Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

10. neděle v mezidobí – cyklus B

10. neděle v mezidobí – cyklus B

Gn 3,9-15; 2 Kor 4,13-5,1; Mk 3,20-35
 
20Ježíš vešel do jednoho domu a znovu se shromáždil zástup lidu, takže se nemohli ani najíst. 21Jakmile o tom uslyšeli jeho příbuzní, vypravili se, aby se ho zmocnili; říkalo se totiž, že se pomátl na rozumu. 22Učitelé Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma, tvrdili o Ježíšovi: „Je posedlý Belzebubem! Vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů.“ 23Zavolal si je a mluvil k nim v podobenstvích: „Jak může satan vyhánět satana? 24Je-li království v sobě rozdvojeno, takové království nemůže obstát. 25Je-li dům v sobě rozdvojen, takový dům nebude moci obstát. 26Jestliže satan vystoupil proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát, ale je s ním konec. 27Nikdo přece nemůže vniknout do domu siláka a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka napřed nespoutá. Teprve potom mu může dům vyloupit. 28Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. 29Kdo by se však rouhal Duchu Svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem.“ 30To řekl proto, že tvrdili: „Je posedlý nečistým duchem.“ 31Přišla jeho matka a jeho příbuzní. Zůstali stát venku a dali si ho zavolat. 32Kolem sedělo plno lidí. Řekli mu: „Tvoje matka a tvoji příbuzní se venku po tobě ptají!“ 33Odpověděl jim: „Kdo je má matka a moji příbuzní?“ 34A rozhlédl se po těch, kteří seděli dokola kolem něho, a řekl: „To je má matka a to jsou moji příbuzní! 35Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka.“
(Mk 3,20-35)
Srovnání: 20-27Mt 12,22-30; Lk 11,14-23; 20Mk 6,31; 21Jan 10,20; 22Mt 9,34; 27Iz 49,24-25; 28-30Mt 12,31-32; Lk 12,10; 291 Jan 5,16; 301 Kor 12,3; 31-35Mt 12,46-50; Lk 8,19-21; 31Mk 6,3
Úvod k meditaci
Satan je rozdělovač, který oddělil lidi od Boha a rozděluje lidi mezi sebou. Naslouchání ďáblovi z nás činí jeho syny. Jak poznám, že jsem Ježíšův a nejsem satanův? Posloucháme Ježíšovo volání? „Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka.“ Jsme pro Ježíše cenní jako matka, jako příbuzní, když se budeme snažit o jedno: plnit vůli Boží. Ne svou! Ne svého okolí! Ne společnosti! Ne všelijakých siláků! Co je vůle Boží? Je to tak strašně těžké to vědět a zjistit? Není! Pavel říká prostě: „To je vůle Boží, vaše posvěcení.“
Vzorem je Panna Maria, ona první plnila jen a jen vůli Boží.
Výklad biblického textu
Kontext:
Evangelium se dotýká dvou velmi obtížných témat: neodpustitelného hříchu proti Duchu Svatému a konfliktu Ježíše s jeho příbuznými, a to dokonce včetně matky.
v. 21-22: Řeči o Ježíšově pomatenosti se dostali až k jeho příbuzným do Nazareta. Ti se vydali za ním, aby se ho zmocnili a asi zavřeli doma, než se zjistí, co je pravda na zvěstech o bláznovství. Učitelé Zákona nesouhlasí
s podezřením, že je Ježíš duševně nemocný. Mají své vlastní vysvětlení: je posedlý zlým duchem a dokonce
s pomocí vládce zlých duchů vyhání duchy z ostatních posedlých.
Proti Ježíši už byla vznesena různá obvinění: že se přátelí s veřejnými hříšníky a kolaboranty, že nedodržuje posty a že znesvěcuje sobotu. Toto obvinění je ale ze všech nejzávažnější, je to vlastně obvinění z čarodějnictví. K těmto závažným obviněním nemůže Ježíš mlčet, proto si učitele Zákona pozval a odpovídá na jejich obvinění.
v. 23-24: Ježíš začíná po židovském způsobu, řečnickou otázkou: „Jak může satan vyhánět satana?“ Odpověď je jasná, nemůže. Celé obvinění je nesmyslné. Jak by bylo toto chování schizofrenní, ukazují dvě Ježíšova podobenství. První se týká rozděleného království – takové nemůže ve světě obstát, ale rozpadne se a území pohltí okolní národy. Tato situace nebyla Ježíšovým současníkům neznámá. Byla to tehdy politická realita. Herodes Veliký vybudoval silné a prosperující království, ale ve své závěti je rozdělil mezi čtyři své příbuzné, kteří se stali tetrarchy, a jen jeden měl královskou korunu. Vedlo to však jen k rozdrobení celistvosti říše a k větší závislosti na cizí nadvládě.
v. 25: Druhý příklad je o rozděleném domě, který taktéž nemůže obstát. Dům v té době představoval širokou rodinu i se služebnictvem. Na fungování takovéhoto společenství byli jeho členové závislí. Pokud se mezi sebou přeli, nemohlo prosperovat celé společenství. Snad tu Ježíš naráží na Heroda Antipu, který se nejprve oženil s dcerou nabatejského krále Arety, pak ji ale zapudil a vzal si ženu svého bratra. Takové chování nemohlo přinést nic jiného než válku. Žádná rozdělená moc neobstojí. Takže pokud by Ježíš s pomocí zlých duchů vyháněl jiné zlé duchy, byl by s nimi konec.
v. 29: U některých lidí to vede k úzkostnému strachu, aby se rouhání Duchu Svatému náhodou nedopustili
a nečekalo je jisté zavržení, se kterým by nemohli nic dělat. V dějinách církve se ale našli i tací, kteří z tohoto hříchu obviňovali své protivníky. Tento neodpustitelný hřích byl v dějinách chápán různě, současná katolická nauka přijímá pohled svatého Augustina, že je to dobrovolné odmítání Božího milosrdenství prostřednictvím lítosti. Bůh respektuje svobodné rozhodnutí i toho, kdo ho dobrovolně odmítá.
v. 33: Ježíšovo jednání můžeme cítit jako velice kruté a snad i pohoršlivé. Ježíšův výrok přináší dvě poselství:
1) Ježíš dává najevo svou nezávislost a svobodu. Nikdo mu nemůže říkat, co má dělat. Nemusí se zodpovídat ani svým příbuzným. Není to ale svoboda anarchie, vždyť se jedná o Syna Božího, který ve svém spásném jednání pro člověka nemůže být poután nikým, ani svými příbuznými.
2) Skutečnou Ježíšovou rodinou jsou tedy ti, kteří plní Boží vůli. Platí to dokonce i pro Ježíšovy bratry, sestry a jeho matku.
 
K tématu
Proces nákazy
Jednou jsme si na okraji lesa povšimli stromu – zdá se mi, že to byl dub – který měl na kmeni ohromnou zduřeninu jako následek anomálie růstu. Tento nádor na těle stromu značně hyzdil jeho siluetu; i listoví nahoře bylo chudé, jako by se celý strom vyčerpával tím, že mu nádor odsával i to minimum mízy nezbytné k jeho růstu. V důsledku tohoto znetvoření měl dub nezvyklý vzrůst a vrchol stromu nesměřoval vzhůru, jak tomu bylo
u sousedních vrcholů, které jako by byly v neustálém dialogu s „výšinami“. Zduřenina byla vzhledem k celému stromu natolik rozsáhlá, že si člověk kladl otázku, zda jsou kořeny dostatečně rozvinuty na to, aby mohly čerpat ze sypké půdy dostatek živin pro rostlinu jako celek.
Toto přirovnání pěkně ilustruje, jak mocně může Zlý působit na lidské stvoření. To je jako strom ve stadiu růstu – rozvíjí se a dorůstá, ale přitom si uchovává pěkný vertikální vzrůst. Tím je přiléhavě symbolizován člověk žijící modlitbou – je to život v dialogu s nebesy a s tím, kdo je na nebesích.
Je to krásný strom, protože jeho Stvořitel chtěl, aby byl krásný Jeho krásou, krásou, která uklidňuje, která jej přivádí do dokonalého souladu s tím, co jej obklopuje. Je určen k tomu, aby byl oděn do bohatého a zdravého listoví a aby nesl bohaté plody, jestliže se živí svými kořeny z kypré země, kterou je Tělo Kristovo, ve společenství lásky, ve svátostech, ve Slově života.
Ale Nepřítel je stále zde, protože žárlí na krásu stromu, na to, že lidské stvoření bylo vybráno, aby se stalo zrcadlem odrážejícím krásu Boží. Tato krása, kterou předtím nesl on, vládce temnot, je pro něho již nesnesitelná. Nenávidí ji a chce ji pošpinit. A tak se rozhodl, že ve stromě, buď u kořene nebo výše, vyvolá rakovinu, která postupně zachvátí všechny rostlinné struktury, nejprve je znetvoří a pak je zničí.
Odvede do své nádorové jaloviny část mízy, která stoupá od kořenů, té mízy života, která uchovává krásu stromu. A tato míza zůstává uvězněna, nemůže už vyživovat listy ani zplodit ovoce.
Nádor se rozrůstá; zdá se, že produkuje stejnou substanci jako strom, je to však klamný růst, který rdousí a dusí. Krása uvadá a bledne; harmonie se rozplývá, vertikální vzrůst se hroutí a dialog s nebesy se přerušuje.
Philippe Madre – Ale zbav nás od zlého
 
Jestliže je někdo skálopevně přesvědčen, že ho postihlo působení zlého ducha, pak je třeba mu odpovědět slovy papeže Pavla VI.: „Všechno, co nás chrání před pádem do hříchu, nás také chrání před působením zlého ducha.“ Takový člověk má v první řadě vyhledat běžně dostupné prostředky, skrze něž Hospodin uděluje člověku milost. (…) V každém případě je nezbytné, aby dotyčná osoba usilovala o skutečné obrácení a o prohloubení svého duchovního života. (…) V pořadí různých druhů pomoci jsou exorcisté až na posledním místě.
1. V první řadě je nezbytné, aby člověk usiloval o život v milosti posvěcující, a proto je třeba bezodkladně vykonat upřímnou svatou zpověď. Jestliže se někdo nachází v trvalém stavu hříchu, musí tento stav opustit. Jestliže někdo na sobě nese překážky, které brání v přijetí milosti (nejčastěji je to neschopnost ze srdce odpustit), pak je nezbytné, aby dotyčný zmíněnou překážku okamžitě odstranil.
2. Prožívat hlouběji tajemství eucharistie. Jedná se o tři základní prvky: svaté přijímání, účast na mši svaté, eucharistická adorace. Zdůrazňuji, že zpověď, přijímání těla Páně, účast na mši svaté, eucharistická adorace a to, o čem budeme hovořit v následujícím bodě, mají daleko větší účinnost než samotný exorcismus. Lidé jsou obvykle líní, a proto chtějí, aby jednali jiní tam, kde by se měli namáhat oni sami, a tak je vyváděli z jejich trablů. V naprosté většině případů schází především osobní nasazení postiženého.
3. Modlitba. Mělo by být jasné, že všechny uvedené prostředky musí být využity k tomu, aby člověk došel osvobození. Do hry ale také vstupuje osobní charakteristika každého člověka. Modlitba musí být pravidelná, je nutno jí každodenně věnovat příslušný čas, modlitbu je třeba konat s hlubokou vírou. Každá modlitba je dobrá, což platí o modlitbě, kterou si člověk vytvoří sám podle svých vlastních schopností. Obzvláštní účinnost mají modlitby pocházející z Bible, tedy žalmy a kantika, dále růženec, který má skutečně neuvěřitelnou sílu.
Člověk může dojít osvobození od působení zlého ducha také tím, že důsledně využívá právě uvedené prostředky. Pak není nutné, aby se nad postiženým konaly exorcismy. Zároveň platí, že nikoho neosvobodí pouhé exorcismy, když on sám nepoužívá právě uvedených prostředků. Jedinou výjimkou je situace, kdy by postižený opravdu chtěl používat zmíněné prostředky, ale zlý duch by mu v tom zabraňoval. Pak je naprosto nevyhnutelné přistoupit k použití krajních prostředků.
4. Modlitba za osvobození. Tyto modlitby mají dvojí účinek, takže někdy jsou účinnější než exorcismus. Obvykle se konají modlitby za uzdravení a modlitby za osvobození. Z uvedeného důvodu jsou v případech, kdy prosíme o uzdravení, modlitby vhodnějším prostředkem než exorcismy. Posléze je možno usoudit na povahu poruch z toho, jaké účinky se projevují na postiženém, když se konají modlitby za osvobození. Na tomto základě můžeme dojít k bezpečnému poznání, zda je třeba udělit exorcismus. Obecně platí, že pokud nejsou reakce na modlitby za osvobození, nebyly by žádné reakce ani na exorcismy, a proto se nejedná o působení zlého ducha. V takovém případě se zřejmě jedná o nemoc, kterou je třeba léčit prostřednictvím toho, co nabízí lékařská věda. Dále připomínám, že v případě takzvaných „menších působení zlého ducha“ mohou být dostatečné právě tyto prostředky k tomu, aby bylo dosaženo skutečného osvobození. Exorcistům pak zbývají závažnější případy.
5. Exorcismy. Je skutečností, že exorcismus neusiluje pouze o vyhnání zlých duchů, ale slouží také jako ochrana proti útokům zlého. Je tedy třeba ho udělit jak v případě posedlosti, tak v případě jiného působení démonické povahy. Tak to výslovně učí Katechismus katolické církve (srov. článek 1673). Je ale také pravda, že když se má přistoupit k exorcismu, mělo by to být v opravdu opodstatněném případě, tedy když existují podezřelé příznaky, které nás přivádějí k závěru, že se zřejmě jedná o působení zlého ducha. Je zřejmé, že tato jistota vyplývá z exorcistovy zkušenosti, na jejímž základě dospívá k příslušné diagnóze. Velmi důležité je rovněž to, jak postižený rea­guje na samotný exorcismus a z vývoje případu po celé sérii exorcismů.
Gabriele Amorth – Exorcisté a psychiatři

"Blahoslavená, která jsi uvěřila..." (L 1,45)

Jestliže chce někdo poznat druh stromu, musí si všimnout také země, hloubky, v níž tkví jeho kořen, kterým proudí živiny do kmene a větví, do květů a plodů. Proto je dobré si všimnout i hloubky "země", z níž vyrůstá Pánova podoba, tedy všimnout si jeho Matky Panny Marie.
 
Tradice uvádí, že pocházela z urozeného rodu, že v jejích žilách proudila královská krev. Každý člověk je něčím jedinečný a neopakovatelný. Vztahy, ve kterých vyrůstá, nemají velký vliv na jeho vlastní hodnotu, na jeho postoje k sobě a k Bohu. Tady totiž neplatí nějaké "jestli" a "protože". Nezáleží na tom, je-li člověk Žid nebo Řek, svobodný člověk nebo otrok. To je pravda. Nejdůležitější je, jestli je člověk typ šlechetný, nebo ne. A velká královská šlechetnost se projevila v oné přímé velkodušnosti, s níž Maria odpověděla na andělskou výzvu. Vstoupilo v ni cosi nebývale velikého. To, co po ní bylo žádáno, znamenalo, že Bůh jí úplně důvěřuje. A ona to učinila s klidnou, jí samotné neznámou velikostí. A značná část této velikosti pocházela ze šlechetnosti její osobnosti, z jasného a svobodného vzrůstu jejího bytí.
 
Celý Ježíšův život je obklopen hlubokou blízkostí jeho Matky. A nejsilněji promlouvá její mlčení.
Čteme také, že Matka, nejspíš s bolestí, opouští Galileu a hledá ho. A On je v nějakém domě a učí. A říkají mu: „Tvá Matka a tvoji bratři tě hledají.“ A On se zeptá: „Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?“ A pohlédne na ty, kteří sedí kolem a řekne: „Tito jsou má matka a moji bratři. Každý, kdo činí vůli mého Otce, ten je můj bratr, má matka a má sestra.“ A přestože pak jistě z domu odcházel s úctou k ní, přesto tato slova padla. I my cítíme z jeho odpovědi otřes, neúprosnost a nesmírnou vzdálenost, z které přichází, dálku otevírající tak hlubokou propast mezi ním a jí. Dokonce i ta slova, v nichž vnímámei znamení blízkosti, mohou s sebou nést zároveň i odcizení: „Blahoslavený život, který tě nosil a prsy, které tě kojily.“ Ne! Ti, kteří slyší Boží slovo a zachovávají ho, ti jsou blahoslavení.
 
Maria byla stále u něj, protože spolu s ním žila jeho úděl. Jeho život byl jejím životem. Ale ne na způsob úplného porozumění. “To Svaté“ - jak významné je toto slovo zvěstování (L 1,35)! Jak je plné tajemství o Boží vzdálenosti. „Svaté“ v ni sestoupilo. Nezpozorovatelná velikost. Dala mu všechno. Své srdce, svou čest, svou krev a celou moc své lásky. Objala a přijala toto „Svaté“, ale ono ji přerostlo a stále narůstá nad ni. Kolem jejího Syna, který byl tímto „Svatým“, se utvořila veliká vzdálenost. V této dálce vzrůstal oddělený od ní. Nemohla jej pochopit beze zbytku. Jakpak mohla pochopit tajemnost živého Boha! Ale učinila to, co je v křesťanském smyslu shodné téměř s porozuměním a co mohla učinit pouze díky Boží moci, která tak pomáhala porozumět: ona uvěřila. Jestliže něco zjevuje její velikost, pak jsou to slova její příbuzné: „Blahoslavená, která jsi uvěřila.“ Tato slova zdůrazňují a vypovídají o jiných dvou větách: „Oni ale nerozuměli tomu, co jim řekl.“ a „Jeho matka uchovávala všechno ve svém srdci.“ Maria uvěřila.
 
Vyžadovalo se od ní, aby stále znova zvedala tíhu této víry. Stále rozhodněji, upřímněji a mocněji. Její víra byla větší než u kteréhokoliv člověka. Abraham tu stojí ohromen před vyvýšením své víry, protože od ní je žádáno víc než od Abraháma. Neboť ono „Svaté“, které se z ní narodilo, které z ní vzrostlo, ji nesmírně přerostlo, rozletělo se do dáli, bylo od ní vzdáleno. A neztratit víru v jeho velikost právě proto, že jej porodila, kojila a poznala jeho ohroženost! Je to mateřské pokušení, když žádá na Synovi, aby jej mohla pochopit. A když už nemůže pochopit dospělého Syna, chtěla by ho učinit opět malým, znovu dítětem. Ale jak neztratit víru v jeho lásku, když se vymanil z její péče? Jak nade vše uvěřit, že je to v pořádku a že je tím splněna Boží vůle? Jak neodcházet, neupadat do malosti. Spíše vytrvat a každému jeho nepochopitelnému kroku přihlížet mocí víry - to je to, co tvořilo její nepochopitelnou velikost. Maria byla při každém kroku, který Pán učinil ve směru svého Božského údělu. Ale opravdu bez porozumění, jen díky víře. Teprve Letnice jí přinesly úplné pochopení. Tehdy porozuměla všemu, co dosud vírou uchovávala v srdci.
 
Tohle je směr naší otevřenosti vůči Mariině velikosti. Tím vším je Kristu blíže a hlouběji zapadá do díla vykoupení než nějakými zázraky připisovanými v legendách. Legenda nás sice rozradostní svými milými obrazy, ale nemůže být životem. Určitě ne tehdy, když nás potká tvrdá realita. Jestliže je od nás něco požadováno, pak to, abychom ve víře zápasili s Bohem a s tím, co před námi ve světě vyvstane. Ne tedy nějaké příjemné báje, ale neotesaná víra je nám uložena pro dobu, kdy ze všech věcí spadne příjemné kouzlo a všude se neúprosně střetají protiklady. Čím nezaujatěji se noříme do novozákonního obrazu Matky Páně, tím vznešeněji se utváří náš křesťanský život v celé své skutečnosti. Ona objímala Pána celý svůj život i ve smrti živou niterností a musela prožít i to, že on, který přišel od Boha, přerůstal mimo ni. A zakusivší „bodnutí meče“, stoupá ve víře za ním a opět ho objímá. Až do chvíle konce, kdy on už není jejím Synem. Někdo jiný, ten který stojí vedle ní, se teď stává jejím synem. A Ježíš zůstává vyvýšen na nejubožejší úrovni stvoření, sám před Boží tváří. A ona přijímá tento rozchod jako poslední spoluutrpení a znovu mu tak stojí vírou po boku.
Skutečně: „Blahoslavená, která jsi uvěřila.“                                
Romano Guardini - Pán Ježíš
 
Ježíš hovoří o Bohu způsobem, který se posluchačů hluboce dotýká. Jeho slova nelze pustit jedním uchem dovnitř a druhým ven. Navíc dráždí i zlé duchy sídlící v lidech. Když Pán hovoří, člověk navazuje kontakt s jeho pravdou a musí zaujmout stanovisko. Proto se v něm začnou bouřit démoni. Všechny démonické obrazy o Bohu, které dotyčného doposud držely v zajetí, jsou vyvlečeny na denní světlo. Začíná být zjevné, jak často se snažíme využít Boha pouze ve svůj prospěch a snažíme se ho přizpůsobit obrazům, které jsme si o něm sami vytvořili. Jakmile však Ježíš začíná promlouvat, už se za nimi dále nedokážeme ukrývat. Na světlo se dostává náš chybný způsob pohledu. Nečistý duch, který se v nás zahnízdil, se začíná neklidně vrtět, zatemňuje náš pohled na boha a znečisťuje i náš obraz o nás samých, takže se na sebe nedokážeme dívat správně. Všechno vidíme kalnou čočkou svých potlačených vášní a potřeb. Hovoří-li Mistr o Bohu, musíme své zamlžené brýle odložit, protože jsme vyzváni ke správnému pohledu: tomu se však bráníme, protože nám to bere klid, ve kterém jsme se pohodlně zařídili.
 
Termínem démon lze v moderním jazyce vyjádřit pojmy: nutkání, utkvělé představy, komplexy, emocionální zmatek, citová blokace, neschopnost jasného úsudku či vnitřní rozpolcenost. Dobře znám reakci onoho muže, který po kázání začal na Ježíše křičet. Když během přednášek hovořím o Božím milosrdenství, stává se, že některý z posluchačů zareaguje značně agresivně a posílá mě do pekel. Podivuji se té ostré reakci, zvláště když jsem na něho nijak neútočil, ale zjevně se v něm hlásí ke slovu démon, potlačovaná agrese, neuvědomovaná nenávist, hořkost a strach.
 
Když Rabbi kázal v kafarnaumské synagóze o Bohu, nemoralizoval, nehrozil ani nikoho nezraňoval. Přesto tu byl kdosi, kdo Boha zneužíval ve smyslu určitého „pojistného systému“. Chodil do synagogy, aby se distancoval od bezbožníků a postavil se nad ně. Využíval Boha pro sebe, jenže Ježíš mluvil o Bohu způsobem, který něco takového nadále nepřipouští. Jeho slovo rozhoduje o tom, zda se na Boha spolehnu, nebo zda ho ponížím na služebníka svých přání.
 
Ježíš ponechá démonův řev bez povšimnutí, nediskutuje s ním, ale přímo mu poručí: „Umlkni a vyjdi z něho!“ (Mk 1.25). S démonem nejedná v žádném případě milosrdně - prostě ho vyhodí. Osvobodí však člověka od temného ducha, který ho držel v zajetí, takže může dotyčný znovu jasně uvažovat. Démon jim ještě jednou smýkne a pak ho s hlasitým křikem opustí.
 
Diváci žasnou: „Co to je? Nové učení plné moci - i nečistým duchům přikáže, a poslechnou ho“ (Mk 1,27). Přesto se znalci zákona tomuto novému učení brání a vyčítají Ježíšovi: „Je posedlý Belzebulem. Ve jménu knížete démonů vyhání démony“ (Mk 3,22). Je to ta nejsubtilnější podoba obrany proti znejistění, které Učitel přináší. Člověk v ní přenáší vlastní démony na něho a prohlašuje ho za posedlého. Ježíš však nadále hovoří o Bohu tak, že jeho slovo způsobuje rozlišení duchů. Kdo se na toto slovo spolehne, nejenže pozná správně Boha, ale také sám sebe, a tak se mu otevře cesta k životu.
 
Kteří démoni v nás zneklidní při naslouchání Ježíšovým slovům?                                                                      
Jsou to ony démonické obrazy Boha jako mstitele, despoty nebo poháněče?                                          
Narážíme v sobě na nečisté duchy, kteří kalí naše myšlení?
Odpovídá náš obraz o sobě samých skutečně pravdě, nebo jsme jej přehnali do té míry, že zcela zfalšoval ten původní?                                      
Když hledíme na své bližní, co kalí náš pohled? Jaké brýle si nasazujeme?                                                        
Ježíš vyhání démony z úkrytu nevědomí. Co vylákal z našeho nitra? Kdy nás zneklidnil a znejistěl?
 Anselm Grün - 50 x Ježíš

 

Prameny, odkazy

Jeruzalémská Bible; Daniel J. Harrington – Sacra pagina; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Marka; Dominik Opatrný – www.biblickedilo.cz.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.