Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

Slavnost Nejsvětější Trojice – cyklus B

 Slavnost Nejsvětější Trojice – cyklus B

Dt 4,32-34.39-40; Řím 8,14-17; Mt 28,16-20
 
16Jedenáct učedníků odešlo do Galileje na horu, kam jim Ježíš určil. 17Uviděli ho a klaněli se mu, někteří však měli pochybnosti. 18Ježíš k nim přistoupil a promluvil: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. 19Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a 20učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ (Mt 28,16-20)
 
Srovnání: 16Mt 26,32; 171 Kor 15,5; 18Dan 7,14; Jan 3,35; Ef 1,20-22; Řím 2,9-10; 19-20Mk 16,15-16; Lk 24,47-48; Sk 1,8; 2,38; 20Gn 26,24; Iz 41,10; Ag 1,13; Mt 18,20; Jan 14,23.
 
Úvod k meditaci
Text evangelia je skutečnou Ježíšovou závětí, kterou adresuje svým učedníkům a skrze ně rovněž všem těm, kteří budou usilovat o život ve spojení s ním.
Svědci, kteří jsou vybaveni Duchem z výsosti, vyzbrojeni mocí z výsosti, mohou přijmout poslání, když:
1) Jsou všichni nakonec poslušní, i přes všelijaké krize. Jak Matouš uvádí, jsou i přes své pochybnosti tam, kam je Pán pozval.
2) Přijmou poslání ke klanění. V klanění je zviditelněno nitro: pokorné, ponížené, uctivé
a ochotné.
Jak já přijímám poslání být svědkem? Jsem otevřený v obou bodech?
Jak Ježíš říká, je třeba žít tajemství Nejsvětější. Trojice: lásku a jednotu. Je-li Bůh Láska nemůže být samotář, protože láska může být jen ve společenství osob. Do lásky se ovšem neuvádí jako do nějaké teoretické vědecké disciplíny, ale tím, že má člověk účast na její skutečnosti, ona ho učí milovat uvnitř všeobjímající Boží lásky.
Jestliže budeme žít v Boží lásce, tak budeme syny Božími a dědici království. Pak budeme žít jako učedníci opřeni o Ježíše, který je s námi po všechny dny až do konce světa.
 
Výklad biblického textu
Kontext:
Matoušovo evangelium je jediným evangeliem, které končí Ježíšovými slovy. Evangelista informuje o významném setkání se vzkříšeným Ježíšem, které se odvolává na první setkání Ježíše s jeho učedníky, jež se uskutečnilo rovněž v Galileji (Mt 4,18-22).
Úryvek se skládá z výpravné části (Mt 28,16-18a) a z proslovu (Mt 28,18b-20). Ježíšův proslov se pak dále člení na tři části. Ježíš nejprve pronáší výpověď o moci, kterou obdržel. Dále dává svým učedníkům pověření, a nakonec přislibuje svou nepřetržitou pomoc skrze svou přítomnost. Vše, co vyslovuje, má závaznou a trvalou platnost až do konce světa.
v. 16: Jedenáct učedníků – Jejich skupina nese následky zranění, které nastalo zradou Jidáše Iškariotského. Není jich tedy již dvanáct, nýbrž pouze jedenáct. Hřích a zrada je stále přítomná, také v těch, kdo poslouchají Slovo. Toto zranění poukazuje na skutečnost, že všichni zakusili otřes ve věrnosti vůči Ježíšovi.
do Galileje – Galilea pohanů je místo, kde Ježíš žil svůj každodenní život a v tomto „prostoru každodenního života“ ho učedník potkává ještě dnes.
v. 17: klaněli se mu – Učedníci svým postojem klanění uznali Ježíše jako Pána. Nyní zakoušejí, že je skutečně Pánem. Vláda a moc tohoto Pána nezná hranice.
někteří však měli pochybnosti – Církev je stále zachvacována strachem a pochybnostmi. Je třeba, aby se pochybnosti ukázaly, víra, která je nezná, je asi prostě obchází.
v. 19: získejte za učedníky všechny národy – Protože Ježíšovi podléhá celý svět a protože je mu celý svěřen, posílá své učedníky ke všem národům. Při prvním vyslání bylo jejich pověření výslovně omezeno na „ztracené ovce z domu izraelského“ (Mt 10,6). Nyní Ježíš sám přesahuje prostor a čas a skrze své učedníky se obrací na všechny národy.
Tak jako Ježíš povolal své učedníky bez nátlaku, přinucování a násilí, nechal jim možnost zcela svobodně se rozhodnout, stejným způsobem mají rovněž i oni získávat všechny lidi za Ježíšovy učedníky.
křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého – Skrze křest nastává plné přijetí mezi Ježíšovy učedníky. Křest ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého předpokládá zvěstování Boha, který je Otcem, Synem a Duchem Svatým, a víru v tohoto Boha. Boží jméno zde souvisí se znalostí Boha. Bůh dává ve známost své jméno, abychom mohli Boha poznat, a tím se k němu obrátit a vstoupit s ním do vztahu. Skrze Ježíše se Bůh stal známým jako Otec, Syn
a Duch Svatý. Nejvnitřnější jádro Ježíšova poselství je jeho poselství o Bohu. Ježíš odkrývá zorný úhel pohledu na Boha, který předtím nebyl znám. Starý zákon mluví o Bohu jako Stvořiteli nebe a země. On je Bohem, před nímž stojí pouze tvorové, kteří jsou od něho naprosto odlišní, a ve kterých nemá rovnocenný protějšek. Tento Bůh je na božské rovině sám se sebou ve vznešeném osamocení. Ježíš zvěstuje Boha, který má i na božské rovině plnohodnotný protějšek, není sám, nýbrž žije společenství. Vůči Bohu Otci se nachází Bůh Syn a oba dva jsou společně spojeni skrze Ducha Svatého. Nacházejí se ve svazku vzájemného poznání a lásky. Jméno takového Boha mají učedníci zvěstovat, takovýto Bůh má být přijat vírou a ve jménu takovéhoto Boha mají učedníci udílet křest.
Křest člověka vnořuje do oblasti moci tohoto Boha. Křest je předáním se jemu, odevzdáním se jemu do vlastnictví. Křest tedy člověka staví pod jeho ochranu a pod jeho moc. Otvírá společenství s ním, který je sám společenstvím. Je tedy možné tvrdit, že křest nás činí Božími dětmi, činí nás bratry a sestrami Syna, který – spolu se vším, co existuje – je spojen s Otcem. Křest nás obdarovává Duchem Svatým, který nás spojuje s Otcem a Synem, otvírá nás jejich vlivu a oživuje naše společenství s nimi. Následování nás vtahuje do životního prostoru Ježíše. Ježíšův život je jeho společenství s Otcem v Duchu Svatém. Křest zpečeťuje naše přijetí do tohoto života.
Při setkání učedníků se Vzkříšeným na hoře v Galileji se zjevuje Ježíš jako ustavičně přítomný Pán, který chce pro sebe získat všechny lidi. Ve středu se nachází jeho poselství o Bohu, který je Otec, Syn a Duch Svatý. Všichni lidé jsou voláni do společenství s trojjediným Bohem a učedníkům je svěřen úkol toto společenství zprostředkovat.
 
K tématu
Poslání tří božských osob
V dějinách spásy můžeme krásně pozorovat poslání tří božských osob.
Jaká je jejich úloha a poslání?
Východní otcové, jako sv. Basil, sv. Řehoř z Nyssy a sv. Řehoř Naziánský, nediskutují o tajemství Nejsvětější Trojice, ale ponořují se do něj. Místo toho, aby diskutovali o různých vztazích mezi Otcem, Synem a Duchem Svatým, mluví o Otci, který nás miluje, o Synovi, který nám přináší vykoupení a odpuštění hříchů, o Duchu Svatém, který nás posilňuje charismaty a dává nám moudrost a dary. Místo diskusí o identitě Trojice, kterou tak jako tak nejsme schopni vyjádřit, hovoří východní otcové o poslání božských osob s ohledem na naši spásu.
 
Bůh Otec
Kdo je Otec, nebo lépe, kdo je pro mě Otec? Otec je ten, kdo nás miloval ještě před naším početím. Od věčnosti jsme byli v jeho mysli a nejsme tady náhodou. Jsme zde proto, protože Otec chtěl, abychom tu byli. Přeje si, abychom existovali, a miluje nás. Miluje nás v naší originalitě, ať už jsme muži nebo ženy, miluje nás s naší povahou, v našem prostředí, s našimi charismaty i slabostmi. Miluje nás takové, jací jsme, protože jsme jeho synové, protože jsme jeho dcery.
Otec nás zachraňuje láskou. Čím více cítíme, že nás Otec miluje, tím jsme zdravější. Čím více se osvobozujeme od bloků, které nás svazují, tím jsme celistvější, protože jsme stvořeni k Božímu obrazu, a Bůh je láska. Bůh nám dal schopnost milovat a být milováni. A čím více milujeme, tím jsme Bohu bližší a bližší.
To je Otec. Nemluvíme zde o jeho identitě, protože ji nejsme schopni pochopit. Mluvíme spíše o jeho poslání
v našem životě, o jeho vztahu k nám, o komunikaci mezi námi, která se uskutečňuje v lásce. Když cítíme, že nás Otec miluje, tehdy prožíváme osobní zkušenost s Otcem.
 
Bůh Syn
Totéž platí o Synovi. Kdo je Syn? Ježíš Kristus. Kdo je Ježíš Kristus pro mě? Je zbytečné chtít pochopit identitu Slova, které se stalo tělem. Je zbytečné chtít pochopit tajemství vtělení, tajemství dvou přirozeností a jedné osoby. Najdeme stovky a stovky knih o historii vtělení, množství knih, které se snaží zkoumat vtělení z filozofického
a teologického hlediska a vypořádat se s dvěma přirozenostmi a jednou osobou zároveň. Mnozí západní otcové se zabývají předmětem vtělení z teologického hlediska. Píší překrásné traktáty, ale čím více jdeme u nich hloubky, tím méně jim rozumíme.
Východní otcové se zabývají Ježíšem jako Spasitelem. Hovoří o osobní zkušenosti se Synem, který mě spasil, který mi odpouští, který mě uzdravuje, který mě osvobozuje, o zkušenosti s Ježíšem, který mě činí celistvým, který mě rekonstruuje, obnovuje a proměňuje. Hovoří o zážitku se Synem. V katechismu se často setkáváme s Ježíšem z dogmatického a teologického hlediska. Stává se, že po třech čtyřech letech studia teologie nemáme s Ježíšem žádnou osobní zkušenost. Přitom změnit nás může jedině setkání s ním.
Ptejte se sebe sama: Kdo je Ježíš Kristus pro mě? Je mým lékařem, mým vykupitelem, který prolil svou krev za odpuštění mých hříchů? Vnímám ho jako Boha, který přišel obnovit vesmír, ale především mě?
 
Bůh Duch Svatý
Duch Svatý sehrává v dějinách naší spásy velmi důležitou úlohu. Kdo je Duch Svatý? Kdo je Duch Svatý pro mě?
Je těžké pochopit, kdo je Otec a kdo je Syn ve své přirozenosti, ale mnohem těžší je porozumět tomu, kdo je ve své přirozenosti Duch Svatý. Když mluvíme o Bohu Otci, máme alespoň nějakou analogii v přítomnosti otců mezi námi. Když se snažíme pochopit, kdo je Syn, alespoň víme, co znamená být synem, protože všichni jsme synové, nebo dcery. Pokud jde o třetí božskou osobu, nemůžeme ji na zemi přirovnat k ničemu, proto i jméno, které jí dáváme, je velmi všeobecné: je to Duch, který je svatý, Duch Svatý.
Je zapotřebí na něho nahlížet z hlediska poslání, které má vzhledem k nám. Posláním Ducha Svatého je obdařit nás mocí, duchovní mocí. Tato moc nebo energie, jak ji nazývají východní Otcové, nám pomáhá dostat se k Otci skrze Syna a jejich prostřednictvím zase k Duchu.
Otec mě vyzývá: „Synu, pojď ke mně.“
Ale má odpověď zní: „Ty přece víš, že k tobě nemůžu přijít, protože mám křídla zlomená hříchem.“
Otec mi však říká: „Dobře, tak pošlu svého Syna, aby ti křídla uzdravil.“ A tak je ze mě opět ptáček s uzdravenými křídly. Otec mě ujišťuje: „Teď už ke mně můžeš přijít. Už máš křídla v pořádku.“ Obrátím se k němu a odpovím: „Otče, ty snad žertuješ? Jak může ptáček jako já letět ke slunci? Copak nevíš, že na to nemám sílu?“
A Otec odpovídá: „Dobře, tak ti pošlu Ducha Svatého, aby ti potřebnou sílu dal.“
Poté, co mě Ježíš obnovil, odpustil mi hříchy a uzdravil mě, přichází Duch Svatý, aby mi soustavně dodával energii, abych byl něčeho schopen. Samozřejmě, já musím napnout křídla, abych vzlétl, musím udělat to minimum, přičemž je mi jasné, že síla v mých křídlech není přirozenou silou. Neustále potřebuji Ducha Svatého, aby mě tlačil dopředu a na cestě k Otci mi dodával energii.
To jsou velmi jednoduchá a možná až dětská slova, která nám mohou pomoci pochopit alespoň něco z toho, jak v nás Duch působí.
Posláním Ducha Svatého je posouvat a postrkovat mě – velmi zdvořile a svobodně – k Ježíši. Říkáme Duchu: ,,Je pěkné jít za Ježíšem, ale já to nedokážu.“ A Duch Svatý se mě zeptá: „Můžu tě trochu pošoupnout?“ A trochu mě postrčí, abych se pohnul kupředu směrem k Ježíši.
Elias Vella – Duch svatý – pramen života
 

 

Ikona Nejsvětější Trojice - Žít v domě lásky
Jak žít uprostřed světa poznamenaného strachem, nenávistí a násilím, a nenechat se tím vším zničit? Když se Ježíš modlí k otci za své učedníky, odpovídá nám na naši otázku takto: „neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od Zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa“ (Jan 17,15-16). Právě v tom spočívá základ duchovního života – žít ve světě, aniž by člověk světu náležel. Duchovní život nám připomíná, že  naším skutečným domem není dům strachu, ve kterém vládnou mocnosti nenávisti a násilí, ale dům lásky, kde sídlí Bůh. Jen málokdy uplyne jediný den našeho života bez vnitřních nebo vnějších strachů, úzkostí, obav a starostí. Moci temnoty natolik pronikly každou část našeho světa, že jim nelze zcela uniknout. 
Přesto je však možné těmto mocnostem nenáležet, nezbudovat si mezi nimi obydlí, ale rozhodnout se mít za domov dům lásky. Toto rozhodnutí nečiníme jednou provždy, ale tím, že žijeme duchovním životem, že neustáváme v modlitbě, a tak dýcháme Božím dechem. Skrze duchovní život pomalu, ale stále více odcházíme z domu strachu a zabydlujeme se v domě lásky.
Nikde jsem neviděl dům lásky nádherněji zobrazený než na ikoně nejsvětější trojice, namalované Andejem Rublevem v roce 1425 na památku velkého ruského světce, svatého Sergeje Radoněžského (1313–1392). Rozjímání nad touto ikonou se pro mě stále více stává způsobem, jak hlouběji proniknout do tajemství božského života, a přesto zůstat plně zapojený v bojích našeho nenávistí a strachem naplněného světa.
 
Něžné pozvání
Andrej Rublev se rozhodl namalovat tuto ikonu nejen proto, aby se podělil o ovoce svého rozjímání o tajemství Nejsvětější Trojice, ale také proto, aby nabídl svým spolubratrům způsob, jak uprostřed politického neklidu udržet svá srdce soustředěná na Boha. Čím více na tento posvátný obraz hledíme očima víry, tím více si uvědomujeme, že není zamýšlen jako krásná dekorace klášterního kostela ani jako užitečná pomůcka k vysvětlení obtížné nauky, nýbrž jako svaté místo, kam máme vstoupit a pak zůstat. Když se před ikonu postavíme v modlitbě, začneme zakoušet něžné pozvání k tomu, abychom se účastnili důvěrného rozhovoru, který probíhá mezi třemi Božími anděly, a abychom se s nimi posadili ke stolu.
Pohyb od Otce k Synu a pohyb Syna i Ducha k Otci se stává pohybem, který toho, kdo se modlí, pozvedá do bezpečí. Během jednoho obtížného období mého života, kdy se pro mě slovní modlitba stala prakticky nemožnou a kdy jsem pro své psychické a emocionální vyčerpání snadno podléhal pocitům zoufalství a strachu, byly na počátku mého uzdravení právě dlouhé a tiché chvíle přítomnosti před touto ikonou.
Když jsem po dlouhé hodiny seděl před Rublevovou Trojicí, všiml jsem si, jak se můj upřený pohled na ni postupně stává modlitbou. Tato tichá modlitba postupně odplavila můj neklid a pozdvihla mě do kruhu lásky, kruhu, který mocnosti tohoto světa nemohou prolomit. I když jsem od ikony odešel a věnoval se různým každodenním úkolům, cítil jsem, že ať jdu kamkoli nebo dělám cokoli, nemusím to svaté místo, které jsem nalezl, opouštět – mohu v něm dále přebývat. Poznal jsem, že dům lásky, do kterého jsem vstoupil, nemá hranic a radostně přijímá každého, kdo v něm touží bydlet. Díky rozjímání nad  touto ikonou svým vnitřním zrakem poznáváme, že všechno konání v tomto světě může nést ovoce pouze v případě, že se odehrává v tomto božském kruhu. Slova žalmu „i vrabec si nalézá příbytek … Blaze těm, kdo přebývají v tvém domě“ (Žl 84,4-5) dostávají novou hloubku a novou šířku; stávají se slovy, která zjevují možnost být ve světě, a zároveň nebýt z něho.
Můžeme se angažovat v boji za spravedlnost a za mír. Můžeme být součástí nelehkých napětí rodinného a  společenského života. Můžeme studovat, učit, psát a chodit každý den do práce. Můžeme dělat tohle všecko, a přitom nikdy neopustit dům lásky. „Dokonalá láska vyhání strach,“ říká svatý Jan ve svém prvním listě (1 Jan 4,18). Rublevova ikona nám dává zahlédnout záblesk domu dokonalé lásky. Strach na nás bude vždycky útočit ze všech stran, ale zůstaneme-li doma u Boha, nebude nad námi tento strach mít konečnou moc. Ježíš to říká zcela jednoznačně: „Ve světě budete mít soužení. Ale buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět“ (Jan 16,33).
 
Kde srdce promlouvá k srdci
Život v  Božím domě není však jen ochranou proti světu plnému strachu. Je také zjevením vnitřní Boží krásy. Rublevova ikona nám dává nazřít alespoň předobraz této nevýslovné nádhery. Všechno pravé poznání vstupuje do srdce jen uvnitř kruhu nejsvětější trojice. Ruští mystici popisují modlitbu jako sestup mysli do srdce a přebývání v Boží přítomnosti. Modlitba se odehrává tam, kde srdce mluví k srdci, neboli kde se srdce Boží sjednocuje se srdcem, které se modlí. Znát Boha pak znamená milovat Boha, podobně jako být poznán Bohem znamená být Bohem milován. Z vnitřku tohoto svatého kruhu, tohoto domu lásky, se nám vyjevuje Boží tajemství. Je to tajemství tří andělů, kteří se zjevili u  dubu v  háji Mamre, pojedli jídlo, které jim Sára a  Abrahám velkoryse nabídli, a zvěstovali oběma nečekané narození Izáka (srov. Gn 18). Je to tajemství pohostinnosti vyjádřené v Abrahámově a Sářině přijetí tří andělů, ale také v Božím přijetí tohoto již staršího manželského páru do smlouvy týkající se i jejich potomstva.  Toto andělské navštívení je předobrazem Božího plánu, v němž nám Bůh posílá svého jednorozeného syna, aby se obětoval za naše hříchy, a dává nám nový život skrze ducha. Strom v doubravě Mamre se stává stromem života, Abrahámův dům se stává místem, kde s námi přebývá Bůh, a hora se stává duchovními výšinami modlitby a  kontemplace. 
Beránek, kterého Abrahám předkládá andělům, se stává  beránkem, vyvoleným Bohem ještě před stvořením světa, vedeným k zabití na Kalvárii a prohlášeným za hodného zlomit sedm pečetí svitku. Obětovaný beránek tvoří střed ikony. Ruce Otce, Syna a Ducha vyjadřují různým způsobem jeho význam. Syn uprostřed na něj ukazuje dvěma prsty, čímž naznačuje svoje poslání stát se skrze vtělení obětním beránkem lidským i božským. Otec nalevo povzbuzuje Syna žehnajícím gestem. A Duch, který drží stejnou hůl autority jako otec a syn, ukazuje na obdélný otvor v přední části oltáře, aby připomněl, že tato božská oběť je obětí za spásu světa.
Modlitba s touto ikonou nás tak vede k tajemství Božího sebezjevení. Je to tajemství mimo veškeré dějiny, ale viditelné právě skrze ně. Je to tajemství božské, ale i lidské. Je to radostné, bolestné a slavné tajemství překračující všechny lidské pocity, avšak nenechávající nedotčené city ani jednoho člověka.
 
Kruh, kříž a osvobození
Když se před námi rozkrývá tajemství vnitřního života Boží Trojice, naše oči si stále více uvědomují existenci onoho obdélného otvoru vpředu pod kalichem. Musíme tomuto místu věnovat všechnu svou pozornost, protože právě tam Duch ukazuje a právě tam jsme do božského kruhu vtaženi i my. Když o tom teď přemýšlím se všemi ikonografickými vědomostmi, které jsem dokázal nashromáždit, uvědomuji si, že tento obdélníkový otvor mluví o úzké cestě, která vede do Božího domu. Je to cesta utrpení. Zatímco čtyři rohy obdélníku představují řád stvoření, včetně všech lidí ze Severu, Jihu, Východu i Západu, jeho poloha na oltáři značí, že kolem Božího stolu je místo jen pro ty, kdo jsou ochotni stát se účastníky božské oběti a nabídnout své životy jako svědectví o Boží lásce. Právě sem se umisťují relikvie mučedníků. Je to místo pro ostatky těch, kdo nabídli vše, co měli, aby mohli vstoupit do domu lásky.
Postupně se stává viditelným kříž, tvořený vertikální osou stromu, Synem, beránkem a světem, a horizontální osou, zahrnující hlavu Otce a Ducha. Vždyť neexistuje kruh bez kříže, život bez smrti, získání života bez jeho ztráty, nebeské království bez Kalvárie. Kruh a kříž nelze nikdy oddělit. Ježíšova cesta se v ničem neliší od cesty jeho učedníků: „služebník není víc než jeho pán. Když pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás“ (Jan 15,20).
Je to Boží cesta, cesta, po které můžeme s důvěrou kráčet, protože vede k radosti a pokoji, které svět nezná. Je to cesta, pro niž se rozhodli mnozí: nejen Dietrich Bonhoeffer v  Evropě, Martin Luther King v USA nebo Ita Fordová, Jean Donovanová a  Oscar Romero v  Latinské Americe, ale také nesčetní bezejmenní – ženy, muži i děti, kteří zemřeli jako svědkové Boží lásky během posledních desetiletí, ale kteří zůstávají přítomni jako zdroj naděje pro nová společenství, vznikající uprostřed mučivých bojů za osvobození.  
 
Závěr
Svatý Sergej, na jehož počest a památku Rublev svou ikonu Trojice namaloval, chtěl seskupit celé Rusko kolem Božího jména tak, aby ruský lid „zvítězil nad zničující nenávistí světa rozjímáním Nejsvětější Trojice“.  Strach a nenávist nejsou od čtrnáctého století o nic méně destruktivní.
Rublevova ikona nás dnes neméně výmluvně volá na místo lásky, kde nás strach a nenávist již nemohou zničit. Čím déle se s ikonou modlíme a  čím hlouběji je naše srdce přitahováno k onomu tajemnému místu, kde je zároveň přítomen kříž i kruh, tím plněji začínáme chápat, jak se nasadit v boji za spravedlnost a mír ve světě, a přitom zůstat doma v Boží lásce. Když jsem delší dobu hleděl na Rublevovu Trojici, promluvila ke mně tato slova s novou silou. Modlit se v každé době znamená „přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života“ (Žl 27). „uniknout všemu tomu, co se má stát“ mi nyní říká, že již dále nemusím být obětí strachu, nenávisti a násilí, které vládnou světu. „Obstát před synem člověka“ již neodkazuje jen na konec času, ale otvírá pro mě možnost obstát, to jest žít s důvěrou uprostřed nepřátelství a násilí. Modlím se, aby Rublevova ikona naučila i mnoho dalších lidí, jak žít uprostřed světa plného strachu, nenávisti a násilí, a přitom se stále hlouběji zabydlovat v domě lásky.
Henri J. M. Nouwen - Modlitba s ikonami
 
Prameny, odkazy
Daniel J. Harrington – Evangelium podle Matouše – Sacra pagina; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Matouše; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.