Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

Boží hod velikonoční - cyklus B

Boží hod velikonoční – vigilie – cyklus B
Gn 1,1-2,2; Gn 22,1-18; Ex 14,15-15,1; Iz 54,5-14; Iz 55,1-11; Bar 3,9-15.32-4,4; Ez 36,16-17a.18-28; Řím 6,3-11; Mk 16,1-7
 
1Když bylo po sobotě, Marie Magdalská, Jakubova matka Marie a Salome nakoupily vonné oleje, aby šly Ježíše pomazat. 2Záhy zrána první den v týdnu přišly k hrobu, když právě vycházelo slunce. 3Říkaly si mezi sebou: „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobky?“ 4Když se podívaly, spatřily, že kámen je odvalen. Byl totiž velmi veliký. 5Vešly do hrobky a uviděly tam na pravé straně sedět mladého muže oděného bílým rouchem – a polekaly se. 6On však jim řekl: „Nelekejte se! Hledáte Ježíše Nazaretského, ukřižovaného? Byl vzkříšen, není tady. Zde je to místo, kam ho položili. 7Ale jděte a povězte jeho učedníkům, i Petrovi: „Jde před vámi do Galileje, tam ho uvidíte, jak vám řekl.“ (Mk 16,1-7)
 
Srovnání: Mt 28,1-8; Lk 24,1-12; Jan 20,1-10; Sk 1,10; Mk 14,28
 
Úvod k meditaci
Kristův učedník je pozván, aby překonal strach, útěk a mlčení (viz ženy u hrobu …daly se na útěk, protože na ně padl strach a úžas. A nikomu nic neřekly, protože se bály – Mk 16,8) a mohl zakoušet moc Slova, které mění strach ve víru, útěk v následování a mlčení v hlásání. Skrze setkání s Kristem dochází k proměně.
 
Výklad biblického textu textu
Kontext: Markovo evangelium je určeno pro katechumeny, chce přivést člověka mocí Slova k víře. V evangeliu se setkáváme s  Pánem živým a činným mezi námi, když mu svěříme svůj život ve křtu a po uvedení do večeřadla s ním stolujeme.
Marek nevypráví v dalších verších evangelia o zjeveních vzkříšeného Krista, ale namísto ukončení evangelia vrací děj zpět do Galileje, na místo, kde evangelní vyprávění začíná. Jakoby vybízí k opakovanému čtení evangelia a setkání s Kristem.
 
K tématu
Gravitace lásky je silnější než gravitace nenávisti
Drazí bratři a sestry! Svatý Marek nám ve svém evangeliu předkládá, jak učedníci, sestupující z hory Proměnění, diskutovali mezi sebou o tom, co to znamená „vstát z mrtvých“ (srov. Mk9,10). Těsně před tím jim Pán předpověděl svoje ukřižování a vzkříšení po třech dnech. Petr proti předpovědi smrti protestoval. A nyní zas uvažovali o tom, co by mohlo znamenat slovo „vstát z mrtvých“. Neděje se totéž také mezi námi? Vánoce, narození božského Dítěte je nám jakoby bezprostředně srozumitelné. Můžeme toto Dítě milovat, můžeme si představit Betlémskou noc, Mariinu radost, radost svatého Josefa a pastýřů a jásání andělů. Ale vzkříšení? Co je to? Vymyká se z oblasti našich zkušeností a jeho poselství tak zůstává často do určité míry nepochopeno, patří minulosti. Církev se snaží nás uvést do svého vlastního porozumění a převádí tuto tajemnou událost do jazyka symbolů, v nichž můžeme tuto převratnou událost alespoň trochu nahlédnout. Velikonoční vigilie nám podává význam tohoto dne za pomoci tří hlavních symbolů: světla, vody a nové písně alleluja.
Nejprve je to světlo. Boží stvoření, o kterém jsme slyšeli v prvním čtení, začíná slovy: „Buď světlo!“ (Gn1,3). Kde je světlo, tam se rodí život, chaos se může měnit v kosmos. V biblickém poselství je světlo tím nejbezprostřednějším obrazem Boha: On je cele Jasem, Životem, Pravdou a Světlem. Církev čte vyprávění o stvoření na Velikonoční vigilii jako proroctví. Vzkříšení majestátně potvrzuje to, co tento text popisuje jako počátek všech věcí. Bůh opět říká: „Buď světlo!“ Zmrtvýchvstání Ježíše je erupcí světla. Je překonána smrt, hrob je otevřen. Zmrtvýchvstalý sám je Světlem, Světlem světa. Vzkříšením vstupuje do nocí dějin Boží den. Vzkříšením se do světa a dějin šíří světlo Boží. Rozednívá se. Pouze toto Světlo – Ježíš Kristus – je pravé světlo, více než fyzický fenomén světla. On je čiré Světlo: sám Bůh, jenž dává zrod novému stvoření uprostřed toho starého, proměňuje chaos v kosmos.
Snažme se to pochopit ještě lépe. Proč je Kristus Světlem? Ve Starém zákoně byla Tóra považována za světlo přicházející od Boha pro svět a pro lidi. Odděluje v tvorstvu světlo od temnot, tj. dobro od zla. Ukazuje člověku správnou cestu opravdového života. Ukazuje mu dobro, ukazuje mu pravdu a vede ho k lásce, jež je jejím nejhlubším obsahem. Tóra je „svítilnou“ kroků a „světlem“ na cestě (srov. Žl119, 105). Křesťané pak věděli, že v Kristu je přítomna Tóra, Slovo Boží je v Něm přítomno jako Osoba. Slovo Boží je pravým Světlem, které člověk potřebuje. Toto Slovo je přítomno v Něm, v Synu. Žalm 19 přirovnává Tóru ke slunci, které vychází a zviditelňuje slávu Boží v celém světě. Křesťané to pochopili. Ano, ve vzkříšení se Syn Boží zjevil jako Světlo nad světem. Kristus je velkým Světlem, od něhož pochází každý život. On nám umožňuje rozpoznat slávu Boží od jednoho konce země na druhý. On nám ukazuje cestu. On je Božím dnem, který nyní začíná a šíří se po celé zemi. Žijeme-li spolu s Ním a pro Něho, můžeme žít ve světle.
Církev poukazuje při Velikonoční vigilii na tajemství Kristova světla ve znamení paškálu, jehož plamen je světlem a zároveň teplem. Symbolismus světla se pojí k ohni: záře a teplo, jas a proměňující energie, obsažená v ohni, pravda a láska jdou spolu. Velikonoční svíce hoří a tím se stravuje: kříž a vzkříšení jsou neoddělitelné. Z kříže, ze Synova sebedarování se rodí světlo a do světa vstupuje pravá záře. Od paškálu si všichni zapalujeme svoje svíce, zejména křtěnci, kterým v této svátosti Kristovo světlo sestoupí až do hloubi srdce. Antická církev označila křest řeckým výrazem fotismos, tedy svátost osvícení, udělení světla, a neoddělitelně je spojila s Kristovým vzkříšením. Ve křtu říká Bůh tomu, kdo je křtěn: „Buď světlo!“ Pokřtěný je uveden do světla Kristova. Kristus odděluje světlo od temnot. V Něm rozpoznáváme, co je pravé a co je falešné, co je světlo a co je temnota. S Ním v nás povstává světlo pravdy a začínáme chápat. Když Kristus uviděl lidi, kteří se shromáždili, aby Mu naslouchali a dostalo se jim od Něho nějaké orientace, bylo Mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře (srov. Mk 6,34). Uprostřed protichůdných proudů své doby nevěděli, kam se obrátit. Jak velký soucit musí Kristus pociťovat také s dnešní dobou v souvislosti s velkými proslovy, za nimiž se ve skutečnosti skrývá velká dezorientace? Kam máme jít? Jaké jsou hodnoty, jimiž se můžeme řídit? Hodnoty, v nichž bychom mohli vychovat mládež, aniž bychom jí snad předkládali neúnosné normy anebo od ní vyžadovali věci, které jim možná nemají být ukládány? On je Světlo. Křestní svíce je symbolem osvícení, které je nám darováno ve křtu. Také svatý Pavel k nám v tuto chvíli promlouvá velmi bezprostředně. V listě Filipanůmříká, že uprostřed zvráceného a špatného pokolení by křesťané měli zářit jako hvězdy ve vesmíru (srov. Flp 2,15). Prosme Pána, aby světélko svíčky, kterou v nás zažehnul, aby jemné světlo jeho slova a jeho lásky v nás uprostřed zmatků této doby nevyhaslo, ale sílilo a jasnělo. Abychom spolu s Ním byli lidmi dne, hvězdami naší doby.
Druhý symbol Velikonoční vigilie, noci křtu, je voda. Vyskytuje se v Písmu svatém, a tudíž i ve vnitřní struktuře svátosti křtu, ale ve dvou opačných významech. Jednak je tu moře, jež se jeví jako nepřátelská moc, která se staví proti životu na zemi, jako trvalá hrozba, které však Bůh položil meze. Proto je v knize Zjevení řečeno, že v novém Božím světě už nebude moře (srov. Zj 21,1). Je to prvek smrti. A tak se stává symbolickým znázorněním Ježíšovy smrti na kříži: Kristus sestoupil do moře, do vod smrti jako Izrael do Rudého moře. Vstal z mrtvých, dává nám život. To znamená, že křest není pouhým obmytím, ale novým zrozením: s Kristem jakoby sestupujeme do moře smrti, abychom vystoupili jako nové stvoření.
Druhý způsob, jímž se setkáváme s vodou, je čerstvý pramen, který dává život nebo také velká řeka, z níž pochází život. Podle prvotního ustanovení církve měl být křest udělován čerstvou pramenitou vodou. Bez vody není života. Je zarážející, jakou důležitost mají v Písmu svatém studny. Jsou to místa, odkud vychází život. U Jakubovy studny Kristus zvěstuje Samaritánce novou studnu, vodu pravého života. Ukazuje se jí jako nový, definitivní Jakub, který otevírá lidstvu studnu, po níž touží: vodu, která dává život, jenž se nikdy nevyčerpá (srov. Jan 4,5-15). Svatý Jan nám vypráví, jak voják kopím probodl Ježíšův bok, z něhož vytryskla krev a voda (srov. Jan 19,34). Antická církev v tom uviděla symbol křtu a eucharistie, vycházející z probodnutého Ježíšova srdce. Ve smrti se Ježíš sám stal pramenem. Prorok Ezechiel v jedné vizi spatřil nový Chrám, z něhož vycházel pramen, který se stal velkou řekou, dávající život (srov. Ez 47,1-12). V zemi, která vždycky trpěla suchem a nedostatkem vody, to byla mohutná vize naděje. Křesťanství ve svých počátcích pochopilo, že v Kristu se tato vize uskutečnila. On je pravý, živý Chrám Boží. A On je pramenem živé vody. Z Něho tryská velká řeka, která ve křtu plodí a obnovuje svět; velká řeka živé vody, jeho evangelium, které činí zemi plodnou. V promluvě během svátku stánků však Ježíš prorokoval ještě něco většího: „Kdo ve mně věří... potečou z jeho nitra proudy vod“ (Jan 7,38). Ve křtu z nás Pán činí nejenom lidi světla, ale také prameny, z nichž prýští živá voda. My všichni známe takové lidi, kteří nás určitým způsobem osvěžili a obnovili; lidi, kteří jsou zdrojem svěží pramenité vody. Nemusíme myslet nutně na velikány jako Augustin, František z Assisi, Terezie z Avily, Matka Tereza z Kalkaty atd., osoby, skrze něž opravdu do dějin plynuly proudy živé vody. Díky Bohu, takové lid nacházíme trvale i v naší každodennosti: lidi, kteří jsou pramenem. Zajisté známe i opačné případy: osoby, které vytvářejí ovzduší jako louže stojaté či dokonce otrávené vody. Prosme Pána, který nám daroval milost křtu, abychom mohli být vždycky zdrojem čiré, svěží vody, prýštící z pramene jeho pravdy a jeho lásky!
Třetí velký symbol Velikonoční vigilie je povahy zcela zvláštní; týká se samotného člověka. Je to zpěv nové písně „alleluja“. Když člověk zakusí velkou radost, nemůže si ji nechat pro sebe. Musí ji vyjádřit a předat. Co se však stane, když se člověka dotkne světlo vzkříšení a přijde do styku se samotným Životem, s Pravdou a Láskou? O tom nemůže prostě jen mluvit. Mluvení už nestačí. Musí zpívat. První zmínku o zpěvu v Bibli nacházíme těsně po přejití Rudým mořem, když se Izrael vymanil z otroctví. Vystoupil z hrozivých hlubin moře. Je jako znovuzrozený. Žije a je svobodný. Bible popisuje reakci lidu na tuto velkou událost osvobození větou: „Lid věřil Hospodinu i jeho služebníku Mojžíšovi“ (srov. Ex 14,31). Na to navazuje druhá reakce, která jakousi vnitřní nutností plyne z té první: „Tehdy zazpíval Mojžíš se syny Izraele tuto píseň Hospodinu...“ Ve Velikonoční vigilii zpíváme my křesťané každý rok po třetím čtení tuto píseň jako naši píseň, protože také my jsme mocí Boží vyvázli z vod a byli osvobozeni k pravému životu.
Příběh o Mojžíšově písni po osvobození Izraele z Egypta a po vyjití z Rudého moře má překvapující paralelu v knize Zjevení sv. Jana. Před příchodem posledních sedmi ran, které dopadnou na zemi, zjeví se vizionáři něco „jako průzračné moře smíšené s ohněm. U toho průzračného moře stáli ti, kdo zvítězili v boji se šelmou, s jejím obrazem a s číslem vyjadřujícím její jméno. Měli citery ke chvále Boží a zpívali píseň Mojžíše, Božího služebníka a píseň Beránkovu“ (Zj 15,2). Tímto obrazem je popsána situace učedníků Ježíše Krista všech dob, situace církve v dějinách tohoto světa. Lidsky vzato, je tato situace sama v sobě protikladná. Z jedné strany se společenství nachází ve stavu exodu, uprostřed Rudého moře. Moře, ve kterém se paradoxně mísí led a oheň. Ale copak církev nemá stále jakoby kráčet po moři skrze oheň a chlad? Lidsky řečeno, měla by se utopit. Zatímco však stále putuje uprostřed tohoto Rudého moře, zpívá. Pěje chvalozpěv spravedlivých: Mojžíšovu a Beránkovu píseň, v níž se shodují Stará a Nová Smlouva. Místo aby se topila, církev zpívá píseň díkůvzdání spasených. Stojí na dějinných vodách smrti, a přesto je již vzkříšena. Zpívá a chytá se za ruku Pána, který ji drží nad vodami. A ona ví, že je tím mimo dosah přitažlivosti smrti a zla – síly, před níž by jinak nebylo úniku. Je pozvedána a přitahována novou přitažlivostí Boha, pravdy a lásky. Nyní se ještě nachází mezi dvěma gravitačními poli. Avšak od chvíle, kdy Kristus vstal z mrtvých, je gravitace lásky silnější než gravitace nenávisti. Copak není tato situace skutečnou situací církve všech dob? Vždycky je tu dojem, jakoby se měla utopit, a vždycky je už zachráněna. Svatý Pavel ilustroval tuto situaci slovy: „Jsme jako zmírající, a hle, žijeme“ (2 Kor 6,9). Spásná ruka Páně nás nese a můžeme tak už nyní zpívat píseň spasených, novou píseň vzkříšených: alleluja! Amen.
Benedikt XVI. – Velikonoční vigilie 2009
 
Ó noci, která jsi jasnější než den!
Ó noci, která jsi světlejší než slunce!
Ó noci, která jsi bělejší než sníh,
která záříš víc než naše pochodně
a jsi lahodnější než ráj!

Ó noci, která neznáš temnotu,
vzdaluješ od nás spánek
a dáváš nám bdít spolu s anděly.
Ó noci, postrachu démonů,
Veliká noci, kterou jsme celý rok očekávali!

Svatební noci církve,
která dáváš život novým pokřtěným
a zneškodňuješ zaskočeného démona.
Ó noci, ve které věčný Dědic uvádí
své spoludědice do věčnosti.

Asterios Amasejský
 

Ježíš vzkříšený

Událostí, která proměnila ustrašené a vyděšené Ježíšovy učedníky v odvážné svědky, bylo jeho vzkříšení. Dnes nelze přesně říct, jaká byla zkušenost této události. Zcela jistě však nešlo o iluzi, nýbrž o pravdivou zkušenost, která se učedníků hluboce dotkla a zcela je proměnila. Ukázal se jim vzkříšený Pán: viděli ho na vlastní oči. Setkali se s ním a to jim umožnilo poznat, kým On ve skutečnosti je. Věděli dobře: ten Ježíš, se kterým putovali po Galilei a po Judsku, žije. Nezůstal v zajetí smrti. Žije v Boží slávě a sedí na pravici Boží velebnosti. Toho, kterého lidé přibili na kříž, teď Bůh prohlásil Pánem celého světa. Jde o přehodnocení veškeré skutečnosti. Zde je základ naší naděje, že také naše bída a křehkost může být proměněna a že náš život dospěje ke konečnému zdaru, až vyústí smrtí do Boží slávy.  
Setkání se vzkříšeným Kristem totálně zpřeházelo jejich dosavadní způsob uvažování. Nedokázali pochopit, co se to vlastně stalo. Proto se pokoušeli vysvětlit si na základě Písma, co Bůh vykonal na ukřižovaném Ježíšovi. Lukáš používá k výkladu vzkříšení žalm 16, který chápe jako zaslíbení: „Neboť mě nezanecháš v říši smrti a nedopustíš, aby se tvůj Svatý rozpadl v prach“ (Sk 2,27). Žalm 16 popisuje těsné životní společenství zbožného člověka s Bohem. Zbožný muž nespouští Boha z očí: „Viděl jsem Pána stále před sebou, je mi po pravici, abych nezakolísal“ (Ž 16,8; Sk 2,25). Spoléhá se na to, že jeho intimní pouto s Bohem nemůže být přerušeno ani smrtí. Ježíš žije jako Boží Syn a jako Pánův Pomazaný v tak těsném společenství s Bohem, že je smrtí nezničitelné. Kristovo vzkříšení přináší naději i nám, že ani ve smrti nemůžeme vypadnout z Boží náruče. Ježíš nám zvěstoval bezpodmínečnou Boží lásku. Jako Boží milovaní tedy nezůstaneme v zajetí smrti, protože ta nad námi ztratí moc a stane se pouhou bránou k věčnému společenství s Bohem. Učedníci přijímají ve Vzkříšení ujištění, že je láska silnější než smrt. Boží láska nemůže být zničena ani smrtí.    
Lukáš nevykládá Ježíšovo vzkříšení pouze kázáním, které vkládá do úst svatému Petrovi a Pavlovi, ale vypráví nám také několik příběhů o setkání učednic a učedníků se Zmrtvýchvstalým. Jednoznačně v nich jde o to, jak se lze setkat se vzkříšeným Pánem. Lukáš nechápe Vzkříšení jako událost, o níž by se mělo diskutovat. Nastává spíše všude tam, kde se vzkříšený Ježíš ukazuje svým učedníkům. Evangelista to nádherně vylíčil ve vyprávění o emauzských učednících (srov. Lk 24,13-35). Dva učedníci utíkají zklamáni z Jeruzaléma, místa jejich dosavadních nadějí. Sdělují si navzájem své zklamání. Uprostřed jejich zaníceného rozhovoru se k nim cestou připojí Ježíš, ale oni ho nepoznají. Teprve, když jim začne vykládat všechny události posledních hodin na základě Písma a potom s nimi hodlá povečeřet, otevřou se jim oči. Jakmile se tak stane, zmizí jim z očí. My se často podobáme oběma emauzským poutníkům, když se snažíme utíkat od svých životních zklamání. Lukáš se nás snaží povzbudit, že vzkříšení může nastat uprostřed naší cesty, dokud jsme stále ještě schopni hovořit o svých ztroskotaných nadějích. Nakonec přece jen jednoho dne pochopíme smysl všeho, co se nám přihodilo. Otevřou se nám oči a budeme si jisti: nezůstali jsme sami. Vzkříšený nás na naší cestě provází a láme nám chléb - a přesto nedokážeme zkušenost Zmrtvýchvstalého zadržet. Jakmile ho poznáme, ztratí se z našeho dohledu a dosahu.                                                                         
Jan nám zachytil jinou událost se Vzkříšeným Ježíšem, která nám ukazuje, že se s námi Pán setkává uprostřed zbytečností našeho všedního dne (srov. Jan 21,1-14). Učedníci se nadarmo namáhali po celou noc, ale nechytili ani rybičku. Když veslují zklamáni ke břehu, uvidí na něm stát muže, který je láskyplně osloví a pošle je zpátky na otevřenou hladinu, aby ještě jednou ponořili sítě. „Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete.“ Vyhodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb (Jan 21,6). Milovaný učedník v tom okamžiku pozná, kde je onen muž na břehu: „To je Pán“ (Jan 21,7). Vzkříšený proměňuje noc marnosti v jitro života a lásky.   
„To je Pán!“ Ta větička shrnuje celou zkušenost zmrtvýchvstání. Opakuji-li si ji uprostřed své práce, při marných rozhovorech, u psacího stolu a v neřešitelných konfliktech, pak se rozjasní šedivé ráno a můj všední den získá nový lesk. Vím jedno: právě teď, uprostřed mé práce je Pán se mnou. Nemusím se namáhat sám, abych něco ulovil. Vzkříšený mi dává darem novou naději, že se můj život vydaří, i když to s ním doposud vypadalo beznadějně. Vyhodím-li na jeho příkaz sítě na pravé - tedy vědomé - straně lodi, síť se naplní, pokud budu pracovat pozorně a opatrně. Vzkříšení se odehrává uprostřed všedního dne, např. když se pojednou rozmotá zahrnutý uzel, když se vydaří rozhovor, když se uvolní vnitřní napětí, protože vím: teď a tady u mého pracovního stolu je vzkříšený Ježíš se mnou. Stačí se jen na okamžik zastavit a dávat pozor na jeho impuls. Můj život se začne měnit a má práce se podaří. 
Kde se setkávám se vzkříšeným? Vstoupil už někdy do noci mé marnosti? Kde jsem prožil proměnu všedního dne a šedého rána? Znám situaci emauzských učedníků? Před čím utíkám? Co mě zklamalo? Co mi chce Pán povědět? Co by se mohlo stát smyslem mé cesty? Zakusil jsem už někdy, že se mi najednou otevřely oči a já jsem poznal skutečnost, poznal jsem tajemství svého života? Pak jsem podle Lukášova přesvědčení viděl vzkříšeného. 
Co očekávám od smrti? Jak si představuji své vzkříšení, které na mě čeká ve smrti? Dokážu důvěřovat v to, že láska, kterou prožívám, nemůže být zničena ani ve smrti a že budu jako osoba navždy přebývat s Bohem? Doufám v to, že mě smrt promění do pravé podoby slávy tak, jak mě Bůh chová ve své mysli?
Anselm Grün - 50xJežíš
 
Evangelium líčí zjevení vzkříšeného Krista učedníkům (Lk 24,35-48). Na Pánův pozdrav pokoje učedníci namísto radosti reagují zděšením a strachem, protože „se domnívali, že vidí ducha“. Ježíš jim umožnil pochopit, že se dívají na skutečnost, vybídl je, aby se dotkli Jeho těla, a pojedl před nimi. Chce je dovést k radosti ze zmrtvýchvstání, k radosti ze své přítomnosti mezi nimi. Avšak učedníci tomu pro samou radost nemohli uvěřit, protože k ní přistupovali se strachem.                             
Je to nemoc křesťanů. Máme strach z radosti. Raději si říkáme: „Ano, Bůh existuje, ale tam; Ježíš vstal z mrtvých, ale tam.“ Máme trochu odstup. Máme strach z Ježíšovy blízkosti, která nám dává radost. To vysvětluje, proč je tolik pohřebních křesťanů. Jejich život se jeví jako nepřetržitý pohřeb. Preferují smutek a nikoli radost. Pohybují se lépe nikoli ve světle radosti, ale ve stínu, jako oni živočichové, kteří vycházejí ven v noci, a ne ve dne, protože nic nevidí. Jako netopýři. S určitou nadsázkou můžeme říci, že existují netopýří křesťané, kteří upřednostňují stíny před světlem Pánovy přítomnosti.               
Ale Ježíš nám svým zmrtvýchvstáním dává radost. Radost, že jsme křesťané; radost z Jeho následování zblízka; radost, že jsme s Ním. A my jsme často zděšeni, dostaví-li se tato radost, nebo plni strachu v domnění, že vidíme nějaký přízrak anebo si myslíme, že Ježíš je nějaký způsob jednání a říkáme si: „Jsme křesťané a musíme jednat tak a tak. Kde je však Ježíš? Ten je v nebi.“ 
Mluvíš s Ježíšem? Říkáš Mu: „Věřím, že žiješ, že jsi vstal z mrtvých a jsi mi nablízku a neopustíš mne?“ Takový musí být křesťanský život: dialog s Ježíšem. Taková je totiž pravda: Ježíš je stále s námi, stále je s našimi problémy, s našimi těžkostmi, s našimi dobrými skutky. 
Kolikrát jen my křesťané nejsme radostní, protože máme strach! Jsme křesťany, kteří byli v kříži poraženi. V mé vlasti existuje úsloví, které praví: „Někdo se spálí horkým mlékem, a když potom uvidí krávu, rozpláče se.“ Jsou tedy takoví, kteří se spálili dramatem ukřižování a řekli si: „Zůstaneme u toho. On je v nebi. Skvělé, vstal z mrtvých! Ale jen aby nepřišel znovu, protože to bychom neunesli.“ 
Prosme Pána, aby s námi učinil to, co s učedníky, kteří měli strach z radosti: ať nám otevře mysl. „Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu“ (Lk 24,45). Ať nám dá pochopit, že On je živá skutečnost, že má tělo, že je s námi, že nás provází a že zvítězil. Prosme Pána o milost nemít strach z radosti.
Kázání papeže Františka z domu sv. Marty 24. 4. 2014
 
(Jan 20,4-8) Velikost velikonočního poselství spočívá v tom, že neexistuje žádný pocit viny, ať již pravý či falešný, oprávněný či neoprávněný, z něhož bychom nemohli být vysvobozeni. Opravdové odpuštění existuje, není to jen legenda, čili cosi krásného, ale nedosažitelného. Žádné odsouzení! Pro ty, kteří věří v Ježíše Krista, neplatí odsouzení žádného druhu, ani vnitřní, ani vnější. Žádná vina, byť by byla sebehroznější, neodolá tomuto „odpuštění.“ Napomíná-li vás vaše srdce, pak vězte, že větší a milosrdnější než toto srdce je Bůh.
Raniero Cantalamessa - Biblické inspirace
 
Ježíšovo zmrtvýchvstání
Ježíšovo zmrtvýchvstání dává smysl každé věrností zaplacené oběti, která by se jinak mohla zdát zbytečná, každé vytrvalosti, která by jinak byla marná. Zmrtvýchvstání je zárukou, že pravda zvítězí a láska nikdy nepřestane. Díky zmrtvýchvstání neexistuje situace v lidském životě, z níž by nebylo východisko. Lze je však nalézt jen s Kristem a v Kristu.
Jiří Mikulášek - Kde by se vzalo to dobro?
 
Proč hledáte živého mezi mrtvými? 
Někdy nás pohoršuje, že nenachází odpovídající místo v učebnicích dějepisu Ježíš Kristus. I když je za tím často marná snaha zapečetit pravdu o něm v hrobě mlčení, ve skutečnosti je dobře, že Ježíš nemá vykázané místo mezi kdysi mocnými, slavnými, možná i zasloužilými veličinami a veličenstvy, jejichž těla tlí dávno v hrobě a kteří už do toho, co se děje ve světě, nemohou zasahovat. Jen ten, který je První a Poslední, Živý, se vymyká všem měřítkům dějepisné vědy. Velikonoční liturgie o něm říká: Kristus včera i dnes, začátek i konec, alfa i omega, Kristus je Pán všech věků, on vládne dějinám, jeho je království i moc i sláva po všechny věky věků. Proto i nám by asi řekl anděl: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Pohleďte, není zde, byl vzkříšen!“
Jiří Mikulášek - Někdo tě má rád                                                                                                                                                                              

Prameny, odkazy

Daniel J. Harrington – Evangelium podle Marka – Sacra pagina; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Marka.
 

Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.