Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

Slavnost Seslání Ducha svatého – cyklus B

Sk 2,1-11; Gal 5,16-25; Jan 15,26-27; 16,12-15 

26Ježíš řekl svým učedníkům: „Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten vydá o mně svědectví. 27Vy také vydávejte svědectví, protože jste se mnou od začátku. 12Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. 13Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. 14On mně oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. 15Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí.“ (Jan 15,26-27; 16,12-15)
 
Srovnání: 26Jan 14,26; 16,13; 27Lk 24,48; Sk 1,8.21-22; 1 Jan 1,2; 121 Kor 3,1; 13Jan 14,26; Zj 4,1; 14Jan 8,54; 15Jan 17,10
Úvod k meditaci
Uvede vás do celé pravdy. Pravda, o kterou se zde jedná, je pravda Boží, jak se definitivně, ovšem nevyčerpatelně zjevila v Ježíši Kristu. Spočívá v tom, že Bůh je láska a že Bůh Otec tak miloval svět, že vydal svého Syna. Toto by nikdy nemohli pochopit učedníci, nikdo další ani my, kdyby nám nebyl dán samotný Boží Duch, aby nás uvedl do vnitřního smýšlení Boha a jeho díla spásy. Pouze Duch svatý nás může uvádět do Pravdy a Lásky. Když mocně zavane Duch pravdy ve tvém životě, je něco co by z něj „odfouknul“? K čemu tě vyzývá a vede?
Výklad biblického textu
Kontext: Ježíš připravuje učedníky na svůj odchod, jasně poukazuje na nepřátelství a nenávist světa, které povedou až k pronásledování. Ježíš jim od Otce pošle „Přímluvce“, který je bude obhajovat v onom neustálém „soudním procesu“ tohoto světa proti Ježíšovým učedníkům.
v. 12: Porozumění je procesem. Učedníci nepotřebují více zjevení, nýbrž více poznání a vhledu. Problém je ve slabosti učedníků, kteří by to v tu chvíli nemohli snést.
v. 13: Bez působení Ducha svatého, který odhaluje smysl, nejsou učedníci schopni poznat význam Ježíšova života a smrti. Duch svatý nepřináší „nové pravdy“, ale uvádí do plnosti pravdy. I po Ježíšově odchodu bude narůstat jeho poznání lidmi, ale nebude žádné nové zjevení, které by bylo nezávislé na Ježíšovi. V prvotní církvi zjevně existovali lidé, kteří se odvolávali na nová zjevení Ducha, ale ta se neshodovala s Ježíšovým poselstvím. Nové zjevení nemůže být ničím jiným než vysvětlením a prohloubením toho, co zvěstoval Ježíš.
oznámí vám, co má přijít – sloveso oznámí neznamená ani tak předpověď budoucnosti, jako spíše hluboké pochopení toho, co se stalo a má stát. Přímluvce daruje učedníkům schopnost „poznávat znamení času“ ve světle Kristově.
 
K tématu
Michelangelo a mramor
Jednou se někdo Michelangela zeptal: „Jak je možné, že dokážete stvořit tak nádherná díla, takové vzácné mistrovské kusy, jako je Pieta, David nebo Mojžíš?“ Michelangelo odpověděl: „Všechno závisí na kvalitě mramoru, který mám v rukou. Pokud držím v rukou poddajný mramor, který dovolí, abych si s nim dělal, co chci, vytvořit sochu je snadné. Když mám před sebou kus mramoru, už dopředu vidím, co se v něm skrývá. Mým úkolem je už jen odstranit to, co je na něm přebytečné. Pokud mi mramor dovolí, abych z něho odstranil všechny zbytečnosti, je socha hotová.“
Jsem jako ten kus mramoru v Božích rukách, ze kterého se Bůh snaží odstranit vše zbytečné. Jaký bude výsledek, pokud mu to dovolím? Svatý muž, svatá žena. Vidíte, že to nejsme my, kdo formujeme vlastní sochu, nestáváme se svatými z vlastních sil. Důležité je dovolit Bohu, aby nás svatými učinil, aby z nás odstranil všechno zbytečné a aby se na nás mohl projevit původní plán, který Bůh s námi měl. Proto sv. Jan nazývá Ducha svatým Duchem, jelikož je pramenem svatosti.
Elias Vella – Duch svatý – Pramen života
Nadání novými schopnostmi
Ke znovuzrození z Ducha svatého patří rozvíjení nových morálních a duchovních schopností. V Lukášově evangeliu se stále znovu uvádí, jak Ježíš v moci (dynamis) Ducha svatého jde svou cestou a plní své poslání. Lukáš chápe křest jako obdaření Ježíše Duchem svatým. Naplněn Duchem odchází Ježíš do pouště, kde je pokoušen od ďábla. Tam prožívá svou iniciaci k mesiášskému úřadu. Po skončení pokušení evangelium říká: „Ježíš se vrátil v síle Ducha do Galileje“ (Lk 4,14).
V synagoze v Nazaretě pak čte místo z proroka Izaiáše: „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slabým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně“ (Lk 4,18-19).
Ve svátosti biřmování dostává mladý člověk Ducha svatého, aby od té chvíle plnil své poslání ve světě a v církvi. Duch uschopňuje biřmovance k tomu, aby si osvojil nové chování a rozvíjel nové schopnosti. Proto k přípravě na biřmování patří i výzva, aby mladí lidé samostatně rozvíjeli své představy o tom, čeho se ve svém životě chopí
a jakým způsobem jej vezmou do vlastních rukou. Mladí lidé mají objevit své vlastní charisma: Co umím? Na čem mi záleží? K čemu se cítím povolán? Co je mým posláním? Biřmování má pohled mladého člověka odvést od pouhého naplňování vlastních potřeb, aby se pouze neptal: Co z toho mám, spíše by se měl ptát: Čím mohu přispět? K čemu jsem poslán? Jaký úkol na mě čeká? Tato změna pohledu je pro mladé lidi jako stvořená. Osvobozuje je od stálého kroužení kolem sebe a klade na ně požadavky, aby rozvíjeli své síly a použili je pro určitý úkol, který je fascinuje.
K biřmování patří i úvod do zdravé askeze. Ta začíná tím, že si mladí lidé smysluplně rozdělí svůj den, pořádně si uklidí a uspořádají si svůj pokoj. K tomu patří úvahy o tom, jak se ve svém chování dosud řídili starými vzory převzatými od rodičů. Kdy svoje rodiče a idoly jen kopírují, a kdy myslí a jednají samostatně? Jak si představují stopu, kterou by chtěli zanechat v tomto světě? Co je pro ně nosné?
Askeze znamená uvedení do nové svobody. Ve kterých oblastech jsem závislý na konzumu, na mínění druhých a na potvrzení z jejich strany? Kdy umím říci ne? Umím se něčeho zříci, nebo musím jakoukoli potřebu ihned ukojit? Kdo se neumí ničeho vzdávat, nikdy nebude schopen rozvíjet silné já.
Duch nám dává nové schopnosti, abychom je použili k dobru lidí. Ježíš chápe své pomazání Duchem jako pověření a poslání ve světě. Každý člověk má své poslání. Každý může v tomto světě dokázat něco, co může udělat jen on sám. Mohu poznat, co je mým posláním, zaměřím-li se na své silné a slabé stránky. Co umím? Co mi dělá radost? Něco tvořit, měnit, rozjet? Namísto povzdechů, že svět je tak těžký, by bylo lepší dát mladým lidem pocit, že mají vzít do ruky nejen vlastní život, nýbrž i problémy svého okolí. Mohou přispět k tomu, aby svět kolem nich byl lidštější a příjemnější.
Co by skupina biřmovanců mohla dělat, aby se kousek jejich okolí ve farnosti stal přirozenějším a přátelštějším? Jakého projektu by se mohli společně chopit? V některé farnosti by to mohl být program ochrany životního prostředí, v jiné přínos k bohoslužbě, v jiné zase péče o rodiny přistěhovalců, bezdomovce či vězně propuštěné na svobodu. Podoba konkrétní odpovědnosti biřmovanců ve farnosti závisí na její sociální struktuře. V jedné farnosti jsou opomíjeni spíše staří a nemocní, jinde zase jiní lidé na okraji. Pro jedny by byla vhodným polem působnosti práce kolem kostela, pro jiné konkrétní pomoc starým a nemocným lidem při nakupování nebo úklidu. Každopádně při tom chlapci a dívky potřebují podporu dospělých, aby ve svých plánech nepřecenili své síly a nevzdali to hned při prvních potížích.
Ale stejně tak je důležité, aby každý snil svůj vlastní sen. V Jižní Americe jsem si všiml, jak optimisticky hledí tamější mládež do budoucnosti. Ačkoli jsou tam vnější poměry bezútěšnější než tady v Evropě, mladí lidé mají přesto dojem, že se vyplatí žít, že mohou přispět k tomu, aby svět byl přátelštější. My často pociťujeme rezignaci: „A stejně to nemá smysl. Svět je v rukou velkých konglomerátů firem nebo několika vlivných skupin.“ Je důležité vědět, že si mohu být jist, že skrze mě přišlo na tento svět něco jedinečného a že po mně může zůstat v kosmu a ve společnosti stopa, která trvale změní tvář tohoto světa. Samozřejmě to bude stopa jen docela malá. Ale když začnu jednat a myslet jinak, účinky se dostaví. Vyslovím-li nějakou myšlenku, bude se šířit jako vlna. Nenarodil jsem se do tohoto světa jen tak, byl jsem do něj také poslán. Mám nějaký úkol, poslání. Úkolem přípravy na biřmování je činit vědomí citlivé pro poslání každého jednotlivce.
 
Vzpomínka na biřmování
Existují různé rituály, které nám stále znovu připomínají skutečnost našeho biřmování. Většina lidí zřejmě ani neví, kdy byli biřmováni, takže svůj biřmovací den nemohou oslavit. Kdo to ví, může si v tento den zapálit svíčku, aby v sobě znovu rozdmýchal oheň Ducha. Pro nás všechny je slavnost letnic stále znovu podnětem k úvahám o tom, že jsme byli biřmováni a chceme žít z Ducha svatého. Slavíme-li letniční slavnost jako vzpomínku na vlastní biřmování, nebylo by špatné vylosovat si nějaký dar Ducha svatého. Mohli bychom to udělat například v kruhu rodiny; pak by letniční slavnost dostala zvláštní ráz. Mnozí letnice prostě přejdou, protože tato slavnost prakticky nemá žádné rodinné rituály, na rozdíl od Vánoc nebo Velikonoc. Jinou možností je, aby si na konci společné bohoslužby každý vytáhl z košíku lístek s jedním darem Ducha svatého, který by ho pak mohl provázet až k příštím letnicím. Mohli bychom vyzkoušet, jak v nás působí, jak mění směr našeho pohledu a jak nás přivádí do kontaktu s postoji, které jsme dosud opomíjeli.
Rituál, jak si připomenout skutečnost Ducha svatého, pro mne spočívá v tom, že se vystavím větru. Podle toho, jak je vítr silný, si představuji, že Duch Boží ze mě odvane všechno zaprášené, že vyžene zatuchlého ducha plané zábavy a vyprázdněných forem společenského chování, občerství mě, něžně pohladí a předá mi něco ze své lásky. I soustředění na vlastní dech mi pomůže objevit Ducha svatého: když se zaměřím na svůj dech, představuji si, že dýchám nejen vzduch, nýbrž že do mne při vdechnutí proniká i Duch svatý a naplňuje mne svou láskou.
Svatý Augustin byl přesvědčen, že s dechem vdechujeme Ducha svatého, jak to vyjádřil ve známé modlitbě: „Dýchej ve mně, ó Duchu svatý, abych myslel na svaté věci.“ Vědomý dech mne vede k doteku se sebou samým. Ale současně prožívám skutečnost, že je ve mně nějaká jiná síla – Boží Duch.
Jiným mým rituálem je, že se vystavím slunci a nechám do celého svého těla pronikat sluneční paprsky. Duch svatý je ohněm, žárem, který mě zahřívá. Nejsem vyhořelý, nýbrž je tu žár, který ve mně stále znovu zapaluje plamen lásky. Duchovní život pro známého duchovního autora Henri Nouwena znamená chránit vnitřní oheň a uchovávat v sobě žár Ducha svatého. Pomáhá mi při tom, když zkřížím ruce na prsou a představím si, že ve mně hoří oheň Ducha a proniká mě božskou láskou.
V Janově evangeliu je Duch svatý především pramenem, který v nás proudí. Když se posadím k potoku nebo řece a dívám se na tekoucí vodu, uvažuji o tom, že ve mně proudí pramen, který nikdy nevysychá. Duch svatý mě stále znovu osvěžuje a dává mi život, očišťuje ve mně, co je nečisté, a činí mé nitro znovu průzračné. Je tekoucí vodou ve mně, která s sebou bere všechno, co se jí staví do cesty, odstraňuje překážky a uvádí do pohybu všechno strnulé. Tekoucí voda relativizuje všechno, čeho se křečovitě držím. Především však prožívám, že ve mně tryská pramen, který je nevyčerpatelný, protože prýští v Bohu. Jsem-li v kontaktu s tímto pramenem Ducha svatého, mohu pracovat, aniž bych se vyčerpal. Práce se ze mě řine. Těší mě. Nemusím sám sobě nic dokazovat.
Žít z biřmování pro mě znamená vzít vážně skutečnost Ducha svatého. Když si při všem, co dělám, stále znovu uvědomuji, že Duch svatý je ve mně, v mém dechu, v myšlení, v řeči a jednání, osvobozuje mě to od úsilí o výkon, od psychického tlaku a domněnek, že musím všechno zvládnout sám. A dává mi pocit, že žiji z jiné skutečnosti. Chci-li se stát sám sebou, nejsem v tomto procesu sám. Nemusím v boji svého života zvítězit sám. Nemusím své problémy zpracovávat sám. Nemusím svůj smutek překonávat vlastní silou. Boj, v němž zvítězím nad svými negativními emocemi, není nekonečný. Mnohem víc ve mně bojuje Duch Boží, i když neřeší všechny problémy a neodstraní ani mou depresi. Ale když se v tomto stavu rozpomenu na Ducha svatého ve mně, deprese už mě nemá ve své moci. Už mě neváže. Mohou ve mně přetrvávat moje zranění a rány, ale nemusím je všechny sám odstraňovat, protože ve mně proudí Duch svatý, který je může proměnit. Když tomuto Duchu v sobě důvěřuji, ani přes svou psychickou labilitu neustrnu úzkostlivě ve své mysli, nýbrž se spolehnu na to, že Duch Boží mě přes všechna úskalí života převede.
Víra v Ducha svatého, který mi v biřmování byl neodvolatelně darován, jímž jsem byl pomazán a poznamenán, mi dává důvěru a jistotu, že se můj život zdaří. Nebude nutně odpovídat očekávání mého okolí ani měřítkům tohoto světa. Ale vydaří se, neboť Duch Boží je „zárukou, že nám jednou připadne dědictví“ (Ef 1,14). Je zaslíbením, že jako Boží vlastnictví už nevyklouznu z jeho dobré a chránící ruky a navždycky budu zpívat jeho slávu (srov. Ef 1,14).
Anselm Grün – Biřmování
 Ikona: Sestoupení Ducha svatého
Křesťanem nemůže být člověk sám. My ale přesto často přemýšlíme o křesťanském životě ve vysoce individualizovaných pojmech. Jsme vedeni k tomu, abychom měli své vlastní názory, říkali, co nás napadne, a dělali si věci po svém. Evropské a americké vzdělání klade takový důraz na rozvoj nezávislé osobnosti, že jsme začali ostatní lidi vnímat spíše jen jako možné rádce, průvodce a přátele na cestě k sebenaplnění než jako ty, kdo s námi sdílejí společenství víry.
Ve svém důvěrném vztahu s Bohem často i já sám stále ještě přemýšlím spíš o své víře, o své naději a o své lásce než o naší víře, naší naději a naší lásce. Dělám si starosti o svůj osobní život modlitby, jako vzdělaný člověk spekuluji o své budoucnosti a přemýšlím o tom, kolik dobrých věcí pro druhé jsem vykonal nebo teprve vykonám. A tak nejvíce pozornosti věnuji svému individuálnímu duchovnímu životu.
„Sestoupení Ducha svatého“, ruská ikona namalovaná koncem patnáctého století, mi důrazně připomněla, že život v Duchu je ve své podstatě životem ve společenství. I když jsem to vždycky rozumem chápal, dlouhé a hluboké setkávání s touto letniční ikonou z ruské novgorodské školy mi postupně umožnilo, aby toto poznání sestoupilo z mé hlavy také do mého srdce.
Když jsem strávil před touto letniční ikonou delší čas, postupně jsem uviděl mnoho nových aspektů duchovního života, které mi ostatní ikony neukázaly. Nejprve jsem uviděl, že se nám Bůh o letnicích zjevuje jako „Bůh uvnitř“. Pak jsem začal vnímat, jak tento „Bůh uvnitř“ vytváří nové společenství víry, v němž se jednota a různost navzájem prohlubují. A nakonec jsem objevil, jak toto společenství víry vytváří živé jádro, z něhož lze začít osvobozovat svět. Nyní vám podrobněji ukážu, jak jsou tyto tři aspekty duchovního života v ikoně „Sestoupení Ducha svatého“ vyjádřeny.
 
Bůh uvnitř
První, co mě na této ikoně zaujalo, je její tichost. Dvanáct apoštolů a evangelistů, sedících pokojně v půlkruhu, vyzařuje řád, klid a vážnost. Jejich harmonická přítomnost posiluje symetrii a vyváženost celé ikony. Tato tichost je v příkrém kontrastu s letničním příběhem. v něm (srov. Sk 2,1-13) čteme o náhlém hukotu z nebe, silném větru, ohnivých jazycích, slovech v  různých jazycích, ohromení, úžasu a o sarkastické poznámce „vypili příliš mnoho vína“. Ikona nic z toho neukazuje: žádné zvuky, žádná slova, žádní hovořící učedníci, žádný vzrušený dav, žádní skeptičtí pozorovatelé, dokonce ani mluvení v jazycích, jen dvanáct krátkých paprsků sestupujících z části kruhu znázorňujícího nebesa. Vidíme dokonalý pokoj, harmonii a řád.
Zapomněl snad ikonopisec, co se ve skutečnosti stalo? Nikoli, jen se rozhodl namalovat nejhlubší smysl letnic. Chce ztvárnit onu vnitřní událost. Podobně jako jiné velké ikony, „sestoupení ducha svatého“ má být spíše vyjádřením teologické pravdy než popisem biblické události. Pravda zjevená v této ikoně nám říká, že Bůh dokončuje zjevení vnitřního božského života tím, že nám dává svůj vlastní dech, aby se pro nás skutečně stal „Bohem uvnitř“.
Bůh se nejprve zjevuje v příběhu exodu jako „Bůh pro nás“, vyvádějící nás z otroctví – za dne pomocí oblakového sloupu, za noci sloupem ohnivým (srov. Ex 13,21). Později, v příběhu Ježíše z Nazareta, se Bůh zjevuje jako „Bůh s námi“ (Mt 1,23) a v solidaritě a lásce nás doprovází. A konečně v příběhu letnic se Bůh zjevuje jako „Bůh v nás“, jako ten, který nám umožňuje vdechovat samotný božský život. Letnice tak dokončují tajemství Božího zjevení jako Otce, Syna a Ducha Svatého a  zvou nás, abychom se plně stali součástí vnitřního Božího života. Tím, že se Bůh stává nejen Bohem pro nás a Bohem, který je s námi, ale také Bohem v nás, nabízí nám plné poznání Božího života, jak to přislíbil Ježíš: „Ale Přímluvce, Duch Svatý, kterého otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu“ (Jan 14,26).
 
Společenství víry
Duch uvnitř, Duch Boha lásky, duch živého Krista – to je Duch Svatý, který z těch, kdo uvěřili, vytváří nové společenství. Tento druhý aspekt duchovního života, který ikonopisec v  letniční ikoně vyjádřil a který mě osobně velmi oslovuje, mluví o společenství. Žijeme v čase velké osamělosti, a proto tíhneme k tomu, abychom společenství chápali jako místo, kde smíme být zranitelní, kde se můžeme zcela otevřít, hlouběji se poznávat a kde můžeme rozvíjet trvalé důvěrné vztahy. Jak jen po takových společenstvích toužíme! Je to ideál, velmi živý v našich snech, ale nesnadno dosažitelný v každodenní realitě našeho života. „Sestoupení Ducha svatého“ nepopírá důležitost osobních vztahů, avšak zobrazuje společenství ve zcela odlišném světle.
Dvanáct učedníků zobrazených na ikoně tvoří dokonale harmonické společenství. Jejich jednota je výtvarně zvýrazněna užitím obrácené perspektivy, která působí, že když naše oči procházejí obrazem směrem dozadu, postavy se zvětšují, a zlatou svatozáří obklopující hlavy učedníků tvoří skutečně jediné tělo sjednocené Duchem. Nedívají se ale jeden na druhého, nemluví mezi sebou, nepracují společně. Avšak společně naslouchají Bohu v nich. To, co je spojuje, není podobné psychologické založení. Jsou tak odlišní!
Zde se vyjevuje tajemství církve. Tato ikona velice přesvědčivě ukazuje, že církev je jednota v různosti. Detailní pohled na dvanáct apoštolů nám ukazuje, že každý člen společenství má svou jedinečnou osobnost. Ikonopisec s velkou pečlivostí obdařil každého apoštola či evangelistu neopakovatelnou individualitou. Je radost strávit s každým z dvanácti nějaký čas. Každý z nich má svůj způsob, jak biblický příběh vyprávět.
Všichni mají svůj vlastní styl života a sdílení radostné zvěsti, která tak hluboce zasáhla jejich srdce. Čím blíže přistupuji, tím více rozdílů vidím, avšak pokaždé, když udělám několik kroků zpět, znovu vidím, že všichni náleží k jednomu společenství, že tvoří jedno tělo a jsou spolu spojeni Duchem jednoho jediného Pána, kterého mají společného, Ježíše Krista.
 
Osvobození světa
Společenství víry formované „Bohem uvnitř“, Duchem Svatým, nevzniká pouze pro blaho svých členů, ale k osvobození světa. To je třetí aspekt duchovního života ztvárněný v ikoně sestoupení Ducha Svatého. Ikona nám působivým způsobem připomíná, že duch Kristův, který nás společně povolal do jednoho těla, nás vysílá do světa, aby všichni lidé měli podíl na plodech vykoupení, dokonaného skrze Ježíšovu smrt a vzkříšení.
Podivná postava krále, stojícího v temné bráně ve spodní části tohoto letničního výjevu, mluví o tom, že svět potřebuje vysvobození, a je zásadní pro pochopení smyslu sestoupení ducha. Když jsem ikonu viděl poprvé, tato zvláštní strnulá postava s nepřirozeně vyhlížející korunou, prázdnou tváří, v červenavém plášti s dlouhým pruhem plátna přehozeným přes ruce mě opravdu rušila. V kontrastu s živými postavami apoštolů a evangelistů mi tento muž připadal jako loutka bez života. A proč jsou tu tyto podivné oválné dveře, skrze které není vidět nic než naprostá temnota? Cítil jsem, že elegantně namalovaná scéna letnic je touto „ošklivou“ scénou v dolní části obrazu vážně narušena. Proč nebyl prostor vytvořený půlkruhem učedníků ponechán zcela prázdný? Obraz by pak vyvolával mnohem pokojnější a harmoničtější dojem.
Když jsem začal pročítat různé komentáře o této ikoně, především od Paula P. Muratova, Leonida Uspenského a Daniela Rousseaua, Postupně jsem si uvědomoval, že mé romantické touhy se se záměrem ikonopisce značně rozcházejí. Strnulý král v temné bráně tam být musí. Letnice nejsou nádherným zakončením příběhu spásy, ale začátkem poslání jít do celého světa, činit učedníky ze všech národů, křtít je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učit je dodržovat všechna přikázání, která nám Ježíš dal (srov. Mt 28,19-20). Stejný Duch, který spojuje Ježíšovy učedníky do živoucího společenství víry, je posílá do světa, aby osvobozovali ty, kdo žijí „v temnotě a v stínu smrti“ (Lk 1,79).
Když jsem si přečetl tuto interpretaci, ikona pro mě získala nový rozměr. Již to nebyla pouze ikona vyzařující velký vnitřní pokoj a harmonii, ale také ikona s posláním. Přibyla v ní důrazná žádost, abychom konali. Temnou jeskyni na spodní části ikony nelze ignorovat. Mluví o trpkých svárech probíhajících na naší planetě, na planetě, jejíž existence je stále více ohrožována destruktivními silami vynalezenými a nahromaděnými „osvíceným“ lidstvem. Starý vážný vladař musí na ikoně zůstat, aby sestoupení Ducha Svatého nebylo nikdy sentimentalizováno, ale vždy bylo příchodem do světa, který touží po osvobození.
Sestoupení Ducha Svatého ukazuje, že společenství vytvořené Bohem se může účinně zapojit do boje za spravedlnost a mír, aniž by ho to zničilo. i když se toto společenství skládá z křehkých lidí s omezenými schopnostmi, Boží duch mu dává svou osvobozující moc. Tato ikona nám tak dodává naději, že osvobození světa je možné, a současně nás povzbuzuje, abychom na něm skutečně pracovali.
 
Závěr
„Sestoupení Ducha Svatého“, jak je na konci patnáctého století zobrazil ruský ikonopisec, nám ukazuje nové společenství víry vytvořené Duchem Svatým, který přebývá v našich srdcích a vysílá nás, abychom osvobozovali náš spoutaný svět. Ikona spojuje modlitbu a službu, kontemplaci a činnost, tichý růst v duchu i vyslání do našeho světa plného neklidu. Zvěstuje nám, že společenství víry je bezpečným místem k životu, ale také místem, které nás volá k osvobozování světa.
Ikona sestoupení ducha svatého je dveřmi, které nás vedou do tajemství vnitřního Božího života. Když jsem ji spatřil poprvé, nepřitahovala mě. Ale když jsem s ní strávil čas a modlil se před ní, postupně se mi otevírala a vyprávěla mi příběh našeho vykoupení. 

Prameny, odkazy

Francis J. Moloney – Evangelium podle Jana – Sacra pagina; Felix Porsch – Evangelium sv. Jana – Malý stuttgartský komentář; Hans Urs von Balthasar – Licht des Wortes.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.