Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

7. neděle v mezidobí – cyklus B

  7. neděle v mezidobí – cyklus B

Iz 43,18-19.21-22.24b-25; 2 Kor 1,18-22; Mk 2,1-12
 
1Když se Ježíš po několika dnech vrátil do Kafarnaa, proslechlo se, že je doma. 2Sešlo se tolik lidí, že už nestačilo ani místo přede dveřmi, a on jim hlásal Boží slovo. 3Tu k němu přicházeli s ochrnulým, čtyři ho nesli. 4Pro množství lidí se s ním nemohli k němu dostat. Proto nad tím místem, kde byl Ježíš, odkryli střechu, udělali otvor a spustili dolů lehátko, na kterém ochrnulý ležel. 5Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnulému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ 6Seděli tam však někteří z učitelů Zákona a ve svém srdci uvažovali: 7„Jak může ten člověk tak mluvit? Vždyť se rouhá! Hříchy přece může odpouštět jenom sám Bůh.“ 8Ježíš hned svým duchem poznal, že tak u sebe uvažují, a řekl jim: „Proč tak ve svém srdci uvažujete? 9Co je snadnější – říci ochrnulému: ‚Odpouštějí se ti hříchy‘, nebo říci: ‚Vstaň, vezmi své lehátko a choď?‘ 10Abyste však věděli, že Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy“ – řekl ochrnulému: 11„Pravím ti, vstaň, vezmi své lehátko a jdi domů!“ 12On vstal, ihned vzal lehátko a přede všemi odešel, takže všichni žasli, velebili Boha a říkali: „Něco takového jsme ještě nikdy neviděli!“ (Mk 2,1-12)
Srovnání: Mt 9,1-8; Lk 5,17-26; Lk 7,48; Iz 43,25; Jan 2,25; Mt 9,33
Úvod k meditaci
Naše komplikace a problémy, které nám ztěžují život a blokují nás na cestě k vytouženému cíli, nejsou ve skutečnosti špatné. Naopak. Pokud my sami to nevzdáme, pokud nepoužijeme nedovolené prostředky, například agresivitu, mstivost apod., mohou se pro nás stát velmi užitečnými. Přijetí toho, co je pro nás těžké, často vyžaduje obrovskou důvěru, že před Bohem je smysluplné i to, co musíme prožívat. Je třeba mít velkou vytrvalost, pokornou vynalézavost a také ochotu hodně obětovat. Kdo však takto přijme dané těžkosti ve svém životě, otevírá prostor pro Boží dotek a výsledkem může být jedině chvála Pána Boha. Ti, kteří nesli ochrnulého, udělali, co bylo v jejich silách, a Boží Syn udělal to, co v jejich silách nebylo. Když uděláme my to, co je v našich silách, Bůh doplní to, co my už udělat nemůžeme.
Výklad biblického textu
Kontext: Tímto vyprávěním začíná řada pěti diskuzí mezi Zákonem a evangeliem (Mk 2,1-3,6), mezi literou, která zabíjí, a Duchem, který dává život. Cílem Zákona je ukazovat naše malomocenství, ochrnutí – usvědčovat nás ze hříchu. Zákon stanovuje diagnózu zla, evangelium poskytuje terapii. Dobrá diagnóza je nezbytná pro přiměřenou terapii. Ježíš projevuje na zemi Boží moc: moc odpouštět hříchy.
v. 3: Ti čtyři, kteří se k Ježíši nemohli dostat, se nevzdali kvůli nastalé těžkosti, ale zapojili svou vynalézavost
a došli k neobvyklému řešení problému. I když bylo spouštění střechou spojeno s vynaložením většího úsilí, než kdyby ochrnulého přinesli obvyklou cestou, přesto se nevzdali.
v. 4: Tím, že nosiči museli překonávat překážky, vzrůstala i jejich víra, kterou vkládali do Ježíše a do smysluplnosti svého konání. Tak se pro ně celé jejich snažení stávalo před Bohem záslužnějším, než kdyby sami nemuseli nic obětovat. Ani přítomnost obrovského davu, který byl překážkou pro jejich proniknutí k uzdravujícímu Ježíši, není v tomto případě mínus, ale plus.
To množství lidí, shromážděné kolem Ježíše, je tímto jeho zázrakem hluboce zasaženo a chválí Boha. Kdyby Ježíš uzdravil ochrnulého někde v ústraní, nemělo by to jistě tak hluboký dopad na ty, kteří v tomto případě měli
z Ježíšova zázraku velký duchovní užitek.
v. 5: Ježíš nejprve odpustil ochrnulému hříchy. Vede nás to k potvrzení, že hřích je v očích Božích větší zlo než jakýkoli tělesný nedostatek. Mnoho lidí věnuje větší pozornost svému zdravotnímu stavu než svému zdraví duchovnímu. Víc je trápí to, že je něco bolí, než smrtelný hřích, ve kterém žijí. Bolest tělesná může umenšit kvalitu pozemského života anebo zkrátit jeho délku, ale těžký hřích může člověka připravit o šťastnou věčnost. Srovnání těchto dvou skutečností je zcela zřejmé. Přednost musí mít zájem o to, abychom nežili ve hříchu, jenž by mohl být důvodem ztráty věčného života v Boží blízkosti. Pokušením dnešní doby je přehlédnout tento velký rozdíl mezi tělesnou bolestí a hříchem.
v. 6: Učitelé Zákona, kteří v Ježíši nechtějí vidět Boha, považují jeho výrok o odpuštění hříchů ochrnulému za rouhání. Skutečnost je spíše opačná. Ten, kdo nechce vyvodit z různých znamení a pravdivých událostí přiměřené závěry, je v nebezpečí, že se ve své zaslepenosti nebo pýše staví sám do pozice toho, kdo chce řídit Pána Boha. Chce Bohu dávat pravidla, jak má On jednat, aby byl pro nás lidi přijatelný. Kolikrát se to v lidských dějinách opakovalo a opakuje i dnes. Stále se objevují ti, kdo si dovolují diktovat Bohu pravidla kvůli tomu, aby byl pro ně pohodlný. A jak to má být správně? S pokornou důvěrou v Pána Boha máme naslouchat a rozpoznávat jeho záměry a jednání a s tichou bázní Boží je máme přijímat.
v. 8: Ježíš však viděl do srdcí učitelů Zákona a poodhalil, o čem uvažují. Ježíš vidí i do našeho srdce. Naše úvahy a myšlenky mu nejsou skryty. Nemají být spojeny s podezřívavostí či nedůvěrou vůči našemu Pánu, nemá v nich mít místo hřích. I my bychom jednou při konečném účtování byli usvědčeni a s hanbou museli přiznat, že naše úmysly nebyly dobré.
v. 10: Zajímavé je také to, že Ježíš bere vážně i své odpůrce a vychází vstříc jejich námitce. Dokazuje, že jeho moc odpouštět hříchy je podložena mj. mocí uzdravovat nemocné. Tím se i pro tyto znalce Zákona nenásilně představuje jako věrohodný vtělený Bůh.
v. 12: Uzdravení ochrnulého vyvolává odpověď všech zúčastněných: úžas a velebení Boha.
K tématu
Odpuštění hříchů je jednoznačně Božím skutkem: je to zázrak tvůrčí, ochranné a zcela nezištné Boží lásky. Izaiáš to velmi výstižně a jímavě vyjadřuje: „A přece já, já jsem to, který vymazávám kvůli sobě tvé nepravosti, nevzpomenu na tvé hříchy,“ i kdyby byly rudé jako šarlat a černé jako smůla.
Člověk však příliš spoléhá na své smysly, a proto vnímá pouze viditelné, hmatatelné choroby, o nichž jej informují jeho tělesné smysly. Ani v nejmenším si neuvědomuje, že v jeho duši bují šeredný vřed sobecké touhy mít, užívat si a vládnout spolu se zhoubnými nádory sedmi hlavních hříchů. Ó, já nešťastník, zvolal by Augustin spolu s Pavlem, kdo mě osvobodí od tohoto těla, vydaného smrti?
Giorgio Evini, Pier Giordano Cabra – Lectio divina na každý den v roce 6
Nyní však je mně ta nutnost (jíst) lahodnou a bojuji proti této lahodnosti, abych jí nebyl uchvácen, a denně vedu válku s ní, často postem uváděje tělo své v služebnost. Přece však nemohu bez pocitu libosti zahnati bolesti této potřeby! Jsou totiž hlad a žízeň v jistém smyslu bolesti; pálí a stravují jako horečka, nepřispěje-li ku pomoci lék potravy (...). Naučil jsi mne, (Bože), abych požíval pokrmů jako léků. Ale když z obtížného hladu přecházím
k lahodnému nasycení, právě v tom přechodu je na mne navléknuta léčka žádostivosti, neboť sám ten přechod je rozkoší a je naprosto nutno jím přejít. A kdežto vlastně zdraví je příčinou jídla a pití, v patách se na ně zavěsí ta nebezpečná lahodnost, ano snaží se předejít, aby se kvůli ní stalo, o čem tvrdím, že chci učinit kvůli zdraví. A není stejná míra obou: co je zdraví dosti, to je lahodnosti málo. Často pak je nejisto, zda nutná péče o tělo vyžaduje pomoci, či klamavá žádos­tivost chce býti ukojena. Z té nejistoty se raduje ubohá lidská duše, jí si připravuje ochrannou omluvu plna radosti, že není patrno, kolik pokrmu je třeba k udržení zdraví, aby pod záminkou zdraví holdovala žádostivosti. Denně se snažím odporovat těmto pokušením a volám tvou pravici, aby mne uzdravila, tobě přednáším veškeré své znepokojení, neb nevím si v tom rady.
sv. Augustin – Vyznání
Písmo nám neříká, že máme děkovat ZA VŠECHNO, nýbrž VE VŠEM, ZA VŠECH OKOLNOSTÍ (srov. 1 Sol 5,18). A to je něco úplně jiného. I když prožívám nepochopitelnou zkoušku a temnotu, mohu v suché víře děkovat, že mě Bůh neopustil, protože slíbil, že mě neopustí...
Uprostřed existenčních nejistot a strachů mohu Boha chválit ne za to, že nemám čím zaplatit nájem, ale za to, že „jemu na nás záleží“ (1 Petr 5,7). Nemusím z plna hrdla děkovat za to, že můj muž je otrokem alkoholu a děti jsou nevěřící, ale za to, že Bůh je miluje, že je stále hledá, i když oni jej nehledají, a jde za nimi jako za tou zbloudilou ovcí do každé rokle, do každého trní...
Ovšem příběh o Jobovi nám ukazuje, že i k tomuto typu děkování a chval máme právo dorůst, aby naše modlitba mohla jít ze srdce a z přesvědčení, nikoli „z vrchu hlavy“. Kolikrát už jsme slyšeli pěkná kázání o tom, jak Job děkoval při těch hrozných ranách a chválil Boha. Jak to jen pěkně a statečně zní: „Pán dal, Pán vzal, budiž jméno Páně pochváleno.“ Tenhle příkladný postoj však Jobovi vydržel pouze dvě kapitoly – zbylých čtyřicet kapitol zabírají převážně jeho výčitky Bohu, místy doslova reptání či rouhání, sebeobhajoba a dohadování se se svými rádci... Tohle nás však nakonec tolik neudiví (pokud nežijeme dočista ve skleníku). Velmi překvapující je až závěr knihy: Po dlouhé Boží řeči k Jobovi (která nevysvětluje smysl všech zkoušek, ale spíš odhaluje nepatrnost člověka před Božím majestátem), se Bůh nečekaně obrací k Jobovým rádcům, kteří se celou dobu snažili Joba dotlačit do „správného“ zbožného postoje (aby přece přiznal svoji vinu, aby nereptal a vzdal Bohu chválu atd.), a říká jim (Elífazovi): „Můj hněv plane proti tobě a proti oběma tvým přátelům, protože jste o mně nemluvili náležitě jako můj služebník Jób... Obětujte za sebe zápalnou oběť a můj služebník Jób ať se modlí za vaše poblouzení, že jste o mně nemluvili náležitě jako můj služebník Jób“ (Job 42,7-8).
To je lekce! Takže ony se nakonec rouhavé Jobovy řeči Bohu líbily víc než všechny zbožné a duchovní řeči jeho přátel! Jak je to možné? To máme tedy všichni začít Bohu v modlitbě vyčítat a nadávat, místo abychom ho chválili?
Vždycky určitě ne, ale Bůh tu nepochybně ukazuje na jednu věc: Líbí se mu, když je náš vztah k němu bezprostřední, bez falše (i bez sebesvatější falše), když si před ním dokážeme vylévat své srdce, nejenom hlavu či ústa (tolikrát plná zbožných frází, s kterými se neztotožňujeme). Ano, modlitba skutečných Božích přátel (proroků a žalmistů) nebyla nikdy tak strojená, jako bývá naše modlitba, jak upozorňuje Hans Buob: „V našich modlitbách je často mnoho vyumělkované zbožnosti. S tím se v žalmech nesetkáme. Tam je člověk před Bohem poctivý a říká, co cítí. To není hned hádka s Bohem. Vyslovte to upřímně, když vám tak je. ,Pane Bože, mám na tebe zlost, protože jsi to neudělal podle mé vůle. Pane, vím, že to není správné, ale říkám ti to, abys mě uzdravil...‘
Musíte před Bohem vyslovit, co máte na srdci. Neříkejte: ,Milý Bože, je to bezvadné, jsi tak prima!‘, když ve svém nitru cítíte něco úplně jiného. To by byla přetvářka. Bůh hledí do srdce a miluje pravdu.“
Kateřina Lachmanová – Vězení s klíčem uvnitř
Stará oslice pochopila, jak se postavit osudu
Jeden venkovan měl starou mulu. V nestřeženém okamžiku spadla na statku do staré studny. Venkovan zaslechl řehtání zvířete a běžel se ke studni podívat. Bylo mu líto, v jaké situaci se jeho věrný služebník ocitl, ale když si promyslel všechny možnosti, došel k závěru, že oslici není možné zachránit a bude lepší ji ve studni nechat.
Muž svolal sousedy, vyprávěl jim, co se stalo. Aby ukončil utrpení zvířete, požádal je, aby mu pomohli zvíře pohřbít. Muly se nejprve zmocnila hysterie. Ale jak jí venkované postupně házeli půdu na hřbet, dostala nápad. Usmyslila si, že každou lopatu, která na ni dopadne, setřese a vystoupí na ni. Otřes se a jdi výš. Otřes se a jdi výš. Otřes se a jdi výš, opakovala si mula pro sebe.
Oslice si přestala všímat bolestivých úderů půdy a kamení, dopadajících na její hřbet, přestala sama sebe litovat a zaobírat se situací, která jí působila soužení. Přemohla paniku, vždy se otřásla a udělala krok vzhůru. Vrstva půdy pod kopyty se neustále zvyšovala.
Překvapení muži pochopili její strategii, což je povzbudilo v práci. Pomalu dospěli do okamžiku, kdy unavená
a utrápená mula ze studny vyskočila. Půda určená k zániku se změnila v prostředek záchrany, a to díky způsobu, jakým se k protivenství postavila.
srov. José Carlos Bermejo – Další příběhy pro uzdravení duše

 


Prameny, odkazy
Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Marka; Marek Dunda – www.biblickedilo.cz.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.