17Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda. 18Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. 19A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě.“
(Jan 17,11b-19)
 
Srovnání: 11Jan 16,28; 20,31; 10,30; 17,21; 12Jan 6,39; 18,9; 13,11; Žl 109,7; 13Jan 15,11; 16,24; 1 Jan 1,4; 14Jan 15,19; 8,23; 15Mt 6,13; 2 Sol 3,3; 1 Jan 5,18; 16Jan 17,14; 18Jan 20,21; 191 Kor 1,30; Žid 13,12

Úvod k meditaci
Modlitba „aby byli jedno“ se právem stala mottem ekumenického hnutí. Avšak jednota, za kterou se Ježíš modlí, není pouze jednotou mezi různými křesťanskými církvemi. Je to jakási jednota, od nejmenší po největší: jednota mezi lidmi, v rodinném kruhu, jednota členů jednoho společenství. Z této „každodenní“ jednoty chceme vyjít, abychom dospěli k jednotě všech křesťanů.
Všichni chceme jednotu. Vedle štěstí asi není nic jiného, po čem tak hluboce lidské srdce touží. Ostatně potřeba jednoty je hladem po plnosti bytí. Jsme stvořeni pro jednotu, protože jsme stvořeni pro štěstí.
Raniero Cantalamessa – Biblické inspirace
Výklad biblického textu
Kontext: Tato modlitba je závěrečnou částí dlouhé Ježíšovy „řeči na rozloučenou. Ježíš připravuje učedníky ke správnému pochopení a zvládnutí situace po své smrti na kříži a svém vzkříšení. Vše, co jim sděluje, je výrazem jeho nesmírné lásky a starostlivé péče. Ježíšovou nejvnitřnější touhou je, aby zůstali na správné cestě a dospěli
k cíli, kterým je konečné společenství s Bohem, jeho Otcem.
Ježíšovu závěrečnou modlitbu (Jan 17,1-26) je možné rozdělit na tři části:
V první části modlitby (Jan 17,1-8) Ježíš prosí Otce za své oslavení na základě toho, že dokonal všechno, co mu Otec uložil. Ježíš prosí o slávu, kterou měl před stvořením světa. Nejedná se v žádném případě o sobeckou modlitbu, neboť cílem oslavení je, aby Syn mohl oslavit Otce.
V druhé části modlitby (Jan 17,9-19) Ježíš prosí za ty, které mu Otec dal, aby byli zachováni ve jménu, které Otec dal Ježíši. Odmítá prosit za svět, neboť jeho učedníci již světu nepatří. Svět se totiž tím, že odmítl Ježíše, stal oblastí zla. Na rozdíl od gnostických spasitelů Ježíš nežádá, aby Otec vzal učedníky ze světa, ale aby je zachoval od Zlého, tj. od Vládce tohoto světa. S prosbou, aby byli posvěceni jako on sám je posvěcen, posílá Ježíš své učedníky do světa, aby byli svědky pravdy.
Nakonec pak ve třetí části modlitby (Jan 17,20-26) Ježíš prosí za ty, kdo v něho uvěří skrze slovo učedníků. Ježíšovou touhou je, aby byli jedno tak, jako Otec a on jsou jedno. Jednota Ježíšových učedníků má přesvědčit svět. Ježíšova modlitba nakonec vrcholí slovy: „Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich“ (Jan 17,26). S tímto ujištěním Ježíš ukončuje svou modlitbu a odchází za potok Cedron, aby byl zatčen a skrze pašijové události byl povýšen na kříž, a tak se navrátil k Otci.
v. 11: Otče svatý – Ježíš se obrací k Bohu jako tomu, který je svatý, nesrovnatelný, veškeré stvoření převyšující
a všemohoucí Bůh. A tento Bůh je Otcem.
zachovej je ve svém jménu … aby byli jedno jako my – Bůh je má chránit, aby s ním zůstali v jednotě. Tato jednota je však ohrožována světem, který je nepřátelský vůči Bohu a ve kterém učedníci zůstávají.
v. 17: Posvěť je v pravdě! – Pravda přišla do světa s Ježíšem. On zjevil doposud skrytého Boha jako Otce. Ježíš tedy své učedníky vymaňuje ze sféry hříchu a posvěcuje je. Způsobuje jejich spojení s Otcem, který je Bůh.
Ježíš neopouští své učedníky. Nenechává je na holičkách. Před svým utrpením se za ně modlí a doporučuje je Otci. Tento Otec je svatým Bohem, který převažuje veškeré mocnosti a přispívá na pomoc ve své nezměrné lásce. I po tom, co učedníci vyslechli veškeré Ježíšovo vyučování, mohou být naplněni obavami a nejistotami ohledně jejich vlastní existence. Nepřeberným zdrojem důvěry však pro ně má být, že Ježíš se za ně modlí a že Bůh je starostlivou láskou chrání.
K tématu
V jednotě je síla
Vojáci chodili společně trénovat každý den, ale tentokrát to bylo jiné. Už před úsvitem vyhnal velitel ven celou jednotku. Běhali, až z nich lilo. Byli zvyklí na námahu i na tělesné vyčerpání, vždyť se cvičili, aby se mohli stát členy protiteroristického oddílu. Jenomže tentokrát to bylo jiné. Normálně běhali v tričku svůj obvyklý okruh a tempo jim určoval zpěv.
Dnes vyběhli v plné polní. Jako obvykle, úkol zněl: „Společně vyrazíte, budete stále spolu, budete pracovat jako tým a společně se také vrátíte. Pokud nebudete všichni, nevracejte se vůbec!“
Bolest, žízeň a námaha se pomalu začínaly ozývat a uprostřed sevřené čety kdosi začal vypadávat z rytmu. Bylo to v páté řadě. Hubený čahoun se zrzavými vlasy. Vojín Sandri. Hlava mu pod těžkou přilbou klesala při každém kroku. Už nemohl dál.
Vojín napravo od Sandriho natáhl ruku a vzal mu těžkou pušku, aniž ztratil tempo. Zrzavý dlouhán se na chvíli vzpamatoval. Po chvíli mu však síly opět začaly vypovídat, pohled měl skelný a nohy za sebou sotva vlekl. Netrvalo dlouho a zase mu padala hlava únavou. Tentokrát se k němu natáhl vojín z levé strany, stáhl mu přilbu z hlavy, dal si ji pod rameno a běželi dál. Kanady těžce dopadaly na prašnou stezku: tump, tump, tump.
Sandrimu bylo špatně, moc špatně. Potácel se a byl by upadl, kdyby mu dva vojáci ze zadní řady nevzali batoh. Každý z nich ho držel za jeden popruh a běželi dál. Sandri zmobilizoval poslední zbytek sil, narovnal se a četa mohla zdárně doběhnout do cíle.
Bruno Ferrero – Osvěžení pro duši
Kdo má pravdu?
Především nikdo nedisponuje celou pravdou. Nicméně všichni máme kus pravdy a z těch kusů je pravda utvořena. Nejsme klony. Navzájem se od sebe velmi lišíme. V každém z nás je něco jedinečného a úžasného. Jen málokdy se dokážeme vcítit do druhého, abychom pochopili, jak vnímá to, co mu říkáme. Posloucháme druhé málo a špatně. Jsme si sami sebou jisti a druhé „odpálkujeme“.
Podle svatého Pavla pácháme nejhorší hříchy jazykem. Neměli bychom pomlouvat. říkat o druhém špatné věci, abychom ho zranili a pošpinili. Když někomu podsouváme nepravdu, můžeme ho i zabít. Vzpomínám si na jednoho kluka, který řekl o svém učiteli tělocviku. že je pedofil, aby se mu pomstil za špatnou známku. Učitele ta pomluva tak vyvedla z míry, že spáchal sebevraždu. Policie chlapce zmáčkla a zjistilo se, že lhal. Pomluva nebo nactiutrhání mohou způsobit nenapravitelné škody.
Hledat na druhém to špatné a omílat to stále dokola, tomu se říká hanobení. Hledáme jeho chyby, vady a kazy. Málokdy hledáme na našich bližních něco hezkého. Hanobení bychom se měli vyhýbat ze všech sil. Sokrates, který byl předchůdcem dobrých křesťanů, o pravdě hodně psal.
Tady je jedna historka, o které jsem často přemítal, protože obsahuje velký kus pravdy. Četl jsem ji před mnoha lety, ale zůstala mi pevně vryta. Pokud máte chuť říct něco špatného o vaší sousedce, šéfovi, vaší ženě nebo tchyni, dobře si následující příběh přečtěte.
 
Je to pravdivé, je to dobré, je to užitečné?
Jednoho dne přišel za Sokratem jeden muž a řekl mu:
„Poslechni, Sokrate, musím ti říct, jak se zachoval tvůj přítel.“ „Přestaň!“ přerušil ho mudrc. „Nechal jsi to, co mi chceš říct, projít třemi síty?“
„Cože? O čem to mluvíš?“
„Ano,“ řekl Sokrates, „to, co mi chceš říct, máš nechat projít třemi síty. První je pravda. Ověřoval sis to, co mi chceš říct? Jsi si jistý, že je to pravda?“ „Já jsem to jen slyšel povídat,“ řekl muž.
„Dobře,“ na to Sokrates, „tak mě přesvědč, že to prošlo druhým sítem. A to je dobro. Pokud to, co mi chceš říct, není tak docela pravdivé, je to aspoň něco dobrého?“
Muž zaváhal a pak odpověděl: „Ne, není to nic dobrého, naopak!“ „Takže,“ řekl mudrc. „Zkusme použít třetí síto: užitečnost. Pojďme se podívat, jestli to, co mi chceš říct, je k něčemu užitečné.“
„Užitečné? To zrovna ne,“ řekl muž.
„Takže pokud to, co mi chceš říct, není ani pravdivé, ani dobré, ani užitečné, radši bych to neslyšel a nechci to vědět. A radím ti, abys na to taky zapomněl.“
Když vezmeme tuhle Sokratovu lekci doslova, myslím, že máme všichni hodně co zlepšovat – a já jako první! Naneštěstí velmi často pomlouváme druhé a pouštíme do oběhu věci, které nejsou ani pravdivé, ani dobré, ani užitečné.
Guy Gilbert – Evangelium podle svatého lotra
 
Musím říci, že jsem v desetiletích své profesorské výukové činnosti sám u sebe velmi silně pociťoval krizi nároku pravdy. Obával jsem se, že to, jak nakládáme s pojmem pravdy křesťanství, je vlastně namyšlené či přímo bez respektu k jiným. Zabýval jsem se touto věcí velmi podrobně. A nakonec jsem přece jen viděl, že uhneme-li od pojmu pravdy, uhýbáme přímo od základu. Křesťanství vystupuje s nárokem říci nám něco o Bohu, o světě a o nás samotných – totiž, co je pravda a co nám dává světlo. Odtud jsem došel k poznání, že v krizi doby, která sice široce komunikuje ohledně pravdy přírodních věd, ale vlastní otázky člověka zatlačuje na rovinu subjektivity, potřebujeme znovu právě hledání pravdy a odvahu k pravdě.
Benedikt XVI. – odpověď na otázku novináře
Mlčení a Slovo: cesta evangelizace
Internet se v dnešních dnech stále více stává místem otázek a odpovědí. Současný člověk je dokonce často bombardován odpověďmi na otázky, které si nikdy nekladl, a na potřeby, které nepociťuje. Mlčení je cenné pro usnadnění potřebného rozlišování mezi mnoha podněty a mnoha odpověďmi, které dostáváme, právě proto, abychom se mohli zaměřit na otázky skutečně důležité. V komplexním a mnohotvárném světě komunikace se totiž pozornost mnohých zaměřuje na poslední otázky lidského života: Kdo jsem? Co se mohu dovědět? Co mám konat? V co mohu doufat? Je důležité přijímat lidi, kteří tyto otázky vyslovují, a otevírat se pro možnost opravdového dialogu s nimi, tvořeného slovem, výměnou názorů, ale také výzvou k zamyšlení a k mlčení, jež často může být výmluvnější než uspěchaná odpověď a umožní tazateli, aby sestoupil do hloubky svého nitra a otevřel se pro odpověď, kterou vepsal do srdce člověka Bůh.
Neustálý proud otázek je v podstatě projevem neklidu lidské bytosti stále hledající malé či velké pravdy, které by daly životu smysl a naději. Člověk se nemůže uspokojit s prostou nezávaznou výměnou kritických názorů
a životních zkušeností; všichni hledáme pravdu a sdílíme tuto hlubokou touhu, ještě více v naší době, „kdy lidé při výměně informací sdílejí sebe samé, svůj pohled na svět, své naděje a své ideály“.
Poselství papeže Benedikta XVI. ke 46. Světovému dni sdělovacích prostředků – 20. 5. 2012

 

Když mě někdo poprosí o požehnání

Co to vlastně ode mě lidé žádají, když po skončení přednášky nebo na konci rozhovoru přicházejí s prosbou o požehnání? Kdybych se jich zeptal, proč jim mám požehnat, zřejmě by to ani pořádně nedokázali vyjádřit. Otázku bychom mohli položit také  teologicky  a  zjišťovat  tak,  jaké  má  požehnání účinky.    

Z psychologie známe, že slova mají skutečnou moc. Požehnání působí stejnou silou, jakou dokáže uškodit kletba. Zlá slova se zaseknou  člověku  do  srdce.  Dobrá  slova  požehnání otvírají prostor života a lásky. Požehnání dokáže změnit  situaci,  proto  nikdy  nežehnám  výlučně konkrétnímu jedinci, ale vždycky také i jeho konkrétním  životním  okolnostem.  Slova  požehnání dokážou rozplétat zapeklité nesnáze a uvolnit to, co bylo až dosud blokováno. Když  mě  někdo  požádá  o  požehnání,  snažím se vcítit do něj i do jeho okamžité situace.     

Mnozí,  kteří  po  skončení  přednášky  přijdou,  abych jim požehnal, mi stručně vylíčí svůj problém. Jistí manželé se mi tak svěřili, že se jejich vztah dostal do  hluboké  krize.  Přáli  si  právě  pro  tento  vztah požehnání v naději, že se jim podaří znovu nalézt společnou  cestu.  Někdo  by  mohl  namítnout,  že by  bylo  lepším  řešením  naučit  se  nějakým  novým komunikačním technikám. Ale ti dva už toho vyzkoušeli  mnoho.  Chodili  na  manželskou  terapii aby pracovali na tom, aby si lépe porozumě-li a aby zacházeli s partnerem citlivěji. Od požehnání očekávali něco jiného. Chtěli být požehnáni Bohem. Chtěli nad sebou pocítit jeho ochrannou ruku, aby mohli ze svých beder shodit tíhu vlastní usilovné snahy. Požehnání jim dodalo naděje, že jejich snaha o lepší vzájemný vztah přece jen může být korunována úspěchem.    

Jiná  paní  se  mi  svěřila,  že  trpí  strachem. Přála si, abych jí požehnal. Šlo v tomto případě o  magické  nedorozumění?  Snažila  se  prostě  jen zbavit svého trápení? Nebylo by pro ni lepší, kdyby se svými obavami začala komunikovat a dala se  jimi  vést  k  Bohu?  Když  jsem  jí  žehnal,  dělal jsem to s vědomím, že ji to nezbaví všech jejích problémů. Nejprve jsem jí vysvětlil, jak může se svým  strachem  zacházet,  že  si  jej  má  připustit a začít s ním hovořit. Požehnání jsem jí ale přesto neodepřel, protože jsem si uvědomoval její touhu, aby na její úzkosti spočinula ochranná Boží ruka  a  aby  do  jejích  obav  vproudila  uzdravující Boží láska.    

Požehnání nefunguje jako záruka, že se strach už nevrátí. Někteří lidé přicházejí s touto magickou představou, jako by požehnání dokázalo vyřešit všechny jejich problémy, aniž by sami museli hnout prstem. Přesto většina z nich žádá o požehnání proto, že cítí, že pouhé psychologické nástroje na jejich strach nestačí. Přejí si pocítit na sobě Boží požehnání. Nezmizí tak sice všechno, čeho se bojí, ale strach je relativizován. Když obavy opět začnou nabírat na síle, představují si chránící Boží ruce, které vnímali při požehnání.  

Přišla za mnou mladá maminka v požehnaném stavu i se svým mužem. Vyprávěla mi o děťátku, které  v  ní  roste.  Poprosila  mě  o  požehnání  pro šťastný porod a také pro to, aby oba s manželem dokázali  přijmout  nového  človíčka  s  otevřeným srdcem a byli mu dobrými rodiči. Jiný muž se mi svěřil  se  svou  nemocí.  Další  paní  měla  nastoupit  následujícího  dne  do  nemocnice  a  podrobit se závažné operaci. Následující muž se cítil jakoby odříznutý od života. Všichni si přáli požehnání. Někdy přede mnou stojí dlouhá fronta čekatelů  na  požehnání.  Ještě  před  pár  lety  to  bylo něco zcela výjimečného. Občas jsem míval zábrany vykonat tak intimní gesto, jakým je vkládání rukou a osobní modlitba za konkrétního člověka, před zraky tolika přihlížejících. Postupně ale, jestliže mám někomu požehnat v halasu a světském prostředí přednáškového sálu, touha lidí přemáhá můj ostych. Když mě někdo poprosí o požehnání, vložím na něho ruce. Snažím se při tom do něj vcítit a důvěřuji slovům, která ze mě vycházejí. Nechci se prostě  jen  omezit  na  ustálenou  slovní  formuli,  ale v požehnání dát konkrétními slovy konkrétní příslib konkrétní osobě. Samozřejmě je možné užít i ustálené formulace, a také jí sám někdy využívám.

Ale každé požehnání platí konkrétnímu člověku. Například za ženu, která trpí strachem, se modlím následujícími slovy: Milosrdný,  dobrý  Bože,  požehnej  mé  sestře a rozestři nad ní svou ochrannou ruku. Pronikni její strach svým svatým Duchem a dej jí zakusit důvěru,  která  spí  v  hloubi  jejího  srdce.  Odejmi  ochromující a ničivou moc jejím obavám. Proměň je tak, aby se staly připomínkou tvé láskyplné blízkosti. Posilni ji ve víře, že je i se svým strachem ve tvých dobrých rukou. Pošli jí anděla důvěry, aby ji provázel na její cestě a uváděl ji do stále větší svobody a nových obzorů. Požehnej ti dobrý a milosrdný Bůh Otec i Syn i Duch svatý. Amen.

Mám-li před sebou nemocného člověka, modlím se za to, aby Bůh uzdravil jeho rány a aby jeho nitro  stále  hlouběji  pronikal  uzdravující  Duch Svatý. Někdy  se  sám  sebe  ptám,  jak  to  asi  vypadalo, když žehnal Ježíš. Za ním přece také chodili lidé s prosbou o požehnání. Maminky mu přinášely své děti, aby na ně vložil ruce a aby maličkým požehnal. Přicházeli otcové se svými nemocnými  dcerkami  a  těžko  zvladatelnými  syny,  aby se  jich  dotkl  a  požehnal  jim.  Ježíš  zjevně  vyzařoval  něco,  co  lidi  přitahovalo  a  co  jim  dodávalo  odvahy požádat  ho  o  požehnání.  Někdy  mám strach, že ode mě lidé očekávají příliš mnoho. Já přece  nejsem  Ježíš  a  nemám  kouzlo  jeho  osobnosti.  Spoléhám  však  na  to,  že  se  v  jeho  jménu  může  každý  křesťan  odvážit  žehnat  druhým v moci jeho Ducha. Proto pokládám za důležité, abych  při  požehnání  nezaplavoval  lidi  vlastními emocemi,  ale  abych  byl  „propustný“  pro  Ježíšova Ducha, tak aby on sám mohl mýma rukama proudit na ty, kterým žehnám.

Požehnání starce Simeona

Lukáš nám vypráví další krásný příběh o požehnání. Když Maria s Josefem přinesli své dítě do chrámu, setkali se tam se starcem Simeonem. Ten vzal dítě do náručí, aby je požehnal. A tím, že chválil Boha, vyslovil i podivuhodná slova o tomto dítěti. V tomto maličkém spatřily jeho oči spásu, světlo k osvícení pohanů a k slávě izraelského lidu. Je to zřejmě vůbec to nejkrásnější, co lze o nějakém člověku říct: „Když tě vidím, vidím spásu, kterou Bůh lidem připravil.“ Nejhlubším určením každého člověka je to, že slouží druhým ke spáse, aby tak skrze něho mohli dojít uzdravení a dospět k celistvosti.
Rád bych se proto připojil k Simeonovi:
„Vidím v tobě světlo. Jsi paprskem světla v tomto světě. Rozjasňuješ můj pohled. Jsi slávou. V tobě
zazářila Boží krása.
Vyzařuje z tebe do světa něco z Boží lásky. Díky tobě je na světě světleji a tepleji. V tvé blízkosti je
mi dobře u srdce.“
Možná si pomyslíš, že tahle slova nemohou platit o tobě. Přesto platí Simeonovo požehnání i tobě. Neboť i ty jsi požehnán jako Mariino dítě. Když dítě, kterému Simeon požehnal, dospělo v muže, začalo žehnat ostatním dětem. Lidé
se zjevně domnívali, že tenhle Ježíš z Nazareta je skutečně požehnaný člověk. Proto mu přinášeli své děti, aby na ně vkládal ruce a aby jim požehnal (srov. Mk 10,13-16). Přáli si, aby se jejich dětem dostalo podílu na požehnání muže jménem Ježíš.  Vytušili totiž, že jeho blízkost je pro jejich děti i pro ně samé blahodárná, že z něho vyzařuje požehnání, vstřícnost, povzbuzení, život a láska. Ježíš bere děti do náručí, vkládá na ně ruce a žehná jim. Toto požehnání je něžné gesto. Svým objetím jim ukazuje, že je do náručí bere Bůh a že je miluje, že je stále obklopuje jeho spásonosná a milující blízkost.
Požehnání by ale  nemělo být jen záležitostí otců, matek a jejich dětí. My sami si také můžeme vzájemně žehnat. Chlapec může požehnat křížkem na čele své děvče a dívka zase chlapce.
Tímto láskyplným gestem signalizujeme druhému:
Jsi dobrý takový, jaký jsi. Všeho protikladného v tobě se dotkla Boží láska. Patříš Bohu. Nepanuje
nad tebou žádný král nebo císař. Jsi svobodný. Jsi pod Boží ochranou. Jdi svou cestou pod milujícím
pohledem Boha, který ti říká: „Vítej v tomto světě. Důvěřuj životu. Jdu s tebou.“
Anselm Grün – Jsi požehnáním
 

Prameny, odkazy

Francis J. Moloney – Evangelium podle Jana – Sacra pagina; Misál na každý den liturgického roku; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.