Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

11. neděle v mezidobí – cyklus B

 

11. neděle v mezidobí – cyklus B
Ez 17,22-24; 2 Kor 5,6-10; Mk 4,26-34
 
26Ježíš řekl zástupu: „Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; 27ať spí, nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. 28Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. 29Když pak se ukáže zralý plod, hned člověk vezme srp, protože nastaly žně.“ 30Řekl také: „K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme? 31Je jako hořčičné zrnko: Když se zasévá do země, je menší než všechna semena na zemi, 32ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny; vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu.“ 33Mnoha takovými podobenstvími jim hlásal Boží slovo, jak to mohli pochopit. 34Bez podobenství k nim nemluvil. Když však byl se svými učedníky sám, všechno vysvětloval.
(Mt 4,26-34)
Srovnání: 29Jl 4,13; Zj 14,15; 30-32Mt 13,31-32; Lk 13,18-19; 32Ez 17,23; 31,6; Dan 4,9.18; 33Mt 13,34-35; Jan 16,25
Úvod k meditaci
Ježíš podává pravdy o Božím království, o nebeském království – těžko představitelné člověku této země, člověku, který je zvyklý vnímat smysly – formou podobenství. Podobenství jsou založena na příměru. Každé podobenství má dvě části: obraz z přírody – to, co je smysly postižitelné a posluchačům důvěrně známé – a náboženskou pravdu, která smysly postižitelná není. Vnímavá duše je však schopna použít obrazu jako odrazového můstku a dostat se tak do výše nebeské pravdy. Kdo tento smysl nemá, zůstává mu pravda i tak zahalena. Pokud se nepokoří a nežádá si vysvětlení, nic pro něj neznamená.
Podobenství jsou jak jasná, tak tajemná. Výmluvná i zastřená. Pro toho, kdo o podobenstvích uvažuje nezkalenou a nepředpojatou myslí, jsou zřetelná a výmluvná. Kdo o nich uvažuje myslí zaujatou, hlavně však hříchem zkalenou, tomu neprozrazují nic. Svatý Augustin v této souvislosti říkal: „Chorým očím je světlo nesnesitelné, ale očím čistým příjemné.“
Co je opravdovou příčinou, že sebezjevení Boha ze stvořených věcí nevidíme, a proto také nedovedeme vytvářet podobenství? Je to hřích. Hříchem je hlavně to, že nepřijímáme svět jinak než jako svou modlu, náhražku Boha. Jinou příčinou je, že hřích objektivně v tvorstvu narušuje harmonii, krásu a pořádek – „tvorstvo sténá až doposud“ (srov. Řím 8,22).
Osvobozujme se proto stále a věrně od hříchu, od nepořádku v sobě. Najdeme tajemné vztahy mezi věcmi a Bohem a všechno z pozorování světa a lidí se nám stane příležitostí ke kontemplaci. Ta nás přivede nejen k tajemství, ale dovolí nám tajemství vyjádřit podobenstvím, jako to uměl Pán Ježíš.
 
Výklad biblického textu
Kontext:
První podobenství nenajdeme u žádného jiného evangelisty. Je to jeden z nemnoha textů, které uvádí pouze Marek. Většinu perikop, které Marek předkládá, totiž najdeme v jisté obdobě i v dalších evangeliích, a to především u Matouše a Lukáše. Už tato skutečnost, že text podobenství zachycuje pouze Marek, stojí za povšimnutí a může nám napovědět i něco z výběru tématu, kterým nás chce Markovo evangelium uvést do pravdy víry.
Tajemný charakter Božího království nevyplývá jen z jeho vnitřní povahy, že je duchovní a neviditelné, ale že se teprve rodí, roste.
v. 27-28: Zaseté zrno roste dál bez lidského přičinění podle zákonů, které do něho vložil Stvořitel. Pomalu zraje až ke žním. Podobně je tomu s Božím královstvím. Vyvíjí se vlastní vnitřní silou a postupně dorůstá ke svému dovršení. Kolik našich úzkostných starostí o dobro je neužitečných, ba přímo škodlivých. Život má svůj rytmus, který nemůžeš urychlit bez následků.
v. 29: Zemědělec musí trpělivě čekat od zasetí až do žní. Nemůže urychlit dobu růstu, ale musí zůstat trpělivý. Jak často trpělivost schází! Chtěli bychom všechno hned. Nebaví nás čekat. Ale v Božím království má i čekání své důležité místo. Právě to je doba, ve které je otevřen prostor pro Boží působení. To nejdůležitější není v lidských silách, to nejdůležitější je záležitost Boží.
v. 31: hořčičné zrnko – Zrno hořčice je malé asi jako špendlíková hlavička a vyrůstá z něj zahradní bylina, která během jedné sezóny vyroste ve veliký keř až 3 metry vysoký. Je to však jiná hořčice než ta, která se běžně používá u nás.
Velká Boží věc je mocnější než lidé a přijde čas, kdy to bude nezpochybnitelně jasné i těm, kteří hodnoty a existenci Božího království považují za něco tak bezvýznamného, jako je například semínko hořčice.
v. 34: Ježíš si dal práci s tím, aby jeho apoštolové dobře pochopili, o co mu jde, aby si něco nevykládali dvojznačně nebo jinak, než on to zamýšlel. Vysvětluje apoštolům i mnoho dalšího, co ani nemáme zapsáno v Písmu svatém. I ty nejpodrobnější zprávy v evangeliích jsou jenom zlomky toho, co všechno Ježíš vykonal a předával svým učedníkům. Proto si katolická církev nesmírně váží nejen Písma svatého, ale i tradice. Tradice není souborem nějakých prázdných, náhodně vymyšlených zvyků, ale je právě tím pokladem, který nalézáme v učení a životě prvotní církve a který se nezměněn s velkou úctou zachovává ve výkladu a životě církve. To, čím žila prvotní církev, to, co učila, jak se stavěla k jednotlivým tajemstvím víry, není dáno libovůlí jednotlivých křesťanů či apoštolů.
 
K tématu
Podivuhodné království
Obecně řečeno existují dva základní způsoby četby Ježíšových podobenství: první způsob je „historický“ (nebo eschatologický), druhý je pak „duchovní“ (nebo morální). Historický způsob je založen na výkladu podobenství ve vztahu k bezprostřední situaci, v níž je Ježíš pronesl (obvykle, aby povzbudil posluchače k rozhodnutí ve vztahu k němu a vzhledem k Božímu království). Duchovní četba prochází skrze historický způsob, ale překonává ho, lépe řečeno, aktualizuje ho, čímž způsobuje, že výzva k rozhodnutí obsažená v podobenství zazní živě a aktuálně, tady a teď, pro církev a pro jednotlivé věřící.
Pokusme se přečíst obě dnešní podobenství optikou těchto dvou způsobů nahlížení. Co chtěl Ježíš vlastně sdělit svým tehdejším posluchačům? Dvě podobenství, která jsme dnes slyšeli, mají společné pozadí: pole, semeno k setí a rozsévače. V prvním podobenství je důraz položen na zázračný růst semena; zasadí-li se do země, vydá ze sebe nezdolnou sílu, před níž se rolník musí sklonit a v údivu zůstat stát. Ve druhém podobenství se vyzvedá neproporčnost mezi počátkem procesu (maličké semínko hořčice) a jeho konečným výsledkem (rostlina, v jejímž stínu se mohou skrývat nebeští ptáci).
Smysl obou podobenství by se dal shrnout následovně. Ježíš vyjadřuje svůj obdiv k dílu, které Otec jeho prostřednictvím ve světě naplňuje. „K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme?“ Tato slova jako by vypovídala o tom, že pro Království neexistují žádná vhodná přirovnání, natolik je mimořádné a podivuhodné! Jak jen se zdálo být všechno nepatrné a bezvýznamné, když Ježíš na počátku svého působení začal hovořit o Království, zvláště ve srovnání s okázalostí jiných království, jakým bylo třeba Herodovo nebo celá říše římská. A když se podíváme dnes, hned spatřujeme, jak se „uchytilo“; získalo pevné kořeny v lidech čistého srdce a chudého ducha a v nich dává poznat veškerou svou přitažlivou sílu.
Co z tohoto malého zrnka asi vzejde? Ježíš ukazuje na dva možné výsledky: na jedné straně je to sklizeň plodů, jež dosáhly zralosti; na druhé straně pak rostlina, která v bujném růstu přijímá do svého větvoví ptáky. Dva obrazy, oba ukazující na krásu „poledne“ a období sklizně. Jedná se o určité konstatování, anebo o proroctví? Domnívá se Ježíš, že už nastal čas sklizně, nebo vyjadřuje jistotu o tom, že už nic nemůže zabránit tomu, aby semeno dál rostlo až ke konečné žni? V prvním případě je důraz kladen na eschatologii (Čas i Království se naplnilo! Nacházíme se v závěru dějin!); ve druhém případě pak na velikonoční tajemství a na církev.
První hypotéza se zamlouvá těm, kdo v evangeliu vylučují možnost určité „dvojí inspirace“: eschatologické a morální zároveň. Tato hypotéza však není dostatečně podložena. V obou těchto podobenstvích je evidentně přítomna církevní, a tudíž prorocká perspektiva; konfrontace s podobenstvím o plevelu v obilí to jen potvrzuje („Žeň je skonání věku!“; Mt 13,39). Mezi setbou a žní existuje určitý mezičas, který je časem církve, kdy obilí roste spolu s plevelem. Ježíš se v podobenství o hořčičném zrnku odvolává na proroka Ezechiela (1. čtení), ale v Ezechielově proroctví představuje větévka, z níž vyroste nádherný cedr později ukrývající ve větvích ptáky, zbytek Izraele, tedy společenství, které žije v dějinách a ze kterého se v průběhu času stane lid.
Nicméně ani v církevní perspektivě neztrácí podobenství v Ježíšově podání nic ze své eschatologické naléhavosti: Království se už rozvíjí; nejdůležitější věcí není pouze pozorovat, jak se nakonec bude utvářet, ale vstoupit do něj, abychom nezůstali vyloučeni: člověk skutečně zaniká (smrt si z něj udělá své žně!), i když Království trvá. Ostatně žně už byly zahájeny, protože Kristus vstal z mrtvých! Vidíme Ježíšův údiv před zázrakem Království, ale také výzvu pro posluchače, aby si nenechali ujít setkání, jež toužili spatřit proroci i králové ještě před nimi, avšak nespatřili (srov. Lk 10,24).
Nyní přejdeme ke druhému způsobu četby podobenství, který jsme si označili jako duchovní nebo aktuální. Je důležité, aby nebyl oddělen od historického pohledu, ale stal se jeho „vnitřní“ součástí: duch nesmí znehodnocovat literu!
Co nám v dnešní době říká soubor Ježíšových podobenství? Jaký duchovní odraz v nás vyvolává? Stejný jako tenkrát – údiv! Údiv mezi lidmi nad tímto Božím královstvím, které nepřestalo růst, které se stále obnovuje a někdy je donuceno vrátit se do podzemí – tedy do katakomb – to však jen proto, aby mohlo vyrašit s ještě větší silou než předtím. Toto Boží království roste, i když rolník „spí“, tedy i když nejsou lidé církve schopni držet krok s jeho růstem a tropí neplechu kolem semínka nebo vyhánějí ptáky ze stromu, místo aby se je tam snažili přivábit. Jedná se tedy opravdu o zázrak, jenž se každodenně obnovuje přímo před našima očima.
Církev si bere údiv Siónu za své: „Kdo mi je zrodil? Byla jsem přece bezdětná, neplodná, do zajetí odvedená. Kdo je vychoval?“ (Iz 49,21). Kdo mi vložil do lůna tolik národů, kdo nechal mezi nimi a v jejich srdcích vzkvétat Království? Odpověď ze strany Boží, nacházející se ve dvou evangelijních podobenstvích, zní takto: Není to ani díky pečlivosti tvých zemědělců nebo pastýřů, ani díky lidské organizovanosti, ani díky diplomatickému jednání, díky zákoníkům nebo zbraním; ale je to Duch svatý! Ono semeno se na počátku (ve smrti a vzkříšení Kristově) nabilo takovou energií, že nic a nikdo nebude moci zastavit jeho růst, a to až do žní.
Boží slovo nás tedy dnes volá velmi mocně ke vstupu do nitra církve, k její skutečné podstatě, k její životodárné míze; dává nám poznat, kam by měla směřovat veškerá misijní naděje církve, kde ostatně i my sami čerpáme sílu růstu. Velkou radost by nám mělo působit také to, že ona „podstata“ je tak k prospěchu všech a Království roste i v našich srdcích.
Raniero Cantalamessa – Slovo a život
Žně symbolizují závěrečnou událost dějin, poslední soud.
Představa posledního soudu v nás instinktivně vyvolává myšlenky spojené s obavami, úzkostí, přísností. Avšak pravda o posledním soudu je nám zjevena, aby nás povzbudila, nikoli aby nás vystrašila. „Spravedliví budou v království svého Otce zářit jako slunce,“ řekl nám Ježíš. A i sám obraz žní nenaznačuje smutek a strach, ale naopak radost a oslavu.
Víme, že pro obilí jsou nejdůležitější poslední týdny před žněmi. Každý slunečný den v tomto období má obrovský vliv na jeho kvalitu. Takový den má hodnotu týdnů. Totéž platí i pro lidský život na duchovní rovině. Roky zralosti a stáří jsou velmi vzácné. Jsou vším jiným, jen ne „neproduktivním“ věkem.
Raniero Cantalamessa – Biblické inspirace

 

Církev, matka naší víry

37. Kdo se otevřel Boží lásce, slyšel její hlas a přijal její světlo, nemůže si tento dar nechat pro sebe. Protože víra je slyšení a vidění, je také jako slovo a světlo předávána. Apoštol Pavel v listě Korinťanům používá právě tyto dva obrazy. Na jedné straně říká: „Protože máme téhož ducha víry, jak je řečeno v Písmu: ‘Uvěřil jsem, a proto jsem mluvil,’ věříme i my, a proto také mluvíme“ (2 Kor 4,13). Přijaté slovo se stává odpovědí, vyznáním a tak se znovu rozeznívá pro druhé a vybízí je, aby věřili. Na druhé straně svatý Pavel odkazuje také na světlo: „My všichni s nezakrytou tváří odrážíme jako v zrcadle velebnost Páně, a tak se přetvořujeme stále víc a víc k zářivé podobě, jakou má on“ (2 Kor 3,18). Je to světlo, které se odráží z tváře na tvář, jako v případě Mojžíše, jenž v sobě nesl odraz Boží slávy, poté co rozmlouval s Bohem: „[Bůh] zazářil i v našem srdci, aby osvítil lidi poznáním Boží velebnosti, která je na Kristově tváři“ (2 Kor 4,6). Ježíšovo světlo září v tváři křesťanů jako v zrcadle a tak se šíří a dosahuje až k nám, abychom se i my mohli podílet na tomto vidění a předávat jeho světlo ostatním, tak jako se o velikonoční vigilii světlo velikonoční svíce rozlévá na nespočet dalších svící. Víra se předává živým, osobním kontaktem, podobně jako se jeden plamen rozžíhá od druhého. Křesťané, přestože jsou chudí, zasévají semeno tak úrodné, že z něho vyrůstá velký strom, jenž je schopen naplnit svými plody svět.    
                                                                                                                                                          Papež František – Lumen fidei
 
Počínaje dnešním úryvkem jsme vstoupili do té části Markova evangelia, ve které naprosto převládá Ježíšovo učení „v podobenstvích“. Tato skutečnost se zdála být důležitá i pro samotného evangelistu, protože poznamenává: „Mnoha takovými podobenstvími jim hlásal Boží slovo, jak to mohli pochopit. Bez podobenství k nim nemluvil. Když však byl se svými učedníky sám, všechno vysvětloval.“  
Podle svědectví evangelisty kázal Ježíš na počátku svého působení v Galileji a mluvil k lidem v podobenstvích, poněvadž je ještě nepokládal za připravené přijmout nenadálé zjevení Božího království ideově natolik rozdílného od toho, na něž si už zvykli čekat. Podobenství je formou, která současně osvětluje i zakrývá pravdu; předkládá ji těm nejprostším lidem, ale říká věci nepřímým způsobem, tak aby je  chránila od snadného nepochopení i od manipulování. Působí to, že „kdo může pochopit“, tedy, kdo má srdce ochotné přijmout pravdu, „pochopí“ (Mt 19,12), a ostatní, protivníci, kteří hledají pouze záminky, ji tak snadno nalézt nemohou. Jakmile je pak Ježíš sám se svými učedníky, vysvětluje svá podobenství a  odhaluje jim tak otevřeně tajemství Božího království (srov. Mk 4,11).
Podobenství je literárním žánrem nesmírně oblíbeným právě ve východní kultuře. v podstatě se jedná o určité připodobnění nebo porovnání, ne však formou abstraktní nebo příliš intelektuální; předkládají se konkrétní připodobnění vycházející z každodenního života. Takové podobenství pak umožňuje převést nauku do živých obrazů, jež upoutají pozornost, zapisují se dobře do paměti, rozvíjejí fantazii a plní tak jistým způsobem úkol, který v dnešní době zprostředkovává písmo a ilustrace. Podobenství nabízí příležitost k tomu, aby určitá idea mohla zrát a kvasit v lidském nitru, aby opětovně podněcovala ducha k pronikání do následné doby a různých okolností, a tak rozvíjela a nacházela stále bohatší významy. Kolik nového se dalo najít po velikonocích v Ježíšových podobenstvích; určité skutečnosti se pochopitelně nedaly pochopit dříve (srov. např. podobenství o vinařích; Mk 12,1nn). To způsobuje ostatně věčnou aktuálnost a mladost evangelijních podobenství.  
Co chtěl Ježíš vlastně sdělit svým tehdejším posluchačům?
Dvě podobenství, která jsme dnes slyšeli, mají společné pozadí: pole, semeno k setí a rozsévače. v prvním podobenství je důraz položen na zázračný růst semena; zasadí-li se do země, vydá ze sebe nezdolnou sílu, před níž se rolník musí sklonit a v údivu zůstat stát.
Ve druhém podobenství se vyzvedá neproporčnost mezi počátkem procesu (maličké semínko hořčice) a jeho konečným výsledkem (rostlina, v jejímž stínu se mohou skrývat nebeští ptáci).
Smysl obou podobenství by se dal shrnout následovně. Ježíš vyjadřuje svůj obdiv k dílu, které Otec jeho prostřednictvím ve světe naplňuje. „K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme?“ Tato slova jako by vypovídala o tom, že pro Království neexistují žádná vhodná přirovnání, natolik je mimořádné a podivuhodné! Jak jen se zdálo být všechno nepatrné a bezvýznamné, když Ježíš na počátku svého působení začal hovořit o Království, zvláště ve srovnání s okázalostí jiných království, jakým bylo třeba Herodovo nebo celá říše římská.
A když se podíváme dnes, hned spatřujeme,  jak se „uchytilo“; získalo pevné kořeny v lidech čistého srdce a chudého ducha a v nich dává poznat veškerou svou přitažlivou sílu.  
Co z tohoto malého zrnka asi vzejde? – Ježíš ukazuje na dva možné výsledky: na jedné straně je to sklizeň plodů, jež dosáhly zralosti; na druhé straně pak rostlina, která v bujném růstu přijímá do svého větvoví ptáky. Dva obrazy, oba ukazující na krásu „poledne“ a období sklizně. 
Co nám v dnešní době říká tento soubor Ježíšových podobenství (podobenství o rozsévači tvoří součást tohoto souboru Markova evangelia)? Jaký duchovní odraz v nás vyvolává? – Stejný jako tenkrát – údiv! Údiv mezi lidmi nad tímto Božím královstvím, které nepřestalo růst, které se stále obnovuje a někdy je donuceno vrátit se do podzemí – tedy do katakomb – to však jen proto, aby mohlo vyrašit s ještě větší silou než předtím. Toto Boží království roste, i když rolník „spí“, tedy i když nejsou lidé církve schopni držet krok s jeho růstem a tropí neplechu kolem semínka nebo vyhánějí ptáky ze stromu, místo aby se je tam snažili přivábit.
Prvotina této podivuhodné setby Království – pšeničné zrno padlé do země a vzkříšené jako plný klas – přichází teď k nám v podobě chleba. Rozsévač si připravuje semena k setí. Pokračuje v nás zázrak Království!
Raniero Cantalamessa – Slovo a život
 
Ježíš říká, že Boží království se podobá hořčičnému zrnku zasazenému do země. je to vskutku velmi nepatrné zrnko, „ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích“ (Mt 13,32).
Zde je zdůrazněn zcela mimořádný rozvoj života obsaženého v nepatrném zrnku, tedy rozdíl mezi maličkým zrnkem a následnou velikostí rostliny. to samé platí pro nebeské království, které se v naší každodennosti jeví jako něco malinkého, jenomže na konci časů se ukáže jeho pravá velkolepost. Učedník Ježíše Krista má vnímat tento kontrast mezi současností a budoucností, zároveň by ale měl jasně pochopit, že ona cílová velikost závisí na tom nepatrném, co se odehrává před jeho očima. Ježíš nám totiž objasnil, že kritéria velikosti a nápadnosti nelze aplikovat na nebeské království. Moc Božího království se nesmí směšovat s okouzlením momentální velikosti, která se projevuje v podobě četnosti vyznavačů, prestiže, moci.
Enzo Bianchi – Hlásej Slovo 

 

 Prameny, odkazy
Jeruzalémská Bible; Daniel J. Harrington – Sacra pagina; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Marka; Marek Dunda – www.biblickedilo.cz; Petr Karas – Boží slovo na každý den.
 
Zpracovalo Pastorační středisko brněnské diecéze.